Epilog

Komentář autora: No, čekala jsem u minulý kapitoly trochu větší ohlas. Jak mám teď vědět, jestli jsem vás všechny prakvapila, nebo jste mě prokoukli? Zlouni :/
Každopádně... povídku jsem včera večer zaslala mamčinýmu známýmu, který píše recenze, aby si ji přečetl a zhodnotil... věřte mi, ještě teď vytvářím plány na stroj času. Hrozně se bojím, co si bude myslet. Dospělej, sečtělej chlap versus negramotná jenom právně dospělá holka... nezní mi to jako dobrá klombinace :/.
K epilogu: Je krátký a nijak nenavazuje, je to jiné místo, jiní lidé, jenom stejná doba. A upřímně nevím, jestli se k tomu ještě někdy vrátím :D. Je to jen takový... ne náčrt... prostě má to jediný smysl = ukázat, že dokonalá rasa se přece jenom k něčemu využívá.
Příjemné krátké čtení a nezapomeňte, že komentovat poslední část je slušnost, i kdyby to měla být jen dvě slova ;)

Prezident Spojených států amerických Kane Dobbs seděl ve své kanceláři, kterou provoňovala fialová orchidej na parapetu velkého okna. Mnul si kořen dlouhého nosu, přičemž se otíral rukávem tmavě modrého kvádra o svou dohladka oholenou tvář. Někdy svou práci nesnášel. Skoro tak jako šediny ve své kaštanové, stále husté hřívě vlasů. Bylo mu pětačtyřicet, ale cítil se o dvacet let mladší. Nebo se podle toho alespoň občas choval. Jako správný Američan byl velmi ambiciózní a ctižádostiví, což při jeho postavení bylo téměř nezbytné. Nemusel však být i bezohledný, chamtivý a majetnický.

Z vedlejší místnosti se ozvalo zaklepání.

„Vstupte,“ zvolal libozvučným, i když trochu unaveným hlasem.

Dveře se otevřely a Kanovy oči padly na snědého muže nižšího vzrůstu s řídkým černým plnovousem. Málem se znechuceně ošil. Měl jaksi vrozený odpor k Arabům a tenhle muž tak vypadal. Ostraha zpozorněla.

„Dobrý den, pane prezidente. Jsem Djamel Barkat. Přál jste si se mnou mluvit.“

Kane se pokusil uvolnit a s úsměvem pokynul muži, aby se posadil. Učinil tak a bodyguardi si téměř neznatelně oddychli.

„Vy jste ta posila z Marylandu, že?“

Djamel skromně přikývl.

Kane se cítil uvolněnější a uvolněnější. Co víc, jeho úsměv byl pravý! Ten člověk vyzařoval takovým charismatem, že i když vypadal jako Arab, Kane si nemohl pomoct od příjemného pocitu, který v něm vyvolával.

Odkašlal si a poklepal prsty o naleštěnou desku stolu. „Ano, chtěl jsem s vámi mluvit,“ dlouho si prohlížel svoje upravené nehty a pak k němu vzhlédl, „jistě chápete, že akce, na kterou vás posíláme, je nesmírně důležitá. A přísně tajná.“

Sklonil bradu a v jeho netypicky modrých očích se zračila vážnost. Černé kudrliny se mu v odpoledním slunci zdravě leskly.

„Jste si jistý, že na to stačíte?“

„Prošel jsem výcvikem.“

Prezident se zazubil. „Mluvíte velmi diplomaticky, ale bohužel velmi málo. Takhle si náklonnost Alžírských občanů těžko získáte.“

Djamel se zavrtěl. „Nechci být příliš výřečný, abych neplýtval vaším cenným časem. Mohu vás však ubezpečit, že konverzaci ovládám výtečně. Jinak bych tu nebyl.“

„Přesvědčte mě.“

Arabova tvář se rázem rozjasnila, oči zjihly a rty odhalily bílé, ale ne příliš zářivé, rovné zuby. „S největší radostí. Víte, v Alžírsku jsem se narodil a žil čtyři roky. Poté se však mí rodiče odstěhovali do Spojených států a mě vzali pochopitelně s sebou. Nikdy se mi nepřestalo stýskat po domově, po mém pravém domově. Jakmile jsem získal dostatek peněz, vrátil jsem se. Teď hodlám využít své znalosti angličtiny a učit. Je dobré být zase mezi svými…“

Kane ho pozorně sledoval a studoval. Mluvit přece jenom uměl. Svůj příběh znal a vyprávěl ho věruhodně a nenápadně, což bylo dobré. „Kolik že vám je let, Djamele?“ přerušil ho.

„Osmnáct, pane.“

Málem vyvalil oči. I bez těch vousů by vypadal minimálně o šest let starší.

„Výborně,“ řekl pouze. Postavil se a napřáhl k mladíkovi ruku. „Omlouvám se, ale skutečně mám spoustu práce. Moc rád jsem vás poznal, Djamele. Pevně věřím, že od vás brzy uslyším.“

Jeho ruku přijal a vřele stiskl. „Spolehněte se.“

„Rád,“ zazubil se a doprovodil ho ke dveřím a dokonce mu je i otevřel, „zlomte vaz.“

Djamel se na něho opatrně usmál a vydal se jednou z mnoha chodeb Bílého domu k východu. Kane se za ním ještě dlouho díval. Byl jím přímo očarovaný. Musel být, protože normálně své návštěvy ke dveřím nevyprovázel. Doufal, že bude na Alžířany působit stejně. Vrátil se ke svému stolku a pro sebe se potěšeně ušklíbl. Konečně se ty prachy, co jsem narval do programu na dokonalou rasu, začnou vyplácet!