23. kapitola

Podtitul: Krev až do postele

Komentář autora: Mám náladu to sem dát už dneska. A pěkně mi ten blogspot blbne, než odpublikuju kapitolu, tak to je hotovej porod, a nemůžu aktualizovat Informatorium, takže, jen tak pro pořádek, 23. kapitolu DR už mám hotovou ;)

Ke kapitole: Ráno po té. Psát ho bejvá většinou snazší, než psát tu předcházející milostnou scénu :D. Tohle je zároveň poslední Stelena kapitola. Už bych se jenom opakovala a... no, prostě to chce změnu.

A tohle ještě není ta největší fantasmagorie, která mi leží v žaludku, tohle je ještě furt v normě... celkem :D

And now you've become a part of me, you'll always be right here, you've become a part of me, you'll always be my fear, I can't separate myself from what I've done, giving up a part of me, I've let myself become you... (Linkin park - Figure 09)

Příjemné počtení ;)
Poznámka: Informatorium není výjimečně zrušené proto, že byste mě něčím naštvali, ale proto, že v rámci pokusů ho opravit se jaksi... zrušilo. Zku*venina jedna zas*aná už mě to vážně m*dáááá!!! Pardon, ale je to fakt o nervy, dávat 20x (ne, nepřeháním) "publikovat", než se to vážně odpublikuje. A upravit článek, jako právě teď? Ještě horší. Přes všechny prohlížeče. S*ačka jedna pos*aná, asi napíšu blogspotu nějakej procítěnej majlík. Bez hvězdiček :/

Otevřel jsem oči a zhluboka se nadechl. Ležel jsem na břiše u sebe v pokoji a skrz okno na mě dopadaly sluneční paprsky. Druhá polovina postele byla celá zvalchovaná a ještě z ní sálalo teplo. Byla však prázdná.

„Eleno?“

„Už běžím,“ ozvalo se odněkud z přízemí.

Posadil jsem se a prohrábl si zacuchané vlasy. Brzy se ve dveřích objevila Elena. Měla na sobě jen kuchařskou zástěru a čapku, jinak byla nahá. Ze široka se usmívala a nesla podnos s dvěma džbánky krve a sklenicemi na stopce.

„Po včerejší noci musíš umírat hlady,“ zašvitořila a položila přede mne snídani.

Já přesunul tác na zem, chytl ji za zápěstí a strhnul k sobě na postel. „Hladovím jenom po tobě,“ věnoval jsem jí eskymácký polibek a sundal čepici.

Chichotala se a dala stehna od sebe. „Věděla jsem, že tě ten obleček nažhaví.“

Přehoupla se na mě a vytáhla nás do sedu. Nalila si do sklenice něco krve a napila se. Potom přitiskla své rty na mé a vpustila mi do úst část tekutiny. Polkl jsem a mlaskl. Chutnalo to zvláštně. Tak nějak… jinak. Jako byste do Red Bullu přidali vodku. Že by Elena smíchala krev s alkoholem?

„Co v tom je?“

„Chutná ti?“ Líbala mě všude po obličeji.

„Je to dobrý, ale nemůžu přijít na to, co jsi do toho přidala.“

Sklonila se a podala mi plnou sklenici. „Dej si ještě. Možná na to potom přijdeš.“

Vypil jsem ji do dna a Elena se mi zakousla do ramene. Sykl jsem bolestí, ale hned na to mi ztěžkla víčka slastí. Položila mě na záda a tápala mi svými vlhkými rty po hrudi.

„Tak už jsi ji odhalil?“

„Hm?“

„Už jsi odhalil mou tajnou přísadu?“ popichovala mě.

„Ne,“ kousnul jsem ji do ucha. „Ale dal bych si ještě.“

„Tvé přání je mi rozkazem,“ pohladila mě ukazováčkem po nose.

Posadila se na kraj postele a nalila rovnou i sobě. Pozvedli jsme číše ke rtům a nepřestávali si vzájemně hledět do očí. Na taková rána bych si rychle zvyknul!

Po prvním doušku jsem se zakuckal. Sklenice mi vypadla z ruky a roztříštila se o podlahu. Tu chuť bych poznal i po pozření tuctu chilli papriček.

„Eleno, to je TVOJE krev!“

Nevzrušeně dopila a shrábla si vlasy z jedné strany za ucho. „Já vím. A ta předtím byla namíchaná s dětskou. Je to zvláštní, pít samu sebe,“ zahleděla se zamyšleně stranou. Pak se na mě ďábelsky zazubila. „Ale jsem fakt chutná, co?“

Zůstal jsem na ni zírat jako opařený. Bezděčně jsem se chytl za břicho.

Všimla si toho a naklonila hlavu na stranu. „Ale copak? Potřebuješ si odskočit? Jakou výmluvu si vymyslíš tentokrát, Stefánku? Docházejí nám zásoby, tak se stavíš v nemocnici? Nebo jdeš zaúkolovat služebnictvo?“

Odsunul jsem se od ní, až jsem se zády dotkl pelesti. „Ty to víš?!“

Otráveně vzdychla. „Samozřejmě, že to vím. Nejsem tak natvrdlá jako sladká, hloupoučká Elenka,“ prohlédla si nehty.

Zachmuřil jsem se. Nechápal jsem ji. „Vždyť ty JSI Elena.“

„No, jak se to vezme,“ pro změnu si hrála s vlasy. „Jsem její součástí, ale nejsem tak docela ona. Jsem její nové lepší já. Ještě mě úplně nepřijala, ale už to nebude dlouho trvat a celé tohle tělo a její mysl bude patřit mně. A tobě, samozřejmě,“ naklonila se ke mně a prohnula v zádech jako kočka.

Přemístil jsem se na opačnou stranu místnosti. „Ne! To se nestane. To se nemůže stát. Elena je silná a já jí pomůžu. Damon už brzo zjistí, jak to zastavit.“

„Pche, zastavit? Vy dva? Nebuď směšný, Stefane. Elena vás má obmotané kolem prstu a já zrovna tak,“ vystřelila z postele a přitlačila mě ke zdi. Pokusil jsem se ji obejít, ale nedovolila mi to. Tiskla se na mě svým polonahým tělem a přejížděla mi nehtem po hrdle. „Navíc s mojí krví v oběhu se mi nebudeš moct bránit, ani kdybys chtěl. Brzy mě budeš poslouchat na slovo a každá vteřina beze mě pro tebe bude znamenat nepředstavitelná muka. Ale to platí už teď, že?“ Usmála se sladce. Mluvila mi do krku a dlaněmi přejížděla po pažích. Ač jsem se tomu bránil sebevíc, zrychloval se mi srdeční tep a krev se hromadila ve středních partiích. „Proto jsi už několik dní pořádně nespal a za úsvitu přicházíš do mé ložnice a pozoruješ mě. Za to se nemusíš stydět. Mně to nevadí. Ani Eleně by to nevadilo,“ postavila se na špičky a otírala se mi tváří o tvář. „Ta holka tě fakt miluje a já vím, že ty miluješ ji. Včera večer jste se vyjádřili dost jasně. Musela jsem se hodně ovládat, abych se držela v posledních dnech stranou. Aby sis myslel, že se „uzdravuje“. Ale teď už to nemá význam. Jsi můj.“

Na zlomek vteřiny se mi zadívala do očí a já v nich uviděl tu čistoskvoucí temnotu, která mě tolik děsila. Potom mě vášnivě políbila a držela za hlavu tak, abych se od ní nemohl odtrhnout. Vzpíral jsem se jí jako kůň, ale marně. Za každou neposlušnost mě kousla do jazyku. Ústa se mi naplnila železitou pachutí. Z koutků mi vytékala krev.

„Ne - takhle - to - neskončí!“ Konečně se mi ji podařilo od sebe odstrčit. „Sex, krev a násilí? To je všechno, co mi nabízíš? Tak to tě asi zklamu, ale tímhle vším jsem si už prošel, byl jsem jako ty, ale změnil jsem se, překonal jsem to a už o to nestojím. Takže nestojím ani o tebe.“

Pozdvihla odmítavě obočí. „Myslíš si, že je to to samý? Uvědom si, že tentokrát jde o Elenu. Zbavit se mě znamená zbavit se i jí.“

Zavrtěl jsem hlavou. „Ne. Elena se ti nikdy nepodvolí.“

Ušklíbla se. „Právě teď se mi podvoluje. Kdyby ne, tak si spolu takhle hezky nepovídáme.“ Když jsem na to neměl co říct, rozesmála se. „To je na tom to nejkrásnější, ty mě nemůžeš zabít! Já jsem osobnost v cizím těle. Zabít mě by znamenalo zabít tohle tělo, a to se nedá zabít, a i kdybys našel způsob, tak tím zabiješ i Elenu. Šla by do říše mrtvých a odtamtud by ji dokázalo přivézt zpět jenom velmi mocné kouzlo, kterého se každá čarodějka štítí. Pochybuju, že by se Bonnie Benettová obětovala pro svoji UPÍŘÍ kamarádku. A jinou čarodějku neznáš, takže…“ zamyšleně semkla rty a zakroužila zápěstím, „takže nemáš na vybranou. Buďto já, nebo nikdo.“

Jak tam tak stála přede mnou, najednou sebou škubla. Koutky jí poklesly a protočily se panenky. Sípavě se nadechla a zlomila v kolenou. Zavrávorala a chytila se za hlavu. Opřela se o stěnu a svezla se do dřepu. Obličej měla sklopený k zemi. Přes dlouhé vlasy jsem jí neviděl do tváře.

„Eleno?“ Přikročil jsem k ní váhavě.

Roztřásla se jí ramena. Zaryla si nehty do paží a zdvihla ke mně své uslzené oči. S úlevou jsem zpozoroval, že její duhovky mají opět svou přirozeně jantarovou barvu.

„Umírám, Stefane. Je to silnější než já.“

Přehodil jsem přes ni tenkou přikrývku, zabalil ji do ní, vzal do náručí a posadil se s ní na postel. Chytla se mě kolem krku a bradu si mi opřela o rameno.

„Asi si to zasloužím. Nebo je to možná odměna. Nebo daň za to, že jsem vás zbavila Katherine. Ale to, že jsem vás jí zbavila, jsem stejně udělala jenom pro sebe. Všechno dělám jenom pro sebe. Pořád myslím jenom na sebe.“

„Ššš, takhle nemluv,“ hladil jsem ji po vlasech, ale nebyla k zastavení.

„Říkám jenom pravdu. Konečně sama od sebe. Brzy po tomhle světě nebude chodit o moc horší Elena, než jsem já. A víš co? Mně je to jedno. Proč bych se měla zajímat o to, co se bude dít, až tu nebudu? Stejně s tím nic nenadělám. Víš, co mi jenom vadí? Že umřu. Že už nebudu. Jak to se mnou bude asi vypadat? Budu se smažit v pekle? Rozplynu se ve vesmíru? Převtělím se v hmyz? Mohla bych být třeba moucha. Každou noc bych ti bzučela do ucha, aby sis mě všiml, protože já chci, aby sis mě všímal, Stefane. Chci, abys mě miloval, abys mě zbožňoval, aby sis beze mě nedošel ani na záchod. A to chce i ta nová Elena. Máš nám to za zlé? Že chceme lásku? Teda ona tě spíš chce jenom zotročit, ale není každý zamilovaný tak trochu otrokem? Jen se na to koukni…“

Nemělo smysl se jí pokoušet umlčet. Seděla mi v klíně a bezbarvě odříkávala svůj monolog, který balancoval na hraně nesmyslného blekotání. Byla na dně. Docházela jí síla a já nevěděl, jak ji povzbudit. Mluvila nepřetržitě půl dne, dokud jí neselhaly hlasivky. Pak jsem s ní obešel dům a pod práh nasypal sůl nejen s její krví, ale i se svojí. Propustil jsem služebnictvo a zavřel se s Elenou v ložnici. Každý jsme seděli na opačné straně místnosti a hleděli před sebe.

Tolik k naší naději na budoucnost.

Pokračovat na další kapitolu

Video - Elenino nové já