Kuřátko II

Komentář autora: Tak jo, druhá kapitola je na světě. Dneska se mi do toho psaní docela i chtělo, ale žádnej zázrak to není a taky moc dlouhý to není. No, uvidíme, podle anotace vidíte, že mám v plánu s tím něco udělat, ale do tý doby to možná bude otrava.
Sakra, kdy jsem se začala takhle podceňovat?! Měla bych si vzít z Kláry trochu příklad. Nebo si taky pořídit harém chlapů, kteří by mi leželi u nohou :D
Hezké počtení a řekněte si, až budete chtít další kapitolu, musíte mě vážně trochu popostrčit, jinak to asi nepůjde :/

Probudila jsem se na otravnou přednastavenou melodii budíku a zamžourala k šedivé obloze za oknem.

Nechce se mi ven,

to bude zas den!

Do peřinky se hezky zavrtám

a odtrhnout se od ní nenechám!

Když ale budík zazvonil podruhé, odkopla jsem svou milovanou péřovku na zem a odšourala se do jídelny. Mí workoholičtí rodiče byli už v práci, z ledničky na mě koukalo akorát mléko, tatarka, kyselé okurky a další nepoživatelné a dohromady nekombinovatelné potraviny, a tak jsem s kručícím žaludkem navštívila koupelnu. Ta byla beztak mému srdci z celého domu nejbližší. Stoupla jsem si na váhu, abych zhodnotila škody napáchané předešlou tučnou večeří, ale ručička se jako obvykle zastavila na 50 kilech, celkem úměrným mé 165 centimetrové postavě, i když do mě kde kdo hustil, ať přiberu. Beztak z nich nemluvil zájem, ale závist! Postava byla rozhodně jednou z mých předností. Velmi štíhlý pas a jen decentní ženské křivky spolu s mým nevinným obličejíčkem podtrhovaly mé mládí, tudíž to, co na mně ty staříky přitahovalo. Ach, mí miláčci, co bych si bez nich počala? Neměla jsem sourozence, ani mazlíčka, ani skutečné kamarády, takže bez randění bych se doopravdy kopala do zadku nudou, protože učení nepatřilo zrovna k mým oblíbeným činnostem.

Pořádně jsem se nalíčila jako každý den, oblékla si bledě modré tílko, riflové kraťasy, zabalila se do tenkého přehozu a vyrazila do školy. Sice jsem neměla času nazbyt, ale i tak jsem se stavila v pekárně a koupila si dvě celozrnné housky a sýrovku se šunkou a zeleninou, abych nestrádala přes den hlady.

Hned první hodinu – na kterou jsem přišla s desetiminutovým zpožděním – mi přišla sms. Byla od Honzy, mého nejmladšího.

Ahoj kočičko, nechceš se odpoledne stavit? :-*

Při jednom jsem si všimla i zmeškaného hovoru od Radima. Tomáš se neozval. Zatím.

Neměla jsem ve zvyku zbytečně plýtvat kreditem, takže jsem telefon vrazila zpátky do kabelky a vrátila se ke svým poznámkám. O pár hodin později mi však Honza zavolal, a tak jsem se omluvila z výuky a rozeběhla se chodbou k záchodkům, kde jsem měla aspoň trochu soukromí.

„Nazdárek, broučku,“ zašvitořila jsem sladce a pohodlně se opřela o sloup.

„Klárinko,“ protáhl mé jméno úsměvně, „tak jak to s tebou vypadá, stavíš se u mě po škole? V kolik končíš?“

Jeho hlas byl zatěžkaný trápením, ač se snažil mluvit odlehčeně. Nejspíš proto jsem mu bez velkého trýznění a přemlouvání odpověděla: „Ale to víš, že se za tebou stavím, ty můj miláčku,“ špulila jsem pusu, abych zněla co nejroztomileji. „Tak ve čtyři tam jsem, vydržíš to do tý doby beze mě?“

„Budu se snažit. Tak jo, takže ve čtyři.“

„Ve čtyři.“

„Super, kočko, ani nevíš, jak moc se mi po tobě stýská.“

„Mně po tobě víc.“

„Miluju tě,“

„Já tebe víc,“ zazubila jsem se. „Musím na hodinu, tak zatím.“

„Utíkej, ty moje pilná studentko.“

V hrdle mi zachrčelo pobavení. „To víš, že jo,“ zavěsila jsem a namířila si to k toaletám, abych si upravila linky kolem očí.

Možná to bude znít jako klučičí klišé, ale mým oblíbeným předmětem byl tělocvik. Ten bohužel chyběl na pondělním rozvrhu, takže jsem po plytkém obědě následovaným úmornou hodinou biologie odcházela ze školy pěkně podrážděná. Ještě k tomu jsem se v autobuse mačkala se samejma sockama a když jsem vystoupila, byla jsem zralá na pořádnou sprchu. Vmasírovala jsem si do kůže na krku kapku parfému, abych alespoň trochu přebyla ten puch, a uvolněně se vydala do labyrintu paneláků.

Honzovi bylo teprve dvacet čtyři, byt sdílel se dvěma studenty, ale on sám už delší dobu pracoval. Teda než ho před nedávnem vyrazili. Blbec, nikdy nebyl schopný přijít včas, a když posledně u toho výrobního pásu usnul, byla to poslední kapka. Přitom nebyl ani nešikovný, ani hloupý, jen pohodlný a rád se s kamarády napil.

Seznámili jsme se na internetu a na první rande mě vzal do hospody. Choval se jako typickej frajírek, co má všechno na háku, všichni skáčou, jak si poručí… a proto to mělo být i naše poslední rande. Jenže jakmile mu to došlo, obrátil o sto osmdesát stupňů a snažil se, jak nikdo před ním ani po něm. Byl to fakt fešák, takže jsem se nakonec nechala ukecat na druhý rande. Obstaral si auto a vzal mě do Prahy. Tam jsme si dali vynikající oběd, pak mě VYNESL na Petřín, blbli jsme v zrcadlovém labyrintu a nakonec se kochali vyhlídkou na noční Prahu z Hradčan. Asi si dovedete představit, že kolem další schůzky už jsem nedělala tolik povyku.

Svižně jsem vyběhla schody a stiskla patřičný zvonek. Honza bydlel hned v přízemí, takže mi přišel otevřít osobně. I v tom hnusném sepraném triku a teplákách vypadal božsky. Světlé vlasy měl jen o trochu delší než třídenní strniště, co mu rašilo po celé dolní polovině drsňáckého obličeje s jemnou pokožkou. Okamžitě jsem se mu vrhla kolem krku, na jeho lehké pobídnutí mu obmotala nohy kolem pasu a nechala se vynést do mírně zatuchlého bytu. Pak už se všechno odehrávalo rychleji, než jsem byla schopná vnímat. V jednom momentě jsem ležela na posteli, v druhém byla nahá a v třetím jsem si držela kotníky u hlavy.

„Kam si myslíš, že jdeš?!“ Vztyčila jsem se na loktech a probodla jeho zadnici, co se navlékala do trenek, vražedným pohledem. „Víš, že nesnáším, když si jdeš hned po tom zapálit.“

Přicupital ke mně, vytáhl cigaretu z řádně prokrvených rtů a strčil si ji za ucho. Naklonil se ke mně a začal se otírat svým nosem o můj, což byla další věc, kterou jsem nesnášela.

„Měl jsem blbej den, potřebuju to.“

„Pořád žádná práce?“ snažila jsem se ho upoutat svým celkem upřímným zájmem.

Povzdechl si a svěsil hlavu. „Ne. A ohledně toho inzerátu z minulýho tejdne mi nikdo nevolal. Příští měsíc už nebudu mít z čeho zaplatit nájem.“

Přeběhl mi lehký mráz po zádech, a tak jsem si přitáhla peřinu pod bradu. „Spolubydlící by ti nepučili? Nebo rodiče?“

Posadil se k mým nohám a hlavu si opřel o zeď. „To těžko. Ti vocasové jsou rádi, že zaplatěj svoje účty. A s našima se nebavím, to přece víš.“

„No ale tak co budeš dělat?“

Zatnul pěsti a třískl temenem o stěnu tak silně, až se mu cigareta skutálela po hrudi k rozkroku a místností se rozlehlo mohutné zadunění. Vypadalo to dost hrůzostrašně a hlavně bolestivě.

On se na mě však usmál, jakoby to ani necítil. „Něco si do tý doby najdu, neboj.“

Moje srdce jakoby se zvětšilo a nemohlo se vejít do hrudního koše. Přitulila jsem se k němu a zavrtala mu nos do ohbí ramene a krku. „Bojím,“ špitla jsem a byla to pravda. „Nechci, abys skončil na ulici.“

Pořádně mě k sobě přivinul. „Neskončím. A už se o tom nebudeme bavit, dobře?“

„Dobře,“ stoupala jsem rty přes jeho hrdlo k bradě.

Spokojeně zavrněl a položil mě zpátky na lopatky.

Jenže mi to hlavou vrtat nepřestalo. S Honzou to šlo od desíti k pěti a mě přestávalo bavit poslouchat jeho opilecké telefonáty a tolerovat jeho záchvaty deprese a vzteku. Nemluvě o tom, že jsme si ani po našich postelových radovánkách nemohli objednat pořádné jídlo. Bez peněz do postele se mnou nelez, hochu.

Když jsem od něj odcházela, cítila jsem se strašně. Jestli si do konce příštího měsíce nic nenajde, budu ho muset nechat. Tohle už moc dlouho nevydržím.

Vyšla jsem na ulici,

malátná, jako by mě někdo majznul po palici,

jako bych byla po opici.

Takhle už dál s ním být nechci,

ale nemůžu si pomoci,

stále se vidím v jeho ložnici.

No to snad ne, já brečím?!