22. kapitola - Horečka

Komentář autora: Sakra, fakt bych měla něco dělat do tý školy, ale fakt se mi nechce :/
Jackýsek nám stoná a Chelsička se nám o něj stará. Hm. Kdo je větší chudák? :D
Taky se podíváme trochu do minulosti a zjistíme, co se stalo po tom, co Jack viděl svoje pronásledovatele u vyhořelý restaurace.
Na to, že má kapitola 2,5 tisíce slov, ji má člověk přečtenou, ani nemrkne :/ :D.
Příjemné počtení (snad najdete isnpiraci pro komentář) ;)

A jéje, něco na mě leze…

Už si ani nepamatuju, kdy jsem byl naposledy nemocnej, ale takhle nějak jsem si představoval chřipku. Zimnice mě přepadla už cestou k Chelsie a přes noc nabrala na síle. Za boha jsem se nemohl zahřát, a přesto mi na čele rašil pot. K tomu mě bolelo celý tělo a dostával jsem křeče do žaludku. To druhý bezpochyby zavinilo to, jak jsem do sebe předešlý večer naházel ten puding.

Byl jsem slabý jak kotě, ale volání přírody se nedalo vzdorovat. S námahou jsem se zvednul, u popelnic se vymočil a celý zadýchaný si zalezl zpátky do pelechu. Otřásl jsem se zimou a strčil si kolena pod bradu. Hlavou se mi proháněly zážitky z předešlých dnů…

Thomasův byt byl jen o něco málo větší než ten můj. Nacházel se kousek od arény a žil v něm sám. Tedy do té doby, než jsem se k němu nastěhoval.

„Fakt díky, Tome.“

„Od toho přece přátelé jsou,“ zakřenil se na mě a zapnul rychlovarnou konvici. „Kafe?“

Přikývl jsem. Bez svolení jsem si sedl na dřevěnou židli k malému stolku a čekal, až se přede mnou zjeví hrnek teplého nápoje. Thomas mě obsloužil a sedl si naproti mně.

„Takže,“ vhodil do hrníčku kostku cukru a rozmíchal ji lžičkou, „řekneš mi, v čem lítáš, nebo je to přísně tajný?“

Bezdůvodně jsem se rozhlédl po místnosti. „Někdo po mně jde a já nevím kdo a proč.“

Povytáhl obočí. „A nějaká teorie?“

Zvažoval jsem, kolik mu toho můžu prozradit. A dospěl k názoru, že nejradši bych mu neřekl vůbec nic. Přesto jsem se uvolil: „Včera vyhořela pizzerie, ve který jsem pracoval, a před pár tejdnama někdo zmlátil borce, kterýho teď nahrazuju. Možná to na mě chtěj hodit, jsem dokonalá souvislost mezi těmahle dvěma činy.“

„Proč by to na tebe chtěl někdo házet? A kdo?!“

Promnul jsem ret mezi zuby a zalhal: „To právě nevím.“

Thomas si povzdechl a napil se. „No, pokud je ta tvoje teorie správná, nemaj důvod tě hledat, fízlové si tě najdou sami. Takže bys tu mohl být aspoň na čas v bezpečí.“

„Doufejme.“

Ani já, ani Thomas jsme netušili, jak ten čas bude krátký. Přišli si pro mě ještě téhož večera.

Jako obvykle mě probudilo klapání podpatků. Vyhlédl jsem z okna a na ulici si všiml dvou blížících se postav. Sehnul jsem se, aby mě neviděly. Thomas tvrdě spal. Zůstal jsem skrčený, dokud necvakly domovní dveře. Pak jsem se bleskurychle oblíkl a vyskočil z okna. Ještěže se byt nacházel ve druhém patře. Dopad byl trochu bolestivý, ale ne tak, abych nemohl běžet jako šílený. Problém se vyloupl odjinud.

„Husky! Tady je!“ zakřičel mužský hlas a já se ohlédl. A v duchu zaklel. Černoch zůstal venku a všiml si mého pokusu o únik. A hnal se za mnou.

Byl to zatraceně rychlej parchant. Kličkoval jsem, přebíhal silnici, ale ne a ne ho setřást. Ze zoufalosti jsem zakřičel o pomoc, doufaje, že se na toho grázla někdo vrhne. Ale nestalo se tak. Jedinou reakcí kolemjdoucích byl udivený pohled a vyklizení cesty. Jeho černovlasá kamarádka někam zmizela. Nebo jsem si to aspoň myslel.

Z ničeho nic se z vedlejší silnice vyřítila motorka a projela mi těsně před nosem. Úlekem jsem zastavil, vzpamatoval se a dal se znovu na úprk. Jenže motorka mě pronásledovala, kroužila kolem mě a zpomalovala. A v tom mi na záda dopadla něčí těžká váha. Zmítal jsem sebou ve snaze dotyčného setřást, ale marně. Koleny mi objal trup a ruce bolestivě zkroutil. Stroj zaparkoval vedle nás. Měl jsem dokonalý výhled na černé tenisky na vysokém podpatku, které z pedálů sestoupily na asfalt. Zdvihl jsem bradu, abych viděl té holce do obličeje. Dřepla si a upřela na mě svůj zkoumavý pohled.

Její krása mi vyrazila dech. Přímo skvostná mandlová pleť zářila do noci jako měsíční svit za úplňku. Rty měla plné, srdíčkového tvaru a jakoby se usmívaly a byly sešpulené zároveň, přesto jsem si byl skoro jist, že se nijak netváří. Měla úzký malý nos a kočičí oči s předlouhými řasami. Kromě nevšední krásy na ní byla ještě jedna zvláštnost. Jedna její duhovka byla zářivě modrá, jako nebe za poledního slunce, kdežto druhá měla odstín hořké čokolády.

„Uklidni se, Jacku, nechceme ti ublížit.“

Ten hlas by mě přiměl udělat snad cokoliv, takže jsem se opravdu trochu uvolnil a popadl dech. Její hlas v sobě skýtal asi tolik barev, kolik vesmír hvězd. Dovedete si představit, jak všechny září na noční obloze? Pak si dokážete představit i její hlas. Prostě nádhera.

„Proč mě pronásledujete?“ procedil jsem mezi zuby. S osmdesátikilovou zátěží se mi nemluvilo zrovna snadno.

Sehla se ještě o něco níž, abych nemusel tak namáhat krk.

„Protože chceme, aby ses k nám přidal. Nepatříš sem. Patříš k nám.“

Plesk! A bylo to tady. Moje nejhorší obavy se potvrdily. Chtěli mě odtáhnout zpátky do ústavu. Zavřít mě do klece a klást mi nesmyslný otázky. Oslovovat mě číslem a učit psím kusům.

„Ne, já se tam nevrátím!“ zařval jsem a s vypětím všech sil vyprostil jednu ruku z černochova sevření a vrazil mu loktem do žaludku. Zaskučel a já ho ze sebe konečně shodil. Černovláska se drala na nohy. S lítostí jsem ji praštil do té krásné tváře. Zavrávorala a ustoupila mi tak z cesty. Vytáhl jsem klíčky ze zapalování a vzal nohy na ramena. A tentokrát jim utekl.

V duchu jsem přemítal, kam se schovat. Do svého bytu jsem se vrátit nemohl, to mi bylo jasné. Neměl jsem peníze a z oblečení jen to, co jsem měl právě na sobě. Skvělý.

Zmatené bloudění mě zavedlo až k pivovaru, ve kterém jsem rok přebýval. Usoudil jsem, že tam by mě hledat nemuseli. Strčil jsem do těžkých vrat a vstoupil.

„Haló?“ zavolal jsem. Odpověděla mi však jen ozvěna. Prolezl jsem všechny místnosti, ale po bezdomovcích tam zbyly už jen odpadky. Žádné topení, matrace, hadry, nic. Ale neměl jsem na výběr. Ustlal jsem si na tvrdé špinavé zemi a přikryl se alespoň kusem kartonu. Stejně jsem měl pocit, jako bych za celou noc oko nezamhouřil. Ani za tu další. A další. Umíral jsem hlady, ale bál se vyjít ven. Pronásledovalo mě klapání podpatků a hedvábný hlas mě nepřestával vábit. Ale já se mu nepoddal. Obrnil jsem se vůči němu a zapnul mozek. Po třech dnech jsem pivovar opustil a zamířil na jediné místo, kde jsem měl naději na přežití.

A teď jsem tady. Klepu se jak ratlík, potím jako prase a mám hlad jako vlk. To už je dost zvířat na založení malý zoologický zahrady. Hodiny plynuly a horečka se mě stále nepouštěla. Zimnice přešla v pocit spalujícího horka.

Po nekonečně dlouhé době zastavil výtah ve sklepě. Skrčil jsem se do rohu a čekal, kdo z něj vyleze. K mé úlevě to byla Chelsie.

„Nazdar. Nevzbudila jsem tě?“ Pozdravila mě rozjařeně. Pak se zamračila a hodila batoh na zem. Sehla se a přistoupila ke mně o něco blíž. Natáhla ruku a přiložila mi ji na čelo. „Proboha, ty úplně hoříš!“ Zadívala se mi poplašeně do očí a já na ni jen mžoural. V tmavé chodbě její vlasy zářily jako bílé zlato a čokoládové oči byly přímo k nakousnutí. Znaveně jsem vzdychl a vložil jí hlavu do dlaně. Dobu bylo ticho a pak řekla: „Vydrž. Přinesu ti čaj, něco k jídlu a Paralen. Nebo ne, ještě líp, pojď se mnou, naložím tě do studený vany,“ narovnala se a čekala, až se vzchopím.

Tak nějak se mi podařilo postavit na nohy, ale hned při prvním kroku se mi podlomila kolena. Chelsie mě pohotově zachytila v podpaží, hodila si celou mou paži přes rameno a táhla mě k výtahu. Strčila mě dovnitř a opřela o stěnu. Držela mě za ramena, abych nesklouznul na zem.

Ušklíbl jsem se. „Máš docela sílu.“

„Jo. Teď bych tě i přeprala.“

Uchechtl jsem se a při jednom rozkašlal.

„Snad to nebude zápal plic,“ vyslovila moji myšlenku.

S její pomocí jsem se dostal až do koupelny. Tam mě posadila na záchodovou mísu a otočila kohoutky, aby napustila vanu.

Ohlédla se na mě. „Svlíknout se snad zvládneš, ne?“

Už jsem se nadechoval, abych ji ubezpečil, že s něčím takovým si opravdu dokážu poradit, když mi hlavou problikla představa, jak mě svlíká ona. Pozastavil jsem se nad tou představou a sledoval, co se v ní bude dít. A líbila se mi.

Neřekl jsem tedy nic a předvedl nezdařilý pokus o to sundat si mikinu. Dostal jsem se jenom k rozepnutí zipu. Dál mi to nešlo, i když mi Chelsie dala spouuuustu času. Nakonec si odfrkla a o krok přistoupila.

„To je snad zlej sen…“

„Taky z toho nejsem nadšenej,“ zdvihl jsem k ní pohled a pozoroval její podmračenou tvář.

Rty měla pevně semknuté a oči jí planuly. Hladce mi mikinu shodila z ramen, ale u zápěstí se znovu zadrhnula. Dřepla si a vzala mě za ruku, aby přes ni mohla přetáhnout rukáv. Trochu se jí potily dlaně, ale oproti těm mým byly stejně suché a ledové jako led.

Mikina byla dole a přišlo na řadu triko. Po obličeji se jí objevily rudé stopy studu. Usmál jsem se tomu a dál ji se zájmem pozoroval. Sevřela spodní lem mého svršku ve svých drobných pěstičkách a začala ho vyhrnovat.

„Dej ruce nahoru,“ poručila mi zastřeným hlasem.

Neohrabaně jsem poslechl.

Podle toho, jak roztahovala mé triko do šířky, jsem usuzoval, že se mě za žádnou cenu nechce dotknout, ale stejně se tomu nevyhnula a zavadila mi o žebra. Pak podpaží a od toho jela až k zápěstím. Trochu to lechtalo. Dokonce i v žaludku. Nebylo to vysloveně nepříjemný, jen to bylo… zvláštní. Vlastně… vlastně se mi to líbilo. Chtěl jsem ten pocit udržet, a tak jsem natáhl prsty a dotkl se těch jejích, jenže hned ucukly a veškerý fyzický kontakt byl pryč. Zklamaně jsem prostrčil hlavu otvorem a svěsil ruce podél těla. Chelsie stála o něco blíž, než jsem si ji pamatoval. V jedné ruce držela mé tričko a jako v mrákotách mi zírala na břicho. Hrudník. A konečně vystoupala až k mým očím.

Svět se se mnou začal točit o něco rychleji, pískalo mi v uších, vyschlo v krku a srdce jakoby se chtělo rozskočit. Co to má sakra bejt? To umírám? Budu mít infarkt? Nebo omdlím? Možné to bylo, ale zaráželo mě, že mám před smrtí takové divné myšlenky. Myšlenky na to, jak si tu malou holku přitahuju na tělo, jak se jí dotýkám, jak ji svlíkám, hladím a líbám a…

Aby bylo jasno, vím, co je to sex, jenom jsem na něj nikdy nemyslel. Až do té chvíle před smrtí.

Jenže jsem neumřel. Jak ode mě blondýnka ustoupila, ustoupily i mé smrtelné příznaky.

„Kalhoty už zvládneš. Do hajzlu!“ vyjekla, když si všimla téměř přetékající vany. Rychle vypnula vodu a trochu jí upustila. Během toho jsem si poslušně sundal rifle. Když mě Chelsie uviděla jen ve spodkách, otevřela pusu a rychle se ke mně otočila zády. „Jo, super, zvládls to! Tak já - já - já budu v kuchyni, jo? Kdyby ses měl utopit, tak křič.“

„Fajn.“

„Neráchej se moc dlouho,“ a s těmi slovy vystřelila z místnosti.

Naposledy jsem se pobaveně ušklíbnul, sundal si trenky a vlezl si do nevelké vany. Bylo to příjemný. Bylo to jako skočit v horkém letním dni do řeky - nejdřív si říkáte, že je voda až moc studená, ale po počátečním šoku vám její teplota připadá ideální. Natáhl jsem se po nejbližším pánském sprcháči a trochu si ho vyprskl do dlaně. Docela hezky voněl. I když oproti mně vonělo skoro všechno.

Asi po dvaceti minutách jsem vylezl a zdráhavě šel po sluchu najít svou hostitelku. Byla v kuchyni.

„Lepší?“ usmála se na mě.

Přikývl jsem.

Ukázala na hromádku na židli. „Našla jsem u bratra nějaký pohodlnější a hlavně čistší oblečení. Můžeš si ho vzít a já ti zatím tohle přeperu.“

„To nemusí bejt.“

„Ale musí. Běž!“

A tak jsem se vrátil zase do koupelny.

I převlečeného mě zahrnovala různými pokyny a informacemi: „Uvařila jsem ti čaj s medem do tady těch dvou termosek. Zejtra ti udělám další. Tady máš Paralen, tak si ho hned vezmi. Pak jsem našla ještě nějakej Preventan a Cete béčko. Mamka by měla vařit, takže ti zejtra přinesu vývar. Jedls dneska něco?“

„Ne.“

„Máš na něco chuť?“

„Na sex,“ vypadlo ze mě bezmyšlenkovitě.

Nadskočila. „Cože?!“

„Hemenex,“ pokusil jsem se to zachránit. „Dal bych si hemenex.“

Těžko říct, co si myslela, ale úleva, kterou předvedla, vypadala věruhodně. „Fajn. Hned ho udělám. A pak odsaď pomažeš. Nechci riskovat, že tě tu naši najdou a stejně bys měl odpočívat. Vem si ten Paralen, já ti zatím uvařím.“

Sedl jsem si ke stolu a tiše ji pozoroval. Jak krájí cibuli a přitom popotahuje a má úplně zarudlé oči. Jak tiše nadává, když jí padá na pánev jedna skořápka za druhou. Jak skáče, když na ni vyprsknul olej. Pořád jsem měl chuť ji vysadit na linku a roztáhnout jí nohy, ale jak se mi do nozder linula vůně smažených vajec, moje tělo přehodnocovalo své priority.

Na to, jak strašně vypadalo jídlo už při přípravě, chutnalo výtečně. Poučil jsem se a tentokrát nehltal, ale pomalounku uždiboval malinkatá sousta. Čistý a najedený jsem se cítil skoro zdravý.

„Chutnalo?“ zeptala se mě, když na talíři nezbýval ani drobeček.

„Výborný,“ zívnul jsem a protáhl se. Triko jejího bratra mi padlo skvěle, jen tepláky byly o něco kratší, ale v pase v pohodě, a to bylo hlavní. „Teď budu určitě spát jako zabitej.“

Přikývla. „Vážně by mě zajímalo, jaký zoufalství tě přivedlo až ke mně, ale musím se jít učit. A zítra taky nebudu mít moc čas,“ povzdechla si. „Ale až ti bude líp, můžeme předstírat, že seš můj spolužák a pomáháš mi s ájinou,“ ušklíbla se, „sice seš o tři roky starší, ale to našim snad nedojde,“ zvedla se. „Zvládneš už jít sám, nebo tě mám zase podpírat?“

Postavil jsem se a zavrtěl hlavou. „Teď už to půjde.“

Když výtah zastavil ve sklepení a my z něj vystoupili, Chelsie se mi zdráhavě zadívala do očí. „Můžu se tě jenom na něco zeptat?“

„Hm?“

Zatajila dech. „Proč jsi šel za mnou a ne za Stellou?“

Přimhouřil jsem oči. Ta otázka mě poněkud zaskočila. „Mě vlastně ani nenapadlo jít za Stellou,“ připustil jsem a snažil se zároveň sobě vysvětlit proč. „Bylo by to… divný. Když jsem ji viděl naposled, chtěla se mnou jít na rande a já ji odmítl. A navíc mě nejspíš sledovali i při práci a mohli si všimnout, že jsem u ní dýl než u jiných zákazníků. Vždycky se strašně vykecávala.“

Rozkošně - rozkošně?! - se usmála a opřela o dveře výtahu. „Má tě ráda, Jacku. A tohle byla jediná možnost, jak se k tobě dostat, proto se tak „vykecávala“. Chtěla s tebou strávit aspoň trochu času. Chtěla tě poznat.“

„Aha.“

Zasmála se. „Ty seš vážně blbec.“

Chtěl jsem na to něco namítnout, ale nakonec si to rozmyslel. „Půjdu si radši lehnout.“

Skousla si ret a zatvářila se provinile, jakoby si vyčítala, že mě zdržela. „Jasně. Kdyby něco, jsem na mobilu.“

„Jasně.“

„Tak… se měj.“

„Měj se,“ a opět, jakoby to mělo nějaký význam, jsem až po chvíli doplnil: „Chelsie.“ A jak jsem to vyslovil, uvědomil jsem si, že se mi líbí zvuk jejího jména v tichu. Ještě několikrát jsem ho zašeptal: „Chelsie… Chelsie… Chelsie…“ Pak mi došlo, že se chovám jako naprostý idiot, a raději jsem usnul.

Pokračovat na další kapitolu

Husky (ano, tak se skutečně jmenuje :D)