34. kapitola

Zapomenutý slib

Komentář autora: S tou první částí před hvězdičkami si nedělejte hlavu, ono vám to bude dávat větší smysl, až to budete mít přečtený celý. Každopádně je to paralela k první sérii, v tý se Elena taky probudila a za malými kulatými okénky byly mráčky... :D
Podtsatnější je, že minulá kapitola skončila Eleniným probuzením, a ta část po hvězdičkách na ni těsně navazuje.
O Baleárech už taky jednou byla řeč, ale pochybuju, že si to ještě pamatujete, možná až vám to Damon připomene.
Kapitola je taky dost dlouhá, ale spíš je taková rozvleklá... hodně se v ní mluví a přemýšlí, to se teď bude dít pořád. Svým způsobem to bude jak první série. Akorát asi míň záživný, protože... no, právě proto, že je to jako první série, to už to bylo, nic novýho :D.
Ale i tak doufám, že si kapču užijete. Já si uvařím druhý kafe a jdu dělat něco do školy. A další tři dny kaufland...
Příjemný počtení ;)

Polekaně jsem sebou trhla. Vůbec jsem netušila, kde se to nacházím, ale v Ivanově domě už to rozhodně nebylo. Malá kulatá okénka a bílé mraky za nimi mi napověděly. Letadlo!

Nasupeně jsem nasála vzduch nakrčeným nosem s roztaženým chřípím.

„Damone??!!!!!“

***

Připadala jsem si jako tělo bez duše, přičemž duše kolem mě provokativně poletovala a smála se mi. A já ne a ne ji chytit. Bez duše vám mimo jiné chybí také vůle, čili jsem nijak neprotestovala, když mě až na pěst entusiastický Damon vláčel k Ivanovu vrtulníku a plánoval, co všechno pro mě v Itálii udělá. Čas od času jsem se ohlédla přes rameno, abych zkontrolovala Stefana. I jeho duše se odpoutala od těla a občas se spolčila s tou mojí, aby se nám společně mohli pošklebovat. Slušelo jim to spolu, ale nejradši bych je byla zabila.

Když jsme dorazili do Itálie, instinktivně jsem si to namířila do svého pokoje a zavřela dveře na zámek. Damon naštěstí nebyl zas až tak dotěrný, aby tam za mnou lezl, a tak jsem sebou praštila na postel a zírala do stropu. Cítila jsem se hrozně. Nedokázala jsem na nic myslet, měla jsem spoustu materiálu k přemýšlení, ale neznala jsem jeho obsah. Obsah… Přece jenom se v té mojí vzduchoprázdné hlavince zrodil alespoň maličkatý nápad, a to ten, přečíst si staré deníky.

Potichu jsem se vykradla do toho nejzazšího pokoje v naší vile. Nebyla to přímo půda, protože jsme nic takového neměli, ale vypadal tak. Stěny i podlaha byly obloženy starým, neobroušeným, masivním dřevem, jehož vůni jsem přímo zbožňovala. Taky se v místnosti nikdy neuklízelo, takže byla zaprášená a zamořená pavouky. Neměla jsem je sice zrovna v lásce, ale pavouci k půdě prostě patří a já chtěla mít svoji půdu! Nábytek byl rozmístěn zcela nelogicky a vůbec k sobě nepasoval. Prošla jsem kolem velké skříně s Damonovým harampádím, překročila tři krabice starých fotek, zakopla o žebřík a konečně stanula před svojí starobylou truhlicí (Damon ji pro mě ukradl z nějakého zámku). Usmála jsem se na ni a přisunula si ji blíže k oknu, u něhož dřímalo kdysi zářivě červené, nyní však omšelé a prodřené kožené křeslo. Uvelebila jsem se v něm a do klína si vložila první deník. Nebyl ani moc starý, teprve 2026. Pomalu jsem se pročítala ze stránky na stránku a povětšinou se usmívala. Měla jsem spoustu hezkých vzpomínek, kterým zpravidla dominoval Damon. Zpočátku mi to nijak nevadilo, posléze jsem však nabývala dojmu, že mám tím černovlasým prevítem zamořenou celou hlavu. Ponořila jsem se hlouběji, až na samé dno truhlice a vytáhla svůj lidský deník, v němž o žádném Salvatorovi nebyla ani zmínka. Hlasitě jsem se smála svým pubertálním výlevům a tomu, jak jsem jeden den milovala Jaka, druhý Mika a třetí si z nich obou utahovala. Nechtělo se mi věřit, že jsem byla skutečně taková. Chovala jsem se tak sebestředně a… no, vyčůraně. Něco se však přece jenom nezměnilo.

Vzhlédla jsem od zažloutlých stránek a nechala se oslnit západem slunce. „Pořád mě všichni milují,“ zamumlala jsem si pro sebe. Bylo to jen prosté konstatování bez jakéhokoliv podtónu pýchy, radosti či starosti. Bylo tomu prostě tak. Elenu Gilbertovou miloval každý.

Místo slunce jsem zaostřila na svůj obličej, který se odrážel v okenní tabulce. Co na mně vidí? Moje laní oči? Bambulkovitý nos? Nebo je snad chvátí moje olivová pleť? A co všechno to, co skrývá? Jsem v jádru prohnilá nebo skýtám rajskou zahradu? Sama jsem nevěděla. Tak jako jsem nevěděla, jak mi najednou padl zrak na mé svatební šaty, které visely na ramínku přímo přede mnou, zaháknuté o výstupek ve zdi, zabalené v igelitovém pytli. Naklonila jsem hlavu na stranu a zakousla se do rtu. Po ne příliš dlouhém váhání jsem se zvedla z křesla a upíří rychlostí vyměnila své nudné kraťasy s tílkem za ten skvostný model. Tak jako o svém svatebním dni i teď jsem se v nich cítila jako princezna. Což bylo pochopitelně Damonovým záměrem. Zhluboka jsem se nadechla a zaznamenala vůni Damonovy kolínské, která se zažrala do látky. Díky tomu jsem se v nich cítila ještě líp.

„Chystáš se někam na bál?“ Ozvalo se od prahu, který Stefan právě překračoval. „Promiň, měl jsem zaklepat.“

Mávla jsem rukou a usmála se. „Ne, to je dobrý.“

Opatrně se vyhýbal všem nástrahám půdy a já měla pocit, že u toho vypadá mnohem elegantněji než já. Nu, přeci jenom, byl taky o sto padesát let starší. Došel až ke mně, ruce strčil do zadních kapes a očima těkal všude možně jako detektiv na místě činu. Až na to, že z jeho výrazu se dalo číst. Neuniklo mi jeho slabé přimhouření očí, které se snažily rozluštit můj rukopis na zašlé stránce, nepatrný úsměv při pohledu na hromadu zmuchlaného oblečení na špinavé podlaze a zalapání po dechu, když přišla na řadu moje maličkost, by nezůstalo bez povšimnutí, i kdybych měla zacpané uši a zakryté oči.

Odkašlal si a hýžděmi se opřel o starobylý stolek. Ten se však pod vahou jeho těla začal posouvat, a tak se zase postavil na nohy a rozpačitě hleděl po zdech. Měla jsem co dělat, abych nevyprskla smíchy.

„Ehm, víš… já… asi bych s tebou potřeboval mluvit.“

Pozdvihla jsem obočí a sedla si zpět do křesla, deník vrátila do truhlice. „Tak fajn. Mluv.“

Promnul si otevřenou dlaní bradu. „To je právě to… já nevím o čem. Mám v hlavě takový zmatek… a vůbec nechápu proč.“

Slabě jsem přikývla. „Já taky,“ jeho zelené oči se na mě upřely. „Když jsem byla v tom…“ rozmachovala jsem kolem sebe rukama, abych se nějak vyjádřila, „ve svém podvědomí, tak jsem tam narazila na svoji lidskost. Zní to dost ujetě, já vím. Zjevila se mi, aby mě na tohle připravila. Říkala mi, že budu po probuzení zmatená. A ty taky.“

„Já? Proč?“

Vzdychla jsem. „Prý to souvisí s tím, že jsi pil moji krev. Oba se od ní musíme očistit. A během toho očišťování budem krapet mimo.“

„Aha,“ pokýval hlavou a stoupl si před okno, takže jeho vlasy zářily jako ryzí zlato. „A jak dlouho se budeme v takovém stavu nacházet?“

Druhé vzdychnutí. „To bohužel netuším.“

Nepohodlně přešlápl. „Víš, mám tak trochu starost o Damona.“

Zamračila jsem se. „Co je s ním?“

„No… jak bych to řekl… je až moc nadšený z tvého… návratu.“

„Žárlíš?“

„Ne! Teda… asi bych měl, že jo?“

Uchechtla jsem se. „Ne, to teda rozhodně ne. Vždyť jsem si přece vybrala tebe, nemáš se čeho bát.“

Podíval se na mě tím vážným hlubokým pohledem, který jsem u obou bratrů milovala a nenáviděla zároveň. Většinou mě totiž nutil říkat nepříjemnou pravdu. „Já vím, že ano, ale jsi si pořád tak jistá?“

Zírala jsem na něj a držela jazyk za zuby. Omezila jsem dýchání na minimum a snažila se na sobě nedat nic znát.

Stefan promluvil ještě jednou. „Já si totiž jistý nejsem. Nejsem si jistý ABSOLUTNĚ ničím, Eleno,“ zatřásl se mu nepatrně hlas.

Polkla jsem. „Takže… se se mnou rozcházíš?“

Semkl obočí. „Posloucháš mě vůbec? Já nevím, co chci, nevím, co cítím. Nevím zkrátka nic.“

Rozhodila jsem rukama. „A myslíš si, že já jo? Co ode mě čekáš, že udělám? Není to tak dlouho, co jsem ti pila krev - doslova - a chtěla po tobě, aby ses stal mým parťákem při vyvražďování lidský populace. Svou mysl mám zpátky teprve den a ty po mně chceš, abych činila nějaký životní rozhodnutí?“

„Ne, samozřejmě, že ne, já jen… je to složitý.“

„To teda zatraceně je,“ povzdechla jsem si a promnula látku bílých šatů mezi prsty. Moje nehty vypadaly jako Američani po vylodění se na Omaha Beach v roce 1940. Přála jsem si, aby manikúra byla mým jediným problémem, abych ty ostatní mohla hodit za hlavu. Utéct od nich… utéct od nich…

„Odjedu,“ prolomila jsem ticho a zvedla hlavu ke Stefanovi, který nechápavě zamžoural. „Zůstanu u Ivana, dokud se situace neuklidní. Tak budeme mít oba dost prostoru na třídění si myšlenek. A Damon nebude v žádném pokušení.“

Nechal si můj návrh projít hlavou a posléze váhavě přikývl. „To zní rozumně.“

„Že jo?“ Zazubila jsem se. „Už jen, aby mi Ivan nezabouchnul před nosem. Radši mu zavolám,“ už už jsem vycházela na chodbu, když jsem si na něco vzpomněla. „Ehm, dal bys mi trochu soukromí? Potřebuju se převlíknout.“

Usmál se a chvíli to vypadalo, že něco dodá, ale nakonec jen přikývl a doslova se vypařil. Vrátila jsem šaty na jejich původní místo a šla se shánět po telefonu. Možná byste ani nevěřili, jak nesnadný jsem si dala úkol, ale vezměte si, jak je pro vás občas obtížné ho najít, a to ho používáte několikrát denně. Já ho neviděla už pár týdnů, takže jsem neměla nejmenší tušení, kde by mohl být. Ale začala jsem svým pokojem.

Zrovna, když jsem vztekle odhazovala matraci z postele, se ve dveřích zjevil Damon. „Vyháníš blechy a štěnice?“

Otráveně jsem k němu vzhlédla a pomyslela si, že začínat konverzaci rádoby vtipnou otázkou mají oba upíři (a já vlastně taky) celkem v oblibě.

„Hledám telefon,“ informovala jsem ho.

„Tak si puč můj,“ zalovil v zadní kapse kalhot.

Vzala jsem si ho od něj, ale vytočila svoje číslo. „Díky, ale přece jenom bych ho ráda našla.“

Zatímco jsem naslouchala, jestli odněkud nezaslechnu svůj vyzváněcí tón, Damon mluvil: „Máš v něm snad moje hambatý fotky? Protože jestli jo, nemám problém - “

„Ššš!“

Ukázalo se, že jsem mobil nechala ve své převlékárně, na poličce ve skříni s bundami. Došla jsem si pro něj s Damonem v patách.

„Nazdar, Ivčo! Jo, jasně, jsme v pohodě. Poslyš, vadilo by ti, kdybych se k tobě na čas nastěhovala? Jo, jo, nedojdu si bez tebe ani na záchod. Já nevím, tak… maximálně měsíc. Vážně by vám to nevadilo? Nerada otravuju, ale…“ loupla jsem očima po Damonovi, který se mračil jako důchodce před prázdným regálem od Blesku, „potřebuju chvíli klidu a ta tvoje samotka je poměrně klidná. Dobře. Jenom se sbalím a vyrazím. Díky. Zatím!“ Strčila jsem telefon do kapsy a vytáhla svůj druhý největší kufr na kolečkách.

„Co to děláš?“ Slyšela jsem Damona za svými zády.

„Balím se.“

Otráveně mlaskl. „To jsem pochopil. Nechápu ale, proč chceš odjet.“

Vzdychla jsem a otočila se k němu čelem. „Potřebuju si to urovnat v hlavě. Já i Stefan jsme po tom všem… dost mimo. A my tři v jednom domě… není zrovna ideální kombinace.“

„Mimo? Jak mimo?“ V jeho hlase byla nepatrná stopa starostlivosti.

„No… asi jako by ses probudil po roce z kómatu,“ nenapadlo mě lepší přirovnání.

„A myslíš si, že útěkem od svých problémů, je nějak vyřešíš?“

„Neutíkám! Dělám si nadhled.“

„Ne, vyhýbáš se mi,“ starostlivost nahradila hrubost.

Iritovaně jsem pohodila vlasy. „Představ si, že se všechno netočí jenom kolem tebe. Já prostě chci zjistit, co budu dělat dál, jak budu žít… a s kým. Kdo ví, třeba už se nevrátím,“ zamumlala jsem poslední větu a vrátila se k balení.

Damon mě však pevně chytil za loket. „To neříkej!“

Vyškubla jsem se mu. „O co ti jde?! Já vůbec nechápu… já tě prostě nechápu! Rozešli jsme se, Damone. Odešels a já to dala dohromady se Stefanem. Vrátil ses a já byla pořád se Stefanem. Technicky vzato jsem s ním pořád, tak proč se chováš, jako bych… jako bych si TEĎ měla vybrat tebe? Myslíš si, že mám sestavenej plánovací kalendář? Od srpna do prosince budu se Stefanem, pak zase s Damonem,“ parodovala jsem nafintěnou sekretářku a na závěr jen zavrtěla hlavou. „Ne, vážně tomu nerozumím.“

Po mém výstupu bylo nějakou dobu ticho. Damon strnule zíral do podlahy, čelisti pevně zaťaté a rty semknuté. Kdybych mu v tu chvíli vrazila pěstí, zlomila bych si většinu prstů.

Nakonec se jeho výraz přece jenom trochu uvolnil, aby mohl promluvit. „Nechápeš, proč se pořád snažím? Proč si myslím, že mám nějakou šanci?“ Bez varování mě pohladil po tváři a zastrčil mi vlasy za ucho. Na to, jak prudký pohyb přitom udělal, byl jeho dotek velice jemný a procítěný. Sklouzával prsty po mých pramenech, dokud se nedostal k místu, kde se každému prohýbá páteř. Přesně tam mi přiložil dlaň a vyvíjel nepatrný tlak, aby si mě k sobě přitáhnul. „Znám tě, Eleno. Znám tě líp, než kdokoliv jiný. Vím, co se ti líbí a co ne,“ mluvil podmanivě a najednou byl mnohem blíž. Skoro až moc blízko, soudila jsem. Dala jsem mu ruce na prsa a pokusila se ho od sebe odstrčit, ale on mi jen obtočil druhou paži kolem pasu a já musela zaklonit hlavu, abych měla aspoň krapet osobního prostoru. I tak to nevypadalo dobře, bylo mi horko a zrychloval se mi tep.

„Jiskří ti oči, pootevíráš rty a rozšiřují se ti nozdry. Mírně jsi poklesla v kolenou a v rukách nemáš absolutně žádnou sílu. Už mi stačí jen jediný náznak a vím, že mi kývneš na cokoliv.“

Nezmohla jsem se ani na to, abych nasucho polkla. Sakra, jak se mnou může takhle snadno manipulovat? A co myslí tím posledním náznakem? Mám pocit, že už teď bych mu i klidně… okusovala nehty u nohou, kdyby mě o to požádal. Hleděla jsem mu bezbranně do očí a doufala, že když tak budeme stát dost dlouho, zvyknu si na to a budu opět schopná používat mozek. Nebo se mu alespoň vykroutit. A naštěstí můj plán fungoval. Postupně se mi zostřoval zrak a vyrovnával dech. Nakonec se mi podařilo udělat krok vzad a nasadit nekompromisní výraz.

„Už jsi s tou šarádou skončil?“

Skoro až nechápavě, rozhodně překvapeně, zamžikal a pustil mě. Otočila jsem se k němu zády a začala znovu balit.

„Byli jsme svoji dvacet let, Damone, takže bys mě měl znát vážně dobře, ale asi ti nedošlo, že za těch dvacet let jsem z tebe taky… vystřízlivěla, dalo by se říct,“ mluvila jsem k němu, ale raději se na něj přitom nedívala. „Vystřízlivěla“ bylo přeci jenom trochu silné slovo. „A jen tak pro zajímavost, co bylo tím posledním náznakem?“

Neodpovídal, ale věděla jsem, že je pořád v místnosti. Mezitím jsem zaplnila celý kufr, zapla ho a chystala se s ním odejít. Abych tak učinila, musela jsem čelit Damonovi. Pořád tam jen tak stál, naprosto ochromený a… raněný. Zdvihl ke mně zdrcený pohled, což bylo horší, než kdyby mi vlepil facku.

„Rty,“ zachraptěl a pak si odkašlal. „Nedívala ses mi na rty.“

Jen co to dořekl, sklouzla jsem k nim pohledem. Olízl si je a promnul mezi zuby a já byla zatraceně ráda, že mě v tu chvíli od něj dělí dobré dva metry.

Nakonec se chabě usmál. „To tě vždycky prozradilo, když ses mi snažila namluvit, že o mě nemáš zájem.“

Zmohla jsem se jen na: „Aha.“

„Tak teda šťastnou cestu.“

„Díky.“

A odešel.

U Ivana jsem strávila pouhých pět dní a za tu dobu nepřišla samozřejmě vůbec na nic. Pátou noc někdo vtrhl do domu, vzbudila jsem se a vzápětí buď znovu usnula, nebo spadla do bezvědomí. Tak či tak, probudila jsem se někde úplně jinde…

***

Z kajuty vykoukla černovlasá hlava.

„Ano?“

Prudce jsem se postavila, dodupala k němu a ukázala na něj prstem. „Co to má do háje znamenat?! Tys mě unesl?! Znovu?!“

„No,“ poškrábal se na bradě. „Dalo by se to tak říct.“

„Kam letíme?“

„Na Baleáry přece, pamatuješ?“ Říkal to, jako bychom se o tom před chvílí bavili.

Založila jsem ruce na prsou. „Na Baleáry?“

„Beru tě na svatební cestu,“ připravil si ruce na odpočítávání, „nejdřív jsme se vzali, pak jsme měli letět na Baleáry, jenomže se ti ozval Stefan, že je u něj Lexi, tak ať se stavíme, a tys samozřejmě dala přednost jemu přede mnou - nepřerušuj mě,“ zarazil mě, když viděl, jak se nadechuju. „Takže jsme jeli místo toho do Brazílie s tím, že na Baleáry přijde řada v prosinci, jenže místo toho přišla Katherine, deportovala tě na Sibiř a mě zotročila, na Sibiři jsi začala chlemtat dětskou krev, pak ses zcvokla, vyspala s mým bratrem… no a teď jsme konečně oba v cajku, tak jsem si říkal, kdy jindy bude lepší příležitost?“ Usmál se nevinně.

Napřáhla jsem se, abych mu dala facku, ale on mě chytil za zápěstí a políbil na hřbet ruky.

„Ty psychopate!“

„V dobrém i ve zlém, v nemoci i ve zdraví, vzpomínáš si? Sliby by se měly plnit, Eleno,“ zaškaredil se na mě, jako na neposlušné děcko, a opět zmizel za dveřmi. Chtěla jsem tam za ním vlítnout a při nejmenším ho seřvat, ale zamknul se a já nechtěla příliš děsit pilota. Proto jsem se raději usadila do pohodlného sedadla a zhluboka dýchala.

Seš mrtvej! Vyslala jsem k tomu hajzlíkovi.

Jeho odpověď mi nepřišla vůbec vtipná: Už skoro dvě stě let, kotě.

Pokračovat na další kapitolu