21. kapitola - Čára přes Chelsiin rozpočet

Komentář autora: Takže, minule jsem skončili u Jacka, který utekl před svými domnělými pronásledovateli. Teď spíš navážeme na rande Stelly a Jimmyho. V následujícím rozhovoru jsem rozhodně na straně Chelsie, ale musím uznat, že Stella se na to kouká dost racionálně a je nemálo přesvědčivá. A vůbec nechápu, jak jsem pro ni mohla takový argumenty vymyslet, když... no prostě... já mám snad vážně nějakou psychickou poruchu :D.
Taky trochu poznáme Chelsiiny rodiče. A asi vám dojde, po kom je Chelsie tak výbušná :D.
Chudák Chelsie, přes rozpočet jí nakreslím hned dvě čáry. Zatím jenom dvě.
Ať se líbí ;)

Stella seděla na zemi v Chelsiině pokoji a snažila se soustředit na domácí úkol. Ale nešlo to. Ani jedné z nich.

„Takže ty ses u Alexe líbala s Jimmym?“ utvrzovala se Chelsie.

Stella se zamračila a něco zuřivě přeškrtala v rozevřeném sešitě. „Hm.“

Chelsie, která se usalašila na své neustlané posteli, zahodila tužku do polštáře. „Hm? Jaký hm?! To není žádný hm! To je něco!“

„Když myslíš,“ odpověděla nevzrušeně.

Blondýnka v sepraném černém triku si povzdechla. „Ach jo, proč musíš bejt taková?“

To v ní vzbudilo zájem. „Jaká taková?“Otočila na ni hlavu.

„No… taková… mrcha.“

„Já že jsem mrcha?!“

„Ten kluk tě má fakt rád, Stello. Rád s velkým R. A ty si s ním takhle zahráváš,“ zatvářila se nešťastně.

„Věděl, do čeho jde. Řekla jsem mu, že mám ráda někoho jinýho. A po tý puse jsem mu vysvětlila, že to byla jenom tečka za skvělým večerem. Udělala jsem mu tím radost!“

„Jo, v tu chvíli byl určitě šťastnej jak blecha, ale potom? Copak jsi ho neviděla dneska ve škole?“

„Vlastně ne, neviděla.“

„Spíš jsi ho nechtěla vidět,“ opravila ji.

Stella zaskřípala zuby. „Bez urážky, Chelly, ale nesnaž se bejt chytrá ve věcech, kterejm nerozumíš.“

Nechápala ji. „Jak chytrá? Jak nerozumím?“

Stella odložila sešit a otočila se k ní celým tělem. „Tak jinak. Myslíš si, že by byl Jimmy o něco víc nebo míň zklamanej, kdybych se s ním nevykousla?“

Semkla obočí. „No… nevím, těžko říct.“

Zavrtěla hlavou. „Byl by na tom stejně. Stejně bych ho odmítla. Vždyť to byla jenom pusa, pro Krista…“

„Neměla by ses líbat s někým, koho nemáš ráda,“ zamračila se.

„Proč ne?“

„… Není to správný.“

„Je to normální.“

„Je to falešný.“

Povzdechla si. „Nebudeme to řešit. Stalo se, stalo, život jde dál.“

„Ale nemělo se to stát,“ zamručela potichu Chelsie a tak jako Stella se vrátila k úkolu.

Stelle to však nedalo a zeptala se na to, co ji svrbělo na jazyku už od Chelsiiny zprávy, ať přijde dřív: „Jaktože vám odpadl trénink?“ Pokusila se o co nejledabylejší tón.

Její kamarádka ji však měla přečtenou a loupla po ní přimhouřenýma očima. „Nedostavil se trenér.“

„Hm. Co je s ním?“

„Objednej si pizzu a zeptej se ho na to sama.“

„Nemusíš bejt hned hnusná!“

„Já nejsem hnusná!“ vřískla a hned na to zoufale zavrčela. „Co je to dneska s náma? Proč se nemůžeme normálně bavit?“

Stella si prohrábla vlasy a zatvářila se stejně sklíčeně. „Nevím. Asi se ty rozdíly mezi námi prohlubujou. Anebo jsme vnitřně napjatý z toho rodičáku.“

Chelsie se vytratila barva z tváří. „Rodičáku? Do prdele, rodičák! Jak jsem na to mohla zapomenout?!“ Třískla se dlaní do čela.

„Stejně bys s tím nic nenadělala.“

„Ale jojo! Uklidila bych, uvařila a tvářila se jako nejvzornější studentka. A začala vyšilovat už před hodinou!“

„No,“ mlaskla Stella, „nevím, jak vaši, ale moji by už touhle dobou měli bejt doma.“

„Do prdele, naši tak za půl hoďky!“ Zakryla si obličej a svalila do peřin. „Sakra, sakra, sakra! Pochybuju, že mi tam Richardsová napíše něco hezkýho. V poslední době jsem i na ty úkoly srala.“

„Jo, protože jsi byla radši s Archiem než se mnou,“ zavrčela.

„Hoď se do klidu, většinou jsi byla s náma.“

„Jo, VĚTŠINOU,“ pozvedla prst.

Chelsie se zoufale rozhlédla kolem a vzpomněla si na dřez plný špinavého nádobí v kuchyni. „Poslyš, Stelli…“

Oslovená dívka se zvedla a dokončila větu za ni: „Nerada tě vyháním, ale budu tu muset poklidit a naši by nebyli rádi, kdyby mě tu viděli jinak než plně soustředěnou nad gramatikou, je mi to jasný, už jdu.“

Chelsie se na ni vděčně usmála. „Díky.“

Vyprovodila kamarádku ke dveřím a vrhla se na kuchyň. Pytel plný odpadků schovala u sebe v pokoji, smetla drobečky z linky a narychlo umyla sporák. Otevřela poloprázdnou lednici a znovu zaklela. Neměli ani sýr na špagety. Nahlédla do kredence, odkud se na ní vysypaly sáčky s kořením. Posbírala je a na pult položila instantní puding. S piškotama a jabkama to bude docela obstojnej dezert. Pustila se do vaření a snažila se nenadělat moc velký svinčík. Akorát utírala hrnec, když zacinkaly klíče. Polkla.

„Jé, ahoj! Už jste zpátky?“ Usmívala se jak andělíček a demonstrativně je přivítala s utěrkou v ruce.

Na její rodiče to však neplatilo. Pan Howe se pomalu zouval a tvářil se ustaraně. Chelsiina matka v sobě horko těžko potlačovala hněv.

„No nazdar,“ pozdravila ji úsečně.

No nazdar… pomyslela si Chelsie za užití úplně jiné intonace.

„Em, máte hlad? Uvařila jsem puding.“

Boubelatá brunetka ji propálila pohledem a beze slova zamířila do kuchyně se svým manželem v těsném závěsu. Chelsie si skousla ret a pomalu je následovala.

To bude fakt zlý…

Paní Howe se rozhlédla po místnosti, opřela se o linku a založila ruce na prsou.

Chelsie už to ticho nemohla déle poslouchat. „Jak to šlo na rodičáku?“

Její matka semkla rty a přimhouřila oči. „Máš vůbec ponětí, jak strašný tam máš známky?!“

„Noo, tušila jsem, že samý jedničky to nebudou.“

„A nezamlčela jsi nám jen tak náhodou něco?“

Blondýnka zkrabatila obočí. Pokusila se nalézt odpověď u svého otce, ale ten se tvářil pořád stejně ustaraně a sklíčeně.

„Ne. Co?“

„Propadáš z angličtiny!“ Třískla dlaněmi do linky, až zadrnčelo nádobí a Chelsie nadskočila.

„Co?“ zašeptala víceméně pro sebe. Já propadám? To jsem na tom až tak špatně?

„Propadáš z angličtiny a kromě matiky a tělocviku máš samý trojky. ZATÍM trojky.“

„Budeš se muset začít učit, Chelly,“ promluvil konečně její otec.

Její matka vztyčila prst. „Odteď žádný courání po venku! Máš zaracha do tý doby, než se uzavřou známky. Spolužáci tě můžou navštěvovat jenom kvůli doučování, je ti to jasný?!“

Chelsie tam jen stála a klapala pusou. Já propadám?!

„Nemusíš na ni tak křičet, Sylvie,“ pohladil pan Howe svou ženu po paži. „Myslím si, že to pochopila. Že jo, Chelly?“

Blondýnce bylo do breku. „Já - já opravdu nevěděla, že je to tak zlý. Myslela jsem… že to budu mít mezi trojkou a čtyřkou.“

„Z domácích úkolů máš nějaký dvojky, ale z písemek je to samá pětka, zkoušení za pět, referáty povětšinou za pět a úkoly za poslední měsíc jak by smet. Do toho prý nedáváš při hodinách pozor a vyrušuješ,“ mluvila Sylvie už o něco klidněji. „Máš šanci to vytáhnout na čtyřku, a kdybys odteďka nedostávala nic jinýho než jedničky, paní Richardsová by byla ochotna ti dát dokonce trojku.“

Chelsie cítila, jak se jí v očích hromadí slzy. Propadám už na základce… „Budu… budu u sebe v pokoji. Omlouvám se.“

Zavřela za sebou dveře a stoupla si před okno. Zapřela se o rám a svěsila hlavu mezi ramena. Rozpálené tváře jí svlažovaly ohromné slzy. Snažila se vzlykat potichu, aby ji nikdo neslyšel. Co si sakra myslela, že se stane, když do školy nehne málem ani prstem? Není žádný génius, není dokonce ani průměrně inteligentní - ani to slovo nedokáže správně napsat. Někdo takový, někdo, jako je ona, by měl držet hubu a krok místo toho, aby spouštěl na učitelku. To, že si nechávala úkoly kontrolovat od Stelly, ji bezpochyby značně pomáhalo, jenže při jejich přepisování se příliš nesoustředila a některé chyby zopakovala. Některé dokonce přidala.

„Jsem tak blbá,“ zavrčela na svůj odraz ve skle. „Kdybys byla aspoň pěkná a blbá, ale to ty ne, ty musíš bejt obojí, co?“ Praštila do zdi. „Krávo blbá.“

Někdo zazvonil. Chelsie vyčkávala, jestli se odpovědi neujme někdo jiný. A ujal.

Měla bych se jít radši učit. Otřela si uslzené oči a sehla se k batohu. Vytáhla z něj sešit angličtiny a hodila ho na stůl. V tom někdo zaklepal.

„Jo?“

Její otec opatrně strčil hlavu dovnitř. „Dole je nějaký kluk a chce s tebou mluvit.“

Archie! Pomyslela si a tělem jí projela vlna tepla a vzrušení.

„A můžu?“ zeptala se nakřáplým hlasem.

„Samozřejmě. Jen se radši nevybavujte moc dlouho, ať zbytečně nedráždíš maminku.“

Přikývla a vyšla ze dveří. Zvedla sluchátko a ohlásila se. „Tady Chelsie.“

„Chelsie?“ zopakoval po ní jako ozvěna. Nevěděla kdo, nepoznala ho po hlase, ale byla si jistá, že Archie to není.

„Ano? Kdo je to?“ odpověděla s povzdechem.

„To jsem já. J - Jack.“

Bezděčně jí upadla čelist. „Jack?!“ zapištěla. „Co tady děláš? Co chceš?“

„P - potřebuju se ně-někde s-schovat. Nem-m-mohla bys mě p-p-pustit dovnitř? Je m-mi straš-š-šná zim-m-ma.“

Zakousla se do rtu a váhavě zdvihla prst k zelenému tlačítku. O chvíli později se dole rozdrnčel bzučák a Chelsie zašeptala: „Pátý patro.“ Zavěsila a šla za rodiči do obýváku.

„Přišel za mnou spolužák, jestli bych mu nepomohla s matikou. Může nahoru?“ Mnula si nervózně předloktí a mluvila raději k zářící obrazovce televizoru.

Její matka se na ni otočila, sjela ji od hlavy k patě a pak překontrolovala hodiny. „V půl sedmý? Takhle pozdě?“

„Je z vedlejší třídy a zítra píšou test.“ Lhát uměla vždycky na jedničku. Škoda, že takový předmět ve škole neměli.

„No dobře. Ale jenom na hodinu a běda, jak zjistím, že děláte něco jinýho.“

„Díky,“ odpověděla šeptem a přemýšlela, jestli je bude odposlouchávat.

Vrátila se ke vchodovým dveřím a otevřela je. Akorát v jejich patře zastavoval výtah. Vypotácela se z nich vysoká shrbená postava.

Chelsie zalapala po dechu. „Pane bože, ty vypadáš!“

Jack byl v obličeji bílý jako sníh. Za namodralými rty mu o sebe drkotaly zuby. Oblečení měl zaprášené, vlasy mastné a na bradě mu rašilo strniště.

„M-můžu?“

Přikývla a udělala mu místo, aby mohl vejít. Ukázala směrem k obýváku. „Pozdrav naše a pojď za mnou. Neboj, nebudou si tě nijak zvlášť všímat, dívaj se na televizi.“

Ve všem ji poslechl. Zavřela je u sebe v pokoji a znovu si ho pozorně prohlédla.

„Co se ti stalo?“

Zavrtěl hlavou. „Teď ne. N-nesledoval tě v poslední době ně-někdo?“

Zamračila se. „Pokud vím, tak ne.“

„Nem-m-luvila jsi s vys-s-okou černovlasou ženskou nebo m-malým černochem se s-světlejma očima?“

To už se tvářila spíš opovržlivě. „Ne. S nikým takovým jsem nemluvila.“

Upřel na ni svůj nejtvrdší pohled. „Nelžeš?“

Strachy ucouvla. „Nelžu! S nikým cizím jsem se poslední měsíc určitě nebavila. Proč tě to tak zajímá?“

Dobu mlčel, jen se stále trochu třásl zimou. K večeru klesala teplota i pod deset stupňů a on měl na sobě jen tenkou mikinu a rifle. Přesto Chelsie připadal přehnaně zimomřivý.

„Někdo mě sleduje,“ povzdechl si a z ničeho nic se svezl na zem. „Nemám kam jít. Venku je zima a nemám žádný prachy. Mohl bych tu přespat?“

Vytřeštila na něj oči a pokusila se neječet. „Tady?! U mě v pokoji? Zbláznil ses?! Naši by mě zabili! A hned potom tebe, ale to není tak důležitý.“

„Takže m-mě vyhodíš zpátky na ulici?“ Ušklíbl se podivně.

Oblízla si horní ret a zahleděla kamsi ke stropu. „Co ti tví dva kámoši? Thomas a Vic?“

„U Thomase jsem už byl. Ještě ten den mě k němu přišli hledat. A Victor bydlí s rodiči a svými sourozenci v malým domku, nevešel bych se tam. Vrátil jsem se do zkrachovalýho pivovaru, kde jsem jeden čas žil, ale bez topení mi tam byla zima. Ani na podpal jsem nic neměl. Bezdomovci, který to tam dřív okupovali, zmizeli. Věř mi, seš moje poslední naděje,“ vyslovil tu větu až neuvěřitelně zahořkle.

A vzbudil tak v Chelsie soucit a pocit zodpovědnosti. Vždyť kolikrát pomohl z bryndy on jí? Minimálně dvakrát. Nebylo na čase splatit dluh? I když tím dost riskuje a není to zrovna její nejlepší kamarád?

Těžce si povzdechla. „No tak dobře, pomůžu ti. Předně si běž do koupelny umejt ksicht. A ohol se. Rodičům jsem řekla, že seš můj spolužák, a mí spolužáci rozhodně nejsou takhle zarostlí. Žiletky jsou ve skříňce pod umyvadlem. Jo, a kdyby něco, tak tě doučuju matiku, jasný?“

Pozdvihl obočí, ale přikývl.

„Vysprchovat se můžeš zejtra, než se naši vrátěj z práce. Koupelna je tamhle,“ ukázala a odešla do kuchyně. Vzala z linky původně svoji porci pudingu a ještě ji dozdobila kopcem šlehačky. Do vysoké sklenice natočila vodu a to všechno vzala k sobě do pokoje. Rodiče si jí naštěstí absolutně nevšímali. Potichu se vkradla do bratrova pokoje a vzala odtamtud pár kusů jeho spodního prádla a ponožek. Vysunula peřiňák, který byl schovaný pod postelí, a vyndala z něj huňatou deku a malý polštářek. Všechno naházela do sportovní tašky přes rameno a tu odtáhla do svého pokoje, kde už na ni čekal Jack a tiše hypnotizoval puding na jejím psacím stole.

„Jak dlouho jsi nejedl?“

Polkl hromadící se sliny. „Tři, čtyři dny.“

Chudáček! Pomyslela si, ale nahlas řekla jen: „Posluž si. To je pro tebe.“

Vrhl se na puding jako kočka na myš a Chelsie ho s úsměvem pozorovala. Měl mokré vlasy, které si pravděpodobně umyl v umyvadle, a tvář do hladka oholenou, takže vypadal o něco mladší. Mladší…

„Kolik ti vlastně je, Jacku?“

Otočil se na ni s tvářemi napěchovanými jako křeček. „Jak se to vezme.“

„Vem to ode dne tvýho narození do teďka,“ napověděla mu s nádechem sarkasmu v hlase.

„V tom případě sedmnáct.“

„Jenom?!“

Pokrčil rameny a upil trochu vody ze sklenice. Puding už měl skoro celý v sobě.

Zavrtěla hlavou. „Jednou mi to budeš muset všechno vysvětlit, je ti to jasný?“

„Stejně to nepochopíš. Nebo mi spíš nebudeš věřit.“

„Uvidíme,“ koukla na hodiny. Bylo skoro půl osmé. „Musíš už jít. Ukážu ti, kde můžeš přespat. Jo, tohle si vem radši ty,“ podala mu tašku a on ji zdráhavě převzal.

Vyšli z pokoje a Chelsie strčila hlavu do obýváku. „Jsme hotovi. Dojdu Jacka vyprovodit dolů, jo?“

„Dobře. Ahoj, Jacku,“ kývnul na ně otec.

Jack se držel v Chelsiině stínu a přes její rameno houknul: „Nashle.“

Octli se na chodbě. Chelsie přivolala výtah a zmáčkla - 1. Zastavení nebylo zrovna nejhladší. Vystoupili a dívka okamžitě rozsvítila.

„Budeš spát tady,“ obešla výtahovou šachtu a ukázala na tmavý kout pod schody. „Je tam vidět jenom při cestě ze sklepa a tam skoro nikdo nechodí. Navíc je tam topení, takže by ti tam mělo bejt teplo. V tašce máš deku, polštář, spodní prádlo. Jo a tady jsou nějaký prachy,“ zalovila v kapse a vrazila mu pár zmuchlaných bankovek do nastavené dlaně. „Zítra po škole tě sem přijdu zkontrolovat. Což bude kolem třetí. Vyhovuje?“

Pokýval hlavou a úlevně si vydechl. Poprvé za tu dobu se uvolnil. Chelsie si všimla, jak se mu do obličeje navrátila trocha zdravé barvy a jeho oči už nebyly tak vyhaslé.

Šokovalo ji, když se na ni vřele usmál. Byl to jen nepatrný úsměv, ale tak plný vděku, tak upřímný a sladký. Nikdy by si byla nepomyslela, že se někdo může takhle krásně usmívat. A když, tak jedině Archie, určitě ne Jack Freeman!

„Díky. Vážně,“ jeho hebký hlas se odrážel od stěn.

„To nic,“ odmávla to rukou a doufala, že tím pohybem rozptýlí i svoje bouřící se emoce. „Dlužila jsem ti laskavost. Snad se alespoň trochu vyspíš. Máš mobil?“

„Jo.“

„Fajn, dám ti číslo, kdyby tě někdo vykopl nebo mě něco zdrželo. Tak… dobrou noc,“ otočila se na patě a vrtkavým krokem došla k východu.

„Dobrou…“ zašeptal, a jako by to bylo zakázané, dodal: „Chelsie.“

Chodba se ponořila do tmy, jen světlo výtahu putovalo k výšinám a Jack si bezděčně vzpomněl na svůj sen o Chelsie jako božském andělovi. Ušklíbnul se a ustal si na tvrdých dlažkách.

Možná, že je opravdu anděl… můj anděl strážný.

Pokračovat na další kapitolu