26. kapitola - Mnoho rolí

Kapitola zvěřejněna v tento slavnostní den na počest naší Janky, které je taky věnována. Díky za všechny tvé nadšené komentáře, které mě vždycky kousek popostrčí. Je to hlavně tvoje zásluha, že jsem se do Dokonalý rasy pustila v takový míře. Všechno nejlepší k narozkám! ;)

Komentář autora: Furt říkám, že Jack je divnej, přijde mi, že jste si do teďka ani neuvědomovali jak moc (a nebo možná jo, jen já to nebyla schopná z vašich komentářů vyčíst), každopádně po týhle kapitole toho názoru bude už asi každý :D.
V téhle kapitole vlastně nejde o nic jiného než o vztah Jacka a Chelsie. Ukazuje v plné míře, jak moc se změnil a jak daleko až pokročil. Je to vlastně spíš taková psychologizující kapitola. Což je u kapitol z Jackova pohledu nezvyklý :D.
A navazuje těsně na kapitolu předchozí, čili Chelsie vyběhla za Stellou a Jack zůstal sám v paneláku.
Příjemné počtení všem a obzvlášť naší oslavenkyni ;)

Světla po Chelsiiném odchodu brzo zhasla. Už dřív jsem si všiml, že její přítomnost prozařovala temnotu, rozjasňovala den, zklidňovala bouři a ohřívala mráz. Ale když odešla, všechno dobré odešlo spolu s ní. A já zůstal sám. Sám v krutém světě, kde na každém rohu číhalo nebezpečí. Kde mě chtěl každý dostat. Každý mě sledoval. A ten hlas. Ten proklatý, nádherný hlas!

Stál jsem v chodbě a přejížděl palcem po špičce zavíracího nože.

To se Stellou je nepříjemná věc. Nemůžu si být jistý, že mě neprozradí. Pravděpodobně už ji zpracovali. I kdyby jim to neřekla, dostali by to z ní. Budu se o ni muset postarat…

Zahleděl jsem se na nůž a opatrně ho zavřel.

Čím jsem si tohle zasloužil? Proč mě tak zoufale chtějí? Copak si nemůžou vytvořit jiné Dokonalé? Jsem snad opravdu jediný svého druhu? Jsem jedinečný? Tomu nebylo tak těžké uvěřit.

Posadil jsem se na schody a netrpělivě čekal na Chelsie.

Jediný člověk, kterýmu můžu věřit. Jediná, která se jim postavila na odpor a zastala se mě. Co bych si bez ní počal? Budu jí moct její laskavost někdy splatit?

Byla mou zachránkyní, mou nadějí, mou silou i slabostí, mou oporou, mým andělem.

Otevřely se dveře a já vzhlédl. Stála v nich ONA. Oděná v bílém, platinově zlaté vlasy kolem nevinného obličeje. Svatozář a křídla před ostatními schovávala a tvářila se jako lidská bytost. Ale já věděl, že je mnohem víc.

Zůstávala na zápraží.

„Už jsi schoval ten nůž?“

Přikývl jsem.

Ticho.

„Bylo by lepší, kdybys mi ho dal.“

Nakrčil jsem čelo a postavil se na nohy. Chelsie uskočila, i když ode mě byla dost daleko.

„To mi nepřijde jako dobrý nápad. Potřebuju se nějak bránit.“

Rozprostřela nervózní úsměv. „Seš přece dost silnej, aby ses ubránil i holýma rukama.“

„Ale co když oni budou ozbrojení?“

V očích jí bojovně zajiskřilo. „Nikdo tě tu hledat nebude, seš tu v bezpečí.“

„Ale Stella…“

„Stella nikomu nic neřekne,“ ujišťovala mě.

Vystoupal jsem o pár schodů výš. „Seš si tím jistá?“

„Stoprocentně.“

Došel jsem až k ní. Byla oproti mně tak malinká!

„Slibuješ?“

Zahleděla se mi do očí, přičemž odhalila svůj štíhlý krk v celé jeho kráse. Prohnul se jí ohryzek, jak polkla. „Slibuju.“

Zašmátral jsem v kapse tepláků a vložil jí zavřený nůž do dlaně. Dal jsem si záležet, abych se přitom dotkl její ruky. Podařilo se.

„Děkuju,“ výrazně si oddechla, vstoupila do chodby a zavřela dveře. Dělilo nás od sebe jen pár centimetrů. „Zítra si budeme muset promluvit.“

„O čem?“

Obešla mě. „O tom, proč tě někdo sleduje. A proč se o tebe zajímá policie.“

Propalovala mě pohledem a já si to užíval. Její hluboké oči separovaly mou duši od těla, osvobozovaly ji, směřovaly ji do nebes.

„Neudělals to, že ne? Nezmlátil jsi Moona, ani jsi nezapálil tu pizzerii. Že ne?“

Její nedůvěra mě zabolela, ale ne dost na to, abych jí neodpustil.

Pochybovat je lidské a ona neví, že je anděl.

Usmál jsem se. „Ne. Neudělal jsem to. Přísahám.“

Semkla rty a krátce kývla. „Dobře. Budu ti věřit.“

Mé srdce poskočilo.

„Dobrou noc, Jacku.“

„Dobrou noc, Chelsie.“

***

„Uáá,“ zívnul jsem dlouze a řádně se protáhl.

Rána byla vždycky příznivější. Napětí ve mně o něco polevovalo a měl jsem jasnější mysl. Například když si vezmu své úvahy o Chelsie, co jsem měl před spaním… nechápu, kde se ve mně vzaly. A upřímně mě to trochu děsilo. Ráno mi nepřipadala jako anděl, ani jako žádná úžasná bytost. Byla to prostě holka, která mi poskytovala přístřeší. A které jsem do jisté míry věřil. Ale necítil jsem mezi námi žádný bližší vztah. A už vůbec ne to „božské“ pouto, o kterém jsem fantazíroval.

Potřepal jsem hlavou a překontroloval čas na mobilu. Bylo už skoro jedenáct, což mě poněkud překvapilo. Obvykle jsem se probouzel časněji. Nebo skoro vůbec nespal.

Kromě času byl na displeji i zmeškaný hovor. Od Chelsie. Následovaný zprávou: Stav se, až se vzbudíš. No, to abych se zvednul, co?

Nevěděl jsem, jestli jsou její rodiče doma, a tak jsem provizorní hygienu spáchal na ulici. Opláchl jsem si obličej vodou z pet lahve a vyčistil si zuby. Vlasy už mi zase lezly přes uši, byly přimaštěné a několik dní nečesané, ale s tím jsem nemohl nic dělat. Vzal jsem na sebe své vlastní oblečení, které mi Chelsie přeprala, protože v kalhotách po jejím bratrovi jsem skutečně vypadal jako… bezdomovec.

Takto vyšňořený jsem vyjel výtahem do pátého patra a zazvonil u příslušných dveří.

Přišla mi otevřít Chelsie v tyrkysových teplácích a skoro ke kolenům dlouhém, tmavě modrém triku. Vlasy měla smotané do uzlu, z kterého jí trčely do všech stran. Vypadala divně.

„Vyspala se Šípková Růženka do růžova?“ Pozdvihla na mě obočí a ustoupila stranou, abych mohl projít.

Zamračil jsem se. „Kdo je Šípková Růženka?“

Odfrkla si. „Ha, ha.“

Nechápavě jsem ji následoval do pokoje. V domě nikdo nebyl. „Co?“

„Nedělej, že neznáš Šípkovou Růženku.“

„Měl bych?“

Zastavila se až u svojí postele. Skrčila si jednu nohu pod zadek a druhou nechala viset přes okraj.

„Šípková Růženka! Ta pohádková postava,“ třeštila na mě hystericky oči.

„Aha,“ pokýval jsem významně hlavou, „už si vzpomínám.“

„Jak můžeš něco takovýho zapomenout?!“ ječela a ukázala na židli u stolu a mávnutím naznačila, abych si na ni sednul.

Učinil jsem tak. „No, víš, já se na pohádky moc dívat nemohl. Ani jsem je moc nečetl. A už vůbec mi je nikdo nepřevypravoval. Znám je jen tak zlehka.“

Nadále se tvářila dost nechápavě. Zhluboka se nadechla. „Tak fajn, třeba se k tomu dostaneme během tvého životního příběhu. Můžeš spustit,“ podepřela si bradu o zaťatou pěstičku a předklonila se.

„Em,“ zarazil jsem se. „Když já… nevím, jestli bych ti to měl říkat.“

Sešpulila pusu. „Musíš mi to říct, jinak tě vyrazím.“

Ušklíbl jsem se. „Nepotřebuju tvoje povolení ke skvotování na chodbě.“

Povýšeně nafouklé tváře jí o něco splaskly. „Ale krmila jsem tě a šatila a starala se o tebe, když‘s byl nemocnej!“

Povzdechl jsem si. „No dobře, dobře. Ale… je to dost… důvěrný. Nikdo o tom neví.“

Nehlasně mi naslouchala.

„Takže… jsem dítě ze zkumavky.“

Mrk…,… mrk…,…

„Nemám tušení, kdo jsou mí praví rodiče. Žádný adoptivní jsem neměl.“

Mrk… mrk…,… mrk…

Ach… „Vyrůstal jsem ve vědeckém ústavu.“

O_O

„Jsem součástí projektu na vytvoření dokonalý rasy.“

Mrk, mrk, mrk. „Co?! Dokonalý rasy?“

A je to tady…

A tak jsem jí to začal pomalu vysvětlovat, i když jsem toho vlastně zas až tolik nevěděl. Nikdy mi nikdo neřekl, proč vlastně existuju, co se mnou hodlají udělat. Vypadalo to, že budu něco jako zvíře v cirkusu, ale jen kvůli takové malichernosti mi přišlo zbytečné mě vytvářet. Avšak tvrdili mi, že jsem jejich první zdařilý pokus, takže kdo ví? Možná, že až ti po mně měli být nějak lépe využíváni. Anebo mě chtěli dát třeba do FBI, byl jsem na to dost chytrý i fyzicky zdatný. Nebo do armády. Ochranky. Uranovýho dolu…

„Aha. Takže po tobě jdou lidi z toho ústavu,“ shrnula si to blondýnka s přemýšlivě zamračeným obličejem.

„Jo.“

„A abys neměl na výběr, tak se na tebe snažej hodit to s Moonem a pizzerkou, je to tak?“

„Nejspíš.“

„A Smithová je ve skutečnosti… jak že se jmenuje?“

„Husky.“

„Jo,“ pokývala rozvážně hlavou. „To je teda něco…“

„Já vím. Nedává to smysl,“ rozvalil jsem se na židli, ze které musela Chelsie nejprve odklidit hromadu oblečení. A když říkám odklidit, myslím tím, že ji hodila do rohu na zem. Nebyla zrovna pořádná.

„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Vlastně to docela smysl dává. Ten popis sedí - vysoká tmavovláska kolem pětadvaceti, lehce nažloutlá pleť, smyslný rty a celkově taková… smyslná,“ rozmáchla se rukama do prostoru a já nechápal, co se tím snaží naznačit.

„Jo, Smithová je na tuty Husky. Doufala, že jí řekneš, kde jsem,“ odmlčel jsem se a zadíval se na ni. Okusovala si ret a koukala do země. „Ale tys jí to neřekla. Lhala jsi kvůli mně.“

Zdráhavě ke mně zdvihla své čokoládové oči a zastrčila si za ucho vlasy, které zrovna v tom místě měla zamotané do gumičky.

„Já ke lhaní nepotřebuju extra důvod. Navíc nestojím o žádný potíže.“

Ušklíbl jsem se. „Ale tímhle sis na ně zadělala. Jestli to zjistěj, nebudou si brát servítky.“

Vypoulila na mě oči. „Myslíš si, že by mě zabili?!“

„To zas asi ne…“

Upravila si nohy do tureckého sedu. „Co budeme dělat? Nemůžeš tu zůstat věčně.“

Předklonil jsem se a opřel si lokty o kolena. „To ne. Navíc je jen otázkou času, kdy je napadne mě tu hledat.“

Nastalo ticho. Měl jsem tušení, že oba myslíme na to samé, ale ani jednomu z nás se to nechtělo říkat nahlas.

Nakonec Chelsie zašeptala: „Asi bys měl odjet z města.“

Střetl jsem se s jejím pohledem jako chodec s Tatrou. „Jo. Asi jo. Ale kam?“ Postavil jsem se a frustrovaně začal přešlapovat sem a tam. „Nemám kam jít. Nikoho neznám. Nikoho nemám. Penězi zrovna neoplývám. I když… kdybych prodal nábytek… našel si práci za ubytování a stravu... třeba v nějakým hotelu...“

Chelsie se uchechtla. „Už tě vidím jako pokojskou v těch černejch šatičkách a bílý zástěře.“

Odmávnul jsem její poznámku rukou. „Dal bych si do životopisu kuchařskou praxi.“

„Ale ty nemáš kuchařskou praxi.“

Pokrčil jsem rameny a zastavil se u okna. Hleděl jsem ven do nepříznivého počasí, na lidi tetelící se v bundách a kabátech. Hleděl jsem do ulice, kterou jsem tak dobře znal. Celý to město jsem znal. Stalo se mým domovem, který jsem nikdy neměl. Žili v něm lidi, kteří… se o mě zajímali. Ne proto, že bych byl nějak výjimečný, ale proto, že jsem byl jedním z nich. Konečně jsem začínal mít pocit, že zapadám. A teď bych to měl opustit?

Ohlédl jsem se na Chelsie, které se podivně leskly oči, a zorničky měla rozšířené. Zřejmě i ona byla ponořená do svých vlastních myšlenek, které jsem ani zdaleka nedokázal číst.

Ač jsem to nerad přiznával, přirostla mi k srdci. Něco nás spojovalo, něco mezi námi bylo, ale nevěděl jsem co. Byla pro mě snad vším. Nepřítelem, který mi otravoval život, přítěží, kterou jsem musel zachraňovat… ale i kamarádkou, které jsem mohl věřit a… bože, to bude znít divně… ale nemůžu si pomoct, do jisté míry mi nahrazovala i matku - tím, jak se o mně starala, doslova mě živila a nežádala nic na oplátku. Chyběla jen jediná role. Role milenky. Hleděl jsem na její nijak zvlášť krásnou, ale rozhodně ne nehezkou tvář, na její perfektně tvarované, ale přeci jenom ještě dětské tělo, na její dlouhé, zacuchané, od barev trochu poničené vlasy… vzpomněl si na pocit, který ve mně vyvolala na tréninku. Nebo když mě svlékala. A téměř neznatelně ho cítil zase, to příjemné šimrání v břiše a rozehřívající se krev. Celé mi to přišlo však spíš fyzické než psychické. A tak to u lásky být asi nemá, nebo jo?

Po nekonečně dlouhé době si odkašlala, zvedla se a přešla ke svému batohu, pohozeném u psacího stolu. „No, to záleží na tobě, jestli odejdeš, nebo ne, každopádně dneska tu ještě zůstaneš, ne?“

Přikývl jsem.

Konečně vyštrachala nějakou knihu a s afektovaným úsměvem mi ji ukázala. „Tak co kdybys mi trochu helpnul s angličtinou, pane dokonalý.“

Učil jsem ji dvě hodiny a nevěděl, co by mě mělo udivovat víc, že to vydržela ona, nebo že jsem to vydržel já? Chelsie nebyla zrovna nadaná ani vzorná žákyně. Nebyla vysloveně hloupá, uměla celkem logicky uvažovat, ale pro jazyk měl hotový necit. A taky se těžko soustředila.

„Fajn, řekl bych, že máme oba dost.“

Zaklonila se v židli a promnula si čelo. „Spíš příliš.“

„Mohl bych se vysprchovat?“ zeptal jsem se nejistě.

Zmučeně zamručela a s rukama stále na svém obličeji přikývla.

Když jsem se vrátil, ještě pořád tak seděla.

„Seš v pohodě?“ Povytáhl jsem obočí.

Zamžourala na mě. „Hm? Jo, jenom… je toho na moji hlavu nějak moc.“

„Aha… tak já už pudu.“

Neohrabaně se zvedla ze židle. „Doprovodím tě pro případ, že by nějakej hyperaktiv zavřel sklep.“

Výtahem jsme oba jeli v tichosti. Chelsie se opírala o stěnu a nepřítomně zírala před sebe až do suterénu.

Dveře sklepení byly otevřené, a tak se zase otočila s úmyslem se trochu prospat.

Krásný hlas nám oběma však zmařil plány: „Ani hnout.“

Zpoza rohu vystoupila Husky a v rukách svírala zbraň.

Zdvihli jsme prázdné dlaně do vzduchu a zůstali stát.


Pokračovat na další kapitolu