37. kapitola

Podtitul: Hovory k tobě II

Komentář autora: Elena opět přemítá, jak je možný, že miluje oba bratry, a přichází s novým přirovnáním. Když vám přišlo, že jídlo a lidi není to samý, tak to budou tentokrát lidi, no! :D
Taky to, co Damon říká na konci, je inspirovaný seriálem. Vážně se mi líbí, jak v něm vztah Damona a Eleny podávaj.
A taky se dočkáme trochu Stefana :P
Jinak je kapitola ale poměrně krátká.
ÁÁááá, a zítra odlet do Londýna!!!!
Příjemné počtení ;)
Edit 15. 6.: Je jedna hodina ráno a já jsem zpět z Londýna. Zejtra jsem od rána do večera na školení v Praze, takže kapitolu očekávejte... nejspíš v pondělí, vážně nevím :(:D A na komentáře budu taky reagovat později, ale už teď za ně děkuju :)

Vyřítila jsem se z bungalovu, jako by rychlost mohla nějak vymazat, co se právě stalo. Celá jsem se třásla a v uších mi hučelo nejenom moře. Posléze jsem se usadila pod košatou palmu, protože mi písek rozdíral bosá chodidla.

Co seš z toho tak paf? Už s lidskostí sis ujasnila, že je miluješ oba. Už ses s tím smířila, vzpomínáš? Ale ještě jsem to neřekla nahlas. Ještě jsem nebyla v pokušení obejmout jednu z těch milovaných osob, políbit ji a pak se s ní nestoudně pomilovat na podlaze. Zavrtěla jsem hlavou. Ale vždyť je přece blbost, abych je milovala oba. To přece nejde! Palačinky a lasagne, Eleno, vzpomínáš si? Ale oni nejsou jídlo! Tak táta s mámou, koho máš radši? To se přece nedá srovnávat! Proč? Nejsou přece jídlo. Ale rodiče mi dali život, to celý ten vztah mění. Jo? A jak? Proč teda všichni nemilují svoje rodiče? Kolik potomků už svoje rodiče zabilo? To ale byli šílenci. Ne, že já bych byla úplně normální, ale tohle… No tak dobře, argumentuješ tím, že rodiče ti dali život. Copak Damon a Stefan ne? Stefan tě postavil na nohy po tý autonehodě, díky němu jsi začala znovu žít. Díky Damonovi jsi přežila Klausův rituál. A teď tě zachránili oni oba.

Zhluboka jsem se nadechla. Hádat se sama se sebou je fakt strašný. Oprášila jsem si oblečení a vyrazila do města. V prvním krámě jsem si koupila pohodlné sandálky a v druhém kornout zmrzliny. Kolem mě proudily davy lidí a já si přesto připadala sama. A ne v tom příjemném slova smyslu.

Vyhýbaje se výrazně prostorovější dámě s malým capartem, zastavila jsem se před telefonní budkou. Chvíli jsem na ni jen tak zůstala civět, pak si půjčila - no dobře, vzala - od jednoho chlápka v bílém smokingu pár drobných a zalezla dovnitř. Nazpaměť jsem znala jenom tři čísla a nikdy jsem jich víc nepotřebovala.

„Prosím?“

„Prosím?“ zopakovala jsem poťouchle po příjemném mužském hlase.

„Kdo je tam?“

„No kdo asi,“ opřela jsem se ramenem o sklo a začala si na prst namotávat šňůru od sluchátka.

Stefan si povzdechl. „Hádám, že jde o nějaký průzkum, co si veřejnost myslí o ztřeštěných upířích brunetkách.“

„Hej,“ ohradila jsem se, „já nejsem ztřeštěná!“

Zasmál se. „Jak je na Baleárách?“

„Teplo. Slunečno. Nudno…“

„Nudno?“

Semkla jsem rty a s pohledem upřeným na své mírně přerostlé nehty u nohou jsem šeptla: „Chybíš mi.“

Nečekala jsem, že mi na to hned odpoví, ale po minutě ticha jsem napětím byla už úplně zpocená.

„Stefane?“

„Já… já nevím.“

Zamračila jsem se. „Co nevíš?“

Skoro jsem slyšela, jak si jazykem navlhčil rty. „Totiž, taky mi chybíš, ale… já nevím, pořád mám takový zvláštní pocit… tíží mě v žaludku… a nevím, co to je. Asi jsem se ještě pořádně nevzpamatoval.“

„Vždyť já taky ne…“ vydechla jsem nešťastně a další půl minutu poslouchala jenom kroky kolemjdoucích. „Jdi do mojí ložnice.“

„Cože?“

„Jdi do mojí ložnice,“ zopakovala jsem. „V šuplíku nočního stolku najdeš můj deník.“

Zřejmě nasadil upíří trysk, protože už po pár vteřinách mi odpovídal: „Mám ho. Ale proč? Co s ním mám dělat?“

Pohodlně jsem se opřela o roh budky a nataženýma nohama se zapřela o protější. „Chci, abys mi přečetl nějaký zápisek tak z… 15. října?“

„Ty po mně chceš, abych četl v tvém deníku?!“

„Jo,“ přikývla jsem.

Stefan to ale pořád nechápal. „Ale vždyť v něm jsou tvoje nejintimnější myšlenky!“

Protočila jsem oči v sloup. „Stefane, spali jsme spolu, vyměňovali si krev a beztak si všechno říkali. Vážně si myslíš, že před tebou pořád mám co skrývat?“

Ještě nějakou dobu bylo ticho a pak konečně zašustil papír. „A co přesně se v něm mám dočíst?“

„To, jak jsme se cítili, když jsme byli spolu, co jsme si mysleli…“ kreslila jsem prstem na sklo berušku. „A chci, abys to četl nahlas.“ Taky si to potřebuju připomenout.

Dlouze vydechl a sedl si na mou postel, hodil si nohy nahoru a knížku nejspíš vložil do klína.

„Milý deníčku, vím, že nejsem v pořádku, vím, že nevědomě dělám šílené a brutální věci, ale dnes, poprvé po dlouhé době, si připadám naprosto v pořádku. Víc než jen v pořádku! Pořád bych jen tancovala, zpívala a smála se. Nebo prostě nevylézala z postele, ve které bych všechno tohle - a něco málo navíc - dělala se Stefanem.“

Sice mi vzplanuly tváře studem, ale nepřerušila jsem ho.

„Nemůžu uvěřit, že jsem to v sobě vydržela potlačovat tak dlouho. Vždyť jsem ho vždycky milovala. Od první chvíle, co jsem ho uviděla, jsem věděla, že s tímhle klukem chci strávit zbytek života a s žádným jiným! Teprve včera jsme se tomu konečně poddali, vyslovili to, co jsme nikdy neměli přestat vyslovovat, a udělali to, po čem jsme oba toužili takovou dobu. Bože… ehm… ty jeho rty… bych mohla líbat celou věčnost.“

To už jsem hořela celá. „Bez komentáře! A víš co? Dál už si to čti radši pro sebe. Doufám, že ti to pomůže utřídit si myšlenky.“

Znovu se rozšustily stránky. „Tahle ta červená knihovna?“

Nervózně jsem se zasmála. „Nech toho! Ty si do deníku taky píšeš pěkný prasárničky.“

„Hej! …Moment, jak to víš?“

Smích mě přešel. Ups. „A sakra, došly mi drobný, měj se!“ a rychle jsem zavěsila.

S pohledem upřeným na sluchátko a se rtem v zubech jsem se začala nekontrolovatelně usmívat. Křenit. A nakonec hlasitě se smát. Se Stefanem se všechno zdálo být tak snadné, veselé, hezké. Někdo by řekl „nic extra“, mně přišlo příhodnější „žádný extrém“. A já už nechtěla žádný extrém. Extrémy už mě omrzely, unavovaly mě a hnusily se mi. A to byl ten problém s Damonem. Damon byl jeden velký rozporuplný extrém. Do všeho, co dělal, co cítil, co říkal, vkládal všechno a očekával, že udělám to samé. Svým způsobem – nejspíš neuvědoměle – mě k tomu nutil.

„Jenže já už nemám sílu vkládat všechno, když vím, že můžu prohrát,“ zašeptala jsem proti větru, pomalu se vracejíc k bungalovu.

Bylo mi těžko. Na srdci i na těle. Uvědomovala jsem si, že se musím Damona vzdát. Jednou pro vždy. A musím to udělat hned.

Váhavě jsem vstoupila na verandu a nastražila uši. Dům byl naprosto tichý, přesto jsem zkusila zavolat Damonovo jméno. Nedostalo se mi žádné odpovědi. Moje intuice a smysly mi říkaly, že se mám zkusit podívat na pláž, a já poslechla.

Proti západu slunce se rýsovala mužská postava. Stál v hlubokém předklonu na jedné noze, druhou nataženou k nebesům, prsty zabořené v písku. Vypadal jako převrácené ypsilon. Z této pozice se velice pomalu přehoupl do mostu. Na nahém trupu se mu při tom smyslně napínaly svaly. Vítr od moře nám oběma čechral vlasy. Nohy mi ztěžkly o dalších pár kil. Přinutit je dojít až k němu jsem dokázala jen díky tomu, že jsem byla upír. Byl to totiž nadlidský úkon.

„Nevěděla jsem, že děláš jógu, nebo co to tu předvádíš,“ promluvila jsem k jeho břichu.

Opět se velice pomalu a ladně narovnal, ohnul nohu v koleni a patou dojel skoro až k rozkroku. Natáhl ruce nad hlavu a celý se naklonil na stranu.

„Nevím, co je to za cvičení, ale uklidňuje mě to.“

Sklonila jsem hlavu a zabořila palce do písku. „Chci jet domů.“

Chvíli na to nic neříkal. Možná proto, že se nakláněl na druhou stranu. „A to je kde?“

„Momentálně v Itálii. U Stefana,“ sebrala jsem odvahu a zahleděla se na profil jeho tváře. „Chci být s ním, Damone. Vím to. Jsem si tím jistá. A ani měsíc s tebou by mě nepřiměl změnit názor.“

I tentokrát trvalo věčnost, než odpověděl. Zato byl jeho hlas zcela vyrovnaný, skoro až robotický. „A když ani měsíc nic nezmění, proč nemůžeš zůstat ještě týden?“ Položil obě chodidla na zem a otočil se ke mně čelem. Jeho oči měly zvláštní lesk. Působily hluboce, ale zároveň světle, což bylo zvláštní, protože normálně, když se na mě takhle díval, měly odstín temného, rozbouřeného oceánu.

„Protože… protože prostě…“ vzdychla jsem, „protože čím dýl si budeš dělat planý naděje, tím pro tebe bude těžší přijmout pravdu.“

Už jen posledních pár slunečních paprsků dopadalo na pláž. Písek byl chladný a vítr silnější a silnější. Vlivem toho a Damonova pohledu mi naskočila husí kůže. Byl jako v transu, jako na hraně šílenství a naprostého klidu. Jistě mi toho měl hodně co odpovědět, ale snažil se - ach, jak moc se snažil! -, aby jeho odpověď byla správná. Už nechtěl udělat chybu. Chtěl být perfektní. Chtěl, aby takovým byl v mých očích.

„Dobře,“ přikývl. „Zamluvím ti let na zítra večer. Chci si s tebou ještě naposled promluvit.“

V krku jsem měla knedlík. „Naposled?“

„Snad si nemyslíš, že budeme po tom všem přátelé,“ při posledním slově si div neodpliv. Jeho klid se pomalu rozpouštěl.

„No…“ váhala jsem. „Možná ne hned, ale časem…“ Chtěla jsem se ho vzdát, ne nadobro vymazat ze svého života!

Pozdvihl na mě obočí a přes ramena si přehodil bílou košili s krátkým rukávem. „Čekáš, že si budeme pravidelně volat a trávit spolu svátky? Jako to bylo s tebou a Stefanem, když jsme byli spolu?“

„No… jo.“

Tentokrát jeho oči potemněly. Dokonce i nějaký blesk v nich zajiskřil. Kdyby na mém místě stál kdokoliv jiný, zřejmě by už měl zlomený vaz nebo rovnou uraženou hlavu.

„Po všech těch letech bych očekával, že si uvědomíš aspoň jednu věc: já NEJSEM jako můj bratr. Já nedělám věci napůl, já se nedokážu přetvařovat a potlačovat svoje city, ne. Všechno, co cítím, co dělám i co říkám, je naplno. ŽIJU naplno. Pokud s tebou nemůžu naplno žít, nechci s tebou žít vůbec.“

Mráz mi projel přes páteř až ke konečkům prstů. To jsou… to jsou přece moje slova. To jsou moje myšlenky. To je… to je…

„Jak jsem řekl,“ vykročil ke mně, ale přešel mě. Zastavil se mi těsně za zády a mluvil k mému ramenu. „Zítřejší rozhovor bude náš poslední, jestli nasedneš do toho letadla,“ a odešel.

Zůstala jsem tam stát jako kůl v plotě a nemohla uvěřit tomu zmatku, co ve mně Damon opět rozpoutal. Už jsem byla tak blízko tomu se konečně rozhodnout… už jsem konečně věděla, co chci… Sakra, sakra, sakra!!!

Pokračovat na další kapitolu