35. kapitola

Podtitul: Handicap

Komentář autora: Ne, nešálí vás zrak, po zatraceně dlouhý době zase přidávám kapitolu. Nedá se říct, že bych hodlala přidávat nějak pravidelně, ale už chci tenhle příběh vážně dokončit a vy byste jistě taky uvítali nějaký ten konec. Pokud jste se mnou měli doteď trpělivost. Pokud ne, tak teda moc trpěliví nejste, nebo ve mně nemáte žádnou důvěru, což je ještě horší!!! :/:D Když říkám, že něco udělám, tak to udělám, je jen otázkou kdy.
Takže... asi by bylo lepší vás uvíst do obrazu:: Elena a Stefan jsou po rituálu oba poněkud citově zmatení a Elena se rozhodne utřídit si myšlenky u Ivana. Odtamtuď ji ale unáší Damon a argumentuje tak, že mu Elena dluží svatební cestu na Baleáry. A tak jsou na Baleárech :D. Elena taky ve svém "mikrospánku" mluvila se svojí lidskostí a ta jí řekla, že se dostaví nějaký handicap, který se bude týkat její fyzické stránky.
Takže... jak to vypadá, když někdo jede na líbánky až po rozvodu a jaký handicap si pro Elenu osud připravil?
PS: Čím dál víc se inspiruju seriálem, přijde mi to pak... řekla bych "reálnější", ale to by byla blbost :D. Snad víte, jak to myslím.
Příjemný počtení ;)

Vylezla jsem z moře, vyždímala si vlasy a trochu jim pomohla vplést se do větru. Rozhlédla jsem se kolem, zaposlouchala se, a když jsem si byla stoprocentně jistá, že široko daleko nikdo není, sundala jsem si plavky a lehla si na osušku. Opravdu nesnáším neopálené obrysy!

Damonovi se možná podařilo mě unést, ale nemohl mě donutit, abych s ním mluvila. Udržet mě v domě, aniž by mě zmrzačil, taky nebyla zrovna hračka, takže jsem se ráno sbalila a našla si malou opuštěnou pláž. I v listopadu tam bylo nádherně, bílý písek, palmy, azurové moře… zkrátka nádhera!

Chytla jsem se za škrundající žaludek a zmáčkla ho. Naposledy jsem jedla na Sibiři, a ještě k tomu jenom zvířecí krev. Se zásobováním to tam holt nebylo nejrůžovější. Damon samozřejmě krev obstaral, chlazenou i čerstvou, ale v jeho přítomnosti se mé myšlenky ubíraly úplně jiným směrem.

Co si sakra myslí? Že si mě sem jen tak odtáhne a já se do něj zamiluju? Měl mnohem větší šanci, když jsem byla u Ivana. Copak mu to nedochází? A vůbec… odkdy takhle jančí? Znechuceně jsem sešpulila rty a přetočila se na břicho. Natáhla jsem ruku po svém velkém slaměném klobouku a zakryla si s ním rozpálenou hlavu, doufaje, že se mi tak bude lépe přemýšlet. Mohla bych prostě sednout na letadlo a někam se zašít. Sice nic nemám, dokonce ani telefon, ale co vlastně skutečně potřebuju? Jenom trochu klidu. Ano, snadno proveditelný plán, ale přece jenom mě něco drželo. Snad jakási lítost vůči mému bývalému manželovi, zvědavost, co má za lubem, netušila jsem. Ale usoudila jsem, že mu daruji pár dní a uvidím, co z toho vznikne. Třeba si sám uvědomí, jak je to celý praštěný…

Ještě jednou jsem se smočila v moři a vrátila se do našeho bungalovu. Uvítal mě svalnatý černoch a převzal ode mě klobouk a ručník, aby je odnesl „onvíkam“. V mokrých plavkách jsem zamířila do kuchyně a otevřela ledničku. Vyndala jsem z ní krev, zavřela dveře a nijak se nedivila, když se za nimi zjevil Damon.

Jako z béčkovýho hororu, pomyslela jsem si a natáhla se k poličce pro skleničku.

K mému překvapení nic neříkal, jenom tam tak stál opřený bokem o stěnu s falešným úsměvem. Pozdvihla jsem na něj obočí a nalila si jídlo. Stále mě mlčky pozoroval a já z něj začínala mít husí kůži.

„Co je?“

Obrátil spodní ret a nadzdvihl ramena. „Nic, dívám se na tebe.“

„Spíš zíráš,“ zamumlala jsem a lačně se napila. Po dosažení dna jsem sklenici položila na pult a blaženě se nadechla. V tu samou chvíli se však můj žaludek postavil na zadní a začal kopat. Jen tak tak jsem to stihla na záchod. Tam jsem se nahnula nad mísu a celou sklenici spláchla v kanalizaci.

„Co to sakra…“

„Neptej se mě proč, ale měl jsem takový tušení, že s tebou není všechno úplně v pořádku,“ promluvil Damon k mým zádům a hodil mi na ně mokrý ručník.

Otřela jsem si s ním zpocené čelo a otočila se k upírovi. „Cože?“

Zašklebil se. „Říkal jsem ti, ať se mě neptáš! Pojď, promluvíme si,“ položil mi dlaň na lopatku a směroval mě k obývacímu pokoji. Sedla jsem si na proutěný gauč a Damon si ke mně přisunul křeslo. Předklonil se na znamení zájmu a jen trochu starostlivě se mi zahleděl do očí. „Co se stalo v tom tvým mikrospánku?“

Vložila jsem si ručník do klína a semkla obočí. „Já… nevím. Bylo to jako sen. Myslíš si, že si pamatuju sny týden po probuzení?“

„Ty důležitý určitě.“

„Já mám ale v hlavě naprostej bordel, jasný?! Možná, že jsem neztratila paměť, ale kromě ní mi toho moc nezbylo. Mám to všechno zamlžený a zpřeházený a… no dobře, dej mi chvilku,“ svalila jsem se na znak a zavřela oči. Damon můj výstup nijak nekomentoval.

Zpravidelnila jsem si dech a nořila se hluboko do své mysli. Za svůj poměrně dlouhý život jsem se naštěstí naučila aspoň trochu meditovat. Otevřela jsem se všemu vnitřnímu a uzavřela se před vším vnějším. Postupně ke mně přilétaly povědomé obrazy a po čase i začaly dávat smysl. Snažila jsem se je Damonovi co nejvěrněji popsat a on mě nepřerušoval. Když moje hlava přestala spolupracovat, posadila jsem se a promnula si víčka.

„Hm. No, tak už asi víme, co je tím handicapem,“ zamručel s bradou opřenou o vlastní koleno.

Zamrkala jsem na něj. „Myslíš, že nestrávím lidskou krev?“

Přikývl a jeho obočí se téměř překřížilo.

Dobu bylo ticho, jen z dálky se ozývalo poklidné šumění moře.

„No,“ začala jsem si čechrat stále mokré vlasy, „mohlo to dopadnout hůř. Měla bych zavolat Stefanovi,“ zvedla jsem se a natáhla k němu ruku. „Můj telefon, prosím.“

Vytáhl z kapsy šedivých kraťasů svůj vlastní, něco na něm vymačkal a pak si ho přiložil k uchu. „Vyřídím mu tvé srdečné pozdravy.“

Potlačila jsem v sobě touhu skočit mu na záda, vyrvat mu vlasy a posléze i mobil a odebrala se raději do koupelny, abych ze sebe smyla sůl. Z hladu a nevolnosti se mi motala hlava, i když jsem na sebe pouštěla téměř ledovou vodu.

Když jsem otáčela kohoutkem, cvakla klika a do místnosti drze vstoupil Damon. „Tak Stefík prej takový problémy nemá. Může se krmit, na čem chce.“

„To je dobře,“ vystrčila jsem hlavu zpoza zástěny. Damon se uvelebil svým pozadím na rohu vany a křivě se usmíval. „Podal bys mi laskavě ručník, když už seš tady?“

„Rád bych, ale…“ rozmáchl se rukama, „žádnej tu není.“

Sklopila jsem oči k podlaze. Jo, a plavky se taky záhadně vypařily.

„Jak malej,“ postěžovala jsem si a převtělila se v levharta. Když jsem kolem něj procházela, už se tak neusmíval. Zavrčela jsem na něj a on mě plácnul po mém zvířecím zadku.

Došla jsem až do ložnice a tam se rychle oblékla do bílé plandavé halenky s krátkými rukávy a světlých kraťasů. Bosky jsem cupitala do kuchyně, kde na mě opět číhal Damon. Mám na sobě snad hledáček, nebo co? Proč za mnou furt leze! Jsme možná na ostrově, ale rozhodně ne opuštěným!

Umlčel mé myšlenky podstrčením mi sklenice rudé tekutiny pod nos. „Na. Tohle bys měla strávit.“

Očichala jsem to. „Co je to?“

„Krev.“

Odfrkla jsem si. „Nepovídej! Ale čí?! Takovej pach neznám.“

Přešlápl a rozhlédl se bezúčelně po místnosti. „Ale znáš, jenom si ho nepamatuješ.“ Až po několika vteřínách mi to tajemství prozradil. „Je to moje krev.“

Trhla jsem sebou. „Co? Tvoje?! Proč? Nechci tvoji krev,“ odstrčila jsem jeho ruku.

„Ne? A co teda hodláš jíst? Sama dobře víš, že z ptáků toho moc nekápne, nemluvě o tom, že jich tu nejsou zrovna hejna. A hnusnější než ptáci jsou jedině ryby,“ zašklebil se, „studený smradlavý ryby, který ne jen že budeš muset hledat daleko od pláže, ale ještě k tomu je ani neovlivníš, protože něco tak blbýho nemá vlastní mysl, který by ses mohla zmocnit, takže je budeš muset ulovit. Hodně štěstí,“ objasnil mi a vztekle na mě přitom poulil oči, do kterých jsem měla sto chutí mu zabořit palce. O to víc, že měl pravdu.

S těžkým povzdechem jsem si od něj skleničku vzala a znovu ji očichala. Vonělo to tak… exoticky a přitom známě. Jako byste po americké číně měli ochutnat tu pravou čínskou. S Damonovou krví jsem se dostala do styku, jenom když… ne počkat, vždyť já už jsem ji pila! Vždyť jeho krev ze mě udělala upíra! Ale to jsem byla ještě člověk a pití upíří krve pro mě nemělo takový význam jako teď, když jsem jedním z nich. Ale… i po proměně jsem ji ochutnala. Matně si vzpomínám, jak mě ovládal démon a já… zavrtěla jsem hlavou. Vzhlédla jsem k Damonovým modrým očím, které zářily jako moře v poledním slunci. Jakoby mi četl myšlenky, přikývl, aby mě podpořil. Obrátila jsem do sebe skleničku a olízla si vlhké rty.

„No? Lepší?“ Přistoupil ke mně o starostlivý krok blíž.

„Jo,“ mlaskla jsem, „lepší. Mnohem lepší,“ rozpačitě jsem si zastrčila vlasy za ucho a položila špinavé sklo na pult. „Díky.“

Nesměle se ušklíbl a sklopil hlavu. Pak si však na něco nejspíš vzpomněl a opět zvážněl. „Vlastně by to dávalo docela smysl, kdybys mohla pít jenom zvířecí a upíří krev. Dětská je zároveň lidská, a když jsi ji pila naposledy… no, tak víme, jak to dopadlo. Je to vlastně docela dobrej obranej mechanismus,“ pokrčil rameny.

„Jo… akorát si nejsem jistá, koho má bránit, jestli mě, nebo všechny kolem.“

„Záleží snad na tom?“

Těžce jsem si povzdechla a jako spráskaný pes se odploužila do obýváku, kde jsem sebou plácla na gauč. Nesnášela jsem poslední rok svého života. Jak se mohlo všechno tak strašně pokazit? Celých dvacet let nic a pak najednou… neuvědoměle jsem zaťala pěsti.

Když Damon vstoupil do místnosti, zeptala jsem se: „Proč jsi to udělal, Damone? Proč jsi mě unesl od Ivana? A nevykládej mi zas tu pohádku o odložený svatební cestě,“ posadila jsem se. „Copak si neuvědomuješ, jak je to šílený?“

Opřel se bokem o futra a překřížil ruce na prsou. „Když přijde na tebe, dělám šílený věci.“

„Ale vždycky pro ně máš nějaký důvod. Co je tvým důvodem teď?“

Zabodl do mě dravý pohled. „Není to snad jasný?“

Uchechtla jsem se. „Přece si nemyslíš, že mě donutíš se do tebe znovu zamilovat,“ jak jsem se tak na něj dívala, smích mě přecházel, „nebo jo?“

Odlepil se od futer a trochu vyšinutě se usmál. „Zamluvil jsem to tu na dva týdny. Teď mě omluv, jdu si něco zakousnout,“ a odkráčel.

Podmračeně jsem se dívala jeho směrem a občas nevěřícně zavrtěla hlavou. Jak jsem si jen mohla takovýho magora vzít?

Pokračovat na další kapitolu