26. kapitola

Podtitul: (... sakra, já nemám podtitul! :D Tak třebaa...) Všude špatně, doma nejhůř

Komentář autora: Divnej název, ale fakt mě nic nenapadá lepšího :/ :D

Takže, okamžik, na který všichni tak dlouho čekali. Po 15 kapitolách se Damon a Elena opět setkávají. Trvalo to dýl, než jste si na začátku mysleli, že bude?

Bylo zajímavý psát tuhle kapitolu. Hrozně jsem se na to těšila, ale už před první větou mi došla slova. Po takový době... tolik se toho změnilo... tolik je toho třeba říct... sakra, ale co říct?! Čím začít? Co vynechat? No, nakonec jsem zvolila metodu "představ si, že seš Damon - protože je to z jeho pohledu -, nepřemejšlej, neopravuj se a piš". Trochu to podle toho i vypadá :D. Ale mylím si, že je to tak správně. Rozhovor Damona a Eleny si čtu pořád dokola. Něčím mě fascinuje. A ne tím, že by byl tak dobrý. Asi je to právě jeho spontánností. Dejte vědět, jestli jste ji v tom taky viděli.

Prostě je to hrozně divná, fascinující a samozřejmě emotivní kapitola, která by vás opět mohla přimět se nějak vyjádřit O:). Myslím si, že vás ničím nepřekvapí, že jste tušili, že se to takhle nějak zhruba stane, ale kdyby tomu tak nebylo, ráda bych o tom věděla.

Příjemný počtení, já už snad konečně dočtu ty francouzský reálie...

Bylo zvláštní vracet se domů a nevědět, jak to tam bude vypadat. Vyjde mi Elena naproti ruku v ruce se Stefanem? Padne mi kolem krku? Nebo se bude pološílená krčit někde v rohu? Bude náš dům ještě vůbec stát? Nevěděl jsem, protože mi Stefan nic neřekl a já se ho na nic neptal.
Uháněl jsem z letiště ve svém červeném Ferrari a užíval si opět teplého počasí. S Ivanem i Irou jsem se rozloučil už v Londýně. Měli spoustu práce s přesvědčováním šamanky, aby nám pomohla. Nám. UPÍRŮM. Doufal jsem, že ta laskavost, kterou kdysi ďábel pro ně vykonal, byla pořádná, jinak jsme neměli šanci. A také jsem doufal, že se nám ještě naskytne příležitost si s ním znovu popovídat. Docela by mě zajímalo to… no, všechno. Dobro a zlo? Ďábel a Bůh? A co je teda tajemstvím dětské krve? A proč si všichni myslí, že je Dracula? Byl to záměr Gardy, nebo to prostě historici podělali?
Zastavil jsem smykem na šotolinové cestě, vytáhl klíčky ze zapalování a sundal si sluneční brýle. Dům stojí, to je dobrý znamení. S hranou uvolněností jsem vykročil k domovním dveřím, zazvonil a rovnou vstoupil.
Bylo tam nezvykle ticho.
„Haló? Je někdo doma?“
„Ahoj, miláčku,“ vypotácela se zpoza rohu Elena a já bezděčně zalapal po dechu. Až v tu chvíli jsem si doopravdy uvědomil, jak moc mi chyběla. Měl jsem sto chutí se k ní rozeběhnout a políbit ji jak nikdy předtím, ale něco mi v tom bránilo. To, jak vypadala. Měla na sobě jen bílou košili s dlouhým rukávem, rozepnutou, a pod ní žádnou podprsenku, jen malilinkaté kalhotky stejné barvy. Vlasy měla příšerně rozcuchané a mastné a… na krku zaschlou krev.
Zamračil jsem se. „Kde je Stefan?“ Chytalo se mě neblahé tušení.
Zarazila se uprostřed opileckého kroku a vyvalila na mě oči, pod nimiž spočívaly černé kruhy, ostře kontrastující s nezdravě bledou pletí.
„Po takový době vidíš svoji ženu a první, na co se jí zeptáš, je, kde je tvůj bratr?“
Nenechal jsem se odbít. „Tak kde je?“
Ve zlomku sekundy mě přitlačila ke zdi a začala mi šmátrat rukama po celém těle. „Je mi fuk, kde je, důležitý je, že seš tu ty. Damone,“ zapředla moje jméno a jedním tahem mi rozepla košili, „tolik se mi stýskalo,“ zamrkala na mě a vybídla mi svoje rty k polibku.
Nebyl bych to já, kdybych odmítl krásnou ženu, no ne? Bez dalšího váhání jsem jí podlehl. Za boky jsem si ji přitáhl k sobě a vrhl na její rty, jako bych měl těmi svými nejprve prorazit dvacet centimetrů tlustou zeď. Odpovídala mi se stejnou vervou a jímala se sundávat mi kalhoty.
„Eleno…“ tak dlouho jsem roztouženě nešeptal její jméno. Snad celou věčnost.
Neměl jsem rád, když mě vedla, a tak jsem ji opřel o zeď místo sebe. Hrnul jsem se přivítat s jejími líci, čelistmi a především hrdlem. S jejím nádherným labutím krkem. Zamazaným od krve… Bez přemýšlení jsem krev slíznul. A z rázu se se mnou zatočil celý svět.
„Napij se ze mě,“ zašeptala Elena, naklonila hlavu na stranu a prsty se pohladila po silně pulzující tepně.
„Damone, ne!“ zařval odněkud Stefan a odtrhnul mě od ní takovou silou, že jsem si málem sedl na zadek. Dál si mě nevšímal a mluvil k mé milované: „Eleno, vzpamatuj se, tohle nejsi ty,“ třásl s ní.
Zařvala jako vzteklé zvíře a strčila do něj. Normálně by odletěl až na samý konec místnosti a možná i prorazil zeď. Místo toho jen o pár kroků ucouvnul.
„DOST!!!“ zahřímal na celý dům, až mi začalo pískat v uších.
Nahlédl jsem mu přes rameno, abych viděl na Elenu. Stála tam s naprosto nepřítomným výrazem. Potom vyvrátila oči v sloup, zakymácela se a zatřepetala dlouhými řasami. Náhle jakoby tam stál někdo úplně jiný.
„Damone?“ zasípala nevěřícně. Zadívala se na sebe a okamžitě se zahalila do bílé košile, kterou měla pořád na sobě. Pak se otočila ke Stefanovi. „Zase jsem…“ nedokončila větu.
„Jo.“
„A on…“ ukázala na mě.
„Ne.“
Úlevně vydechla a usmála se na něj. „Díky.“ Ten úsměv jsem znal. A nelíbilo se mi, že ho věnovala jemu a ne mně.
Na mě se zatvářila docela jinak. „Promiň, Damone. Nevím sice přesně, co se stalo, ale hádám, že jsem ti nabízela svoji krev.“
„Nejen tu,“ doplnil jsem významně.
„Aha,“ zrudla. „Tak za to se taky omlouvám.“
Pokrčil jsem rameny a ušklíbl se, i když to muselo působit dost strojeně. „Vlastně by to bylo docela milý přivítání, kdyby se do toho nevložil tenhle kazišuk,“ kývl jsem bradou k bráškovi.
Ten zůstal vážný. „Nevíš, o čem mluvíš. Dost se toho změnilo.“
Znovu jsem sjel Elenu od hlavy k patě. „Jo, to vidím. Předtím nosila moje košile, ne tvoje.“
„To jsem zrovna neměl na mysli. Nesednem si na to radši?“
„Pro mě za mě…“
Vydali jsme se do obývacího pokoje. Schválně jsem si sedl na rozvalitý gauč, očekávaje, jestli se ke mně Elena připojí. Nestalo se tak. Usadila se na opěrku Stefanova křesla. Upřeně jsem na ni hleděl, ale ona měla oči sklopené k zemi.
Většinu příběhu odvykládal Stefan sám, jen občas jsem ho přerušil nějakým dotazem a odpovědi se sem tam ujala Elena.
„Proč jste mi nic neřekli?!“ Rozhodil jsem rukama.
„K čemu by to bylo? Akorát by ses ještě víc stresoval a mohl udělat nějakou blbost,“ argumentoval Stefan.
Nasadil jsem kyselý ksicht a koutkem pusy utrousil: „Jako třeba, že bych sedl na první letadlo a zkazil vám líbánky?“
„Nech toho,“ z Eleniných úst to znělo spíš žadonivě než káravě.
Ale mojí žárlivosti, zlomenému srdci a raněnému egu to bylo fuk. „Čeho mám nechat? Já jak debil riskuju život a uzavírám smlouvy s ďáblem a kvůli čemu?! Abys mohla v klidu od rána do večera souložit s mým bratrem?!“
Otevřela pusu, ale nakonec zavrtěla hlavou. „Budu u sebe v pokoji. Ráda bych s tebou mluvila, až se uklidníš,“ ke Stefanovi dodala: „O samotě,“ a položila mu ruku na rameno.
Se smutným úsměvem přikývl a díval se za ní, jak odchází.
„Řekneš mi, co ses dozvěděl od toho Draculy?“
A tak jsem se pustil do vyprávění pro změnu já. Stefan se mračil, seč mu mimické svaly stačily. Na otázky se ani nezmohl, podobně jako tomu bylo se mnou a ďáblem.
„Aha…“ pokýval hlavou na konci. „Takže máme čekat?“
„Doufám, že ne moc dlouho. Ivan mi slíbil, že se za tou šamankou vydají hned zítra. Obvykle to trvá, než někoho přijme, ale když uvidí dva upíry, půjde to snad o něco rychlejc. Anebo to nepůjde vůbec.“
„Fajn. Pár dní se ještě dá zvládnout.“
Rozhostilo se ticho a mě pomalu opouštěl hněv. Díval jsem se na Stefana a zpozoroval na něm jistou změnu. Vypadal unaveně, ale přitom překypoval energií. Jak se ukázalo v zápase s Elenou, byl silnější než kdy předtím, ale přesto působil zesláble. Bezpochyby ho něco užíralo. A dost možná toho bylo víc.
„Chápu to správně, že seš teď závislej na Elenině krvi?“
Zhluboka se nadechl. „Nevím. Je to… divný. Mám problém rozeznat skutečnost od halucinací, takže ani nevím, jak často z ní piju. Ale asi ano, asi jsem závislý.“
Sevřel se mi žaludek. „Co s tím budeme dělat?“
Ledabyle pokrčil rameny. „Nic. Až se z toho Elena dostane, snad se z toho dostanu i já. Při nejmenším mi ze sebe nedovolí pít.“
Pozdvihl jsem obočí a Stefan mě okamžitě umlčel. „Měl bys s ní promluvit.“
„Jo. Řešit to s tebou by bylo ještě horší, co?“ Zvednul jsem se a zamířil do Elenina pokoje.
„Já ti k tomu spíš nemám co říct,“ zbrzdil mě. „Věděl jsi, co k ní ctím, co jsem k ní vždycky cítil. Věděl jsi, že bych ji neodmítl. Ona ti dluží vysvětlení, proč se rozhodla, jak se rozhodla.“
Bylo mi jasné, že to nemyslel nijak zle, ale přesto mi zasadil ránu pod pás. „Rozhodla?“
Taky se zvednul. „To mi alespoň tvrdí. Šel bych z domu, abyste měli soukromí, ale uvěznil jsem se tu, takže… si pudu zaplavat a slibuju, že nebudu poslouchat. Jo a propustil jsem služebnictvo. Pro jistotu.“
Přikývl jsem a otočil se k němu zády. Vyšel jsem do patra směrem k mojí a Elenině ložnici. Dveře byly pootevřené, a tak jsem do nich jenom strčil. Elena seděla v křesle u okna s deníčkem v ruce a zapisovala si do něj.
Opřel jsem se o futra a založil ruce na prsou. „Jako bych to četl. Milý deníčku. Jsem hrozně rozpolcená. Vrátil se Damon a je pěkně nasranej. Nechápu proč,“ ušklíbl jsem se a poslední větu doslova zapištěl.
Zdvihla ke mně hlavu, už učesanou, ale stále mastnou. Převlékla se do domácího oblečení.
„Nejsem rozpolcená,“ odložila deník a napodobila mou pózu.
„Takže…“
„Co chceš vědět? Kdy se to stalo?“
„Předně bych uvítal, kdybys tomu přestala říkat TO a nějak TO nazvala.“
„Jsem teď se Stefanem,“ prohlásila prostě. „A chápu, že z toho nejsi zrovna nadšený, ale byla bych ráda, kdyby ses to alespoň pokusil… přijmout.“
„Seš MOJE žena,“ zavrčel jsem.
„Ne, to nejsem. Už ne. Tvůj prsten leží tady a můj… je zničený někde v trávě.“
Povytáhl jsem obočí.
 „Miluju ho, Damone,“ připustila plačtivě. „Je to prekérní situace. Jsem hnusná mrcha, přiznávám, ale co jsem měla podle tebe dělat?“
„Zůstat mi věrná!“
„Sakra, vždyť jsme se rozešli! TYS mě opustil!“
„Žili jsme spolu dvacet let, Eleno! Dvacet let!“ Udělal jsem několik kroků směrem k ní. „Nemůžu uvěřit, žes je jen tak zahodila někam do trávy. Doslova!“
Promnula si frustrovaně obličej. „Myslíš si, že to pro mě bylo snadný?! Že jsem to udělala z nějakýho vrtochu? Že jsem si za tebe potřebovala najít náhradu? Ne! Nebylo to jen tak a Stefan není náhrada. Svoje rozhodnutí jsem pečlivě zvážila a ano, vzdala jsem se tě. Vzdala jsem se tě, protože… protože prostě chci být se Stefanem.“
„A že já chci být s tebou, nic neznamená? Copak ti na mně vůbec nezáleží?“
„Ahhgrr, záleží, ale…ach,“ povzdechla si a zahleděla se do stropu. „Nevím, co ode mě chceš slyšet.“
„To tys se mnou chtěla mluvit.“
„Jo. Chtěla jsem ti říct, že jsem se rozhodla.“
„Být se Stefanem,“ odtušil jsem.
Přikývla a zopakovala: „Být se Stefanem.“
„Nechci, abys s ním byla. S kýmkoliv kromě mě.“
„To je dost sobecký přání,“ utrousila.
„Nechoď na mě se zasranou sobeckostí.“
„Máš pravdu, promiň. Každopádně až bude po všem, tak se se Stefanem odstěhujeme.“
„Spolu.“
„Spolu.“
„A já…“
„Ty si dělej, co chceš.“
Zavrtěl jsem hlavou. „Tohle není fér.“
„Já vím.“
„Tohle si nezasloužím.“
„Já vím.“
Zašklebil jsem se. „To je od tebe fakt hezký, že to víš.“
„Mrzí mě, že nám to nevyšlo, Damone. Opravdu,“ zahleděla se mi hluboko do očí. „Hodně jsme si toho spolu prožili. Milovala jsem tě… pořád… pořád tě mám hodně ráda, ale Stefan je ten pravý.“
„Definitivně.“
„Definitivně.“
Znovu jsem zavrtěl hlavou. „Ty svině.“
Sklopila hlavu. „Já vím.“
„To není fér.“
„To už jsi říkal.“
„Já kurva vím!“
Ticho.
„Určitě se chceš prospat, takže už půjdu. Dobrou noc,“ pokusila se mě obejít, ale já jí zastoupil cestu.
„Jdeš za ním?“
„Budu spát v jednom z pokojů pro hosty, když to musíš vědět,“ odpověděla mé hrudi.
„Nikdy jsem nepochopil, proč jsme jich nechali postavit tolik.“
Zadívala se mi do očí. „Teď se hoděj,“ znovu se pokusila odejít a já jí to znovu znemožnil.
Nevím, čeho jsem si myslel, že tím docílím, ale políbil jsem ji. Byl jsem tak strašně zoufalý, tak strašně zoufale jsem ji chtěl a věděl jsem, že slovy nic nezmůžu, a tak jsem to zkusil přes činy. Ale nebyl to dobrý nápad. Jen co se naše rty setkaly, uhnula a vlepila mi pořádný políček. Ani jsem se nepohnul, ale slyšel jsem její vzteky zrychlený dech.
„Dobrou noc, Damone,“ a tentokrát jsem ji nechal jít.
Jen pro tentokrát. Ne na vždy. Tohle není konec. Tohle přece nemůže bejt konec…


Pokračovat na další kapitolu

I just know we can't be over, I can see it in your eyes...

It's worse to finish than to start all over and never let it lie...

I won't fall, even if you said I was wrong

I'm not perfect, but I keep trying
'Cause that's what I said I would do from the start
I'm not alive if I'm lonely, so please don't leave
Was it something I said or just my personality?

                                             

Prostě vím, že nemůže být po všem, vidím to v tých očích

Je horší to skončit než začít od začátku a nenechat tomu volný průběh

Nevzdám se, i když mi řekneš, že dělám chybu

Nejsem dokonalý, ale pořád se snažím,

protože to je to, co jsem řekl, že budu dělat už od začátku.

Nežiju, když jsem osamělý, tak mě prosím neopouštěj.

Bylo to něco, co jsem řekl, nebo prostě má povaha?