22. kapitola

Podtitul: Rodinná tajemství II

Komentář autora: Heh? Já naplánovala kapitolu na dnešek.? Do teď jsem myslela, že na zejtra, ale tak... naštěstí jsem prováděla revizi včera a milionkrát předtím, takže... to stačí O:).
Aaaa a zejtra volno!!! A o víkendu kaufland... jsem na sebe zvědavá, jak to budu zvládat. A jak budu mít čas a sílu na psaní :/.

K povídce: Bléé, už jsem z toho pátrání úplně otrávená, už mě to ani nebaví kontrolovat... a pokračování
nemám domyšlený :D. Bléé, nějak mě to DZ... nutí psát jenom bléééé :D. Doufám, že to nemáte stejně, jinak to tu můžem rovnou zabalit. A nebo dělat všichni bléééé. Jééé.
Pardon, ale jsem úplně mimo, dnešek byl... blééé :(:D
Chtěla jsem toho napsat ke kapitole víc, ale radši to utnu. Každopádně mě přijde slabá. Výjimečně až na Damona, ten je tam takovej příjemnej.
Bléé, blééé, blééé!
Příjemný počtení O:)

Piccadilly Circus

Restaurace byla zařízena v bílo červených barvách. Laciné stolky byly potažené ještě lacinějšími kostkovanými ubrusy a na židlích ležely tenké podušky se stejným vzorem. Joshua nás vedl někam dozadu a já se těšil, až odtamtud zmizneme. Prošli jsme skrz provázky, na nichž se blyštily korálky, a octli se v malém salónku pro šest lidí. Přímo naproti nám seděla postarší dáma s červenými, krátkými, kudrnatými vlasy a decentními brýlemi s tlustými skly. Měla masité rty a ohromné dlaně, jinak ale nebyla nijak zavalitá.
„Ahoj, mami,“ pozdravil ji Joshua a usedl po jejím boku.
Dáma si nás změřila ostrým pohledem. „Neřekl jsi mi, že si přivedeš kamarády, Joshi.“
Irina se pokusila získat její sympatie přívětivým úsměvem. Bezúspěšně.
„Mami, chtěl bych ti představit Damona Salvatora, Ivana Lenského a Irinu Golubevu. Lidi,“ nepatrně se při tom slově zarazil, „tohle je moje matka Chloe.“
„Moc nás těší,“ řekla Ira.
Chloe jen přikývla a nadále z nás nespouštěla oči. Přišla malá Číňanka a neobratnou angličtinou se nás zeptala, co si dáme. Objednali jsme si a v tichosti čekali, až nám donese pití. Potom Ivan zapředl nezávaznou konverzaci o tom, čím se živí (pochopitelně se nezmiňoval o svém vedlejším přivýdělku) a jak krásný je život v tajze. Na Joshuovu matku to udělalo celkem dojem. Všem se značně ulevilo, dokud nepřinesli jídlo. To totiž znamenalo, že nás nějakou dobu nebude nikdo rušit.
Irina opět předvedla svou mazanost, když se natáhla k ruce paní Wrightové a vydechla: „To je ale moc krásný náramek! Odkud ho máte?“
Chloe se usmála a obtočila si řetízek kolem zápěstí. „Dala mi ho moje maminka a té ho dala zase ta její.“
„Mohu se podívat?“
Důvěřivá paní si odepnula šperk a vložila ho Irině do dlaní. Střelil jsem očkem po Joshuovi. Přestal žvýkat a celý se napjal.
„Tak jo, čas na otázky,“ zabručel Ivan a ke mně tišeji dodal: „Nech mě prosím mluvit. Ještě jsem nátlak prakticky nepoužil.“
Nejprve jsem mu chtěl odseknout, že na to bude mít celou věčnost, ale nakonec jsem jen pokrčil rameny a pohodlně se opřel.
„Takže, paní Wrightová. Víte, kdo je Joshuovým otcem?“
„Ano,“ odpověděla nepřítomně.
„Jak se jmenuje?“
„Nigel Payne.“
„Může to bejt falešný jméno,“ poznamenal jsem k Ivanovi a ten přikývl.
„Je členem Gardy?“
Chloe zmateně zamrkala. „To nevím.“
„Má něco společného s upíry?“
„Ano.“
„Aspoň že tak,“ odtušil jsem. „Pochybuju, že by jí to jen tak vyžvanil.“
Ivan znovu přikývl a nadále se díval rusovlásce upřeně do očí.
„Jste s ním v kontaktu? Máte jeho telefonní číslo nebo adresu?“
„Telefon,“ připustila.
„Zeptejte se jí, proč se mě vzdal,“ zapojil se Joshua.
Ivan ho však odbil. „Na to se budeme moct zeptat přímo jeho. Nadiktujte mi jeho číslo.“
„Počkej chvilku,“ zarazila ho Ira. „Myslíš si, že s námi bude mluvit? Pochybuju. Ať mu zavolá ona a domluví s ním schůzku.“
Obdařil ji uznalým úsměvem. „Ty seš ale hlavička,“ a přetlumočil paní Wrightové, co navrhla Irina.
Chloe vytáhla z kabelky i-phone, chvíli na něm něco mačkala a pak si ho přiložila k uchu.
„Ahoj, Nigele, tady Chloe. Potřebuju se s tebou sejít. Co nejdřív. Týká se to našeho syna. Dobře. V pět hodin. Děkuju. Měj se.“ Odložila přístroj a zadívala se na Ivana. „Domluveno. Zítra v pět na Piccadilly Circus.“
„Konečně nějaký místo, který vím, kde je!“ zaradoval jsem se.
„Půjdeme s vámi a nebudete se tomu divit. Nebudete se divit ničemu, co se bude dít. Až bude po všem, zapomenete, že jste nás kdy potkala nebo mluvila v poslední době s Nigelem. A teď se vraťme k večeři.“
Paní Wrightová zamrkala, jakoby se probrala z mikrospánku, a zmateně se rozhlédla kolem.
„Opravdu moc pěkný náramek, paní Wrightová,“ vracela jí Irina šperk a ona si ho připnula na zápěstí.
Po večeři jsme se s nimi rozloučili a vrátili se na hotel. Poslal jsem Stefanovi zprávu o našem postupu a ujistil se, že je vše v pořádku. Odpověděl jako vždy: v rámci mezí. Doufal jsem, že nekecá a že se Elenin stav od mého odjezdu nezhoršil. Už tak na tom byla bídně. Nezbývalo mi však nic jiného, než větřit jeho slovu a snažit se najít řešení co nejrychlejc. Tu noc jsem spal ještě neklidněji než obvykle.
Ráno jsme se domluvili, že Ivan přijde na Piccadilly Circus půl hodiny předem. Já, Irina a Joshua budeme situaci sledovat z povzdálí. Kdyby se to zvrtlo a Nigel se dal na útěk, mohli bychom ho zastavit. Původně jsem chtěl být já tím, kdo ho čapne, jakmile ho Chloe identifikuje, ale k mému překvapení přišel Ivan s dost rozumným argumentem, proč by se toho úkolu měl chopit právě on.
„Joshua tě poznal podle jména i ksichtu. Myslíš si, že jeho otci by to dělalo problém?“
Obloha byla ten den zatažená a bylo více než pravděpodobné, že se večer strhne pořádná bouřka. Ivan s Irinou se šli podívat po památkách, zatímco já dospával předešlou noc. Malá upírka mě vzbudila asi ve čtvrt na pět s tím, že už musíme jít.
Piccadilly Circus je typickým místem pro schůzky, i když si nejsem úplně jistý proč. Je to jen prťavé náměstí na ohromné křižovatce. Všude spousta aut a lidí, takže se nám dobře splývalo s davem a přesně to nejspíš chtěl i Nigel, zůstat nepovšimnut. Kdyby jenom tušil…
Ivanova mohutná postava se ovšem nedala tak snadno přehlédnout, i když měl ve tváři naprosto nezúčastněný výraz. Sedl si kousek od nějakého hloučku turistů, který se tam zastavil na svačinku. Ivan se rádoby znuděně rozhlížel kolem a usrkoval z dvoulitrovky Spritu. Nebylo tak docela jasné, jestli na někoho čeká, nebo se tam jen tak poflakuje. Podstatné bylo, že vypadal neškodně.
Pár minut před pátou mě minula paní Wrightová. Aniž by se na mě podívala, pokračovala dál k náměstí. Tam se zastavila a vzhlédla k sošce Amorka, jakoby jí mohl říct, jak dlouho bude muset čekat.
Krátce po pátý se před ní zjevil o něco vyšší chlap v naprosto běžném sportovním oblečení. Podle toho, odkud k ní přišel, jsem usuzoval, že jel metrem. Nastražil jsem uši a Ivan zpozorněl. Ruku přemístil pod vestu, kterou si vzal, aby schoval zbraň.
„Zdravím, Chloe. Přejdi prosím tě rovnou k věci, nemám moc času.“
„Ahoj, Nigele. Jde o našeho syna.“
Víc nevěděla, co říct, ale ani nemusela, protože Ivan už stál muži za zády, tiskna mu hlavni mezi žebra. Irina, Johua i já jsme se k nim pomalu přesouvali. Zdálo se, že má Ivan vše pod kontrolou. Chloe tam jenom stála a klidně si prohlížela jejich počínání.
Ivan počkal, až k němu všichni dojdeme, a kývnul na Chloe: „Můžete jít, paní Wrightová, je po všem.“
Náramek se sporýšem sice měla při sobě, ale včerejší nátlak nijak neovlivnil. Přikývla a drala se davy turistů k domovu.
Ivan ztišil hlas a zavrčel na o hlavu menšího muže, kterého pevně držel druhou rukou kolem ramen: „A ty nás zaveď k sobě do bytu.“
Pokud měl muž strach, dokonale ho skrýval. „To neudělám.“
Ivan to zkusil znovu s nátlakem, ale Nigel se mu jen vysmál. „Myslíte si, že jsem tak blbej a neužívám sporýš?“
„Ale nebudeš ho mít v oběhu věčně,“ připomněl mu soudruh.
„Vezmeme ho do hotelu,“ konstatoval jsem a Rusáci souhlasně přikývli. „Jdeš s náma?“ Obrátil jsem se na Joshuu.
Byl celý bledý a chvěly se mu rty. Takhle si své setkání s otcem zřejmě nepředstavoval, ale co čekal? Že ho budeme nosit na rukách a prosit na kolenou, aby se s námi podělil o svá tajemství? Trvalo mu skoro minutu, než souhlasil. Ivan se lepil na Nigela, jak jen to šlo, aby si nikdo nevšiml zbraně v jeho ruce. Já a Irina jsme je pro jistotu kryli.
Trvá to přibližně den, než se sporýš dostane člověku z těla, proto jsme se rozhodli, že se budeme střídat v hlídkování. První směnu jsem si vzal já. Zavřel jsem se s Nigelem u sebe v pokoji a nespouštěl z něj oči. Zkusil jsem z něj něco dostat bez nátlaku, ale mlčel jako zařezanej, dokonce by si ani neřekl o jídlo a pití, ale když Ivan přinesl občerstvení, spořádal všechno do posledního drobečku. Kolem deváté přišel Joshua a prosil mě, abych ho nechal s otcem o samotě. V tom jsem mu samozřejmě nevyhověl. Slevil tedy ze svých požadavků a spokojil se s mnou odposlouchávaným rozhovorem. Nezajímaly mě jejich problémy, přeslechnout se ovšem dost dobře nedaly. Joshua mlel něco o tom, proč se ho otec vzdal, proč nechtěl, aby byl součástí Gardy, a Nigel mu s těžce potlačovanou lítostí vysvětloval, že nikdy nechtěl rodinu právě proto, aby jeho potomek nemusel převzít jeho místo, které on sám nenáviděl. Po dvou hodinách Joshua odešel.
Nigel se na mě snad poprvé od chvíle, kdy jsme ho přepadli na Piccadilly, podíval. Byl to velice dlouhý, hloubavý pohled, který jsem mu povrchně oplácel.
„Damon Salvatore, jestli se nepletu. Téměř dvě staletí starý upír,“ konstatoval hlubokým, i když stářím trochu oslabeným hlasem. Odhadoval jsem, že mu je něco kolem šedesáti.
„Vědět, že jsem taková celebrita, prodával bych podpisy na Trafalgarským náměstí.“
Upřímně se mému vtipu usmál. Usmíval se, i když mluvil vážně. „Poslyš, Damone, jestli mě hodláš zabít, můžeš to udělat klidně hned. I když se ze mě vyplaví všechen sporýš, nemůžu ti o Gardě nic říct, ani kdybys mi vytrhával nehty a lámal končetiny. Kouzlo mi to nedovolí.“
Zamračil jsem se. „Kouzlo? Jaký kouzlo?“
„Mlčenlivosti, abychom nikomu nic nevyzradili.“
Iritovaně jsem si povzdechl. „No to je vážně skvělý…“
Znovu nasadil svůj rentgenový pohled, ale já si ho nevšímal. Přemýšlel jsem, jak to kouzlo obejít.
„Co vlastně chcete od Gardy?“ vyrušil mě.
„To, že ti to neřeknu, ti dává šanci na přežití, staříku,“ varoval jsem ho a on se opět usmál. „A vůbec, vždyť o Gardě mluvíš, tak jakýpak kouzlo?!“
Nevinně pokrčil rameny. „Pokládám ti otázky ohledně Gardy. Nic ti o ní neříkám. A mluvit o kouzlu zřejmě taky nepřipadá nikomu nebezpečné.“
„Skvělý… vážně skvělý,“ utrousil jsem a sedl si na postel a znovu se ponořil do svých myšlenek. Po chvíli jsem dospěl k jakémus takémus řešení. Obrátil jsem se na Nigela. „Ráno v tobě už žádný sporýš nebude, je to tak?“
Přikývl.
„Takže tu jsou dvě možnosti. Buď nás teď hned vezmeš dobrovolně do svýho bytu, kde bychom mohli najít nějaký vodítka, nebo tě k tomu budeme muset ráno donutit, čímž riskuješ, že tě ze samý nasranosti zabiju,“ objasnil jsem mu.
Křenil se, až měl obličej samou vrásku. „Promiň, Damone, docela rád bych tě tam hned teď vzal, ale jsem už poněkud unavený, a navíc by mě jistí lidé mohli rovněž zabít za to, že jsem s vámi spolupracoval. Radši to s tebou risknu,“ přešel od balkónu k posteli. „A teď bych se rád někde vyspal, pokud mohu.“
Přimhouřil jsem na něj oči a zaťal pěsti. Měl jsem sto chutí ho rozsápat na malinkatý kousíčky. Dokonce jsem na sebe nejspíš vzal svou upíří podobu, protože to ve starcových očích podivně blýsklo a nepatrně sebou škubl. Překonal jsem to však a zvednul se. „Vzkážu Ivanovi, aby do tebe každou půl hodinu kopal. Kdyby sis to rozmyslel, stačí říct,“ kývnul jsem na něj, ať jde za mnou, a zamířil k Ivanovu pokoji.
Nigel zavrtěl hlavou. „Obávám se, že mí přátelé jsou v trestech ještě vynalézavější než ty, Damone.“
Na to jsem mu neodpověděl. Vykázal jsem Ivana i Nigela do svýho pokoje a opatrně si lehl vedle Iriny, abych ji neprobudil. Usnul jsem téměř okamžitě.


Pokračovat na další kapitolu