25. kapitola

Podtitul: Ostrov Inishoo

Komentář autora: Docela trefný název, že? :D

No, tak se do toho dáme, ať už to máme za sebou.
Pochybuju, že někoho z vás napadlo, že se stane, co se stane.
Kdo si to přečte a neokomentuje, toho si najdu a nakopám do zadku! Nezlobte se na mě, ale k tomuhle by měla co říct i negramotná opice (a ano, normálně jsou opice gramotný! :D)
Takže... připraveni? Ještě si to můžete rozmyslet. Ne? Tak tedy do toho!

Dávej si po pozor na to, co si přeješ ve tmě,

Nikdy nevíš, kdy se to vyplní.

Navíc mezitím přemýšlím jenom nad tím, jak tě roztrhám na kousky.

Jsem v detailech spolu s ďáblem, takže se nikdo nedostane na moji úroveň.

Musím tě dostat z té klece,

Jsem zuřivost mladého milence,

Stačí jiskra a vzplanu.

Jestli tohle pátrání potrvá ještě o den dýl, tak vážně zešílím!

Jak jsme se s každou novou stopou posouvali kupředu, byl jsem čím dál netrpělivější a roztěkanější. Už jsem prakticky nespal - ještěže to upíři k životu nepotřebují, i když jsem si tím nebyl vždy tak úplně jistý. Po nocích jsem dopodrobna studoval plány věznice, které nám Joshua přetáhl na flashku, a snažil se zapamatovat si spletitý labyrint chodeb, z nichž téměř polovina byla slepá. Draculu drželi až na samém konci bludiště. Do pevnosti vedl jediný vchod, žádné tunely, podzemní šachty, žádná okna. Při nejmenším mi to usnadnilo rozhodování, jak se dostat dovnitř. Nebo spíš kudy. Jak, na to jsem přišel až po hodině a půl.

„Mohl bych mít otázečku, šéfe?“ otočil se na mě od kormidla postarší námořník.

Venku bylo něco kolem 16°C, takže jsem si projížďku na rybářské lodi nijak neužíval. Tetelil jsem se ve své milované kožené bundě, opíraje se o zábradlí, a pozoroval čeřící se oceán za vrtulí. Ivana a Irinu jsem nechal na pevnině.

Kývl jsem na chlapíka, aby se klidně ptal.

„K čemu probůh potřebujete tolik racků? Vždyť jsou to úplně nanicovatí ptáci, který všude tak akorát překážej.“

Pobaveně jsem se podíval na tři velké klece napěchované bílými ptáky, kteří, díky mému ovlivnění, nevydali ani hlásku. Co jsem měl však tomu muži odpovědět? Že mi mají pomoct dostat se do vězení, o kterém nikdo neví, že existuje? Už to, že jsem chtěl odvést na ostrov, na kterém není ani pitná voda, mu hlava nebrala. No, nedivil jsem se mu, ani kdybych se to snažil vysvětlit jinému UPÍROVI, nepochodil bych s valným porozuměním. Každopádně jsem se svou letkou racků hodlal vyvolat co největší zmatek a co nejmenší podezření, kdo a proč to má na svědomí. Byl bych radši za vrány, ale ty se neshánějí tak snadno. Takhle stačilo strávit den v přístavu a přimět každého ptáka, se kterým se nám poštěstilo navázat oční kontakt, aby vlezl do klece a taky v ní zůstal. Pro lidi to byla bezvadná atrakce, samozřejmě, a nebýt Ivana a Iriny, asi bych jich pár zabil.

Usmál jsem se na Chucka a pohodil hlavou, aby mi nelezly vlasy do očí. „Našel jsem pro ně využití.“

Chvíli mě zamračeně pozoroval, zřejmě očekávaje, že mu to nějak upřesním, a pak rezignovaně pokrčil rameny a hleděl si zase oceánu.

Trochu mi dělalo starosti, že jsem nic nevěděl o ostraze vězení. Nebylo na něj seslané žádné kouzlo, ale kolik ho hlídá mužů? Jak jsou ozbrojeni? Kde jsou rozmístěni? Tyto informace nám Joshua, který od návštěvy velitelství Gardy zůstane sinavým už nejspíš nadosmrti, bohužel neposkytl.

Hodně jsem přemýšlel také o tom, v jakou denní dobu udeřit, a dospěl k názoru, že za světla to bude nejvýhodnější. Kapitán lépe uvidí, racci lépe uvidí a... a jinak to bylo vlastně jedno. Že oni uvidí nás, na tom zas až tak nezáleželo. Plánoval jsem bleskový útok.

A proč jsem tam nehodlal naklusat se svými kolegy v lidské podobě? Inu, byli bychom poněkud nápadní, ta betonová stěna s ostnatým drátem, která je vystavěná kolem celého ostrova, je přece jenom i na nás dost vysoká, psalo se tam něco a nášlapných minách a konečně do většího těla se lépe strefuje, takže...

„Země na obzoru!“ houkl na mě křenící se Chuck a já se nahnul přes zábradlí.

Ostrov Inishoo se nacházel zhruba šedesát kilometrů od pevniny a my plánovali zakotvit poblíž ostrůvku šest kilometrů od něj. Plavba nám zabrala pouhé dvě hodiny.

Přistoupil jsem k Chuckovi. „Tamhle to je Inishoo?“ Ukázal jsem na tmavý flek před námi.

Ještě jednou překontroloval navigační systém a potom přikývl. „Jop, to je on. Chcete dalekohled?“

Pokrčil jsem rameny a vzal si ho od něj, protože se mi nechtělo uvažovat, jestli mají moje oči lepší nebo horší zvětšení. Přesně, jak bylo v plánech, kompletně celý ostrov obehnaný zdí. Nic jiného nebylo vidět. Když jsem dalekohled vracel Chuckovi, taky se do něj podíval a udiveně zabručel.

„Co to u všech ďasů má bejt?“

„Vězení,“ odpověděl jsem klidně.

Vyvalil na mě oči. Využil jsem toho a hned mu začal dávat pokyny: „Počkáš, až s těmi racky vzlétnu, a popluješ zpátky do přístavu. Jakmile tam dorazíš, zapomeneš, že jsi mě kdy potkal. A taky zapomeneš na ostrov Inishoo.“

„Kam jsem teda plul?“ zeptal se mě.

„Co já vím… zarybařit si, ne?“

„To dává smysl.“

„Taky si myslím,“ poplácal jsem ho po rameni a přátelsky se na něj usmál.

Doufal jsem, že jsem se nepřecenil a cestu zpět na pevninu najdu bez problémů. A budu toho fyzicky schopný. No co… když tak to zalomím na nejbližším ostrově a odtamtud zavolám Ivanovi, aby pro mě dojeli. A sežeru pár těch racků. Brr!

Přešel jsem ke své letce a otevřel klece. „Poletíte za mnou, jasný?“

Nevím, co jsem čekal za odpověď.

Převtělil jsem se do své havraní podoby a vznesl se do vzduchu. Ptáci mě následovali a loď se začala pomalu otáčet. Přišla na řadu ta nejtěžší část. Dostat se dovnitř. I když ven to bude možná ještě horší. Uvidíme.

Letěl jsem a díky svému černému zbarvení si připadal jako nahý voják mezi těžkooděnci. A ještě k tomu v první linii. Ale pochyboval jsem, že by to mí nepřátelé takhle brali. Uvidí jen další z mnoha hejn racků.

Blížili jsme se a za chladnou zdí se pomalu rýsovala stejně chladná betonová kostka. Na každé světové straně stála jedna věž. Každá opatřena reflektory, které byly pochopitelně vypnuté. Už jsme byli tak blízko, že jsem si mohl všimnout mužů na ochozech. Na každém hlídkoval jen jeden. A pak jsem uviděl vchod. Pancéřovou bránu. Zavřenou. A před ní další dva muži. A ta otázka tu byla zas: jak se dostat dovnitř? Otočil jsem se na svou letku a doufal, že na ně bude platit i telepatický nátlak.

Rozdělíme se. Vy, zadíval jsem se na tři racky po svém levém křídle, si vezmete severní věž. Vy jižní, východní, západní a vy poletíte se mnou ke vchodu. Ostatní kružte kolem ostrova a řvěte. Jakmile se otevřou dveře, leťte dovnitř. Teď!

Zabralo to. Ptáci utvořili skupinky a rozletěli se zadanými směry. Skoro jsem cítil, jak se usmívám, i když nevím, jak bych to s tím zobákem provedl.

Střemhlav jsem se vrhl dolů a nemilosrdně se pustil do strážců u brány. Měli nějaké palné zbraně, brokovnice, kulomety, samopaly, co já vím, něco, čím jsem to rozhodně nechtěl koupit, a tak jsem kloval především do rukou. Sem tam se ozval výstřel, vzduchem se rozléhaly lidské i zvířecí skřeky. Byl to blázinec. Přesně, co jsem potřeboval.

Chlap mě málem přetáhl rukojetí po hlavě. Za trest jsem mu vyklovl díru do nohy. Padl na kolena a dva racci mu přistáli na zádech.

Druhý strážce zasáhl jednoho z mých druhů. Na zem se snesly už jen kapky krve a několik brk.

Ozvalo se skřípění a další lidské hlasy. Vzhlédl jsem. Brána se otevírala.

Za mnou!

Z vchodu se pochopitelně vyvalila četa ozbrojených mužů v černém. Museli jsme jednat rychle. Letěl jsem při zemi a propletl se jim mezi nohama. Někteří z ptáků měli stejné štěstí. Nicméně jejich řady prořídly.

Bylo na mně, abych je vedl, a tak jsem se začal pekelně soustředit. Doleva, znovu doleva, rovně, vpravo…

Chodby byly široké tak akorát pro dva muže, osvětleny nepřirozeně bílým světlem zářivek.

Kruhová místnost… třetí východ zprava a pak rovně.

Ještě pořád jsme se střetávali s novými muži, ale už jich nebylo tolik. Odhadoval jsem, že v celé budově jich bude tak padesát až sedmdesát. A značnou část určitě nechávali s Draculou.

Au! Čelní náraz! Napálil jsem to do jednoho borce, co se vyloupl zpoza rohu, a padl na znak na podlahu. Hned jsem se však sebral a letěl dál spolu s ostatními v těsném závěsu. Kolem křídla mi prosvištěla kulka.

A konečně jsme byli u cíle. Velká obdélníková místnost. A v ní asi desítka chlapů s kulomety připravenými k palbě.

Vystřelili. Na křídla mi padla krev.

Vyžeňte je odsud do chodeb! Lítejte jim kolem hlav a nevzdalujte se od nich.

Trochu jsem jim pomohl a přepočítal je. Zbývalo jich něco kolem čtyřiceti. A zdálo se, že to bude stačit. Místnost totiž nebyla zas až TAK velká. Během pěti minut byla prázdná.

Tedy skoro prázdná.

 Nevelký úsek v rohu byl ohraničený silnými tyčemi, které nepatrně světélkovaly. Podle toho, jak mi běhal mráz po zádech, jsem usuzoval, že jsou nabité magií.

Snesl jsem se na zem a vzal na sebe lidskou podobu. Předstoupil jsem před celu a zadíval se na postavu krčící se u zdi. Nepřirozeně plynulým pohybem se napřímila a najednou přede mnou stálo něco, co se podobalo muži jen o něco málo centimetrů menšímu, než jsem byl já. Tělo mu zahaloval jakýsi černý, ušmudlaný hábit, z kterého vykukovala jen špinavá chodidla s přerostlými nehty, kostnaté ruce a na rozviklaném krku se houpala úzká hlava, z níž rašilo pár světlých, bezbarvých vlasů. Všechno na něm bylo jaksi bezbarvé. Šedé oči s nádechem do modra, šedá pokožka s nádechem do běla, šedé rty s nádechem do ruda, přes ně šedé špičáky s nádechem do žluta, na prstech šedé nehty s nádechem do fialova.

„Hrabě Dracula?“

Zazubil se a mně znovu přeběhl mráz po zádech.

„Ne, ale jsem ten, koho hledáš.“

Zamračil jsem se. „Cože?“

Zakroužil hlavou, aby si protáhl krk. „Podívej, Damone, oba víme, proč jsi přišel a že nemáš moc času. Chceš vědět, jak zachránit Elenu. Mohl bych ti v tom pomoct, dokonce bych ti v tom pomohl rád, ale musíš mi za to nejdřív něco slíbit.“

Jeho hlas hladil a drápal zároveň. Byl hluboký a čišela z něj síla, kterou však zakrýval stařecký chrapot.

Zavrtěl jsem hlavou. „Brzdi, brzdi… Takže ty nejseš Dracula? Tak kdo teda sakra seš?! A jak víš, proč jsem přišel? A co ti mám slíbit? Máš pravdu, nemám moc času, takže to vem stručně.“

Zlostně mu to blýsklo v očích. Rty se krutě usmíval. „Drzý bez špetky úcty jako vždy. Ale dlouho jsem si již s nikým nepovídal, tak proč ne? Nemysli si však, že ti mé vyprávění pomůže porozumět, spíš tomu bude naopak. Tak tedy, hezky od začátku: existuje něco jako dobro a zlo, něco jako bůh a ďábel, akorát v té nejabstraktnější formě, jakou si ani nedokážeš představit. Věř tomu, nebo ne, Damone, ale já jsem ten ďábel.  Ten, který napomohl vzniknout prvnímu upírovi, na jehož tělo se právě teď díváš. Obětoval jsem velkou část své moci, abych do něj mohl vstoupit a stal se tak hercem místo režiséra, kterým jsem býval; abych se zkonkretizoval a zhmotnil.

Ve skutečnosti jsem bezejmenný, to jen lidské plémě překypuje potřebou mě nějak nazývat, proto ses chybně domníval, že jsem Dracula. Vlad Drakul II byl mým přítelem. Na sklonku života jsem ho přeměnil a drancovali jsme spolu zemi až do počátku osmnáctého století, kdy nás zastavila Garda. Draculu na místě zabili a mě uvěznili. Nemůžeš zabít zlo, Damone. Zlo a dobro, to jsou nedílné části života. Ale můžeš regulovat jejich moc. Já sám jsem bezmocný. Téměř. Ti, co v sobě nosí třebas jen kapičku mé krve, mě poslouchají, v tom spočívá má síla. Vstupuju jim do hlav a našeptávám jim, co mají dělat. Takto jsem pomáhal Vasilovi vypořádat se s dětskou krví. Takto jsem věděl, že přijdeš,“ usmál se triumfálně. „Irina Golubeva je z mojí pokrevní linie. Jejíma očima jsem viděl vše.“

Naslouchal jsem mu se zatajeným dechem, dokonce i srdce mi přestalo tlouct, aby mým uším snad něco neuniklo. Hluk z venčí jsem absolutně nevnímal.

Po krátké odmlce pokračoval: „Bohužel, ty a tím pádem i tvůj bratr a sladká Elena jste potomci Původních. Takže Eleně nemohu pomoci jako Vasilovi. ALE!“ Zdvihl ukazováček a obočí. „Vím, kdo může. A vím, že to udělá, protože mi to dluží. Dluží mi laskavost,“ zakřenil se a začal si mnout ruce. „Slyšel jsi někdy o šamanistech, Damone? O šamanistech z tajgy?“

Nepřestal jsem ho upřeně sledovat. „Moc mi to neříká.“

Pokýval hlavou, „Ale mělo by. Vždyť Irina je dcerou jedné z nejmocnějších šamanek současnosti. Pro její rod jsem před staletími něco vykonal, výměnou za nespecifikovanou službu, které jsem ještě nevyužil. Pokud mi ji odmítnou splnit, do jednoho zemřou.“

Z těžkosti posledního slova na mě málem spadl strop. O krok jsem ustoupil, jako by to snad mohlo nějak pomoct.

Dracula - teda ďábel - delší dobu mlčel, a tak jsem se odvážil promluvit: „Nechápu celou tu věc s Draculou a už vůbec nechápu, co s tím má co dělat dětská krev, ale to asi není zas až tak podstatný.“

„Ne, to není,“ potvrdil mi.

„Takže teď už k věci: jak mám pomoct Eleně?“

Sepjal ruce a položil si je před rozkrok. „Jediný, kdo může Eleně pomoct, je ona sama. V sobě samé musí najít sílu, aby přemohla démona, který se skrývá v dětské krvi a požírá její duši. A v tom hledání jí může pomoct právě šamanka. A já mohu pomoct tak, že prostřednictvím Iriny s ní promluvím a připomenu jí naši dohodu. A ty mi budeš dlužit.“

„CO ti budu dlužit?“

Přistoupil o krok blíž. Jakoby na mě třeštil celý obličej. „To, co všichni, laskavost, službičku, protislužbu, říkej si tomu, jak chceš. Bude úměrná té mojí. A pokud mi ji odmítneš splnit, zaplatíš za to životem nejen ty, ale i každý, komu koluje v žilách něco z tvojí krve. Což znamená tvůj bratr, Elena, Ivan a další. Takže co? Přijímáš?“

Zatnul jsem čelisti i pěsti. Sakra, zaplíst se samotným ďáblem? Pokud to vůbec je ďábel? Musí to bejt někdo hodně nebezpečnej, když ho tu tak držej. Dlužit někomu takovýmu? A ani nevědět co?

„Přemýšlej rychle, Damone. Tvůj plán nebyl špatný, ale neposkytl ti příliš mnoho času.“

Jenže já měl v hlavě moc velký zmatek na to, abych přemýšlel. Ničemu jsem nerozuměl. Absolutně ničemu!

„Ta šamanka… když jí pomůže… bude pak Elena URČITĚ v pořádku? Napořád?“

„Pokud je to Elenino přání, pak ano.“

Kousnul jsem se do rtu. Dost možná byl v sázce Elenin život. A stejně tak můj. Mám vyměnit svůj život za její?

A jakmile jsem si položil tuhle otázku, nebylo tak těžké odpovědět.

„Souhlasím. Laskavost za laskavost. Mám se ti upsat někde krví?“

Protočil oči v sloup. U nikoho to gesto v životě nevypadalo - a vypadat nebude - tak nechutně jako u něj, přísahám! Potom si utrhl kus hábitu, prokousl si zápěstí a nechal svou krev skapávat na látku. Hodil mi ji skrz mříže.

„Aby byla naše dohoda oficiální, musíme si vyměnit krev. Nabídl bych ti z vlastní žíly, ale žádná část mého těla nesmí za mříže, takže se napij z tohohle a podej mi ruku, ty přes mříže můžeš.“

Zaksichtil jsem se. „Já musím pít z hadru a ty můžeš přímo ze mě?“

Ďáblův obličej se zkřivil zlostí a celá místnost se začala chvět.

„Podej mi ruku, hlupáku! Není času nazbyt,“ zaburácel.

Poslušně jsem si vyhrnul rukáv a protáhl předloktí mezi špruslemi. Potom jsem si přiložil smradlavý hadr ke rtům a snažil se z něj vycucat, co se jen dalo. K mému překvapení to vůbec nechutnalo tak odporně, jak jsem předpokládal, že bude. Vlastně jsem v životě neokusil nic tak lahodného. Jako čistá energie. Pálivá sladkost. Když se mi pak ďábel zakousl do zápěstí, zaplavila mě hotová extáze.

„Tak,“ odstrčil mou ruku a já pomalu přicházel k sobě, „teď jdi, než bude příliš pozdě. O nic se nestarej, vrať se k Eleně a já všechno zařídím. Jen zůstaň v kontaktu s Irinou.“

Nemohl jsem na něj přestat zírat. Z nevysvětlitelného důvodu jsem před ním chtěl padnout na kolena, líbat mu nohy a oslovovat ho mistře. To ďábelsky božské stvoření.

„Jdi!“ poručil mi.

Potřásl jsem hlavou a snažil se zbavit všech těch podivných pocitů a dojmů. Převtělil jsem se a vrátil do labyrintu. Chodby byly potřísněné krví, kulky proděravěly některé stěny a na podlaze se povalovala bílá peříčka. Z lidí nepadl pochopitelně nikdo.

Celkem bez problémů jsem se vymotal z bludiště, jen párkrát čelil ostraze a konečně se octl na čerstvém vzduchu. Neotáčel jsem se a uháněl pryč, jak nejrychleji jsem mohl. Neustále jsem kličkoval, aby mě náhodou nestrefila nějaká kulka. A že jich za mnou nevyletělo málo. Až když mi zmizel ostrov z dohledu, zvolnil jsem tempo.

Postupně jsem se uklidňoval a všechno si urovnával v hlavě. Myslel jsem si, že až přijdu na to, jak Eleně pomoct, budu tím nejšťastnějším mužem pod sluncem. Místo toho jsem měl sevřený žaludek a pocit, že všechno bylo tak nějak zbytečné.

Dracula, kterého jsme celou tu dobu hledali, vlastně vůbec nebyl Dracula.

Jediný, kdo může Elenu zachránit, je ona sama.

Zaprodal jsem duši ďáblu, abych ho Eleny zbavil.

A tohle má jako dávat smysl?!

Pokračovat na další kapitolu