Epilog

komentář autora: Asi si říkáte, jak mi napsání dvou set slov mohlo trvat tak dlouho... velmi jednoduše, byla jsem líná a múzou leda tak fackovaná :/ :D
Není to nic moc, ale lepší už to nebude. Konečná tečka za DZ. Nečtěte, pokud nesnášíte otevřené konce!

Ještě mi v uších zněla píseň od Celine Dion, v nose štípala Ivanova kolínská a na bocích hřál jeho dotek, když jsem se svou myslí vrátil do svého těla. A své cely.

Během zlomku vteřiny jsem si přivykl na přítmí, chlad i vlhkost. Rozlámaný a prokřehlý jsem si pomalu protahoval sval po svalu. Mělo to své jisté výhody, když jsem byl nehmotný a nesvazovaly mne strasti lidského těla, pomyslel jsem si trpce a povzdechl si nad svým utrpením. Hned na to jsem se však začal usmívat. Řekl bych, že ďábelsky, ale jak jinak by se ďábel také usmíval, že?

Už brzy budou moji. Všichni!

Měl jsem co dělat, abych nepropukl v smích. Upokojil jsem se a soustředil svou mysl na jednoho ze svých stoupenců.

Nastal čas, Vasile. Sežeň Grétu Benettovou a Damona Salvatora.

A co dál, můj pane?

Přiveď je ke mně. Vzkaž jim, že je žádám o laskavost.

Jak poroučíš, blahorodí.

Spokojeně jsem si opřel svou téměř lysou hlavu o kluzkou stěnu porostlou jemným mechovím. Budou moji. Budou mě poslouchat. Budu z nich čerpat jejich nesmrtelnost a znovu povstanu.

Jako bych mluvil nahlas, strážný nejbližší mé cele se rozechvěl.

Uvidíme, jestli dobro opět zvítězí…