25. kapitola - Čára přes Stellin rozpočet

Komentář autora: Tak, už tu byla čára přes Chelsiin (nebo jak se to sakra skloňuje) rozpočet, tak teď přes Stellyn.
Ani nevím, co bych vám k tý kapitole řekla, ale doufám, že vy k tomu budete mět co říct :)
Příjemné počtení!

„Proč nemůžu mít všechno, Zoo?“ zanaříkala blondýnka hlasitě, aby ji její společnice slyšela. V Catalystovi hrála hudba snad ještě hlasitěji než obvykle.

Tmavovláska protočila oči v sloup a zapálila si další cigaretu. Jestli to s ní půjde takhle dál, budu si muset najít jinou chlastací kamarádku. „Víš, že to oslovení nesnáším.“ Když se nedočkala odpovědi v podobě změny tématu, pokračovala: „Vždyť máš všechno, Willisová. Máš střechu nad hlavou, rodinu, která se o tebe postará, kámoše, který tě podržej, kluka, co ti bude klidně sto krát denně tlouct do hlavy, že seš ta nejúžasnější na světě, a v neposlední řadě máš tak dobrý známky, že je mi skoro blbý se s tebou bavit, tak mi dej s tím fňukáním svátek.“

Stella se mírně pousmála a zabořila nos do piva. „Ale nemám kluka.“

„Mohla bys mít, kdybys nebyla tak nechutně vybíravá.“

„Ty bys snad do Jimmyho šla?“

Zoe se poškrábala palcem na pozdviženém obočí, přičemž si málem podpálila vlasy cigaretou. „Ne, ale já nejsem ty. Bejt tebou, jdu do něj.“

Nesouhlasně zavrtěla hlavou, až jí zlatavé lokny popadaly do obličeje. „Jakej je v tom rozdíl? Myslím mezi tebou a mnou. A myslím v tomhle případě.“ Už měla značně upito a lenivěl jí jazyk.

Povzdechla si. „Rozdíl je, že přede mě i kdyby padnul na kolena pan dokonalý, tak ho pošlu někam.“

„Proč bys to dělala?“ Mračila se nechápavě.

Pokrčila rameny. „Protože už jsem holt taková,“ a dál to nerozváděla.

Stella z její odpovědi nebyla o nic moudřejší, ale připsala to na účet alkoholu. Mm, alkohol. Sladký, opojný alkohol, který umírňoval její bolest.

Zoe si vytáhla další cigaretu. Odkašlala si a hodlala být důvěrná. „Ty, Stello? Můžu ti říct něco, co by mělo zůstat jenom mezi náma kámoškama?“

Blondýnka na ni se zájmem zamrkala.

Druhá dívka se zatvářila vážně. „Neřekneš to ani Chelsie, jasný?“

„Neboj, neřeknu,“ utvrzovala ji, ale nebyla si jistá, že takový slib bude schopná dodržet. „O co jde?“

Zoe si zastrčila vlasy za uši. „Vzpomínáš si ještě na toho kluka? Na Dustina?“

Snažila se vybavit si ho, ale marně.

„Takovej tmavovlasej, vysokej, kolem dvaceti… asi před měsícem mi kupoval pití.“

„Joo, už vím! Bavila ses s ním tu noc, kdy tu byla Chelsie s Archiem, že jo?“

Zoe přikývla. „To je on. Byl docela fajn,“ pokývala hlavou a dlouze si potáhla. „Asi před tejdnem jsem se s ním vyspala.“

Kdyby Stella zrovna pila, hrozilo by jí utonutí. Takhle jenom infarkt. „Cože? Cože si?! Co že si s ním?!!“

Zoe pokrčila rameny. „Měla sex.“

Čelist jí upadla ještě o něco níž. „Zoe! Zbláznila ses? Víš, kolik let ti chybí do zletilosti?“

Znovu pokrčila rameny. „Jasně. Do toho, abych mohla řídit, necelý dva roky, do souložení čtyři a do toho, co provozuju už rok,“ poklepala významně cigaretou na sklenici piva, „mi chybí… pff, hodně, jsem líná počítat. Každopádně se ti tím snažím názorně vysvětlit, jak jsou tyhle zákazy stupidní.“

Stella se mračila. „Chlast a cigára, to je něco jinýho, z toho nejsou takový následky. Ale kdyby tě někdo zbouchnul…“

„Bejt těhotná ti přijde horší než se propít do kómatu nebo chcípnout na rakovinu?“ podivovala se Zoe.

Stella si povzdechla a dopila svůj půllitr. „Ne, jen si myslím, že je snazší se nechat zbouchnout, než se propít do kómatu. Seš moc chytrá na to, abys nevěděla, kdy už máš dost. A rakovina by se projevila až za dlouho.“

Pochybovačně se usmála, ale nic na to neřekla.

Blondýnka si skousla ret a zajiskřily jí oči. „A…jaký to bylo?“

Dívčina tvář se tvářila apaticky. „No… divný. Byli jsme oba dost ožralí. A druhej den se mi poněkud nepohodlně sedělo, řekněme.“

Stella se zašklebila. „To nezní moc lákavě.“

„Taky není. Nechápu, co na tom lidi viděj.“

Podívala se na hodiny a překvapeně pozdvihla obočí. „To už je tolik? Budu muset jít,“ vrazila ruku hluboko do kabelky a vytáhla z ní peněženku. Zaplatila, rozloučila se se Zoe a vyšla do chladného večera.

Hlavou jí vířilo hned několik myšlenek. Ještě se tak docela nevzpamatovala z šoku, že se někdo stejně starý jako ona s někým miloval. Byla by toho taky schopná? Vyspala by se s někým už teď? Kdyby ho měla ráda? A byla s ním několik měsíců ve vztahu? Vyspala by se s Jackem? Ta otázka ji zaujala. Co když jí Jack odmítl právě kvůli tomuhle? Kvůli tomu, že je moc mladá. Mohlo by to být tím? Měl by o ni zájem, kdyby věděl, že se s ním vyspí? Že nebude muset čekat do jejích osmnáctých narozenin?

Potřásla hlavou. Sakra, Stello! Už to vážně trochu přeháníš.

Těžce si povzdechla. Po tom, co jí Chelsie řekla všechno o Jackově nezvěstnosti a té soukromé detektivce, která ho bezpochyby podezírala z napadení Jeffersona Moona, jí dělal Jack starosti ještě víc. Užírala se těmi nejhoršími představami, ve kterých nebohý chlapec mrznul někde na ulici přikrytý kartonovou krabicí. Jak ráda by mu poskytla přístřeší! Vzala ho do své péče a před vším chránila.

Měla v sobě tolik lásky, kterou neměla komu dát.

Z ničeho nic se zastavila pod uliční lampou a zahleděla se do jejího světla. Nechtělo se jí jít domů. Nechtěla být sama. Proto znovu sáhla do kabelky a vytáhla z ní telefon.

„Nazdar, Chels. Nemohla bych u tebe přespat? Ne, nejsem vožralá! Aspoň ne moc. Fajn, zeptej se… super, díky! Jsem u tebe zaaa… necelejch dvacet minut. Dobře. Zatím.“

Na to učinila druhý hovor, se svojí matkou. Ta neměla nic proti, upozornila dceru, ať je opatrná, a popřála jí dobrou noc. Cítila se o něco lehčí. Přidala do kroku a za límec kabátu schovala široký úsměv. Jediným zvukem v tiché noci byl klapot podpatků jejích ebenově hnědých kozaček.

Vztáhla ruku k patřičnému zvonku a o chvíli později stála v tmavé chodbě. Vytáhla telefon, aby překontrolovala čas. Konečky jejích prstů byly však stále pod vlivem alkoholu a přístroj mezi nimi proklouznul. S rachotem se skutálel ze schodů.

„Kruci,“ zasyčela.

Nemohla si vzpomenout, kde se rozsvěcí, a tak opatrně, aniž by viděla na krok, přidržujíc se zábradlí, sestupovala k místu, kde slabě zářil displej jejího telefonu. Skrčila se a natáhla po něm ruku. Ruku, kterou jí přišláplo cizí chodidlo v ponožce. Na krku ucítila ostří.

„Pomalu se zvedni,“ zavrčel mužský, tlumený hlas.

Stelle se hrůzou rozklepaly rty, přes které jí z hrdla unikalo přidušené kňučení. Dala ruce před sebe, aby na ně muž viděl, a s rozvahou se stavěla na nohy. Když byla narovnaná, zdvihla pohled k jeho obličeji. V té tmě viděla jen základní rysy a konečky vlasů. Připadal jí povědomý, ale nedokázala ho zařadit.

„Proč tě sem poslali?“ zeptal se jí.

Do očí se jí pomalu hrnuly slzy. Srdce v její hrudi bolestně tlouklo, jakoby chtělo samo uprchnout z dosahu toho šílence.

„Při-přišla jsem za kama-kamarádkou,“ vykoktala ze sebe.

„Za jakou kamarádkou?“

„Chelsie Howe. Jmenuje se Chelsie Howe.“

Někdo nahoře v patře otevřel dveře.

„Stello?“

Panelák byl v tu ránu plný světla. Stella reflexivně semkla víčka k sobě. Nechala je tak několik vteřin, než je od sebe začala oddělovat. Znovu pohlédla muži do tváře. A nevěděla, jestli cítí úlevu, nebo děs ještě větší.

„Jacku?!“ zaječela.

Nahoře si někdo cosi zamumlal a zavřel dveře.

Jack na ni upřeně hleděl a nic neříkal. Stále jí držel nůž u hrdla. Pod očima měl výrazné kruhy a celkově vypadal… strašně.

„Jacku?“ V jejím hlase byla nejistota naplněná strachem. „Proč máš ten nůž?“

Stále jí hleděl těma zvláštníma, šedo-fialovýma očima do těch jejích. „Vědí, že jsem tady?“

Její zasmušení bylo poněkud zoufalé. „Co? O čem to mluvíš? Kdo oni? Nikdo neví, že seš tady. Ani já to nevěděla.“

To už se k nim připojila Chelsie. Byla zabalená v bílém županu ke kolenům, na nohách měla botasky a ve tváři čirou hrůzu.

„Co to tady vyvádíte?! Jacku! Odlož ten nůž!“ křičela šeptem.

Chlapec se na ni zamračil. „Mohli ji sem poslat.“

Chelsie, neuvědomujíc si, že jí hrozí nějaké nebezpečí, k němu přistoupila a hrubě odstrčila ruku, ve které svíral zbraň.

„Tobě snad přeskočilo!“

„Co to má do háje bejt?!“ Stella začala propadat hysterii. „Tys o něm věděla?“

Chelsie zbledla.

Druhá plavovláska, třesouc se po celém těle, pokračovala: „Ty ho tu schováváš? A nic jsi mi o tom neřekla?!“

„Nemohla jsem,“ přistoupila k ní a tvářila se lítostivě. „Je to Jackovo tajemství, ne moje, nemohla jsem ti to říct. Nikdo o tom neví. A nesmí se to dozvědět!“

Stella se stahovala ke schodišti. „Cože?! Děláš si legraci?! Ten magor mi málem podříznul krk!“

Chelsie sebou trhla a otočila se k Jackovi. Ten tam stál, ruce klidně svěšené podél těla, v obličeji naprosto nepřítomný výraz. Polkla.

„Je toho na něj moc. Někdo ho sleduje, je jenom opatrnej.“

„Opatrnej?!“ Stella zavrtěla hlavou, aby se trochu uklidnila. „Nenapadlo tě třeba, že měla ta policajtka pravdu? Že to třeba byl vážně on, kdo zmlátil Jeffersona?“ Jí samotné to na mysl nepřišlo dřív, než to vyslovila. Jak si to uvědomila, zašeptala: „Pro Krista… on to fakt udělal. A teď tě využívá, aby se schoval před cajtama!“

Chelsie semkla obočí. „Stello? Kdyby to byla pravda, asi by nebylo nejlepší říkat to přímo před ním,“ demonstrativně na něj ukázala vztyčeným palcem.

Jack se na smrt vyděšené dívce podíval zpříma do očí. „Nikoho jsem nezmlátil.“

Stella měla pocit, že každou chvílí omdlí. Bylo toho na ni příliš. Zvedal se jí žaludek, chtěla se svést na schodiště a na něm hlasitě ječet, brečet a kopat do všech směrů.

„Měla jsi mi to říct, Chelsie,“ procedila skrz zaťaté zuby. „A když ne mně, tak tý detektivce. Lhala jsi policii. Lhala jsi mně! S tímhle nehodlám mít nic společnýho,“ otočila se na podpatku a rozeběhla se k východu.

Chelsie váhala jenom chvilku. „Nikam nechoď,“ poručila Jackovi a vystřelila za ní.

Nebylo nijak těžké ji doběhnout.

„Stello, počkej! Kam jdeš?“

„Domů,“ odpověděla, aniž by se zastavila.

Chelsie s ní srovnala krok. „Je pozdě, přespi u mě a já ti všechno řeknu.“

Z ničeho nic se zastavila. Zhluboka se nadechla a prudce na ni otočila. Její oči byly ledově chladné. „Víš, na co je pozdě? Na to se snažit znovu získat moji důvěru. Přechováváš u sebe kriminálníka, Chelsie, a pokud to není kriminálník, tak je to aspoň kluk, do kterýho jsem… byla zamilovaná až po uši. A nic jsi mi o tom neřekla! Jak by ti bylo, kdybych takhle schovávala Archieho u sebe já, hm?“

Chelsie přešlápla a objala se pažemi. „Tohle je něco jinýho. Jack neměl kam jinam jít.“

„Mohl jít ke mně.“

Mlčela.

Stelle to začalo docházet. „On za mnou nechtěl jít, že ne? Šel přímo za tebou. A tys ho přivítala s otevřenou náručí.“

Nezmohla se na slovo.

„A pak že já jsem mrcha,“ zavrčela vztekle a otočila se k ní zády.

„Je mi to líto…“ zašeptala Chelsie, které se přes řasy přehoupla první slza.

Stelliny slzy vysušovala spalující nenávist.

„Líto ti to teprve bude…“

Pokračovat na další kapitolu