36. kapitola

Podtitul: Hovory k tobě I

Komentář autora: Nevím proč, ale hrozně se mi líbí název díla od Marca Aurelia Hovory k sobě. Tak jsem ho akorát trochu upravila, i když by to mělo být spíš Hovory k sobě, tobě a nám :D. Ale to už by bylo moc dlouhý.
Damon je zoufalý a začíná si uvědomovat zoufalost svého plánu (tím myslím Elenin únos). Elena se naopak snaží dát tomu všemu nějaký smysl. Z toho nevzejde samozřejmě nic jinýho, než pěknej nesmysl :D
Hezký počtení ;)
PS: Slova písničky hezky seděj k Damonovi.

Poněkud frustrován jsem seděl v jednom baru na pláži a v rozeplé havajské košili usrkoval svou pátou Margaritu. Snažil jsem se v alkoholu utopit poslední zbytky rozumu a nenávisti k sobě samému. Štvalo mě, jak jsem se ponižoval, jak jsem vyšiloval a obskakoval Elenu jako matka své jediné dítě. Uvědomoval jsem si, že se chovám jako blbec, ale nedokázal s tím nic udělat. Představa života bez ní byla příliš bolestivá. Zahleděl jsem se do očí snědé barmance, která se na mě sice usmívala, ale jen jako na dobrého zákazníka. Ten pravý úsměv schovávala pro svého kolegu, který pro ni žádnou jinou pro jistotu ani neviděl.

„Podej mi támhle ty dvě flašky, zlato,“ zaškemral jsem a ukázal na gin a bílej rum. Holka ani nemrkla a splnila mé přání. Pak jsem se otočil na chlápka vedle. „Zaplatíš to za mě, že jo?“ Jenom přikývl.

Se značnou námahou jsem se zvedl a potácel se k pláži. Nějaký puberťáci tam chlastali a hulili trávu. Přistoupil jsem k jednomu z nich a vzal si od něj jointa. Pak jsem si našel opuštěné místečko, kam doléhalo minimum hudby i světla, a sedl si do mokrého písku. Mohutně jsem si potáhl z doutnajícího brka a opřel se o lokty. Na jasném nebi zářilo tisíce hvězd a jeden měsíc. Připil jsem mu na zdraví a láhev ginu byla o tři deci prázdnější.

„Co budu dělat?“ zamumlal jsem si pro sebe. „Jak ji mám přesvědčit, že jsme si souzení? Že bez ní nedokážu žít?“ Dal jsem si další sérku a v duchu pokračoval: pomohlo by, kdybych Stefana zabil? Milovala by mě pak? „Jak mě mohla přestat milovat?“ Vždyť jsem jí byl dobrým manželem. Byl jsem jí věrný, byl jsem k ní pozorný. „A i když se na mě vykašlala, já ji neopustil. Pomáhal jsem jí, i když jsem nemusel.“ Zlomila mi srdce, dala to dohromady s mým bratrem a co já na to? „Dal jsem jí svoje požehnání a vydal se do světa hledat způsob,“ jak jí zachránit život. A to se mi taky podařilo. „Vždyť jenom díky mně,“ je naživu. Copak to pro ni nic neznamená?

Nejspíš jsem se během svého bědování dal do pohybu, protože když mi došla slova a rozhlédl jsem se kolem, nebyl jsem už na pláži, nýbrž na verandě našeho bungalovu. Zamžoural jsem, říhl si a zlomil se v pase. Ve třech vlnách se ze mě vyplavila odporně zbarvená, zapáchající tekutina. Klesl jsem na kolena a z posledních sil se svalil tak, abych se nenamočil do té kaluže tekutého zoufalství. Pomalu jsem usínal, když jsem zaslechl něčí kroky a následně ucítil drobné, ale silné ruce, jak mě zdvihají a přehazují si mě přes lehce kostnatá ramena. Obličejem jsem se ocitl v džungli sametových vlasů, které voněly po lesních plodech.

„Můžu si kousnout?“ zamumlal jsem těsně předtím, než mě Elena hodila do postele.

„Můžeš si o tom nechat zdát,“ řekla úsečně.

Bolestně jsem zaskuhral a pokusil se skopnout ze svých chodidel žabky (divil jsem se, že jsem je cestou neztratil), ale bezúspěšně. Znovu jsem zaskuhral. Na to ze mě něžně sklouzly, vlasy se mi odhrnuly ze zpoceného čela a v tom potu se smočily Eleniny rty.

„Dobrou noc, ožralo.“

Pozdvihl jsem rty a z hrdla se mi vydralo podivné zachechtání.

Miluje mě!

***

Ráno - vlastně spíš odpoledne - jsem se probudil pochopitelně s kocovinou jako hrom, který nepřestával hřmět. Nalil jsem do sebe čtvrtlitru vody, čtvrtlitru krve a dal si řádnou sprchu. Z předešlého večera jsem si moc nepamatoval, ale něco mi říkalo, že si ani není co pamatovat. Když jsem se trochu zotavil, vyšel jsem ven, abych našel Elenu. Sluníčko mě zabíjelo i s kouzelným prstenem. Naštěstí se Elena právě vracela z pláže. Zalezl jsem do stínu palem a počkal tam na ni.

„Dobrý ránko,“ ušklíbla se na mě a poposunula svůj obrovský klobouk dozadu na temeno, aby na mě lépe viděla. „Už seš vzhůru?“

„Dalo by se to tak říct.“

Šli jsme vedle sebe mlčky, do bungalovu jsem ji nechal vejít jako první a ona se odebrala do koupelny. Rozvalil jsem se na gauči a pokoušel se rozmasírovat tepavou bolest v čele. Elena se ke mně posléze připojila, voňavá a skvostná ve svých letních rudo-oranžových šatech.

„Tak, co budeme dělat teď?“ poklepala dlaněmi na opěrky křesla.

Pokusil jsem se svůdně usmát. „Cokoli si jen budeš přát.“

„No, to zní sice hezky, ale problém je, že se tu toho moc dělat nedá. Plavat už jsem byla,“ vzala pramen svých vlasů mezi prsty a zahleděla se na jejich konečky.

„Nemáš hlad?“

Zaostřila na mě a pak zas na svoje kadeře. „Když tě tak vidím, ani ne. Ještě bych se z tebe přiotrávila.“

Probodl jsem ji uraženým pohledem. „Koupím ti štěně, jestli chceš.“

Vzedmula se jí hruď hlubokým nádechem, ale nakonec nic neřekla. Panovalo ticho, dokud nepřekontrolovala každičký vlásek.

„Tak už ale vážně. Jednou jsi mě unesl, tak se mnou taky něco dělej, protože jinak umřu nudou,“ mluvila podrážděně.

Nebyl bych to ale já, kdybych si nepíchnul do vosího hnízda. „Věř mi, mám spousty nápadů, co bych s tebou rád dělal, ale řekl bych, že ani jeden by se ti moc nezamlouval.“

Přimhouřila na mě nenávistně oči, já laškovně nadzvedl obočí, ona zavrčela a natáhla se po ovladači. Zapnula televizi a téměř pravidelně po pěti vteřinách přelaďovala kanál. Nakonec zůstala u nějakého dokumentu o mořských želvách. Čekal jsem, dokud se trochu neuklidní, ale zdálo se, že je akorát čím dál tím víc naštvaná. Přešel jsem tedy k televizi a ručně ji vypnul. Překřížil jsem ruce na prsou a zahleděl se na konferenční stolek.

„Chci s tebou mluvit, to je asi hlavní důvod, proč jsem tě sem vzal. Vím, že jsi odjela k Ivanovi, abys měla prostor k přemýšlení, ale to jsem nechtěl, protože… no, občas docházíš ke špatným závěrům, když se ti trochu nepomůže.“

Zaryla nehty do opěrek.

Ups…

„Mluvit? Mluvit?! Spíš ukecat! A já furt nemůžu uvěřit, že si myslíš, že to bude fungovat!“

„Byla jsi se mnou dvacet let a po Stefanovi jsi ani nevzdechla. Pak jsem byl půl roku mimo kvůli Katherine a najednou je to on, koho miluješ? Řekl bych, že má na tebe dost zásadní vliv, kdo se kolem tebe právě motá.“

Vstala a zdvihla dlaně s roztaženými prsty k hlavě. „Cože? Myslíš si, že jsem tak strašně… že to bylo jenom kvůli tomu? Že jsi ty zmizel ze scény, tak jsem se vrhla na prvního, kdo se objevil?“

Pokrčil jsem rameny. „Tak mi to vyvrať. První možnej náhradník byl Ivan a po tom jsi taky vyjela. Ale co já vím, asi seš spíš na vlasatý.“ Opravdu jsem si s ní chtěl V KLIDU promluvit, ale bylo to příliš choulostivé téma, než aby mě zanechalo klidným.

Elena nejprve zrudla a hned na to zbledla. Zevnitř se hryzala do rtu, a pokud jsem se nepletl, potlačovala počínající slzy. Párkrát otevřela pusu, aby něco řekla, ale zjevně nenacházela slov. Nakonec se znovu posadila a zabořila hlavu do dlaní. „Ach, bože, já jsem vážně hroznej člověk…“ po chvíli ke mně vzhlédla, oči sice lesklé, ale suché. „Se Stefanem je to ale jiný, Damone, to mi musíš věřit. Já jsem… já jsem ho nikdy nepřestala milovat.“

Zaskřípal jsem zuby. „To sou kecy.“

„Já se s ním nerozešla proto, že by moje city k němu nějak ochably, nebo že by mi ty k tobě přerostly přes hlavu. Bylo to proto, že byl upír. Nechtěla jsem být ani s jedním z vás. A pak… jsem šla za tebou, protože… já ani nevím proč, zdálo se mi to tak správný. Chtěla jsem si poslední dny svýho života pořádně užít a věděla jsem, že s tebou… se budu bavit. A jak jsme spolu byli, uvědomila jsem si, že to není jenom zábava, že nejseš jenom… arogantní pitomec, na kterýho si pořád hraješ.“

„Jen tak pro pořádek,“ přerušil jsem ji zdviženým prstem, „sama jsi přiznala, že se ti to na mně líbí.“

Otráveně pozdvihla obočí. „Jo, ale ne když se tak chováš pořád. Prostě… jsem se do tebe zamilovala, stal se ze mě upír a… vlastně mě ani nenapadlo vrátit se ke Stefanovi.“

„Protože jsi ho přestala milovat.“

Zamračila se. „Ne. To ne.“

„Tak proč teda?“

Zavrtěla se. „Já nevím, prostě… vyznala jsem ti lásku, věděla jsem, že ty mě miluješ… bylo to nový. A se Stefanem to bylo tak nějak uzavřený. Jenže… i když jsem byla s tebou… i když jsem byla naprosto šťastná a zamilovaná a všechno… stejně jsem si na Stefana občas vzpomněla a…“ promnula si předloktí, „a přemýšlela, jaký by to bylo, kdybych byla s ním,“ vzhlédla ke mně. „Promiň, tohle se ti určitě těžko poslouchá a já ti nechci zbytečně ubližovat. Proto jsem o tom taky nikdy předtím nemluvila. A nebyl důvod, byly to jenom takový nevinný myšlenky, kvůli kterým mi nestálo o tebe přijít. Ale pak… mám pokračovat?“

Bál jsem se, že se mi bude třást hlas, když promluvím, a tak jsem jenom kývl.

Povzdechla si. „Stefan byl pro mě vždycky velkou oporou. Vždycky mě dokázal utěšit. A to jsem taky potřebovala, když tě Katherine unesla. Vlastně vás oba, ale Stefana jsem vídala ve snech, takže… mi přišlo, že je nablízku.  Byl tak… skvělý. Hodně se za těch dvacet let změnil. Jakoby se naučil žít. No a jak jsme jeden u druhého hledali útěchu, tak jsme…“ zastrčila si vlasy za ucho. „Všechno se to na nás zase svalilo, všechny ty potlačované…“

„Dobře, dobře, možná, že vážně nepotřebuju vědět všechno,“ přerušil jsem ji a posadil se na gauč. Přehodil jsem si kotník přes koleno a zatnuté pěsti schoval do klína. „Já jenom nechápu… já prostě nechápu, jaks mě mohla tak rychle odepsat.“

Zamrkala. „Já že tě rychle odepsala? Když jsme se vrátili do Itálie, snažila jsem se k tobě být milá a dát to mezi náma zase do pořádku. Ale ty ses choval jako blbec, Stefana jsi akorát tak shazoval a nakonec jsi to byl ty, kdo se se mnou rozešel!“

Předklonil jsem se k ní a chodidla položil na podlahu. „Kdybych se s tebou nerozešel, je ze mě aspoň dvacetiterák,“ odsekl jsem.

„Taks neměl odcházet!“ zaječela. „Za Drákulou mohl jít stejně tak Stefan!“

„Jasně. Pošlu mladšího slabšího brášku za nejstarším, nejsilnějším, nejšílenějším upírem na světě. A pak bys hledala útěchu,“ parodoval jsem její procítěný proslov, „u mě a měl bych tě v kapse. Proč mě to jen nenapadlo dřív?!“

Postavila se a vzteky jí potemněly duhovky. „Ty seš takovej idiot!“

„A ty zase běhna.“ I já byl zase na nohách.

„S tebou se nedá normálně mluvit! Všechno překroutíš, zveličíš, nic nebereš vážně…“

„Já ti jenom sundávám růžový brejle!“

„Kdo se tě o to prosil?!“

„Proč už mě nemiluješ?!“

„Nikdy jsem neřekla!…“ „že“ se ztratilo někde v ozvěně našich pobouřených hlasů a zbytek věty v Elenině hrdle. Stála tam jako holčička, co načapala svoje rodiče v láskyplném objetí, a pravděpodobně se nenáviděla za každé písmenko svých posledních slov.

Přikročil jsem k ní, i když už tak jsme u sebe stáli dost blízko. „Co jsi nikdy neřekla?“

Roztřeseně mi hleděla do očí a pomalu zavírala rty. Padla zrakem na ty mé, ale nebyl to ten toužebný pohled, kterým mě kdysi obdařovala. Nakonec svá ústa zavřela úplně a nabrala ztracenou rovnováhu.

„Jo, svým zvráceným, jedinečným způsobem vás miluju oba. Vždycky tomu tak bylo a nejspíš i bude. Dřív jsem si myslela, že pravá láska je to, co jsme měli my dva, protože jak jinak bych byla schopná zamilovat se do někoho dalšího po tom, co jsem potkala Stefana, svůj dokonalý protějšek? Ale víš co? Já chci svůj dokonalý protějšek, chci být s někým, ke komu se hodím, s kým si rozumím, s kým se nemusím hádat a funguje nám to. S tebou tohle nemám,“ oznámila mi a odešla.

Zůstal jsem stát na místě naprosto omráčený. A po chvíli najednou seděl. Elenina slova mi možná vyrazila dech tím nepříjemný způsobem, ale jak jsem si je přehrával v hlavě dokolečka dokola, nacházel jsem v nich velmi skryté, velmi nepatrné, světlé stránky. Ještě včera se mnou sotva promluvila. Teď si mi vylila srdce. Včera jsem si myslel, že už mě nemiluje. Dneska mě přesvědčila o opaku… Po tváři se mi rozprostřel široký úsměv. Do týdne je moje!

I know if I'm face to face that she'll come to her senses 

Every drunk step i take leads me to her door

If she sees how much I'm hurting

She'll take me back for sure

Pokračovat na další kapitolu