38. kapitola

Podtitul: Naposled

Komentář autora: Konečně přidávám slíbenou kapitolu, ale na čas se zas odmlčím. Celkem jich bude 41+epilog nebo 42+epilog, takže... už to vážně skoro mám, ale prostě... bžůů, je toho moc :/
Ke kapitole: Je smutná, i když tak podle mě na první pohled nepůsobí. Až když to člověku všechno dojde, tak si tak říká: "Co? Nee, to je strašný!" :(:D Ale dle mého je to celkem ideální řešení. Je kompromisní a zajímavý. Jsem vážně zvědavá, co na to řeknete!
Dva proslovy označím odrážkou, protože jsem je měla připravený už... tak půl roku dopředu? A strašně se mi líběj, vystihujou vztah Damona a Eleny i ten Stefana a Eleny přesně tak, jak to vidím já. Plus Elenin názor na to, že ze začátku všichni milujou záporáky bla, bla, bla, je čistě můj. Taky mi chvíli trvalo, než jsem zjistila, že Stefan je vlastně stejně dobrej jako Damon a nakonec mi přijde i o krapet lepší.
No, pokud možno, příjemný počtení ;)
PS: to video a písnička jsou vážně úžasný a skvěle se hodí!

Where do we belong, where did we go wrong

If there's nothing here, why are we still here?

It's another time, it's another day

Numbers they are new, but it's all the same

Running from yourself, it will never change

If you try you could die

Give us a little love, give us a little love...

Brzy ráno jsem vstala, nikoliv se probudila. Nespala jsem celou noc. Rozmlácená a malátná jsem se postavila na nohy a řádně se protáhla. Skoro neuvědoměle jsem vyslala k Damonovi prakticky řečnickou otázku. Seš vzhůru, že jo?

O vteřinu později se otevřely dveře mého pokoje a v nich stál Damon v tom, v čem jsem ho viděla naposledy: v bílé košili s krátkým rukávem a kraťasech. „Už asi tak třicet hodin,“ přiznal.

S povzdechem jsem přikývla. Promnula jsem si obličej a doufala, že se aspoň trochu vzpamatuju. Místo toho se mi ale hlava roztočila ještě víc, zavrávorala jsem a sedla si zpátky na postel.

„Eleno!“

Snad reflexivně ke mně přiskočil, dřepl si přede mě a položil mi ruku na koleno.

„To nic, to nic,“ uklidňovala jsem ho.

Stále starostlivě mi hleděl do očí. Pak se v něm cosi pohnulo. Natrhl si zuby zápěstí a nabídl mi ho. „Musíš být vyhladovělá.“

Překvapeně jsem na něj zamrkala. „Tos nemusel. Prokousla bych ti kůži sama,“ poznačila jsem.

Na moment se zarazil a pak jen pokrčil rameny. „Chtěl jsem být gentleman.“

Uchechtla jsem se. Měl pravdu, přímo jsem umírala hlady. Žíly se mi stahovaly a vysílaly do těla bolestivé křeče. V puse se mi tvořilo takové množství slin, že jsem je jen stěží stačila polykat. Proto jsem se kdovíjak neupejpala a lačně si přiložila Damonovu ruku k ústům, zanořila špičáky do jeho šťavnatého masa a polkla první doušek.

Sdílení krve mezi upíry bylo opravdu… zvláštní. Ať už jste ze svého druha vysávali krev z jakéhokoliv důvodu, dokonce i když jste ho tím chtěli ponížit či oslabit, cítili jste při tom… vzrušení. Jenže já ho cítit nechtěla! Připadala jsem si kvůli tomu trapně. Asi jako byste se vzrušili při gynekologické prohlídce. Nic erotického v tom být nemělo, a přesto se mi zrychloval tep a prohluboval dech. K mé jediné, alespoň nějaké útěše se posléze i z Damonových rtů vydralo dlouho potlačované zasténání. Druhou rukou mi pevně stiskl koleno a sklonil hlavu, abych mu neviděla do tváře.

S velkým přemáháním jsem ho opatrně vysvobodila ze svého skusu a položila jeho ruku na přikrývku.

„Em… díky.“

Oklepal se jako pes, co právě vylezl z vody, vztyčil hlavu a klukovsky se usmál. „Za málo.“

Snažila jsem se zkrotit třes a brnění v končetinách a začít střízlivě přemýšlet. „V kolik odlítá to letadlo?“

Úsměv ho okamžitě přešel. Postavil se a přistoupil k oknu, rukou se opíraje o jeho trám. „V šest.“

Přikývla jsem. „Tak to máme dost času.“

Šlehl po mně zlým pohledem. „Doufal jsem, že ho bude víc.“

Pohled jsem mu oplatila. „Říkala jsem ti - už několikrát -, že chci být se Stefanem.“

„No a?“

Zhluboka jsem se nadechla. „No a?! No tak nemáš právo doufat, že zrovna dneska změním názor.“

Jízlivě se ušklíbnul a byl zase tím arogantním drsňákem, který mi neskutečně lezl na nervy. „Doufal jsem spíš v den naší svatby než dnešek.“

•  Pohodila jsem vlasy, postavila se na nohy a spustila svou předem promyšlenou řeč: „Víš, Damone, všichni ze začátku milujou záporáky, sarkasmus, vtip, dobrodružství, tajemnost, ale jednoho dne tě to omrzí a ty si uvědomíš, že tohle nejsou ty nejlepší hodnoty pro normální život.“

Uchechtl se a zavrtěl hlavou, kterou si opíral o předloktí. „Normální život…“

Zamračila jsem se. „Co je na tom k smíchu?“

Natočil se ke mně čelem a překřížil ruce na prsou. „Možná to, že jsi upír. Nejsi normální bytost. A ani jako člověk jsi nebyla normální. Jsi dvojnice. Dvojnice někoho, koho dva upíří bratři bezhlavě milovali. A teď milují tebe. Ty nemůžeš mít normální život, Eleno. A v hloubi duše ho ani nechceš.“

Rozhořčeně jsem otevřela pusu dokořán. „Samozřejmě v rámci možností normální život! Vím, že nemůžu mít děti, nemůžu mít rodinu, kterou jsem jako člověk vždycky chtěla. Ale proč bych nemohla mít normálního manžela? Manžela, se kterým bych si rozuměla, který by mě respektoval a chápal? Který by se mi aspoň SNAŽIL zajistit normální život?“

V potemnělých očích mu to divoce jiskřilo. „Protože můžeš mít mě.“

Na to jsem se mu hlasitě vysmála. „A proč že bych to vlastně měla být s tebou?“

• „Protože k tomu nemáš důvod!“ zařval a zuřivě rozhodil rukama do prostoru. „Protože život se mnou není dokonalý! Protože LÁSKA není dokonalá a logicky opodstatněná. Dokonalost je jenom iluze, o kterou časem přijdeš. Ta pohádka mezi tebou a Stefanem se jednoho dne rozplyne, ten den asi jen tak nenastane, protože jste oba naivní idioti, ale až ten den přijde a ty si uvědomíš, že ses rozhodla špatně,“ dopřál si několik hlubokých nádechů, „už bude pozdě na napravování chyb.“

Pozdvihla jsem obočí. „Vážně, Damone? Vážně věříš tomu, že mě budeš někdy schopný odmítnout?“

Na moment se zarazil, buď proto, že ho má pýcha ranila, nebo že jsem ho prokoukla. Nakonec se však obrnil, přistoupil ke mně a se stejnou arogancí mi oplatil: „To říká ta pravá. Mělas milion příležitostí utýct a podívej se na sebe, tady seš, přede mnou, obhajuješ Stefana místo toho, abys byla s ním. Stačilo tě jenom požádat, abys zůstala, a tys mi vyhověla,“ opět se ke mně přiblížil na vzdálenost několika centimetrů, aniž bych to postřehla. Do obličeje mi zašeptal: „A já bych chtěl vědět proč. Proč pořád zůstáváš, Eleno?“

Jako už tolikrát předtím mi vyfoukl vítr z plachet, odzbrojil mou armádu a pevně držel v rukách všechny trumfy. Stála jsem před ním, křehká, zmatená a slabá. Krev mi divoce proudila v žilách a oči klouzaly k jeho svůdným rtům. A to je další důvod, proč chci být se Stefanem. S ním by se mi něco takového nestalo. Nemá nade mnou takovou moc, a i kdyby měl, nevyužil by ji, a i kdyby využil, později by se mi za to omluvil. Stefan by se mnou nikdy nemanipuloval.

A protože už jsem byla rozhodnutá, a protože jsem věděla, že je to dost možná naposled, co mám Damona blíž než na dosah ruky, dovolila jsem si být naposled slabá. Sevřela jsem límec jeho košile a stáhla jeho hlavu ke své. Byl překvapený jenom na setinu vteřiny, potom rychle začal spolupracovat. Dravě si mě přitiskl na tělo, zatímco smotával naše jazyky a drtil naše rty. Už jsem málem zapomněla, jak je to krásné, ten pocit, že jsme jedno tělo, jedna duše. Jak mě dokáže ovládnout, a přitom vím, že ke mně chová bezmeznou úctu. Nechtěla jsem zacházet nikam dál, a tak jsem si naše sblížení alespoň pořádně užívala. Tahala jsem ho za vlasy a stehnem se otírala o vnitřek toho jeho, což ho přivádělo k šílenství. Ne že já bych se cítila zcela při smyslech, když mi prsty lechtivě hladil krk a druhou rukou obkresloval boky a bedra.

Celá zadýchaná jsem se od něj odtáhla a o krok ustoupila, aby bylo jasné, že to není jenom pauza na popadnutí dechu, ale konec. Definitivní konec… V očích jsem měla slzy.

„Musím se alespoň pokusit mít pohádku, Damone, jinak nikdy nezjistím, jestli je to jenom iluze nebo skutečnost.“

Hleděl na mě a zcela zjevně se v něm prali vztek a smutek, jejichž rozhodčím bylo zoufalství. Naběhlé rty měl pootevřené, vlasy neskutečně rozcuchané a oči… ach, ty jeho oči…

Uhladila jsem si oblečení, nazula žabky, které se schovávaly pod postelí, a naposledy se mu zadívala do tváře. On se na mě však nedíval.

„Sbohem, Damone,“ obešla jsem ho, zastavila se ve dveřích a ohlédla se přes rameno. Nic neříkal a ani se nepohnul. Se slzami na krajíčku jsem tedy opustila místnost a muže, kterého jsem vždycky milovala a pravděpodobně vždycky milovat budu.

***

Chtěla jsem Stefana svým návratem překvapit, a tak jsem si na letišti v Neapoli zastavila taxík a sdělila řidiči adresu. Už jsem se nemohla dočkat, až se odtamtud odstěhujeme. Každá pitomá zatáčka mi bolestně připomínala Damona. Už v letadle jsem přemýšlela, jak dlouho asi bude trvat, než se kompletně zotavím. Z dvacetiletého vztahu nejspíš nebude snadné se dostat. O to víc, když budu žít s bratrem svýho bývalýho. Na druhou stranu bez Stefana by mi to přišlo naprosto nemožné.

Auto zastavilo na šotolinové cestě před obrovskou bílou vilou. Zaplatila jsem řidiči milým úsměvem a hlubokým pohledem a čile vystoupila. Vzduch byl o dost sušší než na Baleárách, ale i tak se mi skvěle dýchalo.

 S úsměvem od ucha k uchu jsem se rozeběhla ke dveřím, rozrazila je a přemístila se do něčeho jako uvítacího salónku.

„Stefane? Jsem zpátky!“ zvolala jsem z plných plic.

Krátce na to se ozvaly na schodech kroky. Stefan cupitavě sestupoval za mnou do přízemí a nejistě se usmíval, což s jeho bílým nátělníkem, vypracovaným tělem a lehkým opálením tvořilo dech beroucí kombinaci.

„Ahoj, andílku. Proč jsi nezavolala? Přijel bych za tebou na letiště,“ zastavil se asi tak metr ode mě.

„Chtěla jsem tě překvapit. A to, co ti hodlám říct, by se po telefonu vysvětlovalo dost špatně.“ Přišlo mi, že i můj úsměv v jeho přítomnosti znejistěl.

Zastrčil ruce do kapes riflových tříčtvrťáků. „Asi bych se slova ujal radši první, když dovolíš.“

Ohlédla jsem se po křesle, zamířila k němu a pokynula Stefanovi hlavou, ať se ke mně připojí. „Jasně. Mluv.“

Uvelebil se na rozlehlém gauči po mé pravici, zatímco já se naskládala do malého křesílka.

Předklonil se a sepjal ruce. „Jsem ti opravdu vděčný, že jsi mi dovolila přečíst si tvé deníky. Dost mi v mém – a vlastně i tvém – rozhodování pomohly. Totiž… četl jsem všechno, cos o mně napsala…“

Oba jsme trochu zčervenali.

„A taky… taky jsem četl, co jsi psala o Damonovi.“

Trhla jsem sebou. „Tos nemusel,“ zahučela jsem.

Pokýval hlavou. „Já vím. Asi jsem neměl. Ale jsem rád, že jsem to udělal,“ zadíval se mi zpříma do očí a já se zamračila. Nechápala jsem, kam tím vším míří. „Vždycky jsem si myslel, že jsme si my dva souzeni, Eleno. V tom prvním okamžiku, kdy jsem tě spatřil, se mi poprvé po několika desetiletích znovu rozbušilo srdce jako zvon. A pořád si myslím, že nám bylo souzeno se potkat a zamilovat, ale… to, co sdílíš s mým bratrem,“ zavrtěl hlavou, „to je o něčem jiném. Vy dva jste v tolika věcech stejní, v kolika jste rozdílní. Oba prožíváte své životy na plno. Jste oba dva… jak bych to jen řekl…“

V krku mi úplně vyschlo a neodvažovala jsem se ani dýchat. Přesto jsem mu napověděla: „Extrémní?“

Vítězoslavně luskl prsty. „To je to slovo! Eleno, my dva jsme skvělí přátelé, a kdybychom byli oba lidé, věřím, že by z nás byl ten nejšťastnější pár v dějinách světa. Ale my nejsme lidé. A nikdy jimi už nebudeme, nebudeme mít normální život. Nechápej mě špatně, není to tak, že bych si s tebou nedovedl představit věčnost. Jenom si nedokážu představit TEBE, jak se mnou trávíš věčnost, když ji můžeš strávit s mým bratrem,“ vřele se usmál. „Takže si se mnou nedělej starosti. Nehodlám ti stát v cestě, ani ti vyčítat, že sis vybrala Damona. Už jsem se s tím jednou smířil, myslím, že napodruhé to zvládnu taky. Uf,“ protáhl se. „Musím přiznat, že jsem docela rád za tu krátkou epizodu vnitřního zmatku. Bez toho bych si asi nikdy neuvědomil, že… že nezáleží jenom na tom, co chci já. A že vlastně to, co jsem si myslel, že chci, jsem vlastně nechtěl. Chápeš, co tím myslím?“

Po těle se mi rozléval smrtelný chlad. Celé mé nitro začalo panikařit, ječet, brečet a řvát. „Ne,“ zavrtěla jsem hlavou, „vůbec to nechápu.“

Stefan se zamračil a chvíli to vypadalo, že něco řekne, ale nakonec zůstal zticha.

„Jak…“ lámal se mi hlas, „jak jsi přišel na to, že jsem si vybrala Damona? Vždyť… vždyť jsem ti slíbila, že už své rozhodnutí nikdy nezměním, když jsem si vybrala tebe,“ kuňkala jsem.

„Ale to bylo předtím… předtím vším. Upřímně řečeno už bych se tím nerad dál zaobíral, bolí mě z toho hlava. A navíc už je všechno vyřešeno, ty budeš s Damonem a já… no, já už se o sebe postarám,“ usmál se a vstal. Já na něj stále jenom zírala a v očích ucítila slzy. „Eleno? Co se děje?“

Potřepala jsem hlavou. Co se děje? Co se děje?! Právě jsem zapudila muže, kterého svým způsobem miluju, abych mohla být s tebou, a ty mi oznámíš, že už se mnou být nechceš, to se děje! Přijít o jednu milovanou osobu bych zvládla, ale o obě?

Znovu jsem potřepala hlavou a otřela si slzy. Potlačila jsem v sobě veškeré emoce a nasadila vlídný úsměv. „Ale nic. Jenom mě dojímá, jak skvěle to bereš.“

„Kdes vlastně nechala Damona?“

Jako robot jsem se postavila a téměř nevnímala, že otevírám pusu a sypu z ní lži, jako by se nechumelilo. „Čeká na Baleárách. Je tam fakt hezky a do Itálie se už vracet nebudeme. Tohle místo… v nás nevyvolává nejlepší vzpomínky.“

„Chápu. No, doufal jsem, že se s ním rozloučím.“

„Kam cestuješ?“

Prohrábl si vlasy. „Asi se vrátím do staré dobré Ameriky. Možná zamířím trochu víc na sever do Kanady, ještě uvidím.“

Přikývla jsem a vyšla ke dveřím. „Dej mi vědět, až se usadíš. Pošlu ti pohled.“

Doprovodil mě. „Určitě.“

Stáli jsme naproti sobě a hleděli si vzájemně do očí. Hledala jsem v těch jeho alespoň maličký náznak lítosti či žárlivosti. A s potěšením zjistila, že nepatrná jiskřička těchto emocí se mu zračí v koutcích, kde jeho duhovky byly tmavě zelené.

Asi i kvůli tomuto zjištění jsem si neodpustila nebezpečnou, dost možná i nevhodnou otázku: „Co bys dělal, kdybych si vybrala tebe?“

Má slova ho nepřekvapila, takže jsem předpokládala, že i tuto možnost předem zvažoval. S odpovědí však otálel. „Ze všeho nejdřív bych tě nejspíš samou radostí políbil,“ přiznal s úsměvem, naklonil hlavu na stranu a zastrčil mi vlasy z jedné strany za ucho. „Pak bych se ujistil, že s tvým rozhodnutím Damon dokáže žít. A tak za rok, možná za dva, bychom oba přišli na to, že by nám bylo lépe s někým jiným. V tvém případě s mým bratrem.“

„A v tvém případě?“

Zazubil se. „To právě hodlám zjistit.“

Pevně jsem ho objala a naposledy mu zavrtala nos do ramene. „Hodně štěstí, Stefane.“

„Tobě taky, andílku.“

video

Pokračovat na další kapitolu