39. kapitola

Podtitul: Stefan Salvatore

Komentář autora: Uf, sice jsem si dneska ráno po probuzení myslela, že už v životě z toho stanu nevylezu, ale nakonec jsem to nějak rozchodila, zajedla hranolkama s kečupem a dopsala předposlední kapitolu! Je tu nechutný vedro a dusno a do toho jsem včera až moc pila, tak proto jsem málem nevylezla ze stanu.
Ke kapitole: Následující 3 kapitoly nám ukážou, jak vypadá život hlavní trojky po 5 letech. Začneme Stefanem, budem pokračovat Damonem a zakončíme Elenou. Všechny kapitoly jsou poměrně krátký a končej otevřeně. Je to ale taková ta otevřenost, která člověka nijak neštve, protože... nevím proč, ani vlastně nevím, jestli to budete cítit stejně :D. Ale jsou to prostě takový konce, u kterých člověk tak nějak ví, jak by pokračovaly. Navíc se všechny tak nějak snoubí v poslední, tedy 42. kapitole.
A to bude asi všechno, užijte si čtení a doufám, že další kapitolu přidám za týden, možná trochu dřív :).

O pět let později

Prvních pár měsíců po odchodu z Itálie jsem strávil v hlubinách Kanadských lesů a pochopil, proč Ivan zůstával na Sibiři. Ten klid, ta božská vůně jehličí, mechu a mízy, v zimě pak nekonečné sněhové závěje a ticho tak hluboké, až z toho pískalo v uších. Byly to také výborné podmínky pro lov. Nikdy mi nevadilo živit se zvířecí krví a navíc zde, kde byla zvěř divočejší a silnější, chutnala líp než na většině jiných míst. Vlastnoručně jsem si postavil malý srub a žil trochu jako neandrtálec. Myslím si však, že jsem to potřeboval. Po tom všem, po šílenství z dětské krve a definitivního odloučení se od Eleny, jsem si připadal tak nějak křehký a změkčilý. Potřeboval jsem přijít na jiné myšlenky a utužit nejen svaly, ale i mysl. Z počátku to šlo ztěžka. Ať jsem dělal cokoliv, nedokázal jsem Elenu vypudit z hlavy. Neustále jsem se sebe ptal, jestli jsem neudělal chybu, jestli by něco změnilo, kdybych ji nenechal jít tak snadno. Občas mi chyběla tolik, až mě to bolelo. Zvlášť její zvonivý, dětský, nakažlivý smích. Jako obranu jsem si připomínal všechny její špatné vlastnosti, její svéhlavost, někdy až nezkrotnou dynamičnost a celkově prudkou povahu, která se v mé přítomnosti sice utlumovala, ale nedala se potlačit úplně, spíš se v ní všechny ty emoce hromadily a pak na mě vyhrnuly najednou. Což většinou nebylo nic moc příjemnýho. Když nepomáhalo ani tohle, představoval jsem si náš společný život a život mého bratra. Byl bych o poznání šťastnější, ale jen do té doby, než bych si uvědomil, že se tak cítím z nás tří jenom já. Elena k Damonovi prostě patřila. On byl bez ní necitelný bastard a ona… jí prostě něco chybělo. Občas mi přišlo, že hlavním smyslem její existence bylo právě starat se o Damona a vydolovávat z něj to nejlepší.  A jestliže si byli oni dva souzeni, nemohla být Elena pro mě ta pravá.

Nicméně po necelém roce jsem si připadal utužený až až a vrátil se do civilizace, přesněji řečeno jsem se odstěhoval do Toronta. Už dlouho jsem nebydlel ve velkoměstě s mrakodrapy a zároveň kusy přírody. Taky se mi zamlouvali Kanaďané, protože byli vlídní a laskaví, ale ne přespříliš přátelští. V určitých směrech jsem se jim dost podobal.

Abych se úplně nenudil a měl dost peněz na nájem svého bytu s výhledem (jehož cenu jsem srazil na polovinu), přijal jsem práci knihovníka. Pochopitelně jsem trávil spoustu času čtením, především soudobých autorů, abych byl v obraze, a sem tam jsem sám něco napsal, pak to podstrčil někomu méně šťastnému a doufal, že mu to aspoň něco vynese. No, bestsellery to úplně nebyly, ale jak jsem tak „své spisovatele“ sledoval, všem jsem značně ulehčil život.

Ohlédl jsem se přes rameno, abych zjistil, kolik ještě zbývá do pauzy na oběd. Ne, že bych ji potřeboval, ale bylo příjemné si na chvíli vyjít do rušných ulic. Víc jsem si pak vážil ticha v knihovně. Když se obě ručičky setkaly na dvanáctce, vypnul jsem monitor, vzal si sako a vydal se k výtahu. V přízemí jsem prošel prosklenými otočnými dveřmi a namířil si to k popelníku na rohu. Kolikrát jsem nevěděl, co si s volným časem počít, a tak jsem si navykl na vanilkové doutníky. Rakoviny jsem se bát nemusel, tak proč by ne?

Dlaněmi jsem přejížděl po svém oblečení a hledal v něm schované kuřivo. Sklopil jsem pohled k vnitřku kapsy od kvádra a na okamžik tak přestal sledovat cestu. Jen ta malinká chvíle nepozornosti způsobila, že jsem do někoho vrazil.

„Uh, promiňte,“ automaticky jsem chytil protijdoucího za paže, abychom tak oba našli ztracenou rovnováhu. Zároveň jsem se podíval, s kým jsem se to střetl.

Přes moře kudrnatých tmavých vlasů s občasnými světlejšími prameny jsem neviděl obličej, ale byl jsem si celkem jistý, že je to dívka. Zdvihla bradu a já na jejím drobném nose spatřil obrovské sluneční brýle. I když to byla černoška – nebo spíš mulatka –, poznal jsem, že je bledá. Velmi plné rty měla suché a popraskané. Najednou mi zaryla nehty do paží.

„Nemáte něco k jídlu?“

S pozdvihnutým obočím jsem překontroloval její oblečení. Blyštivý bílý top, tmavě modrá sukně ke kolenům a bílé sandálky. Takhle žebračky obvykle nevypadají…

„Je - je mi líto,“ koktal jsem, „mám jenom doutníky.“

Chvíli na mě upřeně hleděla a pak s dlouhým povzdechem svěsila hlavu a spustila ruce podél těla. „Mám takový hlad, že bych snědla i dinosaura.“

Pousmál jsem se jejímu přirovnání a podotkl: „To byste si znepřátelila hezkou řádku paleontologů.“

Zatvářila se, že tomu vtipu ani za fosilii nerozumí, a chystala se k odchodu.

Něco se mi na ní však nezdálo. Zcela zjevně nebyla v pořádku a potřebovala pomoc, ale něco mi říkalo, že právě já jsem jedním z mála, kdo pro ni může něco udělat. Proto jsem navrhl: „Můžu vás pozvat na oběd, jestli chcete.“

Okamžitě se zastavila a prudce otočila, až se jí na zápěstí rozezvonil náramek s tuctem přívěsků.

Došel jsem k ní a ukázal na protější chodník, kde se nacházelo malé bistro. „Zrovna jsem se tam sám chystal.“

Podívala se na bistro, pak na mě, na popelník u rohu knihovny a nakonec opět na mě. „Tak proč jste šel opačným směrem?“

Otevřel jsem pusu, ale místo odpovědi jsem si jen olízl horní ret. „Neříkala jste náhodou, že máte hlad?“

Chvíli si mě rozpačitě prohlížela a nakonec přikývla. „Děkuju.“

Vyrazili jsme tedy společně k bistru. Bylo skoro léto, sluníčko svítilo a hřálo a foukal vydatný vítr, takže jsme si sedli na zahrádku. Dívka si objednala vepřový steak s hranolky, zatímco já pouze borůvkový muffin a cappuccino. Pokud jí přišel můj velice skromný oběd podezřelý, nedávala to najevo. Jak se nakláněla nad talířem a rychlostí blesku likvidovala jeho obsah, padaly jí do obličeje vlasy a z nosu jí sklouzávaly brýle.

Usmál jsem se na ni. „Nechcete si odložit ty brýle… slečno?“

S plnou pusou a přežvykujíc ke mně zdvihla pohled. Otřela si ubrouskem ústa, polkla a položila brýle na stůl, takže jsem jí konečně viděl do očí. Byly velmi světle hnědé, kolem okrajů skoro až zelené. A obrovské.

„Trudy. Promiňte, dneska jde u mě vychování stranou,“ pousmála se. „A vy jste?“

Natáhl jsem k ní přes stůl ruku. „Stefan.“

Trudy mou ruku lehce stiskla a potom sklouzla pohledem na svůj náramek. Odepla si ho a použila jako gumičku na své bujné kadeře. Na to se dala opět do jídla.

Když její vlasy odhalily štíhlý krk, ztuhnul jsem a cítil, jak mi po šíji stéká kapička potu. Na Trudině pokožce, blízko hlavní tepny, se červenaly dvě nepříliš drobné ranky. Sevřel se mi žaludek, když jsem si uvědomil možnost většího nebezpečí. Bez okolků jsem se natáhl přes stůl a zdvihl jí bradu, abych jí mohl prozkoumat zorničky. Než si to uvědomila a začala mě od sebe odstrkovat, zjistil jsem, co jsem potřeboval.

„Pracky pryč, ty…“ oslovení raději vynechala.

Nátlak jsem používal jenom v nezbytně nutných případech. A tohle byl jeden z nich. „Trudy, jak jsi přišla k tomu zranění na krku?“

Zamračila se a opatrně natáhla prsty ke svému hrdlu. Když jimi přijela přes kousanec, vyděsila se. „Já… nevím, nepamatuju si na to.“

„Co se stalo včera večer? Nebo možná dneska ráno?“

„Navečer jsem se vrátila domů z pohovoru. Byla tam moje spolubydlící a nějakej chlap. Jessie - tak se jmenuje ta spolubydlící - tvrdila, že je to upír,“ ušklíbla se, „je do nich celá zblázněná, přečetla o nich každou romantickou slátaninu, která kdy vyšla. Povídali jsme si. Byl divnej… a pak už nevím, asi jsme něco pili. Ráno jsem se probudila a cítila se strašně. Musela jsem odtamtud odejít, protože…“ najednou se zarazila a celá zesinavěla. Rozechvěl se jí spodní ret a z koutku oka vytekla slza.

Snažil jsem se, aby můj hlas zněl co nejměkčeji. „Proč jsi musela odejít, Trudy?“

Na moment zavřela oči a potřepala hlavou. Pak se do mě opět vpila pohledem. „Jessie… tam ležela na podlaze… a… nedýchala. Kolem ní nebyla skoro žádná krev, ale… byla mrtvá. A tak strašně bledá a studená…“

Odvážil jsem se jí sevřít ruku, kterou měla položenou na stole. „To je mi moc líto.“

Trudy propukla v pláč. Vložila si hlavu do dlaní, které aspoň trochu tlumily její vzlyky. Mladík za pultem, který nás už delší dobu pozoroval, přišel k našemu stolu a zeptal se, jestli je vše v pořádku. Poprosil jsem ho o pár ubrousků a pak je podal Trudy, aby se mohla vysmrkat a osušit od slz. Potom jsem se podíval na mobil. Za pět minut jsem měl být opět v práci. Vylovil jsem z kapsy klíče od bytu a dal je uplakané dívce do ruky. Znovu jsem na ni použil nátlak.

„Jdi ke mně domů, je to ten mrakodrap naproti zastávce Centrum, staví tam každá tramvaj. Víš, kde to je?“ Přikývla. „Dveře číslo 250, poslední patro. Nedívej se do ledničky, stejně tam žádné jídlo nenajdeš. Zatáhni závěsy a zamkni se. Nikomu neotvírej a nezvedej telefon. Vrátím se v sedm a všechno ti vysvětlím, dobře?“

Znovu přikývla a popotáhla. „Dobře. Mám tam jít hned?“

Usmál jsem se na ni a dopil zbytek kávy. „Nejprve dojez svůj steak,“ a odešel jsem.

Pokračovat na další kapitolu