33. kapitola

 Podtitul: Lasagne a palačinky

Komentář autora: Božíínku, já jsem nějaká... přejetá :/ :D A začínám být silně deprimovaná z toho, že nemám s kým cestovat. Nechcete se mnou v létě někdo cestovat? Nebo mi najít brigádu v zahraničí? Nebo aspoň v jiným městě?! :D Prrooooosííííím :(

K povídce:... já asi snad ani nemám slov :D. Prostě další kapitola z Elenina podvědomí + konečně návrat do reality. Nic extra.

Příjemný počtení, já jdu mejt chodbu :/

Přešla jsem rovnou k věci. „Takže, o čem se mnou chceš mluvit?“

Mlha, ve které jsme se nacházely, se protrhávala a odkrývala tak rozkvetlou zahradu. Nebyla to žádná Versailles, ani nic podobnýho, ale já to tam měla ráda. Byl to parčík za penzionem v Mystic Falls.

A v tu chvíli mě to trklo. „Ale ne, ty chceš řešit Salvatory, že je to tak?“ zaskučela jsem.

Lidskost se pobaveně ušklíbla. „Proč myslíš?“

„Protože jsme na jejich pozemku.“

Zavrtěla hlavou. „Proč si myslíš, že je co řešit?“

Překvapeně jsem ucouvla a překřížila ruce na prsou. „Já si myslím, že ty si to myslíš,“ pronesla jsem moudře.

„Já vím, že sis vybrala Stefana. Vím, že i teď by sis vybrala Stefana. Ale až se probudíš, může být všechno jinak.“

Postavila jsem se na špičky. „Cože?! Jak to? To není fér!“

Lidskost otráveně mlaskla. „Prosím tě nevyšiluj. Budeš prostě jenom trochu zmatená. A Stefan taky.“ Zadívala se mi do očí, a když se ujistila, že mě naprosto ochromila, pokračovala: „Tvoje a Stefanova krev se mění, vyplavuje se z ní všechno zlo a celkově dochází k jakési obnově vaší osobnosti. Oba jste byli démonovi zajatci a pohrával si nejenom s vašimi těly, ale především myšlenkami. Přece sis nemyslela, že se z něčeho takovýho jenom tak probudíš a všechno bude zase jako dřív.“

Zavřela jsem pusu a promnula špičku nosu. „No… upřímně? Jo, myslela jsem si, že se prostě probudím a všechno bude jako dřív, že se se Stefanem odstěhuju a budeme spolu žít až na věky věků.“

Lidskost si povzdechla a vykročila k poměrně vzdálené kamenné lavičce. „Tomu „na věky věků“ stejně nevěříš, jenom tomu zoufale CHCEŠ věřit.“

Rozešla jsem se za ní a něco si bezvýznamně zamumlala pro sebe. Ani jedna jsme tomu nerozuměly, což bylo poněkud zvláštní.

„S lidmi je to jako s jídlem,“ prohlásila přemýšlivě s hlavou přikloněnou k jednomu rameni. „Představ si, že jsi v restauraci a jsi uvržena před hrozné dilema: dát si palačinky nebo lasagne? Vím, že obě ta jídla bezvýhradně miluješ, nedokážeš určit, které z nich víc. Ale oboje naráz nesníš, a tak si objednáš jenom jedno. Přestaneš to druhé tím pádem milovat? Změní se nějak tvoje chutě? Ne, spíš tomu bude naopak, jakmile se nasytíš palačinkami, dostaneš chuť na lasagne,“ otočila ke mně hlavu a věnovala mi mateřský úsměv, „Damon a Stefan nejsou nic jinýho než palačinky a lasagne.“

Teskně jsem si povzdechla. „Stefan dělá výborný lasagne i palačinky,“ na to jsem vytřeštila oči, „takže bych s ním měla zůstat! Tím pádem budu mít palačinky i lasagne!“

Lidskost si sedla na lavičku a vystavila se sluníčku. „Když myslíš. Jenom bych podotkla, že jsi právě obhájila Stefana Damonovským způsobem. Totiž za užití sarkasmu.“

Posadila jsem se vedle ní a tázavě si ji prohlížela. „Koho by sis vybrala ty?“

Udiveně na mě pohlédla. „Já jsem ty.“

„Ale nemluvíš tak.“

Pokrčila rameny.

Další unavené povzdechnutí z mých úst. „Tak proč se teda ještě nemůžu probudit?“

Lidskost se opět zadívala do slunce. Se zavřenýma očima. „Už ses smířila s tím, co jsi v životě udělala. Smířila ses s tím, kdo jsi. I když si myslíš, že jsi to udělala už dávno předtím. Možná jo, možná ne, možná sis to potřebovala jenom připomenout. Ještě chci, aby ses smířila s tím, že je miluješ oba. Lasagne i palačinky. A pak zbývá poslední věc, kterou bys měla vědět.“

„Jakou věc?“

„Už seš smířená?“

Vyvrátila jsem oči v sloup. „Jo, miluju je oba a je to podle mě naprosto v pořádku.“ Ale jako v knihách a filmech i tady mi bylo jasné, že tímhle tónem to ode mě nevezme. Nejspíš proto jsem se odmlčela a začala si všímat okolí. Nádherně to tam vonělo trávou, slunce hřálo, ale nepálilo, a já vzpomínala na dny, které jsem na tom místě strávila. Především se Stefanem. Jak jsme se spolu váleli na zemi, hlavy těsně u sebe a ruce propletené. Jak krásně nám bylo. Podobně jako s Damonem v Itálii, kde jsme se honili mezi zrajícími hrozny a pak je po sobě házeli. Jak podváděl a proměnil se v havrana, aby mě z ptačí perspektivy vypátral, proměnil se zpátky a zajal ve svých svalnatých pažích. Jako lasagne a palačinky. Ideální je střídat, ale nikdy nemíchat.

„Jenže lidi nejsou jídlo,“ zamumlala jsem z čista jasna s pohledem upřeným do země. „Lidi nemůžeš střídat. Lidi mají city. A přece jenom ta jídla nemám ráda stejně, protože chutnají jinak,“ vzhlédla jsem k lidskosti, která mě zkoumala bystrýma očkama, „ani Damona a Stefana nemám ráda stejně, protože nejsou stejní.“

Pomalu přikývla. „Jen je máš ráda stejně intenzivně.“

„Se Stefanem jsem šťastná.“

„S Damonem jsi veselá.“

„Se Stefanem se cítím, že je všechno v pořádku.“

„S Damonem víš, že se ti nemůže nic stát.“

„Hej! Vždyť to je to samý,“ zamračila jsem se na ni.

Ona se však postavila a pozdvihla obočí. „Myslíš? Je to to samý, anebo je to ten jediný rozdíl? Ta nepatrná odchylka? Ta hříčka slov? Není to právě to, co odlišuje tvoje city ke Stefanovi od těch k Damonovi? Ignoruješ tyhle detaily, Eleno, a přiděláváš si tím jen další potíže. Ty víš, že je oba miluješ, ty si to dokonce i připouštíš, ale nejsi s tím smířená. I v tomhle je velký, a přesto nepatrný rozdíl.“

Odfrkla jsem si. „Myslím, že mě bolí hlava.“

Zhoupla se na pravé noze a levou obkreslila půlkruh. „Myslím, že už se s tím začínáš smiřovat.“

„Co je ta další věc, kterou bych měla vědět?“

Lidskost zvážněla. „Je možné, že se změní ještě něco. Nevím přesně co, ale mám takový dojem, že to bude nějak souviset s tvým tělem. A možná i Stefanovým. Obnovuje se mysl, musí se obnovovat i tělo.“

„Nějaká představa, co by to mohlo bejt? Že třeba ztloustnu?!“ Nedovedete si ani představit, jak mě ta myšlenka vyděsila.

Lidskosti to tak zlé zřejmě nepřipadalo. „Skutečně netuším. Možná přijdeš o špičáky. Nebo o schopnost se převtělovat. Možná už nebudeš tak rychlá a silná. Kdoví? Ale bude to nejspíš nějaký handicap. Něco, co ti ztíží život.“

Poškrábala jsem se na dlani. Třicet kilo navíc by mi zatraceně ztížilo život!

„Ale nebude to nic, co bys se svými milovanými nezvládla.“

Pomalu jsem vydechla, dokud jsem neměla v plicích naprosté vzduchoprázdno. „To znamená s Damonem a Stefanem. A Ivanem. Nejdůležitějšíma lidma - pardon, upírama - v mém životě.“

Lidskost se zazubila a pohodila lesklými vlasy. „Připravená se k nim vrátit?“

Vyloudila jsem ze sebe úsměv zpráskaného psa a zvedla se. „Ne. Ale už mám svýho podvědomí plný zuby.“

Vzala mě za ruce. „Stejně se mě nezbavíš. Pořád ti budu kecat do všeho, co děláš.“

Chtěla jsem na to něco odpovědět, ale už bylo pozdě. V uších se mi rozezvonily zvony a v ústech vyschlo. Měla jsem tak trochu pocit, že se dusím. Jako bych vyplouvala z velké hloubky zpátky na hladinu…

Můj nádech při probuzení však nebyl nijak mohutný. Po dlouhé době jsem cítila svůj hrudník se nadzvednout a slepená víčka se mi podařilo od sebe oddělit. Ležela jsem na zádech, hleděla do rozzářeného nebe, které lemovaly větve jehličnatých stromů. Někdo mi svíral ruku tak pevně, že mi to bylo až nepříjemné. Obrátila jsem k němu hlavu, ve které jako bych tím rozběsnila moře všech vzpomínek a pocitů. Ve všem jsem měla hrozný zmatek. Tedy krom otázky, kdo mi to drtí prsty.

Pohladil mě po tváři a rozněžněle se usmál. „Dobrý ránko, princezničko.“

Zamrkala jsem na Damona, abych ho viděla ostřeji. „Dobrý.“

Vtom se otřásla zem něčími těžkými kroky.

„Elčo!“

Ten blbec mi málem šlápl na hlavu. Klekl si ke mně a zvědavě mě okukoval se šklebem od ucha k uchu. Nemohla jsem si pomoct a taky se na něj usmála. Vypadal strašně komicky.

Damon mě vytáhl do sedu, čímž mi v hlavě rozpoutal další zběsilou bouři. Nebolelo to, jen… mě to mátlo. Nebylo to jako ztratit paměť. Věděla jsem, kde se nacházím a proč. Věděla jsem, kdo jsou ti lidé kolem. Jenom jsem nevěděla, co si o nich myslet a jak se k nim chovat.

A pak mi Ivan položil tu nejhorší možnou otázku: „Jak se cítíš?“

Vrhla jsem na něj pohled ala děláš-si-ze-mě-prdel.

„Nojo, nojo,“ zdvihal prázdné dlaně, „blbá otázka. Jenom jsem se chtěl ujistit, že seš to vážně ty.“

„Jsem to já. Nevím, kam se poděl ten démon, ale ve mně už není.“

Damon celý jenom zářil a mě z toho lehce hřálo u srdce. „To je všechno, co potřebuju vědět,“ prohlásil a nato mě pevně objal. Trochu mě tím zaskočil, ale posléze jsem mu přiložila dlaň na bedra a opřela si hlavu o jeho rameno. Ze zadu se ke mně přitulil Ivan, kterému jsem stiskla ruku.

Za Damonovými vlasy jsem uviděla další tři postavy. Obtloustlou šamanku, která zírala do vyhaslého ohně, Irinu, která se na mě mile usmívala, a vedle ní Stefana, který byl poněkud rozcuchaný a v kadeřích měl zapletené jehličí. Jakoby se právě zvedl ze země. Střetla jsem se s jeho pohledem a jaksi mu… propadala. Bylo to zvláštní a velmi intenzivní. Jako bychom jeden u druhého hledali odpověď na neznámou otázku. Jako bychom se viděli poprvé v životě a přesto se znali celou věčnost. A když se na mě usmál, pomyslela jsem si, že jsem se s ním možná setkala v nebi. Že jsem umřela a pak byla poslána zpátky na zem. A spolu se mnou sem svrhli tohoto nádherného anděla.

Utvrdila mě v tom jeho slova. „Vítej zpátky, andílku.“

Oplatila jsem mu úsměv a potom, přesto, že jsem tak dlouho spala, jsem zavřela oči a poklidně odpočívala v Damonově náruči.

video

Pokračovat na další kapitolu