27. kapitola

Podtitul: Laskavost

Komentář autora: Tak... na týhle kapitole jsem se vyřádila po takový tý... "informační" stránce. Používám tam pár Evenckých slov, tak nějak nastiňuju, jak to tam vypadá a tak... zkrátka využila jsem všech znalostí, co mi poskytly knížky od Pavlíny Brzákové + wikipedie (ale ta fakt minimálně) :D. Jinak je to taková normální, ne moc záživná kapitola. A Ivan tam má úžasně roztomile Ivanovskou "hlášku" O:) :D.

Ať se líbí ;)
Jo a další kapitola bude NEJDŘÍV 8. 11. (za 14 dní). Čekají mě 4 dny volna, tak snad s tím trochu pohnu ale.... ááá, 4 dny volna, 4 dny volna!!!! Chci shnít leností!!! :D
Teď už fakt můžete číst :D.

Bylo kouzelné vidět tajgu se znovu zelenat, ale přesto jsem ji měl radši zasněženou. A to z jediného prostého důvodu - komáři. Nebylo před nimi úniku, byli prostě všude. Ještěže jsme s Irinou měli nakoupené ochranné masti a náramky z bylin od zdejších lidí. S repelentem by si žádný smrtelník nevystačil. Dokonce ani upír ne.

Od doby, co jsme opustili Londýn, jsme toho moc nenamluvili. Irině se nelíbilo, že ji může někdo ovládat, a začala o tom hodně přemýšlet. Kolikrát už asi udělala něco jenom proto, že jí to ďábel přikázal? Kolikrát toho ještě zneužije? A k tomu se má po víc jak deseti letech znovu setkat se svojí matkou, která se jí zřekla… a možná o tom ani nebude vědět.

Bylo mi jasné, že to s Evenky nebude jen tak. Neměli nás lúčal - tak říkali Rusům - zrovna v lásce, a dostat se k šamanovi bylo pro přistěhovalce téměř nemožné. Ale já věděl, jak na ně. V Irkutsku jsem nakoupil deset lahví vodky, brambory, vepřovou kýtu, rýži, výběrový tabák, léky a nějakou čokoládu pro děti. Zásoby jídla a alkoholu neměli nikdy dostatečné. Letadlo přilétalo jednou měsíčně, pokud na ně ovšem nezapomněli, což se stávalo poměrně často. Tajga skýtala dost losů a ryb pro jejich malou vesnici, ale pořád se to jíst nedalo. Za jakoukoliv službu se platilo vodkou. Takový dar nám mohl umožnit vstup do vesnice, dokonce i jako upírům, ale k šamanovi? Těžko říct.

Do srubu jsme dorazili až za tmy, a tak jsme návštěvu osady přesunuli na druhý den ráno. Beztak jsme se potřebovali prospat. Ulehli jsme s Irou na manželské lože. Byla ke mně otočená zády a já nevěděl co dělat. Zkusil jsem jí položit ruku na drobounké rameno, a když se nijak nebránila, přitulil jsem se k ní a políbil ji na něj.

„Bude to dobrý, uvidíš,“ pošeptal jsem jí a nosem pročesal vlasy.

Stále ke mně byla zády. „Jo, jenom se nechám ovládnout ďáblem a ten za mě odře všechnu práci,“ zabručela a ošila se.

Povzdechl jsem si. Co na tohle máte říct?

„Kdybych mohl, udělal bych to místo tebe. Ale bohužel.“

Konečně se ke mně otočila čelem. „Udělal bys to jen proto, abych nemusela já? Nebo bys to pro Elenu udělal, i kdybych s tím já neměla nic společného?“

Chvíli mi trvalo, než jsem její otázku pochopil. A delší chvíli mi trvalo, než jsem se zmohl na odpověď. „Asi jo. Jo, udělal bych to pro ni. Je to moje kamarádka, mám ji rád, a navíc jsem ji do toho srabu namočil. A proto chápu, proč se do toho tobě nechce. Ty neneseš ani kapku viny a… no, nejste si s Elenou tak blízký, pokud se nepletu.“

Mlčky se mi dívala do očí. „Přesně tak. Tak proč bych to měla dělat?“

Vzal jsem ji za ruce a láskyplně hladil po prstech. „Kvůli mně?“ zkusil jsem to s prosebně ohrnutým rtem. „Nebo aby nás Damon nezabil?“

Nerozesmál jsem ji. „Nebo spíš proto, že nemám na výběr. Ten ďábel mě k tomu stejně donutí.“

„Chápu tvoje obavy, poklade, ale… čeho by ses vlastně měla bát? Já nedovolím, aby se ti něco stalo, a budu pořád s tebou.“

„Slibuješ?“ pípla.

„Slibuju,“ políbil jsem ji na rty a převalil se na ni. „A teď buď zlobivá holka a nestydatě se se mnou pomiluj,“ zapředl jsem jí do ucha a konečně ji přinutil k úsměvu.

Po dobrým sexu se hned líp vstávalo. Příjemně zmožené svaly se po krátkém protažení uvolnily a po skleničce krve nabraly na síle. Irina už se netvářila tak ustaraně, jen její úsměv byl trochu nervózní.

„Připravená?“

Přikývla. Nastartoval jsem džíp a vyrazil do vesnice. Tam jsme přesedli do vrtulníku a vzletěli. Osada Evenků byla zhruba šedesát kilometrů od mýho domu a nevedla k ní pořádná cesta. Dokodrcat se tam džípem by sice šlo, ale mé citlivé prdelce by to nijak neprospělo. Ani té Irininé, samozřejmě.

Přistáli jsme na paloučku, kam dosedala všechna letadla, která přivážela zásoby. Odtamtud už to bylo do osady jenom pár set metrů. Z čumů* vyběhl tucet dětí a s povykem se nás jal přivítat. Usmál jsem se a čekal, až k nám doběhnou. Jenže nedoběhly. Zastavily se v půli cesty a zůstaly na nás zírat. Jedno dítko utíkalo zpátky do vesnice. Vlezlo tam do jednoho stanu a z něj se vyloupla malá, zavalitá žena. Něco jí pošeptalo, žena přikývla a šla za ním směrem k nám. Hned mi bylo jasné, o koho se jedná. Už jenom podle toho, jak Irina zbledla.

Asiatka se k nám líně kolébala a courala si svou dlouhou sukni z hnědé kůže. Kolem krku a zápěstí se jí pohupovaly různé primitivní šperky. Mahagonové, řídké vlasy za ní vlály v nekonečném závoji. Krom sukně měla na sobě ještě plátěnou halenu a kožené boty.

Došla až těsně k nám. Jako Ira i ona měla na Asiatku poměrně široké oči. Oproti své dceři byla však… tlustá. I když oproti Irině byl tlustý snad každý Evenk. Mělo to své opodstatnění - čím víc tělesného tuku, tím víc tepla, a to bylo pro přežití v tajze nezbytné.

Úzké rty ještě stáhla, takže nebyly ani vidět. „Co nám neseš, lúčo?“ Zavětřila a odplivla si. „Nebo bych ti měla říkat spíš čignite?“

Od Iry jsem věděl, že čignit znamená v jejich řeči lidojed. Většinou se tím mysleli kanibalové, postupem času se však význam toho slova rozšířil.

Ošil jsem se. V ženině přítomnosti mě střídavě polévalo horko a chlad. „Přinesli jsme nějaký jídlo a léky. A taky vodku.“

Nakrčila ret. „A proč nám to čigniti nesou?“ Konečně aspoň naznačila, že ví i o Irině.

„Protože si chce s tebou promluvit jeden tvůj starý známý,“ odpověděla dívka vedle mě tak klidně, až mě to vyděsilo. Podíval jsem se na ni a všiml si, že se lehce usmívá.

Šamanka zbystřila a o krok ustoupila. Prohlížela si Irinu odshora dolů a nemohla se na ni vynadívat. „Co to má bejt?“

„Přece víš, že tvoje dcera je dcera ďáblova. No, taťka je doma,“ zazubila se.

Bylo to zvláštní, ten hlas zněl jako její, ale přitom její nebyl.

Žena se naježila. „Jak se opovažuješ?!“

„Nechceš si promluvit radši někde v soukromí?“ Poukázala na děti, které tomu nehybně přihlížely.

Šamanka na ně křikla, ať si jdou po svejch, a upřela svůj pohled opět na Irinu. „Žádnej démon u mě není vítanej. Teď mluv.“

Ira se hrozivě narovnala a přistoupila ke své matce tak blízko, až se jejich oblečení dotýkalo. „TY mi nemáš co poroučet,“ zavrčela. „Nezapomínej, že bych tu tvoji vesničku mohl velice snadno vyhladit, kdybych chtěl.“ Když to nijak nekomentovala, obešla ji kolem dokola a postavila se zas na moji stranu. „Ale kvůli tomu jsem nepřišel. Jistě víš, že jsem kdysi pro tvého prapraprapraděda něco vykonal, že?“

Přikývla.

„V tom případě si seš jistě vědoma i toho, že mi za to slíbil laskavost, která, pokud by mi byla odmítnuta, by zahubila celý váš národ.“

Další hbité přikývnutí.

„Je na čase vyrovnat účet.“

„Co po mně chceš?“

„Nemáš se téměř čeho bát,“ usmála se Ira tak, jak nikdy předtím, „jde o docela prostou prosbičku. Jen přijmi jednu upírku a pomož ji nahlédnout do jejího nitra.“

Zašklebila se.

Ďábel dál vysvětloval. „Tvoří se v ní nová osobnost, která ÚDAJNĚ potřebuje být zastavena. Nepodceňuj ji. Měl jsem tu čest se s ní nepřímo shledat a můžu tě ujistit, že nebezpečnějšího upíra ve světě nenajdeš,“ smutně si povzdechl, „bude jí škoda, ale co se dá dělat?“

„A někoho takovýho mám vzít na posvátný místo?“

„Jsem si jist, že šlechetní pánové Damon Salvatore, Stefan Salvatore a Ivan Lenský se postarají o tvoji bezpečnost,“ usmála se Ira konejšivě a jedovatě zároveň.

„Další upíři?!“

Pokrčila rameny. „Nehnou se od ní na krok. A věř mi, bude to tak lepší.“

„Tobě se nedá věřit,“ odsekla.

„Ani bych neřekl. Já svoje slovo držím. Co ty?“

Žena tam stála a upírala na dceru nenávistný pohled. Měl jsem všechny důvody doufat, aby přijala, protože kdyby odmítla, přišel bych tak nejen o Elenu, ale i o Irinu. Takovou ránu bych nepřežil. Zoufale jsem chtěl nějak šamanku přesvědčit, ale nevěděl jak.  Ani jsem nevěděl, jak ji oslovit. Jméno šamana se totiž zásadně neříká. A tak jsem tam jenom stál a očima se jí snažil vysvětlit, že z té situace existuje jenom jediné východisko.

Po nekonečně dlouhé době se zhluboka nadechla. Vzedmul se přitom vítr a rozfoukal jí po kolena dlouhé vlasy.

„Dobře. Přijmu tu upírku. A pak bude dluh splacen.“

Irininy rty se roztáhly až k uším. „Do puntíku.“

Náhle nebylo co říct. Zavládlo ticho tajgy, které hučelo bzukotem komárů a šumělo ve větru zmítajícími se větvemi jehličnanů.

„Ty zásoby jsme vám vážně přinesli,“ vzpomněl jsem si najednou na tašku, kterou jsem křečovitě svíral v zaťaté pěsti.

Položil jsem ji vedle šamanky na zem, ale ta se na mě ani nepodívala.

„O tvoji dceru je dobře postaráno, kdyby tě to zajímalo,“ promluvil ďábel k ženě a zazubil se na mě. „Řekl bych, že dokonce nadstandardně.“

Kdybych mohl, tak bych mu jednu vrazil.

Šamanka popadla tašku a hodila si ji přes rameno. „Nemluv o mojí dceři. Já žádnou nemám. Chargí** mi ji vzal,“ zamumlala a otočila se k nám zády.

Chvíli jsem ji pozoroval, jak se vzdaluje, a pak se obrátil na Irinu. Ještě pořád v ní byl ďábel. „Už můžeš jít,“ ubezpečil jsem ho.

„Nač ten spěch,“ protáhl se líně a zeširoka usmál, dokud se nestřetl s mým vražedným pohledem. „Víš, Ivánku, mohl bych v ní být klidně celou věčnost. Mohl bych…“ zarazil se uprostřed věty. Vyvalil oči a pak náhle zamrkal.

Irina začala lapat po dechu, jakoby právě doběhla maratón. Předklonila se a zapřela o kolena. „Ne,“ zasípala. „To bys - teda - rozhodně - nemohl.“

Dal jsem jí minutku na vydýchání a pak jí odepřel kyslík tím nejpevnějším obětím, ze kterého by ji ani ďábel nedostal.

                                                                                                   

*čum = stan s kruhovitým půdorysem. Takový týpí.

**Chargí = bůh podsvětí


Pokračovat na další kapitolu