41. kapitola

Podtitul: Elena Gilbertová

Komentář autora: Celou tuhle kapitolu jsem vlastně napsala tady v kempu. Takže je taková lehce odfláklá a divná :/ Pište si něco v hospodě nebo v krámě, kde na vás nebo při nejmenším kolem vás pořád někdo mluví. A taky jsem strašně líná ji znovu kontrolovat :D
Příjemný počtení ;)

O pět let později

Po tom, co jsem odmítla Damona a byla odmítnuta Stefanem, se mi doslova zhroutil celý svět. Bloudila jsem jeho troskami, prázdná a netečná, vyhořelá a vyhaslá, nevnímajíc čas ani prostor. Bylo to příšerné. Daleko horší, než když jsem byla posedlá ďáblem. Nic necítit bylo jako být mrtvá a uvědomovat si to.

Díkybohu nic netrvá věčně, čili ani tento můj stav. Nepamatuji si přesně, co mě postavilo znovu na nohy. Jednoho dne jsem se prostě probudila, zahleděla se do slunečních paprsků, zhluboka se nadechla a zažehla v sobě nepatrný plamínek. Ten jsem potom opečovávala, ochraňovala a živila, až jsem opět hořela a byla jako dřív. Tedy téměř jako dřív. I když jsem měla zpět své emoce a zdravý rozum, něco mi chybělo. Myslela jsem si, že to jsou mí přátelé, a tak jsem zkontaktovala Ivana a vytáhla jeho i Irinu na menší cestu kolem světa. Cítila jsem se o poznání lépe, ale stále to nebylo ono. Rozhodla jsem se proto navštívit Stefana v Kanadě. Ještě stále jsem mu neřekla, jak to tehdá bylo s mým rozhodnutím, protože… vlastně ani nevím proč. Snad proto, že to bylo pro mě ponižující? Že by to nic nezměnilo? Anebo snad proto, že jsem se bála, že by to něco změnit mohlo? I to bylo možné. Stefana jsem stále milovala, ale milovala jsem ho jinak. Milovala jsem ho jako někoho, koho nemůžu a zároveň nechci mít. Něco, jako by byl můj bratr. Nevím, jak došlo k té změně, ale vítala jsem ji.

Každopádně ani znovushledání se Stefanem nezaplnilo tu drobnou, zato hlubokou díru někde v mém nitru. Z toho vyplívalo, že do mé úplnosti mi scházel Damon. Trvalo mi dlouho, než jsem si to připustila, a ještě déle mi trvalo, než jsem to začala nějak řešit.

Vypátrat ho nebylo vůbec snadné. Na telefonáty pochopitelně nereagoval a nakonec si nejspíš změnil číslo. Stefan ani Ivan o něm neslyšeli. Naštěstí jsem měla v mobilu pár jeho dávných přátel. Žádného z nich však v poslední době nekontaktoval, a tak jsem byla opět ponechána bez jakýchkoliv vodítek. Frustrovaně jsem bloudila po světě, procházela bary ve všech velkoměstech, denně četla zprávy z celého světa, ale vypátrat někoho, kdo dle společenských měřítek ani neexistuje, je zatraceně těžké. Zkoušela jsem to i přes naše prapodivné pouto, vysílala jsem k němu svou úpěnlivou prosbu znovu a znovu, ale on nereagoval a naprosto mě od sebe odříznul. Byla jsem zoufalá. Najít Damona se stalo mým smyslem života, mou posedlostí a vůbec jsem se nedokázala ovládnout. Vrátila jsem se do Itálie, do naší vily, kde zůstali jak sloužící, tak většina našich osobních věcí. Prohrabovala jsem se vším tím harampádím a hledala cokoliv, co by mi mohlo pomoct, ačkoliv jsem pochybovala, že něco takového vůbec existuje. Prohledávala jsem jeho šaty, jeho skříně, jeho skrýše s tím nejlepším alkoholem (jehož zásoby jsem značně zredukovala), ale nebylo to k ničemu. Nakonec jsem se s pláčem odebrala ke starým fotografiím. Vzala jsem si k tomu krabičku papírových kapesníčků a místo zmrzliny láhev s Ivanovou krví. Bolestně a tesklivě jsem si oživovala ty krásné chvíle, kdy bylo všechno… ne jako v pohádce. Bylo to ještě daleko lepší, bylo to opravdové! A nejspíš i opravdu ztracené.

Nejdéle jsem si prohlížela fotky z naší svatby, i když jich bylo jenom pár. Znovu jsem se rozplývala nad svými dokonalými šaty a blyštivým prstenem… prsten… Zarazila jsem se. V hlavě mi to začalo šrotovat. Proč jen mi to připadá tak důležité? Tak povědomé? Vždyť ani nevím, kde…

Čile jsem se postavila na nohy a pelášila do naší ložnice. Otevřela jsem šuplík nočního stolku a s úlevou zjistila, že Damonův snubní prsten v něm už není, což znamenalo, že si ho vzal s sebou. Zahryzla jsem se do rtu, abych nezačala hystericky pištět. Přesunula jsem se do zahrady, z ní odpočítala okno svojí ložnice a v jeho okolí začalo prohledávat trávu. Moc dobře jsem si pamatovala, jak jsem tehdá vyznávala Stefanovi lásku, a abych mu dokázala, že to myslím nesmrtelně vážně, zkřivila jsem svůj snubák a vyhodila ho z okna.

Měla jsem kliku, že ještě svítilo slunce, že jsem byla upír a že služebnictvo občas posekalo. Jediné, čeho jsem se obávala, bylo, že prsten zmizel někde v sekačce, nebo ho někdo našel a… no, nevím, co by s tím malým kusem bílého beztvarého zlata kdo dělal, ale ostatní měli třeba větší fantazii.

Po pár minutách chození zlomená v pase jsem se konečně sehnula a nadšením se začala točit jako chmýří pampelišky ve větru.  Na dlani se mi blyštil zničený šperk, který jsem pokládala za tu nejkrásnější věc na světě.

„Stačí ho položit na mapu a on ti vždycky ukáže, kde majitel druhého prstenu právě je.“

Přestala jsem se točit a vzhlédla k nebesům. „Díky, Bonnie,“ usmála jsem se do mraků, i když v nich má nejlepší lidská kamarádka nebyla. Nebo jsem v to aspoň doufala.

Potom už to šlo hladce. Dozvěděla jsem se, že se Damon přemístil do Ameriky, konkrétně do Kentucky, a okamžitě se tam vydala. Několik týdnů jsem ho sledovala z bezpečné vzdálenosti, snažila se zjistit, jak si stojím. Viděla jsem naši fotku u jeho postele, viděla jsem, jak ji téměř každou noc mrštil proti zdi, viděla jsem jeho snubní prsten připnutý na řetízku k peněžence. A hlavně jsem viděla, že mu na mně pořád záleží. Tu noc, kdy jsem se s ním konečně odvážila promluvit, mu však záleželo jenom na tom, aby se ode mě dostal co nejdál…

Ukázal mi záda a já zůstala chvíli stát a pozorovat ho jako včelař své odlétající včely. Brzy jsem se však vzpamatovala a rozešla se za ním. Srdce mi divoce bušilo nervozitou a žaludek se houpal na vlnách vzrušení, ale nedávala jsem na sobě nic z toho znát.

„Nečekala jsem sice, že přede mnou rozpřáhneš paže a budeš mě prosit na kolenou, abych tě už nikdy neopouštěla, ale aspoň pozdravit bys mohl,“ srovnala jsem s ním krok a kráčela po jeho boku.

Nozdry se mu rozšiřovaly vztekem a svaly měl napjaté k prasknutí.

Přemýšlivě jsem si ho prohlížela. „To se mnou vážně ani nepromluvíš? Nezeptáš se mě, jak jsem tě našla? A proč jsem tě vůbec vyhledala?“

Šel dál a přehlížel mě jako maskovaného chameleona.

Na vteřinku jsem sevřela rty a výrazně přikývla. Pak jsem je od sebe odlepila a prohlásila: „Tak dobře, nemusíš mluvit, stačí, když budeš poslouchat. Kdysi dávno jsem měla na výběr mezi dvěma muži. Muži tak dokonalými, že mít u nohou jenom jednoho z nich bylo pro většinu žen více než životním snem. Mít u nohou ale oba, to byla hotová noční můra. A jediná možnost, jak se z ní probudit, byla si jednoho z těch dvou vybrat. Člověk by řekl, že žádná volba nemohla být špatná, když byli oba tak skvělí, ale to by se pletl. Já vím, že jsem si vybrala špatně,“ na moment jsem se odmlčela a zašilhala k jeho obličeji, který mi přišel ještě tvrdší než předtím. Zhluboka jsem se nadechla, abych mu byla schopná povědět něco, na co nemohl nereagovat: „A neříkám to jenom proto, že mě Stefan odmítl.“

Zapotácel se tak, jako stéblo trávy, po kterém šplhá mravenec. Málem už se na mě podíval, ale v poslední chvíli si to rozmyslel. Začal zpomalovat a já s ním, až jsme oba stáli na místě. V tu chvíli jsem si uvědomila, že stále prší, a podle toho, jak se Damon zahleděl na kaluž před námi, jsem usoudila, že i jemu to teprve došlo.

Slízla jsem déšť ze svých rtů a polkla. „Myslel si, že jsem si vybrala tebe a nechtěl nám stát v cestě. Neřekla jsem mu, jak to bylo doopravdy a nevím, jestli mu to vůbec někdy povím. Už mu nechci plést hlavu. Ani sobě. Chci být s tebou. Navěky.“

Z jakéhosi důvodu přivřel oči, přivíral je a přivíral, až je zavřel úplně. Viděla jsem na něm, jak se snaží uklidnit svoje tlukoucí srdce, věděla jsem, že zatíná pěsti, aby se mu netřásly prsty. Ale nevěděla jsem, proč stále mlčí.

„Řekni něco, prosím.“

Zhluboka se nadechl a tlumeně si odkašlal. „A co bych ti měl asi tak říct? Že jsem věděl už od začátku, že se jednou vrátíš? Že jsem na to čekal? Ne, nečekal jsem na to, jenom to očekával. Říkal jsem ti, že už nebude žádné příště, že už ti znovu nenaletím, že - “

„Ale já přece - “

„Nepřerušuj mě!“ zahřímal a nadechl se, aby pokračoval, ale nic z něj nevyšlo. Až po delší odmlce nalezl znovu svá slova. „Už je pozdě. My dva jsme spolu skončili,“ obešel mě a zamířil zpět k hostelu.

Trvalo mi několik vteřin, než jsem se vzpamatovala. Napůl jsem se za ním otočila a špitla: „Ale já tě miluju.“

Nezastavil se, šel dál.

To mě z jakéhosi důvodu naštvalo. Opravdu jsem nevěděla, kde se ve mně ten vztek vzal, ale rychle se dral na povrch. Přemístila jsem se před něj tak rychle, že do mě vrazil. Chytla jsem ho za ramena a nenechala se setřást.

„Tak hele,“ vydechla jsem v tichém zavrčení, „já už taky byla jednou rozhodnutá, taky jsem se tě neprosila o tvoji společnost a vzpomínáš, co jsi ty udělal? Správně, unesl mě na Baleáry! Tak se teď laskavě nechovej, jako bych já nehrála podle pravidel. Tady žádný pravidla nejsou. Tady jde jenom o to, že já miluju tebe a ty miluješ mě,“ zabodl do mě svůj ledový pohled, kterým mi vyčítal, že hovořím o jeho citech nahlas. „Milujeme se, tak buďme spolu a kašleme na to, co bylo. Co bylo, už nebude. Co bude, bude… správný.“ Tak mě ten proslov zmohl, že jsem na jeho konci byla bez dechu s třesem v rukách. Opatrně jsem je spustila podél těla, potřepala hlavou, abych se uklidnila, a vzhlédla k Damonově tváři. Čekala jsem, až mi pohled oplatí, až pak jsem promluvila: „Tak co ty na to?“

Pokračovat na další kapitolu