40. kapitola

Podtitul: Damon Salvatore

Komentář autora: Sice jsem nic nepřipsala ale... myslím, že si kapitolu zasloužíte. Začátek se mi líbí, nějaký obraty a myšlenky se mi povedly, ale postupně to upadá a je to takový... unavený :D:/
No, snad u toho neusnete.

O pět let později

Po dlouhé noci jsem se vrátil do našeho doupěte a znaveně sebou praštil do postele. Už jsem ani nevěděl, v jakém městě se to vlastně nacházím. Nebyl jsem si jistý ani státem. Tušil jsem, že je rok 2037, kdybych musel, vsadil bych na červen, ale přesné datum nebo den v týdnu bych slepě hádal.

Přehoupl jsem hlavu na druhou stranu polštáře a padl zrakem na zarámovanou fotografii. Jako už tolikrát jsem ji vzal do rukou, zadíval se na šťastný pár na ní a potom ji mrsknul proti zdi. Způsobil jsem tak pořádnou rýhu ve stěně, obrázku se však nic nestalo. Už několik let se většina fotek tiskla na něco jako kovové destičky, které byly nehořlavé, neohebné a prakticky nezničitelné.

Uplynulo moře času, co jsem naposledy viděl Elenu. Bylo to tehdá na našich „líbánkách“ na Baleárách. Polibek jsme si vyměnili ale jenom jeden, a to na rozloučenou. Vyrvala mi srdce svými sladkými rty a zanechala ve mně pouze černou díru. Od té doby jsem o ní ani o Stefanovi neslyšel. Jakmile se v telefonu ozval hlas jednoho či druhého, okamžitě jsem zavěšoval.

Zpočátku jsem byl naprostá troska. Říká se, že v každém upírovi je něco jako spínač, který vám buď dopřává, nebo odepírá lidské emoce. Pokud je tomu skutečně tak, můj spínač byl vypnutý. Necítil jsem nic. VŮBEC nic, ani bolest, ani smutek, dokonce ani únavu či hlad. Jenom jsem chodil a občas někoho zabil. Jen tak. Nikdy jsem se nezastavoval, nikdy jsem nespal, jen šel tamtudy, kudy vedla cesta. Nevím, jak dlouho jsem se v takovém stavu nacházel, ale jednoho dne jsem se prostě zastavil, rozhlédl se kolem sebe, zjistil, že stojím uprostřed frekventované silnice, kterou jsem se nejspíš chystal přejít, a než jsem stihl jakkoliv zareagovat, srazilo mě auto. Odmrštilo mě do křovinatého příkopu a rozpoutalo hromadnou bouračku, nejspíš se spoustou zraněných a mrtvých, protože si mě nikdo nevšiml. V tom křoví jsem znovu začal cítit. Nejdřív tepavou bolest v hlavě, potom v nohách a nakonec se mě zmocnil záchvat paniky, protože jsem neměl nejmenší tušení, kde jsem a jak jsem se tam dostal. Bylo toho příliš a nejspíš jsem omdlel. Po probuzení jsem se cítil o poznání lépe. Tryskem jsem se prohnal přes pole a kus lesa, za kterým se nacházelo další pole a jakési zemědělské stavení. Tam jsem se vykoupal a s neskutečným odporem si od majitelů vzal to nejlepší čisté oblečení, což byly světlé džíny, zelenomodrá košile a kotníkové botasky.

A pak jsem začal znovu žít. Vybral jsem si tři půvabné slečny, aby mi dělaly společnost a po čase, když už mě přestávaly bavit, jsem dostal ten stupidní nápad je proměnit. Až příliš rychle si vzpomněly, jak jsem se k nim choval, a než jsem stačil nasadit svůj neodolatelný šarm, sápaly se mi všechny tři po krku a já byl nucen zbaběle uprchnout. Nevděčnice!  Po této nepříjemné zkušenosti jsem se rozhodl raději pro mužskou společnost. Nedlouho na to jsem potkal Madoca. Byl to poměrně starý upír (v lidských letech starý), ale zachovával si mladistvou jiskru. Občas jsem měl pocit, jakoby byl mým otcem. Dost možná díky okolnostem našeho prvního setkání.

Stále jsem se nehodlal nikde usazovat a zůstával na cestách. Místo pomalé chůze jsem si však pořídil motorku. Rozhodl jsem se přenocovat v jednom motorkářském baru, kde bylo ženské osazenstvo poněkud řidší, což mi vyhovovalo. V klidu a tichosti jsem popíjel, když za mnou jedna z toho mála přišla a začala mě svádět. Neměl bych o ní zájem, ani kdybych byl při chuti. Nebyla ani nejmladší, ani nejkrásnější a už vůbec ne nejchytřejší a nejzábavnější. Zato měla svalnatého manžela, který mě ve všech rozměrech dvojnásobil. Samozřejmě si celou záležitost špatně vyložil a obvinil mě, že se mu snažím přebrat manželku. Výčepní, který byl mým jediným svědkem, se mě nezastal, a tak jsem se dal s dotyčným hromotlukem do křížku. Kdyby šlo jenom o něj, zvládl bych ho levou zadní, jenže když se zvedl, zvedla se celá hospoda.

A v tu chvíli se jakoby odnikud vynořil chlapík o fous menší než já, s tmavě šedivými vlasy a vousy, s drobnými váčky pod lišáckýma očima a s tmavým oblečením, které si mohl obléct jak sedmdesátiletý stařík, tak dvacetiletý výrostek.

„Pánové,“ promluvil k davu plným, hlubokým hlasem, „nač dělat ukvapené závěry? Jestliže tento mladík tvrdí, že neměl v úmyslu s touto… půvabnou dámou navázat bližší vztah, měli bychom mu věřit,“ k omráčenému hromotlukovi dodal: „A ty, příteli, by sis měl lépe svoji ženu hlídat.“

Na to se v místnosti uvolnila atmosféra a po pár vteřinách ticha se vše vrátilo do normálu.

Vzal jsem chlapíka za rameno a otočil ho k sobě čelem. „Tys na ně použil nátlak!“

Mírně se poklonil. „Za málo.“

Zatřásl jsem s ním. „Tys je všechny ovlivnil najednou!“ Nic podobného jsem ještě nikdy neviděl.

Muž se velice elegantně a lehce vymanil z mého sevření a sedl si na bar vedle mojí židle. Objednal si a pak jen dodal. „Ano.“

Přisedl jsem si k němu a dopil, co zbývalo v mé sklenici. „Působivý.“

Ohlédl se po mně a sjel mě opovržlivým pohledem odshora dolů. „Ještě pořád jsi mi nepoděkoval.“

Ušklíbnul jsem se. „Na takový věci často zapomínám. Děkuju ti… neznámí dobrodinče?“

Prudkým pohybem zápěstí do sebe obrátil sklenici whisky a natáhl ke mně ruku. „Jmenuju se Madoc.“

 Časem jsem přišel na to, že Madoc holduje něčemu, co bych nazval zábavou na úrovni. Jednou týdně navštěvoval divadlo, operu, nebo balet. Celkově miloval umění. I jeho vraždy byly umělecké. Dost mě toho naučil a já jeho, i když by to nikdy nepřiznal. Byl to také velice zásadový muž, který se držel svých určitých pravidel. Pokud jeho pravidla někdo porušoval, bezpodmínečně ho zabil.

Náš vztah byl spíše partnerský než přátelský, protože oba dva jsme měli s projevováním emocí značné problémy. O to víc mi připomínal mého otce, který mě láskou ani něhou rovněž nikdy nezahrnoval.

A právě tento muž vstoupil do potemnělého pokoje s podnapilými dívkami a blonďatým upírem v těsném závěsu. Blonďák se jmenoval Stanley a upřímně jsem nechápal, proč jsme ho s Madocem vzali do party. Asi to byla jeho mládenecká pošetilost a zapálenost, kterou my už měli dávno za sebou.

„Říkal jsem si, kam ses vypařil,“ zazubil se na mě Madoc s jednou rukou přehozenou kolem ramene jedné z dívek. Měl aspoň tu soudnost, že si nevybíral „holčičky“, ale ženy kolem třiceti, čtyřiceti let.

„Hledáš tu snad svůj ztracený šarm?“ Rejpal do mě Stanley visíce na sotva dvacetileté prdelaté brunetce.

Zvedl jsem se z postele a strčil ruce do kapes. „Dneska na to prostě nemám náladu,“ zabručel jsem a zamířil ke dveřím.

Ani jeden z nich mě nepronásledoval. Už se poučili z předchozích pokusů, že když si něco vezmu do hlavy, tak se mnou nic nehne a nic mě nezastaví. Poměrně často jsem býval bez nálady, ale nechtěl jsem jim kazit zábavu, tak jsem radši vyklízel pole a potloukal se ulicemi.

Toho večera nebylo zrovna moc příznivě. Foukal ledový vítr a v dáli sem tam zahřmělo. Odhadoval jsem, že do hodiny přijde déšť, ale bylo mi to jedno. Všechno mi bylo jedno. Ač jsem se snažil sebevíc, tu bezednou prázdnotu v mém nitru jsem zkrátka nedokázal zaplnit. Pustil jsem si k tělu několik základních emocí, ale ne dost na plnohodnotný život. A za to všechno jsem pochopitelně vinil Elenu.

Elena… Svým způsobem jsem ji nejspíš stále miloval, ale byla pro mě tak nedosažitelná a vzdálená, jakoby byla mrtvá. A já ji nedokázal přivést k životu. A i kdyby, nestál jsem o zombie. Řekla mi, že bych ji nikdy nedokázal odmítnout, ale od té doby, co mě opustila, jsem si uměl představit, že i kdyby přede mnou stála nahá a vítr a slunce by si pohrávaly s jejími vlasy, ukázal bych jí záda a ani se neotočil. Často jsem si takovou situaci v mysli barvitě vykresloval. Snil jsem o ní a zároveň se jí děsil, protože ne vždy končila ve prospěch mojí důstojnosti. Přece jenom, byla to žena. Krásná žena. Neodolatelná žena. Byla to prostě Elena, po které vždycky budu toužit, vždycky ji budu milovat, ale zároveň už jsem ji nikdy nechtěl vidět a mít s ní cokoli společného.

Ponořený hluboko do svých myšlenek jsem sotva postřehl déšť snášející se mi na vlasy a záda. Na moment jsem se zastavil a zaposlouchal. V dohlednu nebyla živá noha, ale já si byl celkem jistý, že mě někdo sleduje. Jasně jsem slyšel, jak kapky deště dopadají na cizí oblečení. Pomalu jsem se rozešel a nenápadně obhlížel okolí. Koutkem oka jsem sledoval okna a vitríny, jestli v nich nespatřím odraz svého pronásledovatele. Po deseti minutách jsem na černé obrazovce jednoho z televizorů zahlédl čísi siluetu. Během okamžiku se však rozplynula. Upíří rychlostí jsem se dostal do vedlejší uličky za mými zády a přitlačil neznámého ke stěně domu. Ve tmě jsem viděl jen zářivý úsměv.

„Očividně se mám pořád ještě hodně co učit,“ poznamenala, vykroutila se mi a sundala si kapucu.

Frustrovaně jsem si oddechl a zaťal čelisti. Nebylo to sice jako v mých představách, nebyla nahá a nesvítilo slunce. Byla však stejně krásná a neodolatelná jako vždy. Přesto jsem se beze slova otočil na podpatku a svižným tempem vydal co nejdál od ní.

Pokračovat na další kapitolu