24. kapitola

                  Podtitul: Rodinná tajemství III

Komentář autora: Já ani nevím, co k tomu říct. Je to stejně nezáživný jak Rodinný tajemství II. A konec jsem dost usekla a zkrátila, já vím, ale upřímně, vás by to už stejně nebavilo číst a já bych neměla sílu to napsat, ani kdybych chtěla. Navíc to, co jsem vynechala, by se stejně nedalo popsat, protože by u toho nebyl nikdo, z jehož pohledu píšu (až přečtete kapitolu, bude vám to dávat smysl).
Jako kompenzaci vám ale přidám ještě tenhle týden 25. kapitolu, která bude dobrá, trochu ujetá, ale zajímavá a ta bude muset mít fakt hodně komentářů, jinak se na vás FAKT vyseru. Takže tuhle ani komentovat nemusíte, až tu další.
Brou noc a příjemné počtení :)


Ráno mě probudil Ivan až s překvapivou něžností. Chvíli jsem přemítal, kde to vlastně jsem, a pak se pomalu posadil.
„Nigel už je připravenej. Říkali jsme si, že u toho budeš chtít bejt.“
„Fajn,“ protáhl jsem si krk a vzal na sebe oblečení, které se válelo na zemi. „Kde je vlastně Joshua?“
Ivan pokrčil rameny. „Asi doma. Večer beze slova odešel.“
V druhém pokoji seděl na posteli Nigel a se sklenicí vody vyhlížel z okna. Za jeho neochotu mu nikdo nepřinesl snídani, ale nezdálo se, že by se tím nějak zvlášť trápil.
Zazubil se na mě. „Dobré ránko.“
Místo odpovědi jsem mu přikázal: „Zaveď nás k sobě domů.“
Trvalo to šest stanic metrem a pak ještě čtvrthodiny chůze, než jsme došli do malého, zatuchlého bytu. Všechno bylo řádně urovnáno, ale na nábytku ležela vrstva prachu, jakoby tam měsíce nevkročila živá duše.
„Kdys tu byl naposled?“ zeptal jsem se Nigela.
„Asi před půl rokem.“
Pozvedl jsem obočí. „Kde’s byl celou tu dobu?“
Otevřel pusu, ale zase ji zaklapl a potom řekl jenom: „Pryč.“
„No dobrá. Tak se tady trochu porozhlídnem. Beru si na starost obejvák.“
Bylo obtížné hledat na místě, které jste neznali, ale ještě obtížnější bylo hledat NĚCO, co jste neznali. Mohla to být mapa, klíče, adresář, vizitka, čip, kniha, složka… cokoliv. Nejprve jsem odsunul všechen nábytek ode zdí a podle rachotu Ivan a Irina udělali to samé. Proklepával jsem stěny, ale pokaždé se ozvala jen tupá, nikoli dutá ozvěna. Pak jsem se vrhl na podlahu, dokud ještě nebyla zasypána obsahem skříní. Bylo to k ničemu.
Zdvihl jsem pohled k Nigelovi, který tiše seděl na gauči a nezúčastněně pozoroval mé počínání. „Máš tady nějakej sejf nebo tajnou skrýš?“
„Ne.“
„Kam si dáváš cennosti a osobní věci?“
„Nemám cennosti. Osobní věci nosím při sobě.“
V tom mi došlo, že jsme ho zapomněli prošacovat. „Vyprázdni kapsy.“
Podal mi peněženku, klíče a telefon. Proč mě to sakra nenapadlo dřív?! Na kovovém kroužku se leskly dva normální klíče a jeden malý.
„Od čeho jsou?“
„Od vchodu, bytu a poštovní schránky.“
Zahodil jsem je.
V peněžence jsem našel jeho doklady - překvapivě vypsané na jméno Nigel Payne - a pár liber. Nic užitečného. V mobilu měl číslo jen a pouze na Chloe Wrightovou.
„Kurva,“ zasyčel jsem a rozhlédl se kolem. Uvažuj, Damone, uvažuj. Ten chlap tady nemá žádnou tajnou skrýš, což znamená, že tady nemá nic důležitýho. Nebo jenom nepředpokládal, že se sem někdo dostane. A pokud by tomu tak bylo, našel bych zdánlivě nepodstatné věcy na těch nejobyčejnějších místech. Studoval jsem vstupní dveře. Byly tmavě zelené, na jedné straně stál věšák a na druhé úzká, zhruba metr dvacet vysoká skříňka.
„Co je v tý skříňce?“
„Leštidla na nábytek.“
„A v tom šuplíku?“
„Myslím, že nějaké papíry. Účtenky. Určitě účtenky.“
„Něco dalšího?“
„Ne."
„Seš si tím naprosto jistej?"
„Ano."
Frustrovaně jsem si promnul dlaněmi obličej a přemýšlel. Nechtělo se mi převracet celej byt vzhůru nohama, i když nebyl nijak zvlášť velký; už jenom ten pocit, že to k ničemu nepovede, mě ubíjel.
A tak jsem se radši zeptal: „Je ti jasný, že tu hledáme něco, co nás přiblíží ke Gardě, že jo?"
Přikývl.
„A je tu něco takovýho?" Doufal jsem, že mi na to bude moct odpovědět.
Dlouho mlčel a nakonec zavrtěl hlavou. „Ne."
Přišel jsem k němu, chytil ho za ramena a zatřásl s ním. Do obličeje jsem mu zařval: „Tak kde to do prdele je?! Kde je nějaká adresa, nějakej plán, cokoliv?!"
Nigel mi pochopitelně neodpověděl.
„Moment,“ ozvala se Irina z kuchyně a stanula mi po boku. Tvářila se zadumaně. „Něco mě napadlo. Nigele, řekl jsi, že TADY nic není. Ale co třeba v tý poštovní schránce?“
Muž na ni zcela netečně hleděl.
Irině se vzrušením rozšířily oči, sebrala klíče, které jsem předtím zahodil, z podlahy a vyběhla z bytu na chodbu. Chvíli mi trvalo, než jsem si to dal dohromady. Okamžik na to už jsme všichni stáli dole u vchodu. Irina právě otevírala schránku. Byl v ní dopis.
„Ještě se moc neradujte,“ varovala nás a roztrhla papír. Obrátila obálku dnem vzhůru. Vysypal se z ní jeden prostý klíč, čipová karta a jakási kovová destička s drobnými hrbolky připomínajícími Braillovo písmo.
„Teď až se můžete radovat,“ zakřenila se a zkoumala předměty.
„Já tě miluju!" Sevřel ji Ivan v náručí, zvedl do vzduchu a políbil.
Já to komentoval trochu jinak: „Klikařka…“ Pak jsem se obrátil na Nigela: „Od čeho to je?“
Mlčel.
„Ten klíč můžeme vzít k zámečníkovi,“ navrhl Ivan. „Za příplatek nám to určitě zjistí.“
„A na zbytek přijdeme později,“ vzdychla Irina.
Nigel o žádném zámečníkovi v okolí nevěděl, a tak jsme se museli obrátit na starý dobrý internet. Zámečníka jsme přesvědčili, aby všeho zanechal a pustil se do pátrání. Mezitím jsme si zašli na oběd - všichni až na mě si vystačili s lidskou stravou, já se nestihl v hotelu nasnídat, a tak jsem se občerstvil na toaletách mladou servírkou.
Chlapík odvedl svou práci snad v rekordním čase. Vrátil nám klíč a sdělil přesnou adresu. Zapnul jsem na mobilu GPS, která nás směrovala do City, moderní části Londýna. Trochu mě to celé znervózňovalo. Přece nebudou držet nejnebezpečnějšího upíra všech dob v tak zalidněný oblasti… nebo jo? Nejspíš ne. Budova, ke které nás navigace zavedla, byla moderní, patrová, zasklená stavba. Do některých kanceláří byl parádní výhled, jiné se kryly žaluziemi. Tak, či tak, maskovat upíra tímhle mi přišlo nesmyslné.
„Zřejmě to bude něco jako jejich velitelství,“ vyslovil jsem svou teorii.
„Tajná organizace tady?“ divil se Ivan.
„Vlastně proč ne,“ pokrčil jsem rameny a pokynul jim, ať jdou za mnou. Zastavil jsem těsně u dveří a ukázal na zvonky. „Je ti snad nějaká z těch firem povědomá?“
Od nikoho mi nepřišla odpověď. Zkusil jsem zasunout klíč do zámku. Pasoval. Pak jsem si do mobilu opsal všechny jmenovky. „Proklepnem si je. Ta firma, o který nic nezjistíme, bude ta pravá. A právě jsem dostal brilantní nápad, jak se dostat k potřebným informacím,“ zakřenil jsem se a vytočil poslední volané číslo. „Nazdar, Joshuo. Jestli chceš, aby se tvůj otec dožil zítřka, přijď co nejdřív na Gresham street 82. Mně je fuk, že seš v práci! Máš hodinu,“ zavěsil jsem. „Tak,“ porozhlédl jsem se po své skupince, která můj plán očividně nepobírala. „Teď už nám schází jenom napsat doporučující dopis.“
„Komu? Na co?!“ nechápal Ivan.
Propletl jsem prsty a vyvrátil dlaně do nebe, abych si prokřupal klouby. „Členství se v Gardě dědí, ne? Joshua je Nigelův jediný potomek. Kdyby Nigel umřel, Joshua by musel zaujmout jeho místo, je to tak?“
„No ano, nejspíš,“ mračil se plešoun, „ale nikdo neví, že má Nigel syna. A navíc je živej a zdravej.“
„A co kdyby mu zjistili nějakou zhoubnou nemoc?“ Zazubil jsem se. „Chudáka na smrtelný posteli přemůže sentiment a nechá si zavolat svýho synka. Rád by ho obeznámil s jeho novým posláním, jenže mu v tom brání to pitomý kouzlo. A tak ho vyšle na velitelství, aby ho pustili k potřebným materiálům, spolu s dopisem, ve kterém vysvětluje svou situaci.“
„Ale komu má ten dopis dát?“ chtěla vědět Irina.
Pokrčil jsem rameny. „Prvnímu člověkovi, na kterýho narazí?“
„Vycházíme jenom z předpokladů,“ bručel Ivan, „nevíme, jestli se členství dědí, nevíme, jestli jsme na správný adrese, nevíme nic!“
„Víme, že tohle,“ ukázal jsem na Nigela, „je člen gardy a tamten jeho syn, takže něco přece. A navíc, když se to posere, tak co? Nikdo nezjistí, že v tom máme prsty.“
Podle jejich mlčení jsem usoudil, že jsem se trefil do černého.
„Poslyšte, doposavaď jsme se neřídili ničím jiným, než předpoklady,“ začal jsem je odpočítávat na prstech, „že existuje nějaký Dracula, že nám pomůže, že na jeho bývalým sídle najdeme nějaký stopy, že odborník žije v Londýně... všechno to byly jenom domněnky a nikdo nic nenamítal, tak co proti tomu máte teď?“
Rusáci si vyměnili dlouhé pohledy. A pak se na mě Ivan konečně usmál. „Máš pravdu. Měli bychom už být zvyklí na Salvatorácký ztřeštěný nápady.“
„Pro jistotu bychom měli ještě obstarat test otcovství, aby Joshuův příběh byl věruhodnější.“
Přikývl jsem. „Dobrej nápad. Možná i kopie lékařský zprávy o Nigelově nemoci by přišla vhod.“
Ivan: „To by mohlo vyjít.“
Já: „To MUSÍ vyjít.“
A taky vyšlo. Naší konečnou zastávkou se měl stát Irský ostrov Inishoo v Atlantském oceánu.

Pokračovat na další kapitolu

                                                                 

Pozn. autora: Ostrov Inishoo skutečně existuje. Vybírala jsem dva dny asi tak ze stovky ostrovů poblíž Británie, a Inishoo splňoval tyto požadavky: Poměrně daleko od pevniny, nulový zalidnění, ne úplně titěrná rozloha, žádnej důvod, proč tam jet.