30. kapitola

Podtitul: Vědomost

Komentář autora: Nuuuudáááá, otřepaný klišé a jen velmi málo originality. Asi tak bych popsala tuhle kapitolu :D. Eleně už sice dojde, jaký jsou pravidla hry, ale vám spíš až v další kapitole. Ono je to totiž takový divný... překvapivě.

Lay my head, under the water, lay my head, under the sea. Excuse me sir, am I your daughter? Won't you take me back, take me back and see? No I wasn't saved, I wasn't safe from you...

Prudce jsem se posadila a zalapala po dechu. Byl bílý den a já seděla v lese v hromadě jehličí u vyhaslého ohniště. Jak jsem tak hleděla do jeho černých uhlíků, začínala jsem si vzpomínat. Instinktivně jsem si přiložila dlaň ke krku a očekávala bolest. Ale nepřišla. Prohlédla jsem si své prsty a neviděla na nich žádnou krev. Po vlkově kousnutí nezbylo ani památky. Chvíli jsem se tomu snažila přijít na kloub, ale nakonec to vzdala. Postavila jsem se a oprášila si kalhoty. Natáhla jsem paže k nebesům a řádně se protáhla. V tom jsem si všimla, že na druhé straně ohniště leží malá Elena. Nejevila známky života. Zhrozila jsem se a rychlostí zoufalého člověka k ní přiskočila.

„Eleno, vstávej, probuď se!“ Třásla jsem s ní. Hlavička se jí překulila z jednoho ramene na druhé, a tak mi odhalila ošklivé poranění v ohybu ramene a krku. Z pachu krve mi zakručelo v břiše a vzplály dásně.

Přešlo mě to, když na mě zpod dívčiných víček vykoukly dvě jantarově hnědé duhovky. „Caroline…“ zašeptala.

„Jsem u tebe,“ utěšovala jsem ji. „Už jsme v bezpečí, vlci už odešli.“

„Bolí mě v krku.“

Polkla jsem. „Seženu ti pomoc,“ natáhla jsem se po jejím batůžku, přehodila si ho přes rameno a vzala Elenku do náručí. Nazdařbůh jsem vykročila opačným směrem, než jsem předešlého večera přišla.

„Kam si myslíš, že ji odneseš, hm?“

Málem jsem zakopla. Nějak jsem neustále opomínala, že nic z toho není skutečné, že je to jen mé podvědomí a nejsem v něm sama.

„K jejím rodičům,“ odsekla jsem.

„Co by tu dělali její rodiče?“ Vysmíval se mi démon.

„Hele, řekla jsem, že najdu druhý ohniště, a našla jsem ho, takže když říkám, že najdu její rodiče, tak je taky najdu!“

„S kým to mluvíš?“ zeptala se mě Elena.

„S tebou,“ zalhala jsem pohotově. „Ptala jsem se tě, kde máš rodiče.“

Holčička se nepatrně zavrtěla. „Daleko.“

„Ale jsou někde tady v lese, ne?“

Nepatrně přikývla a o něco v mých pažích ztěžkla. Zřejmě usnula.

„Tys pořád nepřišla na princip tohohle boje, že ne?“ Slyšela jsem ho, jakoby mi mluvil přímo do ucha.

„Jakýho boje? Žádnej boj ještě nebyl,“ zaskřípala jsem zuby.

Doslova ďábelský smích. „Eleno, Eleno, celej tvůj život je jedna velká zdlouhavá sebevražda.“

Neodpověděla jsem a přidala do kroku. Jak to myslí, že celej můj život je sebevražda? Pokusila jsem se přece zabít jenom jednou, pak už šlo vždycky o snahu přežít. Ach jo. Kdybych tak věděla, co má tohle všechno znamenat. A kdybych věděla, co mám dělat. Jaktože on to ví? Nebo se alespoň tváří, že to ví. A proč jsme vůbec v tomhle lese? Proč jsem v něm potkala malou holku, co se jmenuje a vypadá stejně jako já? A proč je zraněná ona, když to mě včera kouslo to monstrum? Grr. Nějaká nápověda by nebyla na škodu.

„Chceš poradit?“

„Chci, abys mi přestal lízt do hlavy!“

Smích. „Jak je libo.“

Pomalu mi docházely síly. Byla jsem unavená a měla jsem hlad. Upíří hlad. Bezděčně jsem sklopila pohled k Eleninu zranění. Doslova se mi sbíhaly sliny. Všechno ve mně mi říkalo, ať se do ní zakousnu, mé lepší já mě přesvědčovalo, že vzít si od ní jen něco málo krve by ničemu neuškodilo, mé horší já, že se nikdo nic nedozví, ať si klidně vezmu všechnu její krev.

Potřásla jsem hlavou a zakousla se do vlastního rtu. Ne! Prostě nemám hlad! Nemám upíří schopnosti, takže nejsem upír, čili se neživím krví. V tom jsem si vzpomněla na kus chleba v batůžku. Opatrně jsem položila holčičku na zem a utrhla si něco krajíce. Pomalu jsem ho rozžvýkávala a zaplňovala si tak žaludek. Tak strašně jsem tomu chtěla věřit, že po několika soustech jsem se skutečně cítila nasycena. Zvláštní…

Nechala jsem Elenu spát a dál ji nesla.

Nadskočila jsem, když ke mně zamumlala: „Už tam skoro jsme.“

Povzbuzená takovou to informací jsem přidala do kroku. Srdce mi bilo jako splašené.

„Tady. Zastav.“

Poslechla jsem ji a celá zadýchaná se rozhlížela kolem. Nic jsem však neviděla, jen stromy.

Malá Elenka natočila hlavičku a stejným směrem, kterým se dívaly její oči, ukazovala prstem. „Tam. Tam jsou moji rodiče, Caroline.“

Mžourala jsem do dálky, ale nikoho neviděla. Snad jen… něco se tam tyčilo ze země. Nějaké kameny. Nijak jsem to nekomentovala a váhavými kroky k nim zamířila. Jak jsem se přibližovala, jímalo se mě neblahé tušení.

Znaveně jsem klesla na kolena před dva náhrobky.

Elena se usmála. „Jsme doma.“

Ano, správně řekla, že JSME doma. Na kamenech byla vyryta jména mých rodičů. Dokonce i datum souhlasilo. Elenino tělo mi vyklouzlo z ochablých paží. Tupě jsem zírala před sebe, neschopná slova či pohybu.

„Tak už to chápeš, Eleno?“ Ozval se hlas v mé hlavě.

Zavrtěla jsem hlavou.

„Podívej se na tu malou holčičku. Koho vidíš?“

Sklopila jsem zrak k brunetce, která natahovala ručičky ke kamenům a blaženě se usmívala.

Polkla jsem a zašeptala: „Sebe.“

„Správně,“ odpověděl mi vítr. „Chtěl jsem ti ukázat tvůj život. Život, který měl již dávno skončit. Který byl už dost plný bolesti, kterou jsi zbytečně prodlužovala.“

Holčička se zachvěla. „Je mi zima.“

Vytáhla jsem z batohu deku a hodila ji přes ni.

„Neměla jsi přežít havárii tvých rodičů. Neměla jsi přežít, když z tebe Klaus vysál veškerou krev. Neměla jsi přežít, když sis sama zkusila vzít život. Nikdy jsi neměla být upírkou.“

„Chce se mi tak strašně spát…“

„Co ti nesmrtelnost kdy dala? Podívej se, kam až tě dostala. Vzpomeň si, kolika lidem jsi ublížila.“

Do očí se mi pomalu hrnuly slzy.

„Ale ještě je šance to napravit,“ řekl mi hlas skoro něžně.

„Jak?“

„Tvůj život je momentálně v téhle malé holčičce. Která umírá. Máš dvě možnosti. Pokusit se ji zachránit tím, že jí dáš svou krev, čímž riskuješ, že se z ní stane upír. A celá tvá minulost se bude opakovat, všechna krveprolití a manipulace budou znovu spáchány. Anebo můžeš ukončit její trápení. Můžeš ji vrátit jejím rodičům. Dopřát jí klid, jaký zasluhuje. Myslíš si, že touží po něčem jiném? Vzpomeň si, jak ses cítila po smrti svých rodičů?“

„Strašně…“

„Chtěla jsi dál žít?“

„Ne…“

„Ale svět k tobě byl krutý a hodlal prodloužit tvoje trápení.“

„Ano…“

„Máš šanci tuhle malou toho ušetřit. Sebe ušetřit. Smiluj se nad sebou, Eleno. Buď konečně volná.“

Volná… to slovo mě rozehřívalo jako sluneční paprsky v letním žáru. Hladilo mě jako jemné ruce mojí matky. Utěšovalo mě jako silné paže mého otce. Činilo šťastnou jako můj bratr. Tak strašně jsem toužila po tom vrátit se domů. Být volná… volná…

„Vezmi mě domů, Caroline. Vezmi mě za maminkou.“

„Stačí jen přiložit jí deku k obličeji a usne věčným spánkem.“

„A já budu volná.“

„Mysli pro jednou na sebe, Eleno. Buď sobecká.“

Sobecká… Musela jsem se pousmát. Sobecká… Buď jednou sobecká, Eleno. Zasloužíš si alespoň jedno sobecké přání. Co mi to jen…

„A že já chci být s tebou, nic neznamená? Copak ti na mně vůbec nezáleží?“

„Ahhgrr, záleží, ale…ach… Nevím, co ode mě chceš slyšet.“

„To tys se mnou chtěla mluvit.“

„Jo. Chtěla jsem ti říct, že jsem se rozhodla.“

„Být se Stefanem.“

„Být se Stefanem.“

„Nechci, abys s ním byla. S kýmkoliv kromě mě.“

„To je dost sobecký přání.“

„Nechoď na mě se zasranou sobeckostí.“

Bum!

Otevřela jsem oči dokořán a najednou viděla jasněji. Rozhlédla jsem se po lese. Tohle není skutečné! Sklopila jsem zrak k malé holčičce. A tohle nejsem já!

Konečně jsem začala chápat.

Postavila jsem se na nohy a do větru zakřičela: „Hezkej pokus, ale obávám se, že se mě tak snadno nezbavíš!“

Zem se otřásla a nebe potemnělo. Holčička u mých nohou zaskuhrala.

„Nemohla jsem tehdá umřít na tom mostě, protože tam byl Stefan! Svět mi vzal dvě milované osoby a dal mi dvě jiné. Stefan mi dal naději. Stefan mi dal důvod žít. Dal mi lásku, kterou jsem opětovala.“ Musela jsem učinit krátkou pauzu, abych nabrala dech. „A když jsem měla umřít podruhé, přišel Damon, a ukázal mi, že ani po smrti to nemusí bejt tak špatný. Naučil mě, jak ovládat zlo.“ Odmlčela jsem se, protože jsem se dostávala někam, kam už jsem nikdy nechtěla znovu vkročit. Ale vnitřně jsem věděla, že je důležité to říct. Důležité to přiznat. „S Damonem jsem poznala, že člověk může milovat víckrát. Že může milovat celou svojí bytostí, ne jen srdcem. Že může milovat tolik, až z toho šílí. Že může milovat a tak trochu nenávidět zároveň.“ Když jsem se znovu rozhlédla kolem, už tam nebyla žádná holčička, ani náhrobky. Skrz hustou tmu by nebylo vidět na deset centimetrů, kdyby ji neprořezávaly oslňující blesky. Nedbala jsem toho a pokračovala ve své řeči: „A i teď, když mám možnost umřít po čtvrtý, znám důvod, proč se snažit přežít. Protože ve mně někdo věří! Protože mě někdo miluje! Protože… protože jsem ještě nedořešila všechny svoje záležitosti. A za to mi stojí bojovat!“

 Nevím, jestli to byl hrom, nebo tak sám démon zařval, ale vehnalo mi to úsměv do tváře.

„A ještě něco! Kdybys mě znal o něco líp, věděl bys, že na sebe myslím skoro pořád a jsem jeden z největších sobců vůbec!!!“ zařvala jsem z plných plic. Dokonce jsem se přitom předklonila a otevřela pusu tak, až mi křuplo v pantech.

A pak se strhla bouře tak silná, že mě celou pozřela a připravila o vědomí.

***

„A seš si jistej, že je vlčí kousnutí smrtelný?“

„Jo.“

„Já taky.“

„Ale nikdy jste to nezažili, že ne?“

„Ne.“

„Ne.“

„Poslyšte…“

„Dá se to vyléčit jedině krví, která je napůl vlkodlačí a napůl upíří.“

„Že bychom zkusili smíchat naši krev s vlčí?“

„Hej! Přestaňte s těma sci-fi nápadama a radši mě poslouchejte.“

„Tak co je?“

„Zahojilo se to.“

„Cože?!“

„To není možný…“

„Je to pryč…“

„Třeba se nám to jenom zdálo.“

„Anebo to není smrtelný a prostě se zregenerovala.“

„Usmívá se.“

„A ani to nevypadá jako ten zvrácenej, sadistickej škleb.“

„Ne. Tohle je úsměv štěstí.“

„Takhle se mi líbíš, Elčo!“

„Drž se, andílku.“

„Do toho, princezno. Nakopej tomu démonovi zadek.“


Pokračovat na další kapitolu