32. kapitola

Podtitul: Utrpení

Komentář autora:Extra dlouhá kapitola, o něco klidnější a přehlednější než ta minulá, akorát ty flashbacky vás můžou trochu mást, bude jich opravdu hodně. Nebudu lhát, už jsem byla s rozumem v koncích, to, co tady démon dělá Eleně, jí vlastně dělal už v první "podvědomní" kapitole... prostě je to celý takový divný :/. A taky jsem přitom zjistila, že mojí Eleně se nestalo zas až tolik špatnejch věcí... Jeremy, Jenna, Alaric ani John neumřeli... moje Elena si zkrátka docela žije :D. Akorát ten konec se mi celkem líbí, že už si myslíte, že všechno víte, a pak najednou... 

A tentokrát mám dokonce 2 videa! 

Hezký počtení!

Welcome to your life, there's no turning back, even while we sleep, we will find you. Acting on your best behavior, turn your back on mother nature. Everybody wants to rule the world.There's a room where the light won't find you...

Další polovičaté probuzení. Další moment naprosté dezorientace a paniky. Jeden by řekl, že už bych mohla být na takové věci zvyklá, ale ne, nezvykla jsem si, tak jako zpěváci jsou před každým koncertem alespoň trochu nervózní, i když už jich absolvovali stovky. I já byla nervózní.

Rozhlížela jsem se kolem. Ležela jsem na zádech na zemi. Tedy na podlaze. Z toho jsem usoudila, že se nacházím v nějaké místnosti, i když jsem neviděla ani strop, ani stěny. Po mé pravici stála obyčejná židle a naproti ní úplně stejná. Osvětlovalo je mdlé světlo, jehož původu jsem se nemohla dopátrat.

Ozvalo se klapání podpatků a z černoty se vyloupl Katherinin obličej. S očima upřenýma na mé maličkosti se posadila na židli, přehoupla nohu přes nohu a zápěstí si přehodila přes koleno.

Na rtech se jí vlnil úsměšek. „Čím to je, že vždycky vypadáš tak uboze?“

Vyškrábala jsem se na nohy a uvolněně se posadila na druhou židli. „Čím to je, že se vždycky tváříš jak pán světa, a přitom nedokážeš panovat ani mýmu tělu?“

Zacukal jí koutek.

A já si rýpla ještě jednou. „Už jsem ti dvakrát nakopala zadek. Myslíš si, že to teď dopadne jinak?“

Zhluboka se nadechla a zapřela se zády o opěrku. „Možná, že ano, protože, má milá, se tentokrát rozhodne na základě něčeho, v čem já vynikám nade všemi,“ ušklíbla se.

A já se zamračila. „A to je…?“

Líně se protáhla a udělala si pohodlí. Když se mi podívala do očí, měla jsem pocit, jakoby mi jimi viděla do celého těla i duše.

„Co kdybych ti to ukázal? Třeba ti to tentokrát i dojde.“

Z ničeho nic moje srdce vynechalo jeden úder. Bolestně jsem přitlačila dlaň na svou hruď, ve které jako by mi najednou tloukla dvě srdce. Točila se mi hlava. Nemohla jsem dýchat. Zatemňovalo se mi před očima. A pak jsem to prožila na novo…

Byla jsem zpět v Itálii, v domě, do kterého jsem vstoupila jen jednou. Uprostřed hluboké noci, jen v noční košili, jsem bušila na jeho dveře.

Ne. Ne znovu. Prosím, už ne!

„Přejete si?“ Otevřel mi po chvíli ten muž. Sjel mě od hlavy až k patě a zamračil se. „Jste v pořádku?“

Jděte pryč! Křičela jsem na něj, ale on mě neslyšel. Byla jsem uvězněná ve vlastním těle, které ovládal démon.

„Pozvěte mě dál,“ poručila jsem.

Zorničky se mu rozšířily a přikývl. „Vstupte.“

Ne, já tam nechci! Nepřekročím ten práh!

Ale navzdory všem mým snahám jsem opět stála vevnitř. V tom domě, kde ještě voněla smažená ryba, kterou manželé měli ke své poslední večeři.

„Rogere? Kdo je to?“

Do předsíně přišla i žena s dítětem. To malé zaplnilo celé mé zorné pole.

Zvedal se mi žaludek a zachvacovala mě panika. Celou svojí bytostí jsem se snažila přimět svoje tělo, aby mě poslouchalo. Marně.

Žena zneklidnila a přivinula malé na svá prsa.

„Co se to tu děje? Kdo jste?“

„Nezdržím se dlouho,“ chlácholila jsem ji.

Ne, to neuděláš! Zděsila jsem se už jen při té vzpomínce na to, co se stalo pak. Tehdá jsem si neuvědomovala, co dělám. Nic jsem necítila. Ale tentokrát jsem všechno prožívala naplno. Téměř jsem mohla nahmatat strach a zmatek nevinných manželů. Spaloval mě pocit vinny. Utápěla jsem se v jejich i své bolesti. Ale vůbec nejhorší ze všeho bylo, že jsem toužila po jejich smrti. Vzpomínala jsem si, jak mě vzrušovala má vlastní moc, jak bylo úžasné polykat jejich život. A zvláště pak toho nemluvněte.

Udělala jsem několik kroků. Chlapovi jsem prsty proděravěla spánky a do ženské se zakousla dřív, než ze sebe vydala hlásku. Pomalu jsem si brala dítě z jejího náručí. Křičelo. Pila jsem z ní, dokud jsem nevysála poslední kapičku. Svezla se na zem a já shlédla na holátko v mých rukách.

Ne…

„Ššš, ššš,“ pohupovala jsem s ním jako předtím jeho matka. „To nic, nic se neděje.“

Uvěřilo mi. Snad mi uniklo trochu nátlaku z očí. Spokojeně zamručelo a zavřelo očička.

Neopovažuj se mu ublížit, ty stvůro! Řvala jsem sama na sebe. Jak jen můžeš?! Vždyť je to dítě!

„Maminka je u tebe,“ pošeptala jsem mu a políbila ho na ručičku. Ostrým špičákem jsem mu nařízla prstík a vložila si ho do pusy. Kniklo. Postupně jsem si brala víc a víc. Jeho krev byla tak životodárná.

Mé další protesty byly umlčeny tou omamující chutí a silou dětské krve. Bylo to jako tančit nahá v bouři. Nechat se unášet divokou řekou. Prožívat orgasmus. Bylo to všechno tohle a ještě mnohem víc. Každý by pro ten požitek zabíjel. KAŽDÝ.

Potom jsem se převtělila v levharta, abych odstranila důkazy. Snědla jsem jejich těla.

A všechna extáze mě opět opustila. Bylo to tak… nechutné. A já nebyla jenom divákem. Cítila jsem všechno. Tuhost syrového masa, křupání kostí a kloubů…

Když už jsem měla dojem, že to nesnesu ani o vteřinu déle, přestalo to. Vzdalovala jsem se tomu všemu a opět seděla v neexistující místnosti spolu s Katherine, která do mě zabodávala svůj ostrý pohled a ve skutečnosti ani Katherine nebyla.

 „Tak už víš?“ zašvitořila sladce.

Zběsile jsem lapala po dechu. Nechápala jsem, na co se mě ptá, a ani jsem neměla sílu jí odpovědět.

„Už víš, v čem vynikám?“

„V tom, způsobovat někomu bolest?“ zasípala jsem.

Vycenila na mě špičáky. „To nebyla žádná nová bolest, Eleno, a nezavinil jsem ji já, ale ty.“

„Ovládl jsi mě. Já bych nikdy nic takovýho neudělala!“

„Skutečně? Necítila jsi přitom nic příjemného? Nelíbila se ti ta moc a síla?“

Přistiženě jsem mlčela a křečovitě zarývala prsty do kovové židle.

Katherine se vědoucně usmívala. „Možná, že jsi tehdá byla v mojí moci, ale víš, koho napadlo sníst jejich těla?“ Nečekala na mou odpověď. „Tebe. To tys byla ta nenasytná. Tys chtěla předstírat, že se nic nestalo.“

„Lžeš.“

Její smích se rozezvonil místností. „Přede mnou nemusíš zapírat svoji zvrácenost, já tě neodsoudím. Ale dobrá tedy. Dám ti důkaz, že i beze mě nejseš žádný svatoušek.“

A znovu ten strašný pocit. Jako poslední výdech před smrtí. První nádech při narození. Umírala jsem životem. Usínala energií. Blaho mi způsobovalo bolest. Chlad mě rozehříval…

Nakonec ten blázinec ustal a já cítila jen horkost. Horkost? Ano, bylo mi horko. Pochodovala jsem v předsíni, v naší Italské vile, a soptila vzteky.

„Tak kde je, sakra?!“ Okusovala jsem si nehty a těžce oddechovala.

Měla jsem příšerný hlad. Takový, jaký jsem nikdy předtím nepocítila. Žíly se mi stáhly a pomalu se jimi začínala místo krve šířit bolest.

Konečně se otevřely dveře a v nich se objevil náš do sněda opálený sluha. Jacopo se jmenoval.

„Tak co? Máš to?“ Vybafla jsem na něj a těkala očima po jeho těle, pátrajíc po chladicím boxu.

Místo něj mi však předvedl prázdné dlaně. „Je mi lito, signorina, sestra Giulia i Maria byly nepřítomny.“

Málem jsem z toho chytla tik do oka. „Nepřítomny? Jak to myslíš, nepřítomny?!“

Těžce si povzdechl a prohrábl kudrnaté vlasy. „Jedna je nemocná a druhá na dovolené. Doktora Bartoliho jsem bohužel nenašel.“

Ano, to byl kompletní tým lidí, které jsme ovlivnili kvůli získávání krve. A jako na potvoru nebyl ani jeden z nich k zastižení. Za tři roky se to nestalo ani jednou a nikdy se to ani stát nemělo!

Zaťala jsem pěsti a zaskřípala zuby. Jacopo si té změny všiml a bezstarostný úsměv ho přešel. Měla jsem pocit, jakoby se mi všechna krev v mém těle nahrnula do obličeje, jakoby mi bublala pod kůží a utopila v sobě mysl.

„Víš, Jacopo, mně se normálně hnusí krmit se na lidech. Je to podle mě zbytečně násilné, když jsou k dostání krevní konzervy. Jenže, jak sám můžeš zhodnotit, teď k dostání nejsou. V celým tomhle zatraceným baráku není ani kapka krve, která by nekolovala něčím tělem. A teď mi pověz, co mám podle tebe asi tak udělat, když mám… tak příšernej hlad?!“ Poslední slova mi málem zničila sklovinu, jak se drtila mezi mými zuby. Jacopo pomalu ustupoval a potil se jak cvalík na běžícím pásu. Přibližovala jsem se k němu a cítila, jak mi z levého koutku vytéká slina. „Proč bych měla brát ohled na lidi? Já nejsem člověk, jsem upír a lidi jsou pro mě kořist, obživa. Čemu si myslíš, že by dal lev přednost? Tlející mršině nebo zdravé, šťavnaté antilopě?“

Nejspíš oněměl hrůzou.

„Kdybys jen věděl… jak příšerně… toužím… po tom, tě právě teď zabít!“ Snažila jsem se svým proslovem uklidnit, ale nefungovalo to. Ta hrůza v jeho očích, jeho zběsile bijící srdce a pach potu… tak vonělo jídlo, tak voněla touha, tak voněla moc. A já to všechno moc, moc chtěla.

Chytla jsem Jacopa za hlavu a zakousla se mu do krku. Držela jsem ho tak pevně, že jsem mu utrhla obě uši. Jisto jistě by řval z plných plic, kdyby mohl.

Netoužila jsem jen po tom jeho krev pít, chtěla jsem se v ní koupat, chtěla jsem ji cítit všemi smysly, chtěla jsem si z ní uplést svetr a už ho niky nesundat.

Dále byla má paměť poněkud zamlžená. Vzpomínám si až na to, jak mi Damonovy ruce svírají ramena a odvádějí mě pryč od čehosi, co vypadá jako člověk obrácený naruby. Můj žaludek ho napodobil a na podlaze přibyla další kaluž krve…

Zpocená i na nehtech u nohou a zadýchaná jako kuřák, co vyšlapal dvanáct pater, s pocitem, jako bych na lačno pozřela několik čili papriček a zapila je svařeným vínem, jsem se vrátila duchem do neexistující místnosti, ve které mě Katherine popichovala i propichovala svým bystrým pohledem.

„To už bylo dávno,“ zachroptěla jsem.

„Možná, ale záleží na tom? Je to důkaz, že ty sama jsi uvnitř zkažená. Proto bys mi měla přestat vzdorovat. Měla bys přestat popírat, kdo doopravdy jsi.“

„Kdo doopravdy jsem?“ Odplivla jsem si. „Můj život není jenom jedna tahle… špatná zkušenost. Co všechno to dobrý, co jsem udělala?“

Nonšalantně pozdvihla jedno obočí, nohou, kterou měla přehozenou přes druhou, mírně pohupovala. „Například?“

Sebevědomě jsem se nadechla - ale to bylo tak všechno. Smutnou pravdou bylo, že jsem si v tu chvíli nemohla vybavit jediný světlý okamžik, který by napravil mou reputaci.

Katherine si znuděně povzdechla. „Vážně ti mám rekapitulovat celej tvůj život? Všechnu tu bolest, co jsi způsobila ne jen sobě, ale i svým milovaným? No, jestli ti to musím připomínat, tak prosím…“

Tisíc jehliček se mi zabodlo do mozku a mezi jeho závity se mi rozlila kyselina. Plíce se mi nadmuly prázdnotou a svaly v těle strnuly v křeči. Před očima se mi rýsovala Stefanova tvář zkřivená zármutkem. Hleděl z okna penzionu a pevně svíral jeden ze svých deníků. Zdálo se mi, že se k němu přibližuju, že do něj vstupuju a nakonec s ním splývám. Hořely mi tváře, po kterých stékaly dlouho potlačované slzy. Všechno to zoufalství, ta úděsná samota, bezmoc a beznaděj… kterou jsem mu způsobila… nikdy mě nezasáhly tak silně. Snad jen jednou… Vrátila jsem se do svého těla, které se povalovalo na podlaze Ivanovy tělocvičny jako rozervaný hadr. Vylučovala jsem ze sebe tolik soli, kolik jí ani v Mrtvém moři nebylo. Myslela jsem si, že umřu. Bez Damona a Stefana nemělo cenu žít. Tiše jsem vzlykala jméno staršího Salvatora a snad proto mě vzpomínky zanesly k němu. A s hrůzou jsem zjistila, že i on tohle může cítit. Ten, který tak dlouho hrál bezcitného. Ten, který si nikdy s ničím nedělal velkou hlavu. Který na všechno reagoval vztekem. Právě ten stál ve sprše a myslel si, že nerozeznám kapky vody od slz. A opět to byla má vina. To kvůli mně se chtěl rozpustit a zmizet v kanalizaci. Kvůli mně chtěl proměnit koupelnu na střepy a prach. Jedinou alespoň trochu uklidňující věcí byla ta voda. Ta příjemně teplá voda, která uvolňovala napětí a smývala vztek. Ta voda… voda, která táhla ke dnu vůz mých rodičů, byla studená jako led. Seděla jsem na zadním sedadle. Pás mě škrtil na prsou a byla mi zima. Naštěstí mi zůstala hlava nad hladinou. Za to mým rodičům, kteří seděli vpředu, smáčela čela.

„Mami! Tati!“ Zazmítala jsem se zoufale.

Natahovala jsem k nim ruce, abych jim zajistila přísun vzduchu, ale nedosáhla jsem na ně. Táta se ještě hýbal.

Pokoušela jsem se odepnout svůj pás, ale jako naschvál to nešlo. Dokonce mi ani nedovolil se předklonit. Byl zaseklý. A z úst mého otce přestaly unikat bublinky.

„Ne. Ne!!!“ ječela jsem a konečky prstů šťouchala tátu do ramene. Ale už se ani nepohnul.

„Ne! Mami!“ Kopala jsem do sedadel a nehty drápala ten zpropadený pás.

Najednou hladina začala stoupat. Auto se sunulo hlouběji do řeky. Naplnilo se vodou a stejně tak moje plíce.

„Ne!!!“ Slyšela jsem se znovu křičet.

To už jsem však nebyla pod mostem Wickery, nýbrž zpět v neexistující místnosti. S Katherine kousek ode mě.

Lapala jsem po dechu a plivala slzy.

Démon se líně zvednul ze židle a přidřepl si ke mně. Skoro až něžně mi položil ruku na koleno.

„Bolí to, že?“

Zatnula jsem zuby a neurčitě zachrčela.

„Chtěl jsem ti to ulehčit. Nabízel jsem ti odejít v pokoji, ale ty ses prostě nemohla vzdát, pořád si myslíš, že tvůj život má nějaký smysl, jenomže nemá. A já se nehodlám dívat, jak mrháš jeho potencionálem. Prostě si ho vezmu. Budu ti připomínat ty nejhrůznější zážitky tak dlouho, dokud tě neopustí síla za něj bojovat,“ a s těmi slovy do mě prudce strčil a roztočil tak židli, na které jsem seděla.

Propadla jsem se do tornáda křiku a pláče, slz a krve, smrti a bolesti. Všechno to na mě padalo a žadonilo, ať tomu učiním přítrž. Prosila jsem samu sebe, rvala si vlasy a vyřvávala hlasivky. Ale nebylo to nic platné. Nebylo před tím úniku.

Já už to nevydržím! Tohle všechno přece nemůže být jenom z mojí hlavy. Tohle všechno… to se přece nemohlo stát. A i kdyby stalo… to přece nebylo všechno má vina. A i kdyby byla, nelitovala jsem toho snad dostatečně? Nebyla jsem už dost potrestaná? Kdybych tomu tak jen mohla nějak uniknout…

Jediný únik je smrt.

Ale já nemůžu umřít, já nechci!

Žít znamená způsobit další bolest.

Nechat démona chodit po světě by znamenalo ještě víc bolesti.

To už ale není tvoje starost.

Ale Damon a Stefan…

Nejsou o nic lepší než ty.

Ale beze mě…

Jim nebude o nic hůř než s tebou.

Ale to přece… přece… to nebylo vždycky jenom takové…

Nějakým záhadným způsobem se mi podařilo dostat z toho víru a sledovat ho z povzdálí. Vypadal jako šílenství. Jako brána do pekel. Ale já z něj vystoupila. Už jsem si prošla peklem a zemřít by znamenalo se do něj vrátit. Bouře už by měla přestat a konečně vysvitnout slunko.

Je na čase za vším udělat tlustou čáru. Smířit se s tím, co bylo, a vzpomínat jenom na to dobré.

Skrz ten strašný uragán jako bych spatřovala bílé světlo. Které sílilo. Šířilo se a přinášelo s sebou klid a mír. Jako ohromná plachta do sebe zabalilo nezkrotný živel a já se roztočila jako chmýří pampelišky v letním vánku. Všechno krásné vyplulo na povrch:

„Dokud jsi tu se mnou, princezno, nemůže se ti nic stát.“

Cítila jsem se šťastná a milována ve Stefanově objetí a chtěla jsem tak zůstat už navždy.

„Nebyl to zas až tak špatný večer.“

„Od tebe je to kompliment nejvyšší kvality, co?“

„Díky a omlouvám se.“

„Za co?“

„Že jsem usnula, měls mě vzbudit a donutit jít domů.“

„Protože v domě pro deset osob není pro nás dva dost místa, viď? Najez se.“

„Taky nevoníš špatně.“

„To bude tím, že jsem použila tvůj šampón.“

„Vždyť víš, že mi samota vyhovuje.“

„Vyhovuje, ale neprospívá.“

„Možná začnu chodit na vysokou, potkám tam další dvojnici a budu s ní žít šťastně až do její smrti. Spokojená?“

„Jenom když ji nepředstavíš Damonovi! Oba až moc dobře víme, že má slabost pro tvoje přítelkyně.“

„Neznám pro to vhodné pojmenování. Jsem posedlý láskou k tobě a raději se tě vzdám, než abych tě kdy ztratil.“

„Nevzdávej se, nebo mě ztratíš.“

„Nemůžeš spát?“

„Přidělil jsi nám nepohodlnou postel.“

„Nabídl bych ti svoji, ale jak vidíš, taky za moc nestojí,“

„Ahoj, miláčku, jaký jsi měl den?“

„Ahoj, princezničko. Málem jsem zakousnul šéfa, ale nakonec jsem se zachoval jako rozumný, dospělý muž a v klidu si s ním promluvil.“

„Takže jsi na něj použil nátlak?“

„Joop.“

„Pokud se situace změní, dám ti vědět.“

„Co když se nezmění?“

„V tom případě ti nedám vědět.“

„Co to zase vyvádíš?“

„Svádím tě.“

„Co ale budeme dělat?“

„No… mohl bych za tebou třeba doplavat.“

„Jo a Damona si uvážeš kolem pasu. To asi nepůjde…“

Dvě zářivě modré duhovky se vylouply z temnoty a neomylně se zaklesly do mých jantarových. V tom měsíc odhalil další třpytící se věc, kterou svíral Damon ve volné ruce. Jedním kolenem se opíral o podlahu a poprvé v životě mi připadal malinký.

„Eleno, vezmeš si mě?“

„A co ty? O tebe bych si neměla dělat starosti?“

„Těch už si děláš dost, nemyslíš? Já jen chci…“

„Co?“

„Chci, aby bylo všechno jako dřív. Nemyslím před tím, než nás Katherine unesla, myslím ještě dál. Chci, abys… abychom… omlouvám se.“

Takto neobratně zakončil svou řeč. Dřív, než mi došlo, co tím měl na mysli, mě chytil za zátylek. Jeho dlaň byla pevně zamotaná v mých vlasech. Sklonil se a políbil mě.

„Sadisto.“

„Provokatérko.“

„Náfuko.“

„Fifleno.“

„Egoisto.“

„Skuhralko.“

„Sobče.“

„Naivko.“

„Nesnáším tě.“

„Já tebe víc.“

„Sex pauza?“

„Hm. Pořád tomu ale nemůžu uvěřit. Jsi upír. Upír, co mi dělá popcorn.“

„Chtěla bys snad, abych na tebe v jednom kuse cenil špičáky?“

„Eleno, ty seš silná, ale nemusíš čekat, až se to zase zhorší, můžeš tomu předejít. Nechci, abys trpěla.“

„Nemůžu trpět, když jsi se mnou ty.“

„Jsem - jsem zrůda,“

„Jsi krásný,“

„Dobré ráno, ospalče.“

„Nespala jsem. Byla jsem mrtvá.“

„Tak teda dobrý zmrtvýchvstání, když jinak nedáš.“

„Eleno, snídaně.“

„Kdo to má všechno sníst?!“

„Netvař se, jakoby ti to dělalo problém.“

„Miluju tě.“

„Navždy.“

„Někdy k lásce ani dokonalost nestačí.“

„Možná, že láska není dokonalá.“

Tentokrát jsem se neprobrala v černé místnosti, v které by na mě démon ďábelsky cenil zuby. Ne. Ta nádherná běloba se nerozplynula, spíš zamlžila. A z té mlhy vystoupila má dvojnice.

Zamračila jsem se a o krok ustoupila.

Dívka se mile usmívala. „Nemusíš se mě bát, Eleno. Už je po všem, zvítězila jsi.“

„Tak proč jsem se neprobudila?“

Posadila se a pohybem hlavy odhodila neposlušný pramen vlasů mezi ostatní na svá bedra. „Protože si se mnou nejdřív musíš promluvit.“

Napodobila jsem její pózu, ale zvědavě se předklonila. „A s kým že mám tu čest?“

Holka se zakřenila, až se jí v tvářích utvořily ďolíčky. „Se svojí lidskostí.“

***

„Hele, chvějou se jí víčka!“

„Tak to už se probouzí, ne?“

„Stefane?!“

„On omdlel? Co se to zas do prdele děje?“

„Uklidněte se, už je po všem.“

„Co to zas žvaníš?“

„Dívejte na to! Co to je?“

„To její tělo opouští démon. Její duše našla svoje místo.“

„Tak proč se neprobouzí? A Stefan omdlel?“

„Protože se tělo a duše musí usmířit.“

„Jo. Tak teď už mi to je úúúplně jasný…“

And God knows I'm not dying but I breathe now...

Pokračovat na další kapitolu