27. kapitola - Čemu věřit?

Komentář autora: Uuu, mám toho fakt plný všechno... teď vážně, jakože vážně nestíhám. Teda stíhám, ale nemám volno... prostě... chápete :D.
Ale v šuplíku mám 8 000, dobrý, ne? Nejsem si jistá, že mi za to stojí moje duševní zdraví, ale tak... prosíím, nechtějte po mně, abych dneska dokončovala větu :( :D.
Ke kapitole: Tak jo, myslím si, že minimálně půlka vám nevyrazí dech, ale to jedno odhalení, to nejpodstatnější, by mohlo, páč jste nikdo ani nenaznačoval, že by se tímhle směrem odvíjela vaše teorie (možná Charlie, protože ta akorát řekla, že má teorie, ale neřekla jaký :D). Takže po přečtení ruku na srdce, co z toho jste tušili?
Doufám, že se bude líbit. Já jsem celkem nadšená z toho, jak jsem to vymyslela. A ještě vymyslím, nemyslete si, že se všechno vyřešilo :P
Příjemné počtení!
Jo, a díky Lumen Aurelaine za komentáře, jsem moc ráda, že se ti příběh líbil! :) A promiň za "urážku" tvojí cti, ale... to víš, když je někomu 18, tak mu 30letej člověk přijde... straší než ve skutečnosti je :D. A to "vidím" bylo původně napsáno jako "vydím", než mě na to Alalka upozornila, přiznávám se k té strašné hrubce! :D

Žena, kterou jednou její společník nazval Husky, si pro tentokrát nevzala usvědčující boty na vysokém podpatku, nýbrž černé kozačky, které připomínaly holinky. Do nich měla zastrčené šedé, upnuté rifle, ke kterým se bezvadně hodil vínový top s hlubokým výstřihem, z části zakrytý černým rozepnutým kabátem. Nevěděl jsem, kam koukat dřív, na její nekonečně dlouhé nohy, do podprsenky těsně napěchovaná prsa, nebo zbraň, kterou mi mířila na hlavu?

Každopádně to byla dost podivná situace. Chelsie se za mými zády klepala strachy, já tam stál jak solný sloup a Husky začínala být poněkud rozpačitá. Zřejmě proto, že nevěděla, co dál říct.

Když se konečně rozhodla, pohodila hlavou a rozhoupala tak svůj dlouhý černočerný ohon vlasů. „Jacku, je na čase, abys šel se mnou.“

„Já se tam nevrátím,“ zavrčel jsem odhodlaně.

Husky se poněkud zmateně zamračila. „Kam se nevrátíš?“

Hm? Nechápal jsem, co tím sleduje. „Do ústavu. Tam, odkud jsem utekl. Odkud vás poslali.“

Vyvalila na mě své krásné oči, které byly toho dne sladěny do světle modra. „Tak tohle sis myslel? No tak to už chápu, proč si před náma tak zdrhal!“ zvolala skoro až radostně.

Chelsie se ke mně nenápadně poposunula.

Žena se zbraní pokračovala: „Je to úplně jinak, Jacku. Já a Fort jsme z ústavu jako ty. Jsme na útěku jako ty. Akorát že už delší dobu.“

Pochybovačně jsem se zašklebil. „Nikomu přede mnou se nepovedlo utýct.“

„A od koho to víš? Od těch vědátorů?“ Usmála se jízlivě. „Ty by ti tak řekli, že už se to někomu podařilo. Vlastně si myslím, že to je součástí jejich bádání, nechat nás pláchnout. Test naší zdatnosti. Proto po nás taky nepátrají. Alespoň zatím ne.“

Nevěřil jsem jí o nic víc. „Taky jsem se nikdy nesetkal s nikým, jako jsem já. Tvrdili, že jsem první, kdo se vyvedl.“

Povzdechla si a sklonila zbraň. „Jacku, těm prevítům se nedá věřit ani nos mezi očima. Pravda je, že v New Yorku sídlí malá trojčlenná skupina nás kříženců. Takových, jako jsi ty. Společně hledáme uprchlíky a vzájemně si pomáháme. Chceme, aby ses k nám přidal.“

„Proč?“ vyštěkl jsem a dal ruce podél těla. Chelsie se mi natiskla na záda a chytla mě za paži.

„Musíme se odsud dostat,“ zašeptala ke mně, ale já ji téměř nevnímal.

Husky přenesla váhu na druhou nohu. „Protože už to nezvládáš.“

Začínalo mě štvát, že mi neříká všechno a já se jak blbec musím ptát. „Co nezvládám?!“

Naklonila se a loupla očima po Chelsie. Ke mně pronesla: „Seš si jistej, že to chceš rozebírat před ní? Kolik jsi jí toho vlastně řekl?“

Trhl jsem sebou. Pořád jsem byl přesvědčený, že Husky byla jenom jakousi agentkou z ústavu. S pověřením mě dostat zpátky. A vzhledem k tomu, že jsem v novinách nikdy neviděl ani zmínku o tomhle programu na Dokonalou rasu, hádal jsem, že je to tajemství. Dost možná státní tajemství. Takže by asi nebylo nejchytřejší přiznávat, že jsem ho někomu vyzradil, že?

Obrnil jsem se a připomněl si, že Chelsie pro mě udělala to samý. „O svojí minulosti jsem jí neřekl vůbec nic.“

Opět sklouzla pohledem k malé blondýnce. „A ty sis ničeho nevšimla? Nic tě na něm nezaráželo?“

Urputně zavrtěla hlavou.

Narovnala se a zadívala se mi do očí. „V tom případě navrhuji, abychom si popovídali někde o samotě,“ schovala zbraň do pouzdra pod kabátem a zapla si ho.

„Ty to asi pořád nechápeš. Já s tebou NIKAM nepůjdu.“

„Ale ty musíš!“ Dupla si rozhořčeně, jako malá vztekající se holčička. „Copak si vůbec neuvědomuješ závažnost svýho problému? Potřebuješ pomoc!“

„Ty a ten negr jste mým jediným problémem!“

„A to, že jsi nevinnýho muže zmlátil do bezvědomí, ti přijde normální?!“

Zamračil jsem se. „… Cože?“

Povzdechla si. „Já si fakt myslím, že není…“ najednou se zarazila a úplně obrátila list, „vlastně ne, měla by to vědět. Měla by vědět, co seš zač, a podle toho se taky začít chovat, protože, sakra, holka, co sis myslela?!“ vyjela na ni. „Lhát policii? A přechovávat u sebe někoho, kdo by ti bez okolků rozmlátil ciferník?“

Když už Husky nedržela v ruce zbraň, Chelsie se osmělovala. „Ale já nelhala policii, lhala jsem vám.“

„Ale myslela sis, že jsem policajtka.“

Pokrčila ledabyle rameny a Husky zavrtěla hlavou. „Vy jste mi fakt povedená dvojka…“

„Koho jsem podle tebe zmlátil do bezvědomí?“ připomněl jsem jí.

Zaškaredila se na mě. „Ty přece víš koho.“

„Moona?“ zašeptala nevěřícně Chelsie.

Protočil jsem oči v sloup. „Kolikrát mám ještě opakovat, že jsem na něj ani nešáh?“

„No tak, Jacku. Nemusíš to zapírat. Já tě neudám.“

„Já nic nezapírám! A víš, co si myslím? Že to TY s tím svým kámošem jste ho zbili. Tak jako jste podpálili Castilla. A hodlali jste to na mě hodit, abych se musel rozhodovat mezi vězením a ústavem.“

Vystrčila bradu a otevřela pusu. „Co?!“ Vypadlo z ní. „Já že… my že…“ vztekle se nadechla. „Jacku, já byla u toho, když jsi Jeffersona zmlátil. Vzpomínáš si? Viděl muže a ženu. Zabránila jsem ti ho zabít! S tím požárem jsem bohužel takové štěstí neměla, a ani si nejsem jistá, že ho máš na svědomí. Zrovna tu noc jsem se u tebe stavovala, ale nebyl jsi doma. Asi ve dvě ráno jsem odešla a tys byl pořád někde venku.“

Nenechal jsem se odradit. „To, že Jefferson viděl muže a ženu, může taky usvědčovat tebe a tvýho parťáka. A před Castillem jsem si všiml, že si hraješ se zapalovačem.“

„To přece nic nedokazuje.“

„A ty máš nějakej důkaz o tom, že jsem to udělal?“

Frustrovaně si promnula čelo. „Tohle nemá cenu. Buď seš neoblomnej lhář, nebo si to vážně nepamatuješ. Což celou situaci jenom zhoršuje…“ odmlčela se a pak na mě upřela takový pohled, že mi přeběhl mráz po zádech. „Víš, Jacku, je tu ještě jedna věc, kterou ti v ústavu neřeknou. Drtivá většina z nás, z nás „dokonalých“,“ naznačila uvozovky, „trpí nějakou psychickou poruchou. A obvykle dost vážnou. Těžko říct, jestli to zavinilo přešlechtění, nebo to, jak s námi zacházeli… ale je to tak. A ty, můj příteli, máš při nejmenší problémy s agresivitou. A výpadky paměti. A dost možná i paranoiou.“ Její oči zjihly. „Pojď prosím s námi, Jacku. Zajistíme ti pomoc. Odbornou pomoc.“

Jenom jsem zavrtěl hlavou.

Zkusila jinou taktiku. „Copak nechápeš, že tím neškodíš jenom sobě? Klidně by se mohlo stát, že se přestaneš ovládat a něco uděláš někomu, na kom ti záleží. Jako třeba Chelsie,“ ukázala na ni demonstrativně. „Jacku, já věřím, že seš dobrák, ale… poněkud nevyzpytatelný. Pokud nepůjdeš se mnou, najdi si alespoň nějakýho psychiatra tady, prosím.“

„Já nepotřebuju cvokaře.“

Odfrkla si. „Tuhle fázi popírání fakt miluju.“

„Já nic nepopírám,“ odsekl jsem znovu.

Obezřetně nás obešla a zamířila tak k východu. „Zůstaneme ve městě ještě pár měsíců. Kdyby sis to rozmyslel, Chelsie má na mě číslo.“

Zamračil jsem se. „A to je všechno?“

Tmavovláska už stála na schodech. Rozhodila bezradně rukama. „A co mám asi tak dělat? Mířit ti čtyřiadvacet hodin denně revolverem na hlavu a říkat ti jak se chovat? Při první příležitosti bys nám pláchnul a vyšlo by to na stejno, pro tebe ještě hůř. Ne. Musí to být tvoje rozhodnutí. Musíš si sám přijít na to, co je pro tebe nejlepší.“ Na Chelsie se smutně usmála. „Moje první slova o tom, že někteří lidé nejsou, jací se zdají být, sis k srdci zrovna nevzala. Poslechni mě aspoň, když ti říkám, že by sis měla dávat větší pozor, s kým a jak jednáš, jinak si nabiješ,“ a s tím už definitivně odešla.

Zůstali jsme tam s Chelsie mlčky stát ještě několik minut. Stále se ke mně tiskla, ale už mě její srdce netlouklo do zad jako kladivo.

Najednou začala těžce oddechovat a vzlykat. Otočil jsem se na ni a spatřil slzy na její pokřivené tváři. Odmítavě vrtěla hlavou.

„Tohle je už fakt moc… tohle… to je…“ odstoupila ode mě a začala kopat do zdi.

Nenapadlo mě říct jí nic lepšího než: „Uklidni se.“

Trhla hlavou směrem ke mně s nepříčetným výrazem. „Uklidnit se? Uklidnit se?! Do prdele, Jacku! Máš vůbec tušení, jak mi je?! Připadám si jak… husa! Jak blbá, ukdákaná husa, která každýmu důvěřivě zobe z ruky!“ Zajela si rukama do vlasů. „Nevím, komu mám věřit! Já mám svejch starostí dost. Propadám. Já kurva propadám! Na základce! A můj kluk mi po měsíci tvrdí, že mě miluje, a cpe mi rukou do kalhotek. Moje nejlepší kamarádka…“ zlomil se jí hlas. „Moje nejlepší kamarádka mě nenávidí. Před chvílí na mě mířili zbraní. Lžu svým rodičům, přátelům a domnělým policajtům. A kvůli komu? Kvůli tobě! Kvůli nějakýmu pošahanýmu magorovi, o kterým všechno, co vím, je dost možná jenom výplod jeho bujný fantazie!“

To už se rozproudila krev v žilách i mně. „Myslíš si, že mně tahle situace nějak vyhovuje?! Že se mi líbí, jak se o mně stará blbá puberťačka, která se stěží dokáže postarat sama o sebe?! Že mě baví nechat si srát na hlavu od celýho světa, kterej mi říká, kdo jsem, a jak bych se měl chovat? Ne! To fakt, do prdele, kurva, ne!“ Taky jsem si několikrát kopnul do zdi, ale po mých úderech se sesypala vrstva omítky. „Já chci normální život!“ řval jsem na ni a ona tam jen stála a zírala. „Copak to je tak moc?! Proč mi ho musej všichni kazit? Všichni se mi plíst do cesty?!“

„Tak tohle si myslíš?“ zanaříkala. „Stojím ti v cestě za normálním životem?“

Jen jsem zavrčel.

Zaťala pěsti. „Ale na to, abych ti poskytla úkryt, jídlo, pití a léky, na to jsem ti byla dobrá, co?! Já tě k sobě nezvala, to tys za mnou přišel škemrat o milost!!!“

„Hlouběji už jsem klesnout nemohl…“

„Ty sráči. Využil jsi mě!“

„Tak už to v životě chodí, zvykej si.“

Ukázala ke dveřím. „Vypadni… a jestli se vrátíš, vezmu si na tebe ten nůž, kterým jsi mi málem zmrzačil kamarádku.“

V hlavě mi pulzovalo a svaly se mi napínaly k prasknutí. Ta touha jí praštit byla téměř nesnesitelná. Měl jsem chuť ji mlátit tak dlouho, dokud by z ní nestříkala krev. Úplně jsem tu scénu viděl před očima. Jak jí lámu kosti a přerážím čelist.

Jen nějakým záhadným způsobem jsem tuhle svou potřebu v sobě potlačil a prosvištěl kolem Chelsie jako kulový blesk. Bez váhání. Bez jediného pohledu. Bez slova na rozloučenou. A doufal jsem, že už ji v životě neuvidím.

Pokračovat na další kapitolu