28. kapitola

Podtitul: Kdo je v kom?

Komentář autora: Tahle kapitola se mi vůbec nelíbí :/. Ten začátek je... divnej. Elena je v něm divná. Ale ona má bejt divná, protože šílí víc a víc, a to ji logicky mění.

Minule jsem se ujistili, že šamanka Elenu přijme. Jenže ještě musí Elenu někdo dostat do Ruska. Což je poněkud ošemetná věc, která vyžaduje nezbytná, krapet morbidní opatření. Taky si znovu popovídáme s ďáblem a už vám snad všechno kolem něj bude jasné :).
No a to je asi všechno. Snad vám kapitola nebude připadat tak hrozná jako mně. Mně je z ní fakt na nic, a nevím, jestli je to tím, že už mi DZ přerostlo přes hlavu, nebo se mi prostě nelíbí, jak jsem to vymyslela. Pravděpodobně oboje :/:D
Jo a taky byste měli vědět, že všechno, co píšu o šamance a o tom rituálu, je podle skutečnosti. Možná jsem to zkomolila, nebo špatně pochopila, nebo čerpala z nespolehlivých zdrojů, každopádně si myslím, že nebudu zas tak daleko od pravdy. Ten "rituál", kterej Elena podstoupí, se "běžně" provádí, jmenuje se Tranzovní tanec (zde a na mnoha jiných stránkách).
2 700 slov, příjemný počtení ;)

Už jsem zažila mnoho zvláštních a především nepříjemných probuzení. Probrala jsem se zahrabaná v hlíně, ve sněhu, svázaná na židli, celá od krve nebo úplně někde jinde, než jsem usnula, ale ještě nikdy můj spánek nepřerušily kulky v těle.

Zpočátku byla bolest pouze psychická, měla jsem pocit, že ještě spím. Pak jsem si však uvědomila, že ležím v posteli a vedle mě stojí můj bývalý manžel a míří mi hlavní na hruď, ve které se mi opožděně rozpíná bolest fyzická. A přímo neskutečná.

„Co to má znamenat?!“ vyjekla jsem a pokusila se zvednout. Vyškrábala jsem se akorát tak na lokty, které jsem si vrazila pod bedra.

Damon do mě vyprázdnil zásobník a nevzrušeně ho vyměnil. „Pojedeš s námi navštívit soudruha Lenského a nemůžeme riskovat, že nás po cestě zabiješ,“ vysvětlil a znova vypálil.

Svalila jsem se na znak. Každá rána mnou otřásla, jakoby mě někdo propichoval rozpáleným pohrabáčem. Zároveň jsem cítila, jak jaksi ustupuji do temnoty, a mé tělo zabírá někdo jiný, ale nehodlala jsem se tomu poddat. Bolest mé šílenější já oslabovala stejně jako mě. Možná víc, já na ni byla už celkem zvyklá.

Když mu došly náboje, znovu jsem se vytáhla do polo sedu a zadívala se na své břicho, na kterém nebyl sice ani škrábanec, ale řádné kaluže krve.

Ušklíbla jsem se na Damona a těžce oddechovala. „Určitě si to náramně užíváš, co?“

Protočil oči v sloup. „Jo, hrozně,“ ucedil ironicky a zmizel. V mžiku byl však zpátky a nesl provazy a řetězy. Všimla jsem si, že má na rukách gumové rukavice.

„Budu hádat. Sporýš?“

„Jop. Je v něm napuštěný jak to lano, tak dřevěný kulky, co máš v hrudi.“

„A myslíš si, že TO mě zastaví?“ zeptala jsem se skepticky.

Pokrčil rameny. „Jsem ještě naživu a ty v posteli, ne?“

Začal mě svazovat a nezdálo se, že by ho nějak trápilo, že mi přitom škvaří kůži. Jo, slunce mi nevadilo, ale sporýš očividně ano. Damonova zbraň nebyla zrovna malé ráže a mou kůži proťala jako nic. Normální upír by nejspíš upadl do bezvědomí, ale já cítila, jak se ve mně kulky rozpouští a vrací se mi síla. Pokusila jsem se Damonovi vzepřít z jakéhosi pudu sebezáchovy, ale jednou rukou mě svalil zpátky do peřin.

„Eleno, sama někde v nejzazším koutku mysli víš, že je to nezbytný,“ snažil se mě ukonejšit a musela jsem připustit, že to docela zabralo.

Představila jsem si samu sebe v jeho kůži a přiznala si, že bych se nejspíš zachovala stejně. Měl pravdu. Nemohli riskovat, že se jim někde po cestě ztratím a začnu vraždit na potkání. Pochybovala jsem, že by Damonovi záleželo na životech ostatních, ale mojí obětí se mohl klidně stát i on nebo Stefan. Stefan…

„Kde je Stefan?“

Zašklebil se a začal mě zamotávat do řetězů. „Čeká venku. Není si jistej, jak by reagoval, kdyby tě viděl v nebezpečí. Mohl by mě napadnout nebo udělat ještě větší blbost,“ zamračil se a znehybněl mi ruce i nohy.

„Aha, chápu. Ty nemáš nejmenší problém mě týrat.“

„Já s tím nemám TAKOVEJ problém,“ opravil mě. Strčil ruku za záda, a když ji vytáhl, něco v ní svíral. Těžce si povzdechl. „Ale s tímhle bych mohl mít.“

Zaostřila jsem na lahvičku v jeho prstech. „Extrakt ze sporýše?“ Nemusel odpovídat, stačilo se podívat do jeho ocelově ledových očí. „K vnitřnímu užití?“ A opět jsem věděla, že jsem se trefila. Ušklíbla jsem se. „S tím bych taky mohla mít problém.“

„Nepochybně,“ přikývl, „ale nějak to budeme muset zvládnout.“

„Takže letadýlko letí do hangáru?“ A otevřela jsem pusu dokořán.

Damon neváhal. Odzátkoval lahvičku a obrátil ji dnem vzhůru nad mými ústy. Jo, tohle byla stoprocentně ta nejhorší část mučení. Okamžitě jsem pusu zavřela, ale zabránil mi v tom pevný stisk Damonovy ruky. Odtlačoval mi čelisti od sebe a nedbal toho, že mu moje zuby prořezávají kůži na prstech.

„Vydrž, Eleno, vydrž. Už to skoro bude.“

Bylo mi jedno, jestli zbývá pár kapek nebo půllitr. Nehodlala jsem to trpět už ani vteřinu. Chrčela jsem a plivala všude kolem. Sporýš mi vytékal z koutků úst, a tak mi Damon pohotově zavřel pusu a snažil se mě donutit polknout. A pak do mě nalil zbytek.

„Tak,“ vydechl a utřel si zakrvavené prsty do černé košile. Všimla jsem si, že má zarudlé, zvlhlé oči. „Je to. Jak ti je?“

Měla jsem opuchlý jazyk, sežehlé patro, hltan a jícen, takže jsem mu nebyla schopna odpovědět. Každopádně na mě šly mrákoty.

„Fajn. Takže pudeme, dokud to působí,“ hodil si mě přes rameno a vynesl ven.

Ve dveřích stál Stefan a tvářil se strašně. Chtělo se mi ho obejmout a ujistit, že mi nic není, ale neměla jsem na to sílu. Naložili mě do auta a odvezli na letiště. V soukromém letadle jsem pak pomalu přicházela k sobě.

„Takže ta šamanka mě přijme?“ zeptala jsem se ospale a pozorovala Damona se Stefanem, kteří seděli na sedadlech přede mnou. Měli stejný zamračený výraz a já si uvědomila, že jsou si i vzhledově svým způsobem podobní.

Oba přikývli.

„A co se mnou hodlá udělat?“

Damon pokrčil rameny, Stefan mi odpověděl: „Má to být nějaký rituál, který ti pomůže nahlédnout do tvého nitra. Nic bolestivého, spíš taková meditace.“

Nepohodlně jsem se zavrtěla v řetězech a pozdvihla obočí. „Má mi pomoct nějaká meditace?! Po tom všem, co jsme vyzkoušeli, bude stačit sedět v tureckým sedě a dělat ammmm - ammmm - ammmm?" Nechtěla jsem být tak cynická, nenáviděla jsem se za to, ale nemohla s tím přestat.

Oba Salvatoři už si ale tak nějak zvykli a ignorovali to. „Někdy je to správný řešení tak trapně jednoduchý, že je skoro nemožný na něj přijít,“ odvětil Damon.

Nic jsem na to neřekla a po zbytek letu panovalo ticho. Alespoň z vnějšku. Ve mně to všechno jenom řvalo a přistihla jsem se, jak dokonce k Damonovi přes pouto vysílám různé zvrhlosti. Se Stefanem jsem sice takové poutu neměla, ale i tak, když se naše oči náhodou setkaly, mu moje ďábelštější já připomínalo, jaké to bylo, když ze mě pil a miloval se se mnou. Zašlo to tak daleko, že se na mě vrhnul, ale Damon ho zastavil a zavřel k pilotovi. Sám se mnou zůstal a přecházel kolem mě jak šelma kolem své kořisti.

V Irkutsku na nás čekal Ivan i Irina. Přivítali se se mnou z části lítostivě, z části ostražitě. Hystericky jsem se rozesmála, a tak mi radši Damon hodil svou koženou bundu přes hlavu.

Bylo něco málo hodin po poledni a šamanka nás měla přijmout až večer, protože přes den duchové spí.

Ivan rozlil všem vodku a do té mé přilil něco sporýše.

„Nebylo by hezké vyzpovídat ďábla, když nemáme stejně do čeho píchnout?“ nadhodil Damon a Ira se ošila.

„Není mi zrovna příjemné, když mě ovládá. A není to taková sranda ho v sobě potlačit.“

Chtěl něco namítnout, ale Ivan ho umlčel pohledem. Iritovaně dopil panáka a nalil si dalšího.

Irina si těžce povzdechla, zahleděla se do země a následně usmála. „Zdravím vespolek.“

Ivan se prudce postavil na nohy. „Nech Irinu na pokoji!“

„Klídek, svalovče. Irina má snad tu nejpevnější vůli, s jakou jsem se kdy setkal. Kdyby nechtěla, nemluvil bych skrze ni,“ obezřetně si nás prohlédl a rozhodil Irininýma rukama. „Tak na co čekáte? Ptejte se.“

Jako první se vzpamatoval Damon. „Co je teda s tou dětskou krví? Proč po ní Elena tak šílí?“

Bezdůvodně jsem se rozesmála, ale nikdo mi nevěnoval pozornost.

Irina si přehodila nohu přes nohu. „Protože ublížit dítěti se považuje za nejstrašnější zločin. Jejich nevinnost ti dává moc, ale ta moc pochází z něčeho zlého a zlo je prakticky šílenství,“ na chvíli se odmlčela a nechala nás, abychom došli k pravému významu těch podivných slov. „Zároveň se v ní tvoří nová osobnost. Vlastně se to dost podobá tomu, jak vstupuji do svých upírů. Do Eleny vstupuje démon, který povstal z jejích strašných skutků. Takhle jsem se dostal do svého prvorozeného. Zrodil se z ženy, která se vzepřela bohu, a já se jí ochotně ujal. Dal jsem jí syna, který ji zabil,“ usmála se pokřiveně. „Synovi jsem dal sílu, o které se žádnému člověku ani nesnilo, a sledoval, jak s ní naloží. Brzy pochopil, že pití lidské krve ho drží při životě, a že dětská krev dává tomu životu smysl. A tak jsem se mu přibližoval. S každou kapkou jsem nad ním získával větší a větší kontrolu. Až jsem s ním kompletně splynul. To je to, co se teď děje Eleně, akorát že já nejsem tím, kdo do ní vstupuje.“

„A kdo tedy?“ zeptal se Stefan, který si opíral bradu o propletené prsty.

Irina pokrčila rameny. „Jak jsem řekl, nějaký démon. Démon je něco jako… beh, některé věci se zkrátka nedají vysvětlit,“ protočila oči v sloup a nalila si panáka vodky.

„A proč tě teda všichni považujou za Draculu?“ Zamračil se Ivan.

„Protože čtou špatně mezi řádky. Historie vampyrismu je dost špatně zaznamenaná. Vlastně není zaznamenaná skoro vůbec, protože nikdo nechce, aby se svět dozvěděl pravdu. Nikdo nechce, aby se vědělo o nadpřirozenu, a tak se zanechávají v písemnostech jen náznaky, které dokáže jen málokdo správně rozluštit. Prostě je to omyl, který jsem nehodlal odstraňovat, protože Dracula je ve všech směrech poměrně populární postavou, a pokud by mu byl někdo na stopě, přivedlo by ho to ke mně, a já bych z toho mohl mít nějaký užitek,“ zazubila se.

„Mně to přijde jako pěkná hromada sraček,“ zavrčela jsem ze své nepohodlné židle a upřela na Irinu svůj rozmlžený pohled. „Ďábel? To jako vážně? Dobro a zlo? Kecy. Každý svýho štěstí strůjcem, takhle to funguje. Není žádná vyšší moc.“

Irinina tvář zrudla vzteky, ale mluvila relativně klidně. „Nadpřirozená bytost mi chce tvrdit, že nevěří v nadpřirozeno? A kdo si myslíš, že tě stvořil? Čarodějka? A kdo stvořil ji? Nevíš nic a nevěříš ničemu. Jsi slepá.“

„Tak nám pověz, jak to bylo,“ pobídl ďábla Damon a já se pokoušela osvobodit z pout.

Irina mě naposledy propálila zlostným pohledem. Na Damona se přívětivě usmála. „Chceš vědět, jak vzniknul svět? Takzvaný velký třesk dal zrodu naší planety. Přitom se uvolnilo ohromné množství energie a z té vlastně vzniklo dobro a zlo. Dobro a zlo, Bůh a Ďábel, není to nic víc než energie. Ale každá jiného zaměření. Za pomoci dobra se zrodili lidé - Darwin byl v tomhle blíž než Bible - za mojí pomoci zase upíři a vlkodlaci. A zapomněl jsem na čarodějky, to je samozřejmě boží dílo. A tím se nám to vyrovnává.“

„Proč Bůh taky do někoho nevstoupil?“

„Protože to nesluší jeho povaze, řekněme. Někoho ovládat se nepovažuje zrovna za slušnost, a bůh je největší slušňák ze všech,“ ušklíbla se.

Damon zavrtěl hlavou. „Zní to vážně jako hromada sraček.“

„Uff,“ vydechla Irina a chytila se za srdce.

Ivan k ní okamžitě přiskočil. „Jsi v pořádku?“

„Jo. V pohodě. Jen… se potřebuju… dostat do svojí kůže.“ Všichni jsme na ni zůstali mlčky zírat. Když přestala funět jako bernardýn, pokračovala: „Víc už by nám toho stejně neřekl. A začíná se pomalu smrákat, takže bychom se měli vydat na cestu.“

Vyhlédla jsem z okna a s překvapením zpozorovala, že slunce skutečně zachází za obzor.

Vrátila jsem hlavu do původní polohy a střetla se pohledem se svými milenci.

Ušklíbla jsem se. „Proč jsme si nikdy nedali trojku? Nebo čtyřku?“ Naklonila jsem se, abych viděla na Ivana. „Ty bys určitě nebyl proti, že ne, soudruhu? Tenkrát v tělocvičně jsi mě docela rozpálil.“ Všechny má slova šokovala. Rozesmála jsem se. „Ups, to mělo být naše malé tajemství?“

Damon si mě zase jednou přehodil přes rameno a vyšel se mnou ke dveřím. Chtěla jsem mu něco říct, ale smála jsem se tak moc, že jsem nemohla mluvit. Smála jsem se tak moc, že jsem ztratila vědomí a nechala se pohltit temnotou.

A v té temnotě jsem najednou byla víc sama sebou a míň tím monstrem, kterým jsem se stávala. To jsem řekla vlastně špatně. Já jsem byla pořád já, ale do toho jsem se potýkala s tím „démonem“. A najednou jakoby neexistovalo nic kromě jeho a mě.

„Čeká tě tvá závěrečná zkouška, Eleno,“ řekl mi. „Uspěješ a já zemřu. Neuspěješ a zemřeš ty.“

„Já na to ale na rozdíl od tebe nejsem sama,“ odpověděla jsem.

Hlas se rozesmál. „Že ne? A kdo ti asi tak pomůže? Damon? Stefan? Co oni zmůžou?“

„Věří ve mně.“

„Jenže jenom věřit nestačí.“

„To se teprv ukáže.“

A temnota se opět rozestoupila. Byla jsem zpět v reálném světě a démon zůstal v pozadí. Zamžourala jsem a rozhlédla se kolem. Byla tma, ale dobře jsem rozeznávala stromy a postavy rozestavěné kolem ohně. Pořád jsem byla spoutaná a cítila se strašně slabá. Přede mnou stála Irina a opírala se o Ivana. Oba se zdáli unavení.

„Nemůžu dýchat,“ sípala malá Asiatka.

„To proto, že vás tu Ekšarí nechce,“ odpověděla žena, kterou jsem v životě neviděla, ale hned mi bylo jasné, kdo to je. Byla tu nepatrná rodinná podobnost mezi ní a Irinou, ale tahle žena byla mnohem mohutnější a taky úplně jinak oblečená. Hned na první pohled mě zaujala jakási čelenka zdobená převážně hnědými ptačími pery na její hlavě. Vypadala spíš jako nějaká koruna. Tělo měla zahalené v koženém plášti, na kterém visely železné řetězy, kroužky a různé figurky zvířat. Nechápala jsem, jak může v něčem tak těžkém chodit. Kolem krku jí visela pomalovaná maska, kterou si určitě hodlala zakrýt tvář.

V celém tomto šatstvu si dřepla a přiložila do ohně. Přilila do něj trochu vodky a pak sama upila. Začala něco mumlat a stříkat vodku do všech světových stran. Temný les zaplavila hřejivá záře, ke které se pomalu slítali komáři. Potom si žena sedla po mém boku a vrazila si mezi stehna malý bubínek. Damon, Stefan, Ivan a Ira naproti nám se také posadili.

Žena si utřela nos a kývla ke mně hlavou. Mluvila rusky, takže jsem jí nerozuměla, ale vzhledem k tomu, že se Stefan po jejích slovech zvedl a začal mi uvolňovat pouta, jsem si domyslela, že mu to nakázala.

Sehnul se ke mně a s kamennou tváří předstíral, že mu sporýšem napuštěné provazy nezpůsobují vůbec žádnou bolest.

Šamanka opět promluvila a Stefan mi potichu tlumočil: „Říká, že potřebuješ mít volné ruce a nohy k tanci,“ na chvíli se odmlčel a poslouchal ji. Pak pokračoval: „Máš se prý nechat vést jejím zpěvem a údery bubnu. Teď ti předvede, jak máš dýchat.“

Nechápavě jsem se otočila na obtloustlou Asiatku, která začala dýchat jako… no, asi jako člověk při epileptickém záchvatu. Vyvalila jsem na ni oči.

Stefan mi dál šeptal do ucha: „Říká se tomu ohňové dýchání. Dvakrát se nadechneš nosem a pak vydechneš ústy.“

„Nedokážu takhle rychle dýchat!“

Šamanka na mě kývla a Stefan mě pohladil po rameni. „Zkus to nejdřív pomaleji.“

Zavřela jsem oči a nepřestávala si opakovat, že tohle je jediný způsob, jak zvítězit, jak být znovu sama sebou.

Jak mi radil Stefan, zkusila jsem dýchat nejprve pomalu a dávala si záležet, abych to dělala správně. Když už jsem nemusela počítat, zkusila jsem zvýšit frekvenci. Navyšovala jsem ji a navyšovala, až jsem dýchala téměř stejně rychle jako předtím šamanka. Motala se mi hlava a do pravého ucha se mi vlil tichý zvuk bubnu, posléze i šamančin hlas. Postavila jsem se a začala se mírně pohupovat ze strany na stranu. Měla jsem pocit, že vůbec neovládám svoje tělo. Každý pohyb jsem si uvědomovala až zpětně a nechápala jsem, proč jsem ho udělala. Slepě jsem následovala rytmický zvuk bubnu a šamančin zpěv, který byl asi tak zpěvem, jako můj tanec tancem. Spíš se to podobalo zvířecím skřekům a neurotickým tikům.

Cítila jsem, že jsem až na vrcholu, že jsem dosáhla maximálního uvolnění a zároveň fyzického vyčerpání. Hudba se o něco zklidnila a mně se chtělo náhle spát. Lehla jsem si do mechu a čekala, jestli mi někdo vynadá. Ale nestalo se tak. Ležela jsem v klidu a měla pocit, jako bych padala. Padala a padala hloub a hloub. Neměla jsem strach, i když jsem nevěděla, kam dopadnu a co tam na mě bude čekat. Všechno se mi zdálo krásné. Krásnější, než ten krutý svět, kde na mě doléhala tíha všeho, co jsem napáchala. Tady neexistovala tíha, neexistovalo tu nic, jen já a temnota.

Hudba utichala, možná proto, že jsem usínala, možná proto, že šamančina píseň se blížila konci. Tak či tak mě ticho naplňovalo zvláštním neklidem. Nebo možná spíš vzrušením. Intuitivně jsem věděla, že je to tady. Přišla má závěrečná zkouška.

Hodně štěstí, Eleno.

Pokračovat na další kapitolu