Vyjádření autorky

Mno, sice to přichází trochu hodně pozdě, ale... lepší pozdě, než-li nikdy, ne? :D
A proč teď? Protože se mi nechce dělat nic, co bych dělat měla, krom tohohle, protože to vyžaduje velmi malou mozkovou činnost. Aspoň v porovnání s ostatníma restama :D

Nečtěte, pokud jste nečetli povídku - obsahuje rozuzlení!

Čísla

Počet kapitol: 42 + epilog a prolog
Počet stran (bez komentářů autora, psáno Calibri - základní text velikostí 11): 172
Počet slov: 81 218
Psáno od: 6. 2. 2013
Psáno do: 13. 9. 2014
Nejdelší: 32. kapitola (3 116 slov)
Nejkratší: Epilog (195 slov)
Doba psaní jedné strany: ke konci celá věčnost
Nejoblíbenější věta (ehm, spíš úryvek): „A proč že bych to vlastně měla být s tebou?“

„Protože k tomu nemáš důvod! Protože život se mnou není dokonalý! Protože LÁSKA není dokonalá a logicky opodstatněná. Dokonalost je jenom iluze, o kterou časem přijdeš. Ta pohádka mezi tebou a Stefanem se jednoho dne rozplyne, ten den asi jen tak nenastane, protože jste oba naivní idioti, ale až ten den přijde a ty si uvědomíš, že ses rozhodla špatně,“ dopřál si několik hlubokých nádechů, „už bude pozdě na napravování chyb.“ (38. kapitola)
- celkově se mi nejvíc z celý série líbí srovnávání Damona se Stefanem, tam se rozšouplo moje metaforický střevo!

Třetí série je nejdelší ze všech, vlastně ze všeho, co jsem kdy napsala. Je o 78 stran delší než první, o 21 než druhá a o 14 než Dokonalá rasa. Na počet slov je to rozdíl 36 789 slov oproti první, 12 867 oproti druhé a 8 464 oproti DR. Ve zkratce je třetí série zhruba tak dlouhá jako DR a 2x delší než první série :) A ačkoli vám to tak možná nepřijde, nepsala jsem tuhle sérii dýl jak DR, to mi trvalo 2 roky, druhá série třičtvrtě roku a první půl roku. Nojo, to byl ještě čas a chuť...

Milostný trojúhelník

Následující text jsem zhotovila někdy začátkem-v půlce třetí série:

Dejme tomu, že Elena opravdu miluje oba bratry. To je první krok k nezaujatosti. Přijměte to zkrátka jako fakt. Elena miluje oba. Hotovo? Tak pokračujem.

První se objevil Stefan a okamžitě Elenu učaroval. Čím? No tím, čím Stefan vyniká - otevřenou náručí a velkýma ušima (samozřejmě obrazně myšleno). Stefan je jedna z nejpevnějších vrb, a to se Eleně v krizových situacích hodí, je to příjemné a milé. Stefan je ten, kdo jí dává naději. Stefan je ten, za kým jde, když už nemá chuť žít.

A tak se dostáváme k Damonovi. Damon je ten, za kým jde, když MÁ chuť žít. S Damonem je ten pravý život podle Eleny. V běžných situacích je to pro ni ten nejlepší společník, ale když přijde krize? V tomto případě by se dala citovat jedna věta ze seriálu: „To je to, co ty děláš, Damone. Pokaždé, když se objeví překážka, tak prostě vyletíš.“ A Damon moudře odpoví: „Co kdyby tu nebyla žádná překážka?“ - z dílu 3x19, jen tak mimochodem. A tak to je i s DZ Damonem. On neumí řešit tyhle vztahový problémy, problémy s Elenou. Když přijde na Elenu, je úplně bez sebe. A Elena taky není zrovna zářnej příklad... vytváří dost problémů zbytečně a když vyletí Damon, vyletí spolu s ním. Na tomhle musí oba zapracovat, musí se naučit řešit problémy. (Jo, a kdybyste chtěli argumentovat, že Elena šla v první sérii DZ za Damonem, když jí zbývaly dva týdny života, a ne za Stefanem, přitom šlo o krizovou situaci, tak mám pro vás tuto odpověď: Elena chtěla ty poslední dva týdny proŽÍT, měla chuť žít, nechtěla útěchu, a sama to tak v povídce říká.)

A zpět ke Stefanovi. Se Stefanem je řešení problémů mnohem snazší, protože se k nim staví racionálně, šetrně a účinně. Damon do nich vletí a snaží se je rozkopat. Nebo obejít. A problémy (podle mě teda určitě) není dobré obcházet. Ty závažné rozhodně ne. A to kopání je většinou zvětší.

Celkově je život a vztah se Stefanem snazší, o tom žádná. Jenže na Elenu je až moc snadný, vždyť ty dva se snad nikdy nehádali (naposled v první sérii). To Damon a Elena… ale i to k lásce patří.

Teď proč se vrátila ke Stefovi, i když mi to přijde jasný (ale mně přijde všechno jasný a vy to vidíte stejně úplně jinak :D). Takže, když si brala Damona, dost váhala. V těch snech se se Stefanem dost sblížila, Damon nebyl na scéně a trochu zapracovalo „sejde z očí, sejde z mysli“. Pak se vrací vše do normálu a Damon nepřekypuje pochopením pro Elenin vnitřní zmatek. Stefan je čím dál kouzelnější. Damon se čím dál víc chová jako blbec (protože to je to, co on dělá, on vyletí, když se objeví problém). Damon odchází a chce, aby se Elena Stefana vzdala. Proč by to dělala? Proč, když ji to už několik měsíců táhlo spíš k němu? Proč, když ví, že tam s ním bude o samotě, bez možnosti úniku? Takovýmu pokušení by málokterá odolala. Musela by lhát. A to Elena nedělá moc často. Takže se s ní Damon rozchází a Elena zůstává se Stefanem. A k tomu ji to táhne čím dál tím víc. Proč? Protože ho nikdy nepřestala milovat, protože ty důvody k jejich dávnému rozchodu přestaly platit, protože Stefan se změnil k lepšímu, protože o ni pořád stál, protože ona stála pořád o něj, protože to s ním chtěla zkusit (a to je taky důležitý), protože by to mohlo být úplně jiný, než když byla člověkem. Vždyť to jí bylo teprve sedmnáct, tady už jí bylo třicet sedm, to se člověk dívá asi taky na věci trochu jinak. A navíc se Stefanem chodila jak dlouho… půl roku? To není moc dlouhá doba, o to víc musela chtít to s ním zkusit, protože tamta zkušenost byla poněkud nedostačující.

Vaše argumenty, že je to její manžel, mi nepřijdou moc pádné. A je to další věc, kterou jsem tím chtěla říct: manželstvím se nic moc nemění. Měli byste akorát cítit užší spojení se svým protějškem, ale prostě… manželství teoreticky nic neznamená. Nezabrání vám v tom se znovu zamilovat, takhle to myslím. Láska se nedá naplánovat, nikdy nevíte, kdy vzplane a kdy naopak vyhasne (a u každýho to trvá jinak dlouho, třeba já se zamilovávám na první pohled a jsem schopná k tomu, koho jsem milovala rok, chytit neskutečnou averzi během pouhého týdne - aniž by mi ten kluk něco udělal - a už se jí v životě nezbavit. Takže na mě nechoďte s tím, že tenhle a tamten vztah skončil/začal moc rychle, na moje osobní poměry je to šnečí tempo :D). Manželství je obyčejný vztah přepsaný na papír (což u Damona a Eleny asi těžko proběhlo) a prstýnek na prstě. Když se na to kouknete takhle, tak přijde vám to jako velký rozdíl oproti obyčejnému chození? (PS: Ne, že bych neuznávala instituci manželství, to vůbec ne, ale někdy prostě nevyjde, viz statistiky o rozvodech. V knížkách většinou svatbou všechno tohle milostný tajtrlíkování končí, já chtěla ukázat, že nemusí).

Další argument, že pak je celá první série DZ zbytečná… není zbytečná, Elena by neprožívala žádný vnitřní boj a neváhala by být se Stefanem. A pro každý vztah musíte něco obětovat.

Že se Elena tehdá rozešla se Stefanem kvůli Damonovi? Pravda jen z části. Hlavní důvod bylo to, že je upír. Vždyť kdy si něco začala s Damonem? Hm? No jo, až po proměně. Kdyby se neproměnila, myslím si, že by s ním stejně skončila, ale trvalo by to dýl, než by se podvolila. A i když se se Stefanem rozešli, tak se ještě potom líbali a tulili k sobě na gauči, a když běhal na hřišti s ostatníma, tak ho pozorovala a slintala. Klidně si to najděte, je to někde kolem kapitoly „Rozchod“. A připomínám to proto, že to svědčí o hlubších citech a o tom, že rozchod Eleniny city nijak zvlášť nezměnil. Se Stefanem je totiž i rozchod lehčí :D.

Ano, první série je o tom, jak se Elena postupně zamilovává do Damona, ale do Stefana je zamilovaná už od začátku.

Pořád vám to není jasný? V tom případě jste beznadějní fanatici, bez urážky, jen upřímně.

Teď k Eleně. O Elenu musí chlap bez pochyby bojovat. A čím víc bojuje, tím líp, i když se tváří hrozně nedobytně, její obrana není nic moc. A v tom dělali Salvatoráci taky chybu - Stefan se jí vzdal v první sérii (i když… no, není to tak docela pravda, i potom rozchodu se pokusil to napravit… a pak už to vážně nemělo smysl), Damon se jí vzdal tím svým odchodem ve třetí sérii (tady o tom není pochyb). Pak o ni zabojoval a skoro i vyhrál. Nebýt Elena paličák jako on, tak ji možná i zlomí, ale ona dala svůj slib Stefanovi (musíte uznat, že při něm byla daleko přesvědčenější než při svojí svatbě s Damonem) a ten nehodlala porušit. Elena je zároveň člověk plný lásky. Je to ten typ člověka, co si vytváří pevné vztahy a horko těžko je přetváří, nedej bože přetrhává. Taky je to ten typ člověka, co chce být všemi milován. A zároveň všechny milovat. Což dává základ milostnému trojúhelníku. Elena je prostě jistým způsobem zvrhlá, ale vždy to myslí dobře, proto není mrcha, mrchy to myslej dobře jenom pro sebe.

Byla by Elena se Stefanem, kdyby ji neodmítl? Byla, ale ne napořád. Původně jsem je chtěla nechat spolu pár let žít poklidný život. Tak poklidný, že by se nudili. Stefan o tom tak nějak mluví v 38. kapitole. Je tam teda vykreslen spíš jako mučedník, který se vzdává vlastního dobra pro dobro jeho lásky a bratra, ale… v mý hlavě sám moc dobře věděl, že celou věčnost by mu to s Elenou neklapalo. Celý lidský život určitě, to si zas nedovedu představit Damona s Elenou jako šťastnej lidskej pár, ale Stefan a Elena… to je ta normální idylka. Jenže jak řekl Damon: Elena nemůže mít normální život, je upír, je dvojnice, je životní láskou dvou upířích bratrů. Jak by někdo takovej mohl vést normální život?! S někým normálním ještě k tomu?!

Původně jsem chtěla udělat 100% Delena konec (nebudu lhát ani sobě, ani vám, asi mě ovlivnily vaše komentáře na podporu Deleny), ale nakonec jsem ho jen tak naznačila, protože… ten trojúhelník už je vážně hodně zamotanej, už proběhlo tolik dramatických rozhodnutí a prostě… už to bylo moc velký dráma, chtělo to něco… jednoduchýho, opatrnýho, pozvolnýho, lehkýho… a to bylo postupné obnovování přátelství, které se časem přehoupne ve vztah.

Nedává vám to smysl? To je dobře, protože láska není racionální, k lásce nepotřebujete důvod a to je důvod, proč Elena skončila s Damonem - protože k tomu žádný nepotřebovala :).

Souhrn sérií

Díky všem za hlasování v anketě, čekala jsem tak 10 hlasů, takže jste mě příjemně překvapili :) Statistiky blogu jsou sice dobré, ale drtivá většina návštěv je z USA, takže nějaký spamy, nevím, co to je, nehodlám to řešit... takže vaše hlasy jsou pro mě skutečným ukazatelem, kolik lidí sem chodí. A 18 je moc pěkný číslo :)

Vám se nejvíc líbila první série, mně... asi kombinace druhý a třetí. První série je na mě moc jednoduchá, je více méně o ničem, bez většího nápadu... ale chápu, je roztomilá, čtivá, taková příjemná, člověka hezky naladí a nechá ho v klidu spát. Druhá série je zajímavější a akčnější (teda krom prvních cca deseti kapitol, který kopírujou první sérii), představuje novou postavu, nový vztah, nové prostředí... ale furt to není nic extra složitýho, nic, co by vás nutilo přemýšlet, u pár částí uděláte nanejvýš "hmm" a jdete dál. Jak už to tak u trilogií bývá, je to takový přechod z první série na třetí, je to něco mezi, je to všechno, a přitom nic. Třetí série mě ze začátku bavila nejvíc, byla jsem na vrcholu svýho psacího elánu a až po objevení Draculy/´Dábla jsem na ni opravdu hrdá, protože měla všechno: tajemství, akci, romantiku, šílenství, ztracená láska, znovu objevená láska, nové přátelství... všechno bylo tak hezky vyvážený. Pak se to trochu zhoršilo, ale když si to teď tak zpětně pročítám... tak ne, nezměnila bych ani slovo, není to slátanina, není to odfláklý, jen je to už hodně jiný, výrazně to překročilo hranice normálního světa a to byl pro nás pro všechny asi šok. Ale když to vstřebáte... nebo aspoň když já to vstřebala, tak se mi to začalo líbit a oceňovala jsem tu propracovanost.
Třetí série mi dala taky nejvíc zabrat, co se vymýšlení děje a zápletek týče. Nápad s Draculou přišel, když jsem začala číst originálního Draculu od Brama Stokera, původně... původně jsem neměla tušení, koho Damon bude hledat, jen jsem věděla, že právě ON bude hledat NĚKOHO :D. Dracula se změnil v démona, když jsem to začínala pořádně rozvíjet a pořád jsem natrefovala na nějaký nesrovnalosti, prostě mi tam ten Dracula nějak nezapadl, chtělo to někoho vyššího, někoho absolutního... takže jsem se dostala až k samýmu zlu :D. A dala mu nějakou podobu. To se mi opět docela líbí, to, jak jsem celou tu "mytologii" vymyslela a popsala.
Abych se furt jenom nechválila, tak takový to čachrování s milostným trojúhelníkem... mi přišlo občas trochu přehnaný, nebo já nevím, jak bych to řekla... mohlo mě to napadnout líp. Ale nenapadlo, takže smůla! :D A pořád bych si všechno odůvodnila, není to psaný bezrozmyslu.
I to Elenino putování svým podvědomím má svoje mouchy. Na to hrdá nejsem, ale ani se za něj vysloveně nestydím.
Celkově se obávám, že tohle je největší dílo mojí spisovatelský kariéry. Ne, že by byl každej schopnej napsat trilogii, to ne, mám, na co bejt hrdá, ale moje cíle ještě před rokem byly podstatně výš :D. No, uvidíme (to je nejspíš moje hláška letošního roku).

Poznámky a vymazané scény

Dracula

Dracula, jakože historická postava, byl přeměněn nějakým upírem, toho hledaj Damon, Ivan a Irina.

Tenhle upír napsal celej příběh o Draculovi podle skutečnosti, předal ho Bramu Stokerovi a ovlivnil ho, aby si myslel, že to napsal on sám. Skutečný Dracula zemřel, jak je napsáno v knize.

Katherine spolupracovala s těma, co hlídaj toho upíra, co přeměnil Draculu, aby mohla zabít Klause. Žádný starší upír, než ten, kterého hlídají, už není. Všichni původní byli zničeni.

(naposledy upravováno 5.5. 2013)

Šamani

Jméno šamanů se neříká

Člověk se zrodil z železa, ohně, vody a země

Hadi = zlé bytosti

Pes a medvěd = člověk

Každý má svůj strom, když člověk umře, strom se skácí

Obřady se dělají v noci, protože to jsou duchové vzhůru, ve dne spí

Příběh:

Elena by měla procházet různými „vesnicemi“. V každém domě by dostala nějaký úkol, po jeho splnění by jí řekli, kam má jít dál. Ne všem by měla ale pomáhat.

V Eleně jsou strážní (dobří) duchové dětí, proto je na tom tak špatně.

(naposledy upravováno 10. 6. 2013)

Neuzkutečněné nápady

- v Transylvánii najdou Ivan, Irina a Damon ve sklepení Vasila, pološíleného, protože začal pít dětskou krev, taky hledá Draculu, aby mu pomohl. S jeho pomocí ho vypátrají. Bude na tom pořád špatně. (Zabijou ho).

- TEN, KTERÉHO DRŽÍ V KOBCE, O KOM SI MYSLÍ, ŽE JE DRACULA, SE DÁ ZABÍT JEDINĚ TAK, ŽE SE VYSLOVÍ JEHO JMÉNO! (To jméno nikdo nezná, vyřkla ho jen jeho matka, když ho porodila, a hned na to zemřela. Nikdo jí neslyšel. To jméno se musí vyslovit právě před NÍM a je možné hádat jen jednou za sto let. „Proč to udělali tak těžký tě zabít?“ „Kletba se nedá zrušit, jen naplnit nebo upravit, a řekněme, že já tam nenápadně připsal malý dodatek.“ (poznámka ze současnosti: hmmm, jak dramaticky napsáno :D:D)

- Elenu šamanka uspí (duchové, Elenino podvědomí, bla, bla, bla), Elena bude procházet horkem, chladem, chvíli se v reálném světě bude potit, pak zas mrznout. Na konci cesty najde svoje lidské já, které jí bude nabízet stát se znovu člověkem (nebo zemřít). Elena nechce, už si zvykla být upírem, neměla by se kam vrátit, nemohla by být s Damonem ani Stefanem. Zjišťuje, že žádné její rozhodnutí by nebylo nesprávné. Její lidská stránka jí ale řekne, že od procitnutí už se nebude živit lidskou krví, ale krví toho, koho miluje. Nebude podle toho soudit, s kým má být, ale vyzkouší si to. Zjistí, že může pít krev Stefana i Damona. Nakonec se bude muset sama rozhodnout. - Lepší varianta: Elena bude moct pít krev jenom od toho, kdo se jí dobrovolně nabídne, bez užití nátlaku, a nesmí ho tím zabít.

Scény:

Stefan se snaží Elenu rozveselit, chce, aby normálně žila. Přestaví jeden z pokojů pro hosty na „promítací“ místnost, koupí 2 rotopedy - pojedou s Elenou jakoby (Elena nemůže ven) na výlet, na konci si udělají piknik, pak se oblíknou do krásných šatů, projdou se večerním městem (běhací pásy), podívají se na film, nakonec budou v restauraci a tančit.

Eventuální konec:

(ten první nápad je tak strašnej, že se divím, že jsem si ho vůbec poznačila...)

Po uzdravení Elena opouští oba bratry, spojuje se s Katherine, změní ji, stanou se z nich kamarádky, Elena si uvědomí, že nedokáže být bez Damona a Katherine zase, že vždycky víc milovala Stefana. Elena vyšle Katherine na rande s oběma bratry, Katherine říká, že potřebuje pomoc, Stefan z toho není nadšený, ale nakonec je ochotný jí pomoct, protože je to dobrák, Damon odchází, Elena ho odchytí a všechno mu poví - bude naštvaný a nechá ji čekat, než se k ní vrátí / vrátí se k ní okamžitě.

Elena se rozhodne pro Damona. Stefan se po půl roce schází v Irkutsku s Irinou a žádá ji, aby ho nechala zapomenout na to, jak strašně Elenu miloval. Následně opět v Brazílii naráží na dívku, která se neuvěřitelně podobá Eleně, je to psycholožka a jmenuje se Nina, Stefan je z ní zmatený, ona mu dává na sebe číslo a říká mu, ať jí zavolá - takto otevřený konec.

Poznámek mám víc, ale ty už se shodujou s příběhem, Taky mám ještě stránku a půl o Jakutech a šamanistech a další asi 3 stránky o Draculovi, ale to už vám cpát ebudu, myslím, že i tak toho máte dost ke čtení :D

Scény

Pracovní název: První vražda

Komentář autora: Myslím si, že tahle scéna vznikla kvůli Eleninu podvědomí. Katherine ala démon to měl Eleně připomenout, aby trpěla... nevím, proč jsem to vymazala, ale určitě jsem pro to měla nějaký dobrý důvod :D

Kráčela jsem potemnělou ulicí v nepohodlných lodičkách a krátkých černých šatech. Byla mi trochu zima, ale uvnitř mě hřál vztek. Vztek. Na co jsem byla naštvaná?

„Zatracenej Damon,“ drtila jsem mezi zuby, „slíbil mi to. Slíbil, že nebude lovit beze mě!“

Aha. No jistě, kdo jinej mě taky dokáže vytočit než Damon? To už je ale dost dávná vzpomínka. Někdy z prvního roku mého upířího života. Proto je ten hněv taky tak silný, ještě jsem se nedokázala ovládat perfektně. Moje emoce mě stále zasahovaly tak silně, že mi zatemňovaly mysl. Při sexu to bylo úžasný, ale jinak?…

Moje mladší já mlátilo podpatky o asfalt a řítilo se neznámo kam. Vlasy se mu divoce kroutily podél výrazně nalíčeného obličeje a malá kabelka ho pleskala po stehně. Chtělo se Damonovi nějak pomstít za to, že porušil svůj slib, že se po té blondýně plazil, jakoby na to neměl někoho jiného.

Chodník mě zavedl až do parku. Napadlo mě, jestli tam na mě nevyskočí nějaký úchylák, ale napadlo mě to spíš takovým tím stylem, že to by se mohlo stát komukoliv kromě mě.

Změnila jsem názor, když mě někdo vzal za kabelku a strhnul na trávu, kde se mi do hlíny zabodly špičaté podpatky a málem jsem sebou švihla. Něčí ruce mě vzaly za paže a táhly dál od městského osvětlení. Byla jsem tak zmatená, že jsem ani neodporovala, ani neječela. Konečně mě opřel o strom, přitlačil mě ke kmeni svým tělem a obrovský nůž mi přiložil ke krku. Zírala jsem na jeho podivnou tvář. Měl dlouhou hranatou bradu, která vypadala ještě legračněji v porovnání s nízkým čelem a prasečím nosem. Jeho oči byly široké a zelenožluté, jako usychající lipové listy. Křenil se a jeho světlé vlasy ve tmě přímo zářily.

„Buď zticha a nic se ti nestane,“ zavrčel na mě a druhou rukou mi začal vyhrnovat už tak dost nízko posazené šaty. Mluvil anglicky a já si vzpomínala, že se to stalo někde v USA, jen jsem si nemohla vybavit, v kterém státě.

Ve spáncích se mi rozbouřila krev a na čele mi naběhla žíla. Obtočila jsem prsty kolem mužova zápěstí a pořádně stiskla. Otevřel pusu, ze které vyšel jen pach. Upustil mačetu na zem a začal se kroutit.

„Vybral sis špatnou holku,“ ucedila jsem a vyvracela mu ruku výš a výš. „Řekni, kolik jsi jich znásilnil?“

Vyplazoval jazyk a lapal po dechu. „Žádnou - nechtěl jsem - “

Rameno mu jakoby upadlo a on bolestně zařval.

Ušklíbla jsem se. „Ups, asi jsem ti vykloubila rameno, počkej, zpravím to,“ a vrátil jsem kloub zpátky do jamky. „Kolik že jich bylo?“

„Šest,“ vydechl a vystrašeně mi hleděl do očí.

Ztišila jsem hlas. „A kolik jsi jich potom zabil?“

Hryznul se do rtu. „Ani jednu, přísahám! Přísahám, je to pravda!“

Sklonila jsem se k němu a použila nátlak. „Kolik?“

„Všechny.“

Rup, rup. Dvě vykloubená ramena. Křup, křup. Dvě zlomené holenní kosti. Kch. Jeden přeražený nos. Dž. A jeden nakopnutý rozkrok.

„Tak, šestkrát jsi zabil, šestkrát jsem tě zmrzačila. To je fér, nemyslíš?“

Skučel, vyl a štkal. Nepodobal se muži. Nepodobal se člověku. Byla to má kořist.

„Vy chlapi,“ chvěla jsem se vzteky, „myslíte si, že vám všechno projde, obzvlášť u ženskejch. Myslíte si, že jste silnější, že je máte v hrsti, ale hádej co? V hrsti máte akorát tak svoje ego!“ Zaryla jsem mu podpatek mezi žebra a přetočila ho na záda. Dřepla jsem si k němu a zaujatě si ho prohlížela. „Bolí to hodně?“

Horlivě přikývl.

Semkla jsem rty a přikývla. „To je dobře. Ty chudinky předtím to určitě taky bolelo. A vlastně jsem na jednu zapomněla! Na sebe!“ Rozzářila jsem se a cvrnkla ho do zlomeného nosu. „Tak jakpak bys mi to vynahradil?“

„Prosím,“ škemral, „prosím, nechte mě.“

Natáhla jsem se po noži, který ležel v trávě kousek od nás. Dráždivě jsem pohladila jeho ostří a věnovala té trosce významný pohled. Zbledl. A když jsem na sebe vzala svou upíří podobu, zezelenal.

„Z tebe bych se nenapila, ani kdybych měla umřít žízní,“ zasyčela jsem.

Potom jsem se napřáhla a jediným seknutím mu srazila hlavu. Zhnuseně jsem si otřela zakrvácený obličej a vydrápala se na nohy.

Shlížela jsem na toho muže. Na jeho pokroucené tělo. Výraz čiré hrůzy ve tváři. A vedle ní se vyzvracela.

To bylo poprvé, co jsem zabila člověka.

Pracovní název: SE-8. kapitola

Komentář autora: V tomhle případě jde jen o upravenou scénu, části z tohohle jsem skutečně použila. Vůbec mi tahle kapitola dala nějak zabrat, když jsem vytvořila celkem 3 verze :D. Všechyn se hodně podobaj a pozor, je to dost červená knihovna... možná bude stačit, když si přečtete jen přímou řeč, ta je zajímavější :D.

„Nic zvláštního. Jen jsem tě chtěl vidět.“

„Musím si vymyslet nějakou kloudnou činnost,“ lehla jsem si na břicho čelem k němu. „Moc přemýšlím.“

„A o čem?“ Předklonil se se zájmem.

Pokrčila jsem rameny a levou rukou si prohrábla vlasy. „Tak různě. O krvi. O životě a smrti… o tobě a Damonovi,“ nechala jsem viset ta dvě jména ve vzduchu.

Zaleskly se mu oči, jako když kočku osvítí pruh světla v černočerné tmě.

„Myslel jsem, že není o čem přemýšlet.“

Z jeho hlasu jasně čišela zvědavost, strach a napětí. Ale i naděje. Ano, Stefan se rozhodně změnil. A řekla bych, že k lepšímu. Bylo to kvůli mně? Bylo to díky Lexi? Nebo za svou proměnu vděčil snad Katherine? Není v jeho životě nějak moc žen?!

„Kdy se to stalo?“ navázala jsem na své myšlenky, nikoliv slova. „Kdy ses změnil v tohohle Stefana? Kdy ses smířil s tím, že jsi upír?“

Zdvihl obočí a několikrát zamrkal. „Ty opravdu hodně přemýšlíš,“ odmlčel se a pokračoval, „ale obávám se, že ti nedokážu odpovědět na tvoje otázky. Člověk se pořád mění. Ale řekl bych, že za urychlení vděčím Lexi. A pravděpodobně i Katherine. Proč? Lezu ti na nervy?“ Usmál se mírně a nejistě.

„Nee, ne, ne, ne, nee, to ani v nejmenším,“ blekotala jsem a zase se posadila. Byla jsem nabitá energií. „Líbíš se mi takhle. Zdáš se mi… vyrovnanější a silnější.“ Něco, co já rozhodně nejsem.

Uchechtl se a sklonil hlavu, abych neviděla jeho jiskřící oči. Ale nepomohlo to. Ty jiskry mnou projely jako elektrický proud dráty. Zatoužila jsem mu být blíž. Chtěla jsem být tak blízko, jak jen to bylo možné. Chtěla jsem se ho dotýkat a přijímat to jiskření přímo z jeho kůže. Postavila jsem se a přešla k oknu. Sepla jsem ruce za zády a zahleděla se ven.

„Můžu mít ještě jednu otázku?“

„Klidně celý tucet, andílku.“

Bodlo mě u srdce. Takhle mi už dlouho neřekl…

Promnula jsem ret mezi zuby. „Napadlo mě… když jsi byl těch dvacet let tak sám… byl jsi opravdu sám? Nikdy jsi mi neříkal o žádné… ženě. Ale to jsi vážně za ta léta nikoho nepotkal?“ Strašně jsem si přála, aby to nevyznělo, jako že mě zajímá, jestli mi zůstal věrný, protože tak to nebylo! Jen mi přišlo neuvěřitelné, aby někdo s jeho sexappealem zůstal nedotčen. Musel by je od sebe odhánět klackem. Co, klackem, musel by si opatřit ochranku!

I tahle moje otázka ho zaskočila a mírně pobavila. „No. Bylo tu pár… žen v mém životě, to ano. Ale nikdy to nemělo dlouhého trvání. Jen s jednou jsem měl pocit, že by to mohlo dopadnout. Jmenovala se Soňa. Byla jednou z mých studentek,“ polkl a zahleděl se do podlahy. Tiše jsem ho pozorovala. „Byla tak… jedinečná. A komplikovaná. Zaujala mě. Byla živá, ale ne divoká. Milá, ale s přesně stanovenými hranicemi. Svůdná, ale ne koketní.“

„Žádnej extrém,“ skočila jsem mu do řeči.

Přikývl.

„Co se stalo?“

„Chodili jsme spolu asi půl roku. Všechno se zdálo být perfektní. Až na to, že o mně nevěděla úplnou pravdu. O to ale ani tak nešlo. Problém byl, že jsem ji nemiloval. Miloval jsem na ní úplně všechno, ale… nemiloval jsem ji jako celek. A tak jsem se s ní rozešel.“

Konečně se na mě podíval. Zkoumal mě. Díval se na mě jako malíř na svou múzu, na múzu, kterou ve skutečnosti nevidí, ale ví, že tam někde je. A on udělá všechno pro to, aby ji našel. Běhal mi z toho mráz po zádech.

„Ti, které milujeme, nejsou vždy dokonalí. A někdy ani dokonalost nestačí, abychom se zamilovali,“ šeptnul.

To z něj mluvil ten starý Stefan. Zasmušilý, rozvážný a trochu pesimistický. Byla to jeho dávná stránka. Dalo by se říct, že současná nedokonalost, která mě nutila ho milovat jako celek.

Položila jsem mu ruku na rameno. Byla to úleva, konečně překonat vzdálenost mezi námi. Užívala jsem si to teplo. Dokud jsem nezačala chtít víc. Promnula jsem jeho kloub. Prstem jsem vklouzla pod límec trika a dotkla se jeho holé pokožky. Mm, mnohem lepší. Vsunula jsem pod látku další prst. A další. Stefan si mého počínání všiml a semkl nechápavě obočí. Nevěnovala jsem tomu pozornost. Jediné, na co jsem se dokázala soustředit, bylo jeho tělo. Na energii, která z něj vyřazovala. Byla tak čistá, nezkažená. Lechtala mě jako sluneční paprsky. Obtáhla jsem mu dlaní klíční kosti. Přejela jsem mu zezadu po krku. A udělala krok vpřed.

„Eleno, jsi - “

„Š, š, š,“ zavrtěla jsem hlavou a posadila se na opěrku pohovky. Přiložila jsem k jeho krku i druhou ruku a natočila si ho k sobě. Zdálo se, že vůbec nechápe, co se děje. Že vůbec necítí to mravenčení a štipkání. Ale rozhodně vnímal tu rozkoš.

Sklouzla jsem k němu do křesla. Nohy jsem přehodila přes jeho. Zdráhavě mě chytil za vnější stranu stehna. Měla jsem na sobě jen mini kraťasy a tílko. Další spojení našich těl mě jaksi povzbudilo. Usmála jsem se a vytáhla ruce z jeho vlasů. Sevřela jsem lem jeho tmavého trička a pomalu ho vyhrnovala. Stefan byl zcela omráčený. My oba jsme byli. Ale já věděla, co dělám. Sice jsem netušila proč, ale to mi bylo jedno. Cítila jsem, že dělám správnou věc.

Nadzvedl ruce, abych mu mohla triko přetáhnout přes hlavu. Okamžitě jsem přiložila prsty na jeho svaly. Bože, jak měl nádherné tělo!

Můj dech se začínal zrychlovat, stejně tak srdeční tep. Toužebně jsem se zahleděla na Stefanovo tetování. Bylo na té vzdálenější paži. Natáhla jsem se a políbila ho na okvětní lístek růže. Tiše se zajíkl. Tak dlouho už necítil mé rty. Jemně jsem jimi klouzala po jeho paži, rameni, hrudi. Omámeně mě při mém cestování hladil po zádech volnou rukou a občas mě stiskl, aby mi dodal sílu. Bloudila jsem po něm, objevovala dávno zapomenutá místa a vítala se s nimi. Vystoupala jsem výš. Píďalkovitým pohybem jsem tápala po jeho krku, přes čelist až na tvář. Mírně se natočil. Naše rty o sebe zavadily. Lekla jsem se, nečekala jsem to. Ale když mě Stefan vzal za obličej a políbil mě tak přesvědčivě na tak rozpačitá ústa, strach se rozplynul. Byl to tak… otevřený polibek. Hluboký, rozvláčný. A přesto nějak neuvědomělý, svou neuvědomělostí však rozhodný, opravdový. Kolik protikladů tvoří klad? Přesně tolik, kolik jich bylo mezi námi.

Tiskla jsem se k němu. Tisknul mě k sobě. Hladila jsem ho. Hladil mě.

Kousla jsem ho do rtu. Sklonil se k mému krku a já zvrátila hlavu dozadu. Přejel mi svou mohutnou rukou přes ňadro k břichu. Svlékl mi tílko.

Řízla jsem ho nehtem do tváře. Jeho hebká kůže se rozevírala a ustupovala proužku zářivě rudé krve. Přiložila jsem k ráně špičku jazyka a procítěně slízla, co z ní vyteklo.

Stefan hbitě zamrkal. Zadíval se mi do očí a už se netvářil tak omráčeně. Proklouzl mi. Nechal mě sedět samotnou na gauči a postavil se přede mne. Zíral na mě. Potom se sehnul pro svoje tričko. Navlékl si ho a frustrovaně začal přešlapovat po pokoji. Věnoval mi ještě jeden pohled a pak beze slova odešel.

Dlouho jsem se vzpamatovávala. Bylo to jako se nutit vystřízlivět z pořádně silné opilosti. Nakonec se mi to podařilo, ale necítila jsem se o nic méně zmatená.

Zdá se, že svému vztahu se Stefanem můžu rovnou věnovat celý deníček…

Verze 2:

Octli jsme se v tom zvláštním tichu, kdy ani jeden nevěděl, co říct. V tom tichu, ve kterém na vás dolehnou předešlá slova. Rozleží se ve vás a podněcují k činnosti. Zatoužila jsem být Stefanovi blíž. Tak blízko jak jen to bylo možné. Přešla jsem k oknu a zahleděla se ven, abych tu vzdálenost mezi námi alespoň trochu zmenšila.

Najednou mě chytil za ruku. Škubla jsem sebou a shlédla k němu. Prohlížel si mé prsty ve svých se směsicí fascinace a zájmu. Proplétal je mezi sebou a nakonec stiskl ty mé ve své dlani. Zdvihl hlavu a podíval se na mě. Jakoby zažíval to samé co já. Jakoby i on mi chtěl být na blízku. Mírně za mou ruku zatáhl, aniž by mi přestal hledět do očí. O krok jsem přistoupila. Usadila se na okraj opěrky. Nejistě jsem mu položila druhou ruku na rameno. Konečky prstů jsem se dotýkala jeho holé pokožky, ze které sálala energie. Tak čistá a nevinná. Lechtala mě jako sluneční paprsky kočku v kožíšku. Pomalu jsem mu zajížděla do vlasů. Ještě trochu zatáhl a já sklouzla k němu na klín. Rozpačitě mě chytil za vnější stranu stehna. Měla jsem na sobě jen mini kraťasy a tílko, a přesto mi přišlo, že jsem zbytečně moc oblečená. A on také. Přemístila jsem ruce k lemu jeho trička a plynule ho začala vyhrnovat. Pomohl mi a brzy se vrchní část jeho oděvu válela na zemi. Toužebně jsem se zahleděla na jeho tetování. Bylo na té vzdálenější paži. Natáhla jsem se a políbila ho na okvětní lístek růže. Tiše se zajíkl. Tak dlouho už necítil mé rty. Jemně jsem jimi klouzala po jeho paži, rameni, hrudi. Omámeně mě při mém cestování hladil po zádech. Bloudila jsem po něm, objevovala dávno zapomenutá místa a vítala se s nimi. Vystoupala jsem výš. Píďalkovitým pohybem jsem tápala po jeho krku, přes čelist až na tvář. Mírně se natočil. Naše rty o sebe zavadily. Lekla jsem se, nečekala jsem to. Ale když mě Stefan vzal za obličej a políbil mě tak přesvědčivě na tak rozpačitá ústa, strach se rozplynul. Byl to otevřený polibek. Hluboký, rozvláčný. A přesto nějak neuvědomělý, svou neuvědomělostí však rozhodný, opravdový. Kolik protikladů tvoří klad? Přesně tolik, kolik jich bylo mezi námi.

„Stefane, já bych - “ snažila jsem se ho zastavit, ale marně. Líbal mě všude po obličeji, zatím co rukou klouzal přes mé ňadro až k pasu. Stáhnul mi tílko a rozepnul podprsenku. Neznatelný cinkot háčků jakoby mě probral. Zvedla jsem se a vycouvala k posteli.

„Ne, tohle ne.“

Stefan zůstal sedět a těžce oddechoval. „Proč ne?“

„Protože… protože to není správné.“

„Ale mohlo by,“ řekl vážně a já nedokázala reagovat, tak pokračoval: „Proč neřekneš pravdu, Eleno? Proč neřekneš, co doopravdy chceš?“

Polkla jsem. „Protože já to nevím.“

„Mohla jsi mě zastavit hned,“ nepřestával naléhat. „Na co jsi čekala?“ Zvednul se a přistoupil blíž. S obtížemi jsem si zapnula podprsenku a sehla se pro tílko.

„Nevím, co ode mě chceš slyšet.“

„Zkus upřímnost.“

Někde ve mně se vzdouval vztek. Zhluboka jsem se nadechla a doufala, že zmizí.

„Líbilo se mi to, dobře? Jenomže si nemůžu dělat, co se mi zlíbí. Mám jisté závazky,“ ukázala jsem na svůj snubní prsten, „a ty hodlám plnit.“

I v něm vykvetla špetka vzteku. Na koho jsme se zlobili? Jeden na druhého nebo každý sám na sebe? Já osobně byla naštvaná snad na celý svět. U Stefana jsem si nebyla jistá.

„Nedávej mi šanci, pokud je zbytečná. Jestli se mám přestat snažit, stačí říct. Jen mi řekni, ať odejdu, a už mě v životě neuvidíš. Netvrď mi, že máme my dva naději, když žádnou nevidíš.“

Otevřela jsem pusu. V tu chvíli by bylo ode mě férové ho poslat pryč. Říct mu, že jsem si vybrala Damona, dvakrát. Měla jsem dost času na rozhodování, a přesto mi nestačil. Nic mi nestačilo, všechno bylo málo. Co se to se mnou stalo?

Podtituly jednotlivých kapitol

1.       Čas postavit se problémům čelem

2.       Po dlouhé době

3.       Role se obrací

4.       Tornádo

5.       Morbidní

6.       Blýská se na lepší časy

7.       Kurva práce

8.       Hledači pravdy

9.       Po stopách šílence

10.   Je rozhodnuto

11.   Upřímnost nadevše

12.   Účastníci zájezdu

13.   Nostalgie po starých časech

14.   Dávej pozor, kam šlapeš

15.   Za dveřmi

16.   Mí drazí přátelé

17.   Do krve

18.   Odborníci

19.   Ochutnávka zla

20.   Rodinná tajemství I

21.   Nový přístup

22.   Rodinná tajemství II

23.   Krvavá snídaně

24.   Rodinná tajemství III

25.   Ostrov Inishoo

26.   Všude špatně, doma nejhůř

27.   Laskavost

28.   Kdo je v kom?

29.   Nevědomost

30.   Vědomost

31.   Všechno se hroutí

32.   Utrpení

33.   Lasagne a špagety

34.   Zapomenutý slib

35.   Handicap

36.   Hovory k tobě I

37.   Hovory k tobě II

38.   Naposled

39.   Stefan Salvatore

40.   Damon Salvatore

41.   Elena Gilbertová

42.   Začátko-konec

Doučování dobra / Souboj zla

To když jsem ještě přemýšlela o další sérii, ale to už fakt ne,,
A taky to není dodělaný a nelíbí se mi to, takže... to můžete pomlouvat, dám vám za pravdu :D

Tak, a to už je vážně konec. Definitivní konec Doučování zla. Pff, nevím, jak s váma, ale se mnou to docela háže. Vždycky, když se kouknu na nějakou starší kapitolu, tak mám takovej hřejivej pocit a hned chci číst dál a dál... a vždycky, když se s tou povídkou loučím, tak mám v žaludku celou hromadu šutrů a slzy na krajíčku.
Ale už je fakt na čase udělat upírkům pápá!
Sbohem, děťátko moje, snad na tebe budou všichni vzpomínat jenom s láskou, tak jako já.
:-*