23. kapitola - Co blbneš?

Komentář autora: Tohle je celkem nezajímavě zajímavá a nudně zábavná kapitola. A ne, ty slova si vzájemně neodporují :D.
Rozhodla jsem se nadhodit takovou myšlenku, která mně samotný občas vrtá hlavou. Totiž, že lidi tak nějak nadělaj moc velkej humbuk kolem toho, kdy si říct "miluju tě". Mně samotný se jednou stalo, že mi přítel slíbil výlet nebo něco prostě úžasnýho a já byla tak nadšená, že jsem mu jen tak řekla, že ho miluju, a to jsme spolu byli teprv chviličku. A v tu chvíli jsem si připadala hrozně blbě, myslím, že jsem to ani nedořekla a dala mu radši pusu, aby se to "zakecalo" :D. A asi po roce (mně věci docházej fakt hodně opožděně :D) jsem si na to vzpomněla a říkala si... sakra, proč jsem se za to styděla? Proč jsem se zarážela? Proč bych to neměla říkat? Vždyť to byla pravda, v tu chvíli jsem ho milovala... No, bude vám to jasnější po kapitole, docela by mě potěšilo, kdybyste k tomu napsali vlastní názor, jestli vám přijde, že lidi ty slova přeceňujou nebo naopak podceňujou. Já sama jsem taková rozpolcená v tomhle :D.
A taky jsem asi zapomněla, že Jack je člověk a ne můj pes. Svýmu psovi totiž celkem často říkám: "Pudeš na mráz", když mě naštve. A ještě dodávám hajzle :D
A další problém na seznamu...
Mno, příjemné počtení :)
Další kapitola NEJDŘÍV 8. 11.
Edit: Ááááá, už konečně funguje Informatorium!!!

Co asi dělá Jack?

„Za oslovením se vždycky píše čárka…“

Co když má vážně zápal plic? Nebo ho tam někdo najde a vyhodí? Co když se mu přitíží?

„Máš taky docela problémy s předponami a příponami. Co si je procvičit?“

Neměla bych ho jít zkontrolovat? Má dost jídla a pití?

„Posloucháš mě vůbec?“

Musím se na něj jít podívat. Ale kdy? Na co se mám vymluvit?

„Ty mě neposloucháš, že ne?“

Už toho moc není v ledničce. Možná, že naši pojedou na nákup. Pak bych měla aspoň hodinku na…

Tok jejích myšlenek přerušil pevný stisk na ramenech. Otočila se na Archieho, který seděl vedle ní u psacího stolu a jemně s ní třásl.

„Já chápu, že gramatika není zrovna to nejzajímavější téma, lvíčátko, ale poslední dobou seš mimo, i když ti říkám něco… normálního. Co je s tebou?“

Chelsie si skousla ret a zahleděla se do chlapcových pomněnkově modrých očí. „Promiň. Nějak se nedokážu na nic soustředit.“

„To jsem si všiml,“ poznamenal. „Ale proč? Co tě trápí?“

Schovala spodní ret pod horní a nepřestávala ho okusovat. Nikomu neřekla, že na chodbě - už vlastně ve sklepě, protože jeden soused začínal mít kecy - schovává Jacka Freemana. Jak by taky mohla? Kdo by to pochopil? Kdo by pochopil, proč svléká kluka, kterého sotva zná? Proč ho tak opečovává, když je starší a silnější než ona? Kdo by pochopil, proč u ní hledá přístřeší, když má vlastní byt i práci? Ani ona sama tomu úplně nerozuměla. Věděla jen, že je Jack v průšvihu a potřebuje ji.

Těžce si povzdechla a jako obvykle spolkla pravdu jako podpantoflák hrdost. „Nic. Jenom se mi nelíbí, že propadám.“

Zářivě se usmál a promnul mezi prsty konec jejího dlouhého copu. „To je docela paradox.“

Pozdvihla obočí, aby jí to vysvětlil.

„Propadáš, protože se nesoustředíš. Nesoustředíš se, protože myslíš na to, že propadáš.“

„A to je paradox?“ Netvářila se o nic chápavěji.

„Ty nevíš, co to slovo znamená?“ Ze všech sil se snažil neznít odsuzovačně, ale otázky tohohle typu budou mít asi vždycky opovržlivý nádech.

Chelsie se zaklonila na židli a zahleděla ke stropu. „Ale joo, jen… bych ti ho nedokázala vysvětlit.“

„Ani teď ne?“

Pohybovala sešpulenou pusou ze strany na stranu, což dělala obvykle tehdy, když přemýšlela, ale předem věděla, že nedojde k žádnému pořádnému závěru.

„No,“ Archie se zvedl ze židle, natočil si tu Chelsiinu k sobě čelem a zapřel se o její opěrku, takže se skláněl několik centimetrů nad dívčiným obličejem, „tak ti zkusím dát jinej příklad,“ zaklonil hlavu a špičkou jazyka si přejížděl po rtech.

Chelsie přitom napadlo, že spousta lidí se dívá do stropu, když nad něčím přemýšlí.

„Ah, seru na to,“ vzdal to asi po minutě a půl, „stejně jsem se ho snažil vymyslet jenom jako záminku pro tohle,“ sklonil se ještě o něco níž a políbil Chelsie na rty.

Když se vzpamatovala z počátečního šoku, rozesmála se do jeho hřejivých rtů.

„Já tě fakt miluju,“ vypadlo z ní a hned to chtěla vzít zpátky. Rozhořely se jí tváře a vykulenýma očima hleděla do těch jeho.

Ou, sakra! Tohle je poprvý, co jsem mu to řekla! Ne, ne, ne! Vždyť je na to moc brzo! Vždyť spolu chodíme teprve měsíc a půl!

Archie si jejích rozpaků všiml, ale už od samého začátku je hodlal ignorovat. Přisál se k jejím rtům o něco hladověji a vzal ji za čelisti. Tím, jak si přitahoval její obličej k svému, se jí snažil postavit na nohy. Po chvíli jí to došlo, stoupla si a zajela mu rukama do zadních kapes kalhot. Ráda ho tak držela.

Líbali se mnohem vášnivěji než když předtím. Chelsie se motala hlava a Archie ji začal směřovat k posteli. Posadil ji na okraj a ona se o kus posunula, aby se tam taky vešel. Zalehl ji a pohladil po tváři. Blondýnka mu vsunula dlaně pod tričko a přes břicho mu jela až nahoru k lopatkám. Mohla si tak ověřit, že má opravdu pěkné tělo. Ne svalnaté, ale pevné a štíhlé. Oběma se z toho zrychloval dech. Oba chtěli víc, ale jen jeden z nich o tom měl konkrétní představu. Povolil jí kalhoty a rukou zajel do kalhotek.

Chelsie doslova vyjekla a odsunula se od něj, až narazila hlavou do pelesti.

Archie, celý zadýchaný, se tomu zasmál. „Co blbneš? Seš v pohodě?“

Shrnula si tričko přes rozepnuté kalhoty a chytla se jednou rukou za hlavu. „Co já blbnu?! Ty blbneš!“ ječela šeptem.

„Já blbnu?“

„No kdo jinej?“

„Co jsem provedl?“ Rozhodil rukama a nechal je s plesknutím dopadnout na svá stehna.

„No to… tohle!“ ukázala na své kalhoty a při jednom si zapnula poklopec.

„Vždyť o nic nejde, Elso,“ pohladil ji po koleni a ona si skrčila nohy pod bradu.

Pak se zvedla a přešla ke stolu. Sedla si k sešitu a chvíli do něj mlčky zírala. Nakonec ho zavřela a otočila se k Archiemu. „To ti teda pěkně děkuju. Teď už se VŮBEC nemůžu soustředit.“

„Tak se vrátíme zase k tamtomu?“ Usmál se rošťácky a Chelsie se rozvibroval žaludek.

„Ne! Vždyť je na to moc brzo a… a vůbec, jsou doma naši, co kdyby nás načapali?!“

Pokrčil rameny. „To neuměj klepat?“

Zavrtěla hlavou. „Seš nemožnej.“

„A já tě taky miluju, mimochodem,“ naklonil hlavu na stranu a mile se na ni usmál.

Dívka sebou trhla a zatajila dech. Dívala se na něj, jak tam sedí v její posteli, nohy složené pod sebou, vlasy rozcuchané a obličej tak roztomilý, že by na něj nejradši v jednom kuse šišlala.

„Neříkej to jen tak,“ zabručela. „Takový věci se neříkaj jen tak.“

„Pff, Chelsie,“ odfrknul si a vstal. Předstoupil před ni a ona si založila ruce na prsou v obranném gestu. Musela k němu vzhlížet. „Ty ve všem hledáš moc velkou vědu. Já jenom dělám, co dělat chci, a říkám, co cítím. A o tom to je, ne? Být k sobě otevření,“ vzal ji za paže a hleděl do jejích čokoládových očí. „Miluju tě. Nepotřebuju čekat půl roku na to, abych to mohl říct, když to cítím už teď. Nemusím čekat na tu správnou chvíli, když už to mám na jazyku. Nebo jo?“

Nepohodlně přešlápla. „Obvykle si s tím lidi dávaj víc na čas. Mně to jen omylem uklouzlo,“ zabrblala.

Protočil oči v sloup. „Komu záleží na tom, jak to dělaj ostatní?“ Mlčela, a tak pokračoval: „Nechci na tebe tlačit, ani spěchat, Chelly. Nemusíme se hned válet v posteli, ale nechci se bát říkat, co cítím. Nechci, abychom si na něco hráli a něco si tajili. Co ty na to?“

Dlouze na něj hleděla a znovu začala pohupovat pusou ze strany na stranu. Nakonec se usmála a zavrtěla hlavou. „Tak dobře. U mě to stejně byla láska na první pohled, tak co si to tu snažím namluvit?“ Přehodila mu ruce přes ramena a propletla prsty.

Zazubil se, trochu kysele. „Mně to trvalo o něco dýl, stydím se,“ a znovu ji políbil. „A teď k těm předponám a příponám…“

Chelsie se opravdu, OPRAVDU snažila soustředit na učení, ale Archie svými slovy pohřbil i tu nejmenší naději.

A stejně to neměl říkat. A já taky ne. Jak můžeme vědět, že je to láska? Ale věděli bychom to vůbec někdy? Vždyť všichni jsou vždycky nejšťastnější na začátku vztahu. Jsou NEJZAMILOVANĚJŠÍ, nebo ne? Přechází vztah ve stereotyp nebo v lásku? Začínám si myslet, že ta gramatika vážně není tak složitá. Alespoň v porovnání s mezilidskými vztahy ne…

Strávili společně celé sobotní odpoledne. Kolem páté Archie odešel a Chelsie zůstala doma sama se svými rodiči. Frustrovaně přecházela po pokojíčku a přemýšlela, jak je na tom Jack.

Z ničeho nic se praštila do čela. Vždyť mu můžu zavolat na mobil!

Ujistila se, že jsou dveře zamčené, a opřela se hýžděmi o roh stolu. Netrpělivě naslouchala pravidelnému tůtání, dokud ho nepřerušilo cvaknutí a zarachocení.

„Ano?“

„Ahoj, Jacku. To jsem já, Chelsie,“ špitla.

„Aha. Čau,“ jeho hlas k ní doléhal s ozvěnou.

„Jak ti je?“ Zírala na svoje ponožky a nimrala se palcem v koberci.

„Lepší se to. Myslím, že už nemám horečku.“

„Tak to je dobře. Nepotřebuješ něco? Nic ti neschází?“

„No… ehm, už nemám co pít.“

„Aha, dobře, tak… já to nějak zařídím. Pokusím se za tebou přijít, dobře?“

„Budu tady,“ zabručel a zavěsil dřív, než Chelsie stačila cokoliv dodat.

Zamračila se na telefon a strčila si ho do kapsy. „Ten kluk je fakt divnej…“

Chelsiiny rodiče trávili u televize zhruba devadesát procent svého volného času, takže nebylo nijak těžké je v bytě najít.

„Máme něco k večeři?“

Chelsiina matka se neobtěžovala odtrhnout pohled od obrazovky, jen z koutku úst utrousila: „Je tam zbytek polívky.“

Blondýnka zarazila ruce do kapes a zhoupla se na špičkách. „A dál?“

„Dál nic. Dneska máme studenou večeři. Je tam nějaký pečivo, myslím.“

„A nemám pro něco zajít do sámošky? Ještě budou mít otevřeno.“

Chelsiina matka pokrčila rameny. Pomalu jí začalo vytáčet, že jí unikají slova z jejího oblíbeného pořadu. „Jestli chceš… ale ráno pojedeme s tátou na nákup.“

„Do tý doby bych klidně mohla umřít hlady,“ zavrčela. „Hned budu zpátky. Vezmu si od tebe z peněženky nějaký prachy, můžu?“

„Hm,“ zabručela Sylvie a předklonila se na znamení, že ji to, co běží v televizi, opravdu zajímá.

Chelsie spokojeně zamířila do předsíně, kde si vzala z matčiny kabelky peníze a navlékla na sebe huňatou mikinu. Potom z bratrova pokoje vytáhla lyžařskou bundu pro případ, že by Jack chtěl jít s ní.

Sjela výtahem do suterénu, otevřela dveře sklepení a rozsvítila světlo.

„Jacku? Seš tady?“ zavolala do chodby a čekala na odpověď.

Zpoza rohu vyšel Jack v krátkých teplácích a seprané mikině. Mlčky na ni hleděl.

„Jdu na nákup, chceš jít se mnou, nebo ti mám jenom něco přinýst?“

Poměrně dlouho o jejím návrhu přemýšlel. Nebyl si jistý, na kolik je bezpečné vycházet. Ne kvůli nemoci, ale svým pronásledovatelům. Nečekají na něj za rohem? Nebyl při síle, nemuseli by se ani moc snažit a dostali by ho. Kdyby však věděli, kde se nachází, tak už by si pro něj dávno přišli, no ne?

Nakonec souhlasil a převzal od dívky teplou bundu. Musel se udržovat v kondici a menší zdravotní procházka nemohla být na škodu.

Kráčeli převážně mlčky. Ulice byly rušné a Jack nezpozoroval nic podezřelého. Chelsie byla poněkud nesvá a ticho mezi nimi ji znervózňovalo. Nevěděla však, jak ho prolomit, a tak se s ním prostě smířila a doufala, že v obchůdku bude fungovat topení. Když uviděla prodavače v krátkém rukávu, rozepla si mikinu a s úsměvem a Jackem v těsném závěsu vešla dovnitř.

„Tak jo. Na co máš chuť?“

„Na pizzu,“ zamumlal chlapec a ostražitě se rozhlížel kolem.

„Hm,“ našpulila rty a mlaskla, než znovu promluvila, „už vidím, jak našim vysvětluju, že potřebuju do sklepa donýst teplou pizzu. Vyber si něco, co se nemusí rozmražovat, géniusi.“

„Správně je to: rozmrazovat, génie. Negramoto,“ zamumlal a dál jí šlapal na paty.

Dupla mu na nohu. „Půjdeš na mráz!“

Nijak na to nereagoval a natáhl se po jablečném závinu. Dále si vzal nějaké masové konzervy, rohlíky, co zbyly, a dvě lahve čaje. Chelsie nezůstal na vlastní večeři ani cent, ale co se dalo dělat?

„Tak jo, ještě něco?“ vydechla ztrápeně a stiskla si škrundající žaludek.

Jack neodpovídal, a tak se na něj otočila. Díval se k chlaďákům, svaly napjaté, výraz strnulý. Zamračila se a pokusila uhodnout, co ho tak zaujalo. Stál tam akorát nějaký černoch a prohlížel si mléčné výrobky.

„Děje se něco?“ Šťouchla do svého společníka loktem, aby si získala jeho pozornost.

Sklonil k ní hlavu a šeptal: „Ten chlap. Sleduje nás.“

Chelsie sebou trhla a vyvalila na cizího muže oči. Nevšímal si ničeho jiného než zboží. Měl na sobě hnědou mikinu, která mu sahala skoro až ke kolenům, a šedivé tepláky.

„Seš si tím jistej?“ Nemohla se zbavit jistých pochybností.

„Viděl jsem ho, jak něco mumlá do rukávu. Určitě tam má schovanej mikrofon.“

V tom se Jack prudce otočil k východu.

„To je ona,“ řekl to tak potichu, že mu Chelsie sotva rozuměla.

Nikoho neviděla. Nikoho neslyšela.

 „Musíme zmizet. Hned!“ A rozešel se k východu, nedbaje toho, jestli ho dívka následuje nebo ne.

Zůstala tam stát, s rukama plnýma nákupu, a nevěřícně se za ním dívala. Znovu se ohlédla po černochovi, který zbystřil, ale nepohnul se. Střetl se s jejím pohledem, chvíli ho opětoval a pak si konečně vybral nějaký jogurt a šel s ním ke kase.

Hm? Nezmohla se ani na myšlenku.

Zavrtěla hlavou a zamířila k pokladně. Naházela jídlo do papírové tašky a odnášela ji domů. Po Jackovi nebylo nikde ani památky. Do sklepa se nevrátil. Položila nákup na zem a vylovila z kapsy mobil. Nebral jí to. Co ti kluci dneska tak blbnou?! Napsala mu tedy krátkou sms, ať se kouká vrátit, nebo mu to všechno sní, a vyjela výtahem do pátého patra. Rodiče ještě pořád seděli na gauči v obýváku, a tak se nepozorovaně přesunula do pokoje. S odporem se zahleděla na učebnici gramatiky. Slíbila Archiemu, že si před spaním třikrát přečte pátou kapitolu. Těžce si povzdechla a svalila se s knihou do postele. Asi v půlce se jí rozezvonil telefon. Očekávala, že na displeji uzří Jackovo jméno. Místo něj na něm však zářilo několik číslic.

„Ano?“ ohlásila se váhavě.

„Dobrý den, tady Jane Smithová, soukromá detektivka. Mluvím se slečnou Chelsie Howe?“

Dívku polil studený pot. Soukromá detektivka? Co jsem probůh provedla? Je pětka z angličtiny trestnej čin, nebo co?

„Ehm, jo, to jsem já.“

„Nemusíte se ničeho bát,“ uklidňovala ji přátelským hlasem, „dělám na přepadení vašeho trenéra, pana Jeffersona Moona, co se odehrálo před třemi týdny. Potřebovala bych od vás jen několik informací.“

„Aha,“ necítila se o nic klidnější. „Ale já nic nevím.“

„To si obvykle myslí každý, kdo mi nakonec objasní celý případ,“ nepochybně se křenila. „Kdy máte čas?“

„No, víte, já mám zaracha.“ Až opožděně si uvědomila, že to zní asi jako dost hloupá výmluva.

Žena jako by ji přeslechla. „Co třeba zítra? V jedenáct, řekněme?“

Chelsie si skousla ret. To budou zrovna její rodiče na nákupu. Nedovedla si představit, jak by jim vysvětlila, že ji bude vyslýchat detektivka. Jako bych neměla těch problémů až nad hlavu… Archie, Jack, škola a teď tohle. Za co, ty tam nahoře? Za co? Nudíš se, viď? Vždyť jo, bav se na můj účet, proč ne?

„Slečno Howe?“ zastavil ji ženin hlas dřív, než stihla nadávat Bohu do idiotů, debilů a jiných jim podobným.

„Radši v deset. Víte, kde je Harrisonova ulice? Je tam McDonald,“ schválně zvolila místo, které nebylo daleko od jejího domu.

„Mám GPS. Takže v deset u McDonalda, dobře?“

„Mm-hm.“

„Díky. Brzy nashle.“

„Nashledanou.“

Pomalu položila mobil na polštář, jako by snad byl naplněný nitroglycerinem. Sklouzla pohledem k učebnici, zašklebila se, zavřela ji a mrštila s ní proti zdi.

„A stejnak za všechno můžeš ty!“ obvinila ji a zamkla se v koupelně. Potřebovala dlouhou, dlouhou vanu.

Pokračovat na další kapitolu