29. kapitola

Podtitul: Nevědomost

Komentář autora: Po nekonečně dlouhé době se DZ vrací zpět! Ale nezaručuju, na jak dlouho, zaručuju jen, že se budu snažit, aby to BYLO dlouho :)
Naštěstí jsem to usekla hezky. Skončili jsme, jak Elena prošla tím rituálem a... vstoupila do svého podvědomí. Co v něm najde? Upřímně řečeno to, co se dalo čekat... totální bordel :/ :D
Celý tohle Elenino podvědomí je divný... chtěla jsem ho udělat nějak... reálně, jako všechno, a to asi nebyl nejlepší nápad, když se jedná o něco tak... nereálnýho. Nevěřili byste, jak taková cesta do hlubin vlastní duše může bejt akční... ale za cvhíli tomu uvěříte.
No, pokud možno, příjemné počtení ;)

I don't know where I've been or where I'm going, rescue me, show me who I am, cause I can't believe this is how the story ends...
Video

Párkrát už jsem zemřela, takže jsem tušila, jak to vypadá po smrti. Nijak. A tohle se tomu dost podobalo, až na to, že jsem si to NIC uvědomovala. Říká se, že „nic“ si nemůžete představit. Podobně jako nikdo nemůže vyřešit paradox lháře. Ale já byla přesvědčená, že se v tom „ničem“ nacházím, a že bych klidně mohla určit, jestli lhář mluví pravdu, když tvrdí, že lže.

Byla jsem ve svém podvědomí a to nadále nedokázalo udržet představu nicoty. Obraz začínal být konkrétnější. Opět jsem byla v lese. Seděla jsem naproti ohni, ale byla jsem tam sama. Tedy skoro sama.

„Tak co, Eleno? Co uděláš?“ zeptal se mě démon, který… nevypadal nijak. Viděla jsem ho asi tak, jako jsem viděla sebe. A můžete se vidět bez zrcadla? Ne. A já neměla zrcadlo. Nemusí vám to dávat smysl, nemusíte si to umět představit, jen to vezměte na vědomí.

„Nevím, co mám dělat,“ zírala jsem do ohně, jako bych v něm mohla vyčíst odpověď.

„Nevrhneš se na mě? Nepokusíš se mě zabít?“ posmíval se mi démon.

Zvedla jsem se. „Zmlkni,“ ucedila jsem a rozhlédla se kolem.

Problém byl, že jsem skutečně nevěděla, co mám dělat. Ale jen nečinně stát mi nepřišlo jako dobrý nápad. Proto jsem se vydala hlouběji do lesa.

Jak jsem se vzdalovala od ohně, ubývalo světla, což mě poněkud znepokojovalo. Když už jsem skoro neviděla na krok, zastavila jsem se.

„Tos to daleko nedotáhla.“

„Sklapni!“

„Jsme tu jen ty a já, nic víc, nic míň. A jen jedna z nás se odsud může dostat. Proč se mě prostě nepokusíš zneškodnit?“

Otočila jsem se k místu, kde jsem cítila jeho přítomnost, ale jak už jsem řekla, nemohla jsem ho vidět. Prostě to… nešlo. „Jenže já nevím jak, jasný?!“ vyjela jsem na něj. „Tak buď zticha a nech mě v klidu přemýšlet.“

Uchechtl se. „Vidím ti do hlavy a žádné myšlenky v ní nejsou. Jsi tak slabá, Eleno, a hloupá.“

Rozhodla jsem se ho ignorovat. Zaťala jsem pěsti a vykročila do tmy. Zaposlouchala jsem se do zvuku svých kroků. Znělo to, jako když chodíte po lese. Měkké došlapy na mech střídalo praskání větviček. Ale k čemu mi to je dobrý?! Z ničeho nic jsem vrazila do stromu.

Hlas se znovu rozesmál. „Skutečně neskutečně hloupá.“

Tiše jsem zavrčela a šla dál. Jenže… kam? Musím si určit nějaký cíl. Jdu… jdu najít další oheň! Rozhodla jsem se.

„Žádný další oheň tu není.“

„A kam jdeš teda ty, hm?!“

„Jdu přímo za tebou.“

„Proč mě místo toho radši nenapadneš?“ Oplatila jsem mu stejnou mincí.

Démon se rozesmál. „Já na tebe útočím v jednom kuse, copak ti nedochází ani tohle?“

Vztekle jsem vycenila špičáky a přidala do chůze ještě o něco víc ráznosti. Prostě ho budu ignorovat. Budu předstírat, že jsem tu jen já, v tomhle lese a hledám oheň. Jenže se špatně hledá to, co se možná ani najít nedá. Sama jsem pochybovala, že tam někde je další ohniště. Už jsem pochybovala dokonce i o tom, že jsem v lese. A vlastně jsem v něm ani nebyla. Tedy byla, ale ve skutečném světě. Ve skutečném světě spolu s Ivanem, Irou, šamankou, Damonem a Stefanem. Damon a Stefan. Nebejt nich, nic z toho by se nestalo! A nebejt mě, mohl Stefan trávit věčnost s Lexi a Damon postupně obšťastňovat celou ženskou populaci. Proč jsme se jen museli potkat?

Mlask. Tentokrát jsem nenarazila do kmene stromu, ale nabodla se na jeho větev, která jen o vlásek minula srdce. Zaskučela jsem bolestí a vychrchlala krev.

„Kdybys místo sebelitování radši koukala na cestu.“

Sotva jsem popadala dech. Pokusila jsem se vycouvat, ale nešlo to. Všimla jsem si, že větev není moc tlustá. Napřáhla jsem pravou ruku a vnější stranou dlaně udeřila. Větev se zlomila. Klesla jsem na kolena, chytla klacek v mé hrudi oběma rukama a prudce ho ze sebe vytáhla. Samou úlevou jsem se svalila na záda. Zírala jsem na temné nebe, které prořezávaly drobounké hvězdičky. Kde je měsíc? Pomyslela jsem si a jako na povel se snad pohnul nějaký mrak a les zaplavilo stříbrné světlo. Rozhlédla jsem se kolem. Teď už nebude tak těžký se cestou nezabít! Zazubila jsem se, čile vyskočila na nohy a šla dál.

„Pche, to je toho. Tak vidíš na cestu, ale pořád nevíš, kam tě zavede,“ zabručel hlas.

Pohlédla jsem na místo po mé pravici a na vteřinku zachytila démonovu siluetu, která vypadala stejně jako má. Možná, že to byl jen můj vlastní stín.

„Já ale vím kam, k ohni,“ odpověděla jsem klidně a myslela to vážně. Celou svou duši jsem zaplnila tímhle posláním a věřila v něj. Najdu další ohniště. Není daleko. Každou chvíli ucítím jeho vůni…

Vzedmul se vítr a v nose mě zalechtal štiplavý, hřejivý pach. Přidala jsem do kroku.

V dálce zahlédnu malinké, oranžové světýlko…

Vyhnula jsem se několika stromům a mezi kmeny spatřila úplně nepatrnou tečku světla. Rozeběhla jsem se za ní a nedala se odradit žádným spadlým kmenem, vyvráceným pařezem či pavučinou, která se mi zamotala do vlasů. Důležité bylo dostat se k ohni.

Celá zadýchaná jsem se předklonila a nechala si ohřívat rozviklaná kolena tančícími plameny.

„Dokázala jsem to,“ zamumlala jsem si pro sebe a těšila se z vítězství o to víc, že ho démon nijak nekomentoval.

Trochu klidnější jsem se napřímila a rozhlédla kolem. S překvapením jsem zjistila, že u ohně nejsem sama. Kus ode mě seděla v jehličí malá holčička, tak pětiletá, možná šestiletá. Měla na sobě džíny, hnědý kabátek, jenž měl kolem kapuce kožešinu, a mezi koleny svírala tlustý klacek, kterému nožíkem vyřezávala špičku. Nevěděla o mně.

Nechtěla jsem ji moc polekat, a tak jsem si svázala rozlítané vlasy do drdolu, oprášila si oblečení a pomalu k ní přistoupila.

„Ahoj, maličká. Co tu děláš?“

Holčička na mě s neoblomným klidem upřela své medově hnědé, laní oči posazené v přiměřené vzdálenosti od bambulkovitého nosu. Měla nádherné, kaštanově hnědé, lesklé vlásky po ramena.  A já si uvědomila, že vypadá přesně jako já, jen podstatně mladší.

„Ztratila jsem se,“ odpověděla prostě.

Přisedla jsem si k ní a zahleděla se na kůl mezi jejími nožkami. „Vyrábíš si zbraň?“

„Jo. Zbraň na upíry!“ Zaleskla se jí bojovně očka.

„Na upíry?“ podivila jsem se upřímně.

„Nesnáším je,“ zamumlala a semkla obočí.

Pokývala jsem hlavou a těžce si povzdechla. „Já taky.“

Hbitě se na mě otočila. „Jsi taky lovkyně jako já?“

„No - jo,“ dalo by se přece říct, že jsem ulovila bratry Salvatorovi, „tak trochu.“

„Paráda!“ Zazubilo se na mě děvčátko. „Budeme nejobávanější lovkyně upírů všech dob!“

Zasmála jsem se. „A jak se vlastně jmenuješ?“

Hrdě vztyčila bradu a v baculatých tvářičkách se jí objevily dolíčky. „Elena Gilbertová. A ty?“

Trhla jsem sebou. Nesmíš zapomínat, že nic z toho není skutečné, Eleno. Jsi ve svém podvědomí… nebo na nějakým podobným místě. A tvým úkolem je přemoct tvé horší já. Zadívala jsem se na malou Elenu. A ta holčička by mohla být návnada. Ale na co?

Potřásla jsem hlavou. „Já jsem… Caroline. Forbesová.“

„Těší mě, Caroline,“ kývla hlavičkou a mě napadlo, že nemluví moc jako pětileté děcko. „Máš zbraň?“

„Ne.“

Malá Elena mi podala neobdělaný klacek a svůj nožík. „Tak tady máš. Budeš ji potřebovat.“

V tom se ozvalo vlčí zavytí. Naježily se mi chloupky snad po celém těle.

Děvčátko však bylo klidné. Dokonce se na mě konejšivě usmálo. „Neboj se. Vlci se ohně bojí.“

Plná pochyb jsem obhlédla okolí.  Nikde nic, jen stromy a vítr, co se proháněl jejich větvemi. Přesto jsem začala vyřezávat rychleji.

Elenka se spokojeně usmívala, zírala do ohně a něco si pobrukovala. Trochu mi to připomínalo znělku z Kill Bill. Vzpomněla jsem si, jak jsme se na ten film dívaly ještě jako malé holky s Caroline a Bonnie u nás doma. Celou noc jsme si povídaly a bály se usnout.

Ozvalo se další zavytí, tentokrát až nebezpečně blízko.

„Neboj se. Neublíží nám,“ tvrdila neoblomně Elena.

„Jak si tím můžeš být tak jistá?“

„Protože vlci jsou úhlavními nepřáteli upírů. A my dvě taky. Jsme spojenci,“ pokrčila rameny a hodila do ohně šišku.

Polkla jsem. Bezděčně se mi vybavil jeden z rozhovorů s Ivanem…

„TOHLE mě má hlídat?“ řekla jsem mu, když ho přitáhl.

„Jo,“ zazubil se spokojeně.

„Hele, já vím, že se peru jako holka, ale… ty si vážně myslíš, že mě zastrašíš nějakým vlčáčkem?“

„To není vlčák, ale vlk. A víš, co se stane s upírem, kterého kousne vlkodlak?“

„Zemře.“

„Správně. U vlků je to stejný.“

U vlků je to stejný… Do hajzlu!

Vyskočila jsem na nohy, když se mi za zády ozvalo těžké dýchání. V jedné ruce svíraje nůž, v druhé nedodělaný kůl, zírala jsem do tmy, ze které se pomalu vylupovali šedaví a hnědaví vlci. Jak jsem tak mžourala a snažila se zaostřit, došlo mi, že nemám žádné upíří schopnosti, což bylo divné, protože jsem se necítila jako člověk. Ze začátku si ten rozdíl mezi tím být živý a nemrtvý pořádně neuvědomujete, tak jako člověk na první pohled nepozná nadpřirozenou bytost; po dvaceti letech jsem však dokázala s naprostou přesností určit, kdo je kdo. A já byla upír. S lidskými silami.

Malou Elenu konečně opustil klid, postavila se a trochu za mě schovala. Nepřestávala však tvrdit: „Oni nám neublíží.“

Jejich desetičlenná smečka nás uzavírala v kruhu a přesvědčovala mě o opaku.

„Drž se mezi mnou a ohněm,“ nakázala jsem holčičce a vytáhla z plamenů hořící klacek.

Střelila jsem pohledem k místu, kde předtím seděla. Na zemi tam ležel růžový batůžek. Natáhla jsem se pro něj a rychle v něm začala hledat cokoli užitečného. Vyhodila jsem přitom termosku, kus chleba, mikinu… a úplně vespod našla benzín. Málem jsem vykřikla radostí. Pokropila jsem s ním hořící klacek a pozorovala, jak vlci ustupují. Mávala jsem s ním na všechny strany. Do zad mě pálil táborák a vysušoval mi tak ledový pot, který mě poléval.

Jeden z vlků mě náhle napadl. Vyskočil ze strany a já ho zavčasu stačila sežehnout. Bolestně zakňučel a se staženým ocasem odpajdal. Odkryla jsem se tak ale vlkům z druhé strany a ti toho hned využili. Na poslední chvíli jsem se odkutálela z jejich dosahu. Malá Elena tam však zůstávala stát jako opařená.

Někde v koutku mysli jsem slyšela démonův smích.

Rychle jsem se sbírala ze země a hnala se chránit vystrašenou brunetku.

„Drž se mě!“ křikla jsem na ni a ona mi obtočila ručičky kolem nohy.

Vzplála další srst.

Vlci už si dávali větší pozor a vzdali své pokusy o to se ke mně přiblížit. Kroužili kolem nás a vrčeli. Byla jsem si celkem jistá, že každou chvíli odtáhnou.

Když v tom se ozvalo další zavytí. Zavytí tak silné, až se otřásla zem. Vlci nastražili uši. Jeden z nich odpověděl dvojitým táhlým zavytím. Pak začali ustupovat.

„Ha!“ Usmála jsem se. „Jen běžte, utíkejte do bezpečí,“ mávala jsem kolem sebe klackem jako šílenec.

Jenže neodešli. Ustoupili, ale zůstávali, zírali na nás a čekali.

Praskla větvička. Někde přede mnou ve tmě. Někde přede mnou ve tmě, kde se zaleskl pár žlutých očí. Nic víc nebylo vidět. Protože vlkova srst byla černá jako noc, všimla jsem si, když přistoupil k ohni. Bylo to ohromné zvíře, které snad ani nebylo zvířetem. Něco v jeho tváří jako by bylo lidské.

Pomalu a klidně se k nám plížil, potichu a ladně, i přes svoji těžkou váhu. Naivně jsem se ho snažila zastrašit ohněm.

„Caroline, udělej něco,“ naříkala mi za zády Elenka a tahala mě za nohavici.

Zaskřípala jsem zuby. To monstrum už od nás bylo jen několik metrů.

Rozhodla jsem se, že nemám co ztratit. Z hrdla se mi vydral jakýsi bojovný jekot a nohy se rozeběhly proti zvířeti. Klacek připravený k úderu, benzín odzátkovaný.

Napřáhla jsem se ve stejnou chvíli jako vlk, ale jeho rána přišla dřív. Jediný úder jeho mohutné tlapy mě srazil na zem. Pochodeň i benzín mi vypadly z rukou. Než jsem se rozhlédla, kam se poděly, zvíře se tyčilo nade mnou. Hledělo mi do očí a funělo do tváře. Ležela jsem pod ním na zádech a zoufale si přála být kdekoliv jinde.

Pomalu ke mně natahoval krk a odhrnoval pysky.

Musím něco udělat! Musím najít nějakou zbraň! Začala jsem rukama tápat po kapsách a za opaskem narazila na nedodělaný kůl. Bylo to lepší než nic. Hbitě jsem tasila a vrazila tupý hrot zvířeti do oka. To sebou ani nehnulo, jen na mě vyplakalo něco kapek krve. Hystericky jsem se zazmítala a bodla ho do druhého oka. Zvířeti to však bylo jedno. Jeho studený čumák se mi skoro až něžně otřel o krk. A pak ho proťal svými ostrými zuby. Znovu mě zaplavila tma.

***

„A co teď?“

„Teď budeme čekat.“

„Jak dlouho by měla… bejt v tomhle stavu?“

„Nejspíš jak dlouho bude potřeba. Do rána, do zítřka, kdo ví?“

„Viděli jste to?“

„Co?“

„Trhla sebou.“

„No a? To je snad normální, ne?“

„Možná. Ale… je celá zpocená.“

„Bráška má pravdu. Co je to? Co se děje? Slyšíš, ty čarodějnice?!“

„Damone!“

„Uklidni se. Je to, jako by měla jen zlý sen.“

„Jen aby.“

„Vlci.“

„Co říkáš, poklade?“

„Blíží se sem vlci.“

„K ohni? K bandě upírů? Jsou normální?!“

„Možná, že nejsou.“

...

„Ježiš, kolik jich je?“

„Irino, pozor!“

„Jedeš, ty bestie!“

„Tu máš!“

„To tě naučí, psisko.“

„Díky, brácho.“

„Elena!“

„Táhni od ní!“

„Ivane, hoď po mně ty řetězy… ahgr, sporýš zasranej.“

...

„Doufám, že vaši lidé nepohrdnou vlčím masem.“

„Sakra…“

„Jaký sakra? Kdo řekl sakra?“

„Elena…“

„Do hajzlu!“

„To ne!“

„Jak se to mohlo stát?“

„Nějakej hajzl se k ní musel dostat, aniž bychom si toho všimli.“

„Vlčí kousnutí je pro upíra smrtelné…“

„Ty ho ale určitě umíš vyléčit, že je to tak?“

„Damone, nech ji!“

„Měla bys vědět, že ďábel není jedinej, kdo je schopnej vyvraždit celou tu tvoji vesničku!“

„Tímhle se nic nevyřeší.“

„Ale ona umře, pokud nic neuděláme!“

„Pomoz nám, prosím.“


Pokračovat na další kapitolu