31. kapitola

Všechno se hroutí

Komentář autora: Všechny tyhle kapitoly z Elenina podvědomí jsem psala dost... impulzivně. Nepromýšlela jsem předem, co se v nich stane. Asi proto jsou tak zmatený. Ale chápejte, Elena taky nemá čas nad věcma přemýšlet, ona musí jednat, JAKKOLIV. No a proto je to taková kravina :D. Elča (a já taky) není prostě stratég. Takže se pořád něco hroutí. Nebojte, dojde vám, co myslím :D.

A proč jsem cpu pořád nějaký videa? Nejdřív je musím pečlivě vybrat, a jak je vybírám, hodně o povídce přemýšlím, zaplňuju si s ní hlavu a zlepšuju tak náš vztah. Vážně to pomáhá, až vás nebude nějakej váš příběh bavit, zkuste si k němu najít nějakou písničku/video/obrázek/cokoliv, s čím si ten příběh budete moct spojit. Buď začnete oboje nenávidět, nebo milovat :)

A tohle video se mi hodně líbí, trochu moc bliká, ale jinak je úžasný!!!

Wanna play games? Let's see who breaks first. Me? Or you? Game on...

Bouře ani trochu neutichala. Naopak, byla snad ještě mocnější. Vznášela jsem se ve víru, jehož síla mě ohlušovala. Koruny stromů mi zabodávaly jehličky do obličeje. Jakžtakž jsem se vzpamatovala a k jedné z nich natáhla ruce. Ale minula jsem ji. I tu druhou. Až při třetím pokusu se mi podařilo udržet. Pomalu jsem začala šplhat po kmeni dolů, nohama vzhůru, a pomyslela si, že fyzikální zákony tu moc neplatí. Vlastně… žádné zákony.

Možné je všechno, co si dokážeš představit.

To byla odpověď na všechny moje otázky. To bylo klíčem k bráně mého vítězství i mé prohry. Musím věřit. A musím být nápaditá. A nikdy nepodlehnout démonovým představám. Jedině tak ho můžu porazit.

Šplhala jsem dolů jako ještěrka, dokud jsem se nedotkla prsty kypré půdy. Po čtyřech, břichem se téměř dotýkajíc země, jsem se plazila do nedaleké jeskyně.

Byl tu totiž ještě jeden takový háček. Nemohla jsem si představit nic, co by vyvracelo představu démona. Nemohla jsem zastavit bouři, protože to on ji spustil. Nemohla jsem mít svoje upíří schopnosti, protože to on mi je vzal. Ale mohla jsem si namluvit, že nemám hlad, ani žízeň. Mohla jsem si představit, že je nedaleko jeskyně, ve které bych se mohla schovat.

Opřela jsem se o vlhkou, chladivou stěnu a popadala dech. Skoro nic jsem neviděla, ale bylo mi to jedno. Hlavně, že jsem byla v bezpečí. Které nikdy netrvalo příliš dlouho…

V temném koutě něco zavrčelo. Línými kroky se ke mně valilo nějaké zvíře. Nehodlala jsem čekat, až vyjde do světla a sežere mě, a tak jsem vystřelila vpřed a tam nahmatala jakousi průrvu, dost velkou na to, abych se do ní vešla, dost malou na to, aby zvíře zastavila. Vklouzla jsem do ní a po kolenou se pomalounku posouvala kupředu. Horký dech toho netvora mi olizoval nohy, ohnal se po mně tlapou, ale nemohl mi ublížit, nedosáhl na mě.

Chodbička se postupně rozšiřovala, dokud nevyústila v další jeskyni, podstatně větší, než byla ta předchozí. Ve stropě byl kulatý otvor, kterým dovnitř pronikalo aspoň trochu světla.

„Bravo, Eleno. Konečně jsi pochopila, co já už věděl dávno.“

Prudce jsem se za tím hlasem otočila a připomněla si, že mu musím dát nějakou fyzickou podobu, abych s ním mohla bojovat. A nenapadl mě nikdo příhodnější než Katherine. Ona byla taky démonem v těle, které se velmi nápadně podobalo tomu mému.

Otočila jsem se a pohleděla do téměř černých očí dívce, která byla jen nepatrně menší než já a její obličej působil jen o trošku mladší než můj. Podél něj se jí vlnily dlouhé vlasy do pasu. Byla celá v černém.

Posměšně se ušklíbla a podívala na sebe. „Hm, vida. Tak takhle si mě představuješ? Páni, oproti mně vypadáš poněkud… omšele, děvenko.“

Zaťala jsem pěsti. „Zdání klame.“

Přimhouřila oči. „To se ještě uvidí.“ Luskla prsty a ze země vyšlehly plameny.

Automaticky jsem uskočila, i když oheň byl všude. A co hůř, jeskyně se začala plnit kouřem, protože stropní otvor nebyl tak velký. Vyšplhala jsem na jakýsi kamenný výstupek a z něj pozorovala situaci. Na to, abych si uvědomila, že jsem v pasti, mi však stačilo jen pár sekund.

Démon na druhé straně, daleko od ohně, se usmíval od ucha k uchu. „Od teďka už hodlám hrát jenom tvrdě,“ zahulákal na mě.

Přidržovala jsem si ruku před obličejem a mělce lapala po dechu. Vzduch začínal být jedovatý a spaloval mi plíce jako žhavá láva. Musela jsem rychle něco vymyslet. DOSLOVA vymyslet.

Stěny se začaly chvět, kameny drolit. Přikrčila jsem se a pozorovala, jak se hroutí strop, jehož části dusily oheň ve vlhké hlíně. Jeden z balvanů padl nebezpečně blízko Katherine a přenesl tak úsměšek z jejích rtů na mé.

Jenže paní štěstěna je vrtkavá dáma…

Po stropu se začala hroutit podlaha. Samozřejmě jen ta část, na které jsem se nacházela já.

Hned jak mi to došlo, vyrazila jsem vpřed. Ale příliš pozdě. Zoufale jsem se odrazila od jednoho z kamenů a pokusila se zachytit nově vzniklého převisu. A podařilo se. Vší silou jsem se držela zeminy a snažila se přitáhnout. Katherine mi však dupla na prsty a mě opustila síla.

Dopadla jsem na nohy. Kotníky mi projela omamující bolest, jakoby mi někdo chodidla nabodl na železné kůly. No, vlastně takové přirovnání není moc daleko od pravdy. Zem tam dole byla totiž pokrytá ledem, ze kterého vystupovaly špičaté krápníky. A já na dvou z nich stála. Brzy se mezi nimi klikatila krvavá říčka.

Katherine mi nedala čas na rozmyšlenou a seslala na mě ohromné kroupy. Sama se schovala pod zbytky jeskynního stropu a hlasitě se smála.

Zoufale jsem se rozhlédla kolem a téměř okamžitě ulpěla zrakem na kamenné desce, která tam spadla spolu se mnou. S vynaložením veškeré psychické i fyzické síly jsem vysvobodila svá chodidla z ledových jehel. Zdvihla jsem desku nad hlavu a spolu s ní opatrně kráčela k ostatním spadlým kamenům. Vyšplhala jsem na ně a vytvořila si provizorní úkryt. Krčila jsem se mezi nimi a třásla se zimou, vzrušením i strachem.

Obě jsme byly v pasti, kolem nás se všechno schylovalo ke konci světa a my s tím paradoxně nemohly nic dělat. Jakmile jednou vytvoříte nějakou představu, už ji nemůžete vzít zpátky. Zajímalo by mě, kdo vymyslel tak stupidní pravidla!

Ale na to teď není čas. Uvažuj, Eleno, uvažuj, uvažuj. Když si nemůžeš pomoct sama, tak ti musí pomoct někdo jinej. Stefan! Ne, Damon, do takovýhle situace by se hodil spíš Damon... i když... ne, Stefan. Damon. Stefan. Oba. Hm, ne, oba rozhodně ne. A pak jsem si najednou vybavila někoho, o kom jsem věděla, že by pro mě riskoval život se stejným nasazením jako bratři Salvatoři, a natropil přitom nejméně problémů. Svého nejlepšího kamaráda.

IVAN!

Kdyby tak Ivan vešel do jeskyně tím otvorem, kterým jsem unikla tomu netvorovi. U kterého právě teď stojí Katherine. Shodil by ji z útesu a ona se nabodla na ledové hroty…

Ozvala se rána a krev tužící křik.

Bouře by shodila několik stromů, jejichž kmeny by vytvořily nový strop. A tak by sem nepadaly vražedné kroupy. A já bych mohla vylézt ze svého úkrytu…

Nahoře zapraskalo dřevo. Jeskyně potemněla a řev všech živlů se o něco utišil.

Uslyšela jsem kroky, zaskřípaly kameny a v okamžiku někdo odklopil víko mé provizorní rakve. Zubil se na mě urostlý plešoun.

„Díky, Ivčo,“

Galantně se mi uklonil. „K vašim službám, milady Elčo.“ Potom se narovnal a zpoza kalhot vytáhl kůl. „Tohle by vám mohlo přijít vhod,“ podával mi ho.

Chňapla jsem po něm a vlepila staroušovi jednu štípanou na jeho strništěm obrostlou tvář. Poplácal mě po zadku a ustoupil mi z cesty.

Opatrně jsem pokládala chodidla do malých mezírek mezi ledovými ostny a vyvracela si tak kotníky do nepřirozených, nepohodlných poloh. Sem tam to v nich i zakřupalo. Za ten pohled mi ta cesta ale rozhodně stála.

Tyčila jsem se nad Katherine, která měla v těle zabodnutých snad dvanáct hrotů a nemohla se hnout. Ten, co jí procházel krkem, jí zvlášť slušel.

„Netušila jsem, že mám tak skvělou představivost,“ zazubila jsem se na ni a nahnula hlavu na stranu.

Místo odpovědi se jen nechutně zašklebila.

„Víš, napadlo mě, jestli se ode mě neočekává něco ušlechtilýho, jako třeba lítost a následné ušetření tvého života… ale pak mi došlo, že já vlastně nepotřebuju nikomu nic dokazovat, jenom si potřebuju uvědomit, kdo jsem, a tebe se musím zbavit. Jakýmkoliv způsobem. Takže si nemusím vyčítat, že mám radost z tvojí prohry, protože taková prostě jsem, já klidně zabiju někoho, kdo si to zaslouží.“

Bez dalšího dramatizování jsem se napřáhla a oběma rukama jí zarazila kůl do srdce. Výraz v její tváři zkoprněl a pokožka se začala scvrkávat.

Pocit zadostiučinění mi poněkud kazil fakt, že se země zase jednou začala otřásat.

Otočila jsem se na Ivana. „Co se to děje? To ještě není po všem?“

Zavrtěl hlavou s vážným výrazem. „Ne, Eleno. Ještě jednou si budeš muset dokázat, že si zasloužíš žít.“

„Já už to vím teď!“ vykřikla jsem rozhořčeně.

Ivan se na mě konejšivě usmál. „Zjevně ne,“ přistoupil ke mně, políbil na čelo a pevně objal. „Jsem na tebe hrdej, Elčo.“

Těžce jsem si povzdechla a zabořila nos do jeho svalnatého ramene. „Dohlížej tam nahoře na kluky, ať se mi nesežerou.“

Pobaveně zachrochtal a pak se na nás zhroutil celý svět.

***

„Jak dlouho ještě?“

„Je mi zima.“

„Něco bych zakousnul…“

„Ani na to nemysli, Damone!“

„Vždyť ne, vždyť ne…“

„Úplně hoří.“

„Hm?“

„Potí se.“

„To je dobře, nebo špatně?“

„Možná bychom ji měli posunout dál od toho ohně.“

„Teď je zase jako led!“

„To je krev! Proč jí sakra teče z nosu krev?!“

„Kurva…“

„Eleno, vzbuď se, slyšíš, mě?“

„Uklidněte se! Nemůže se jí nic stát.“

„A jak to víš, ty chytrá?“¨

„Prostě… to vím.“

„Zdá se, že je to lepší.“

„Zahřál jsi ji svou láskou?“

„Přestaň se chovat jako idiot!“

„Vždyť je to Damon…“

„Nechte toho oba dva!“

„Už se zase usmívá.“

„Spíš to vypadá, jakoby se smála tady těm dvěma pošukům.“

„Hm. Na tom něco bude.“

„Blbost.“

„Vedeš si skvěle, Elčo, jsem na tebe hrdej!“

„Nevzdávej se, andílku.“

„Už brzy budeme spolu…“

Pokračovat na další kapitolu