21. kapitola

Podtitul: Nový přístup

Komentář autora: Došlo mi, že naši slaví o víkendu stříbrnou svatbu a snad se budou znova brát (tohle obnovování svatebního slibu mi přijde strašně stupidní jen tak mezi námi), takže budu na chatě bez netu, takže přidávám dřív :).

Ke kapitole: Při takovýhle kapitolách poslouchám skoro vždycky Broken od Seethera a Amy Lee. Ta melodie k tomu prostě nějak patří. Ach, poslouchám ji i teď. Hrozně krásná písnička!
I když jsem se od seriálu hodně vzdálila, pořád vidím jisté paralely a hrozně se mi tam líbí.
A jinak? Stefánek zaujímá nový přístup k věcem a taky uvidíme, jak trochu změnil svůj postoj ala "budu o tebe bojovat". A samozřejmě vysvětlíme proč.
Myslím, že by se vám kapča mohla líbit. Má svoje temné momenty, svoje ťuťu momenty a především moment s vnitřním napětím, když se Stefan a Elena dohadují a já pro to využívám některé z vašich argumentů. Třeba je tam najdete. A taky na ně najdete moje odpovědi, které za mě tlumočí Elena :D.
Ať se líbí, kapitola je o něco delší, než bývá u SE zvykem ;)

A bylo to tu zas. Zase jsem ji pozoroval, jak spí.

Uběhlo pět dní od doby, kdy jsem se z Eleny poprvé napil. Každé ráno mi vybízela své hrdlo a já nemohl ani dospat, jak jsem se na to těšil. Na to tiché prasknutí její pokožky, na tlak svaloviny, který působil na moje špičáky, na sladko-kyselo-pálivou chuť Eleniny krve, na její vzdechy a euforii v očích. Oběma nám to přinášelo požitek. Bylo to intimní a vzrušující, a přesto nevinné. Já se ale navrch musel potýkat s dalšími pocity: hněv, zuřivost, krvelačnost, posedlost, zvrhlost, nemilosrdnost a jiné jim podobné. Připomínalo mi to stavy, které jsem zažíval, když jsem ještě nedokázal ovládat svou touhu po lidské krvi. Všechno se však zesílilo. Alespoň do té doby, než jsem se nahnul nad mísu a vyprázdnil se. Elena o tom samozřejmě nevěděla. Nemohl jsem jí to říct. Ne, když jsem viděl, jak jí to prospívá. Neprodělala žádný záchvat, nebyla náměsíčná a odmítala dětskou krev. Celá jenom zářila, z jejích očí se vytratily temné plamínky a po vystouplých žilách nezbylo ani památky. Ne. Nemohl jsem v ní všechno to dobré opět pohřbít. Navíc jsem na tom nebyl zas až tak špatně. Ano, s její krví v oběhu bylo těžké předstírat, že jsem v pořádku, ale když jsem se jí zbavil, necítil jsem skoro nic. Měl jsem jen neklidný spánek. Pronásledovaly mě noční můry v podobě obscénních erotických snů, z kterých jsem nejednou zamazal povlečení. A dneska jsem se vprostřed noci probudil vedle Eleny. Naštěstí si toho nevšimla. Chtěl jsem se vrátit do svého pokoje, ale nešlo to. Elenina krása byla nesnesitelně přitažlivá. Posadil jsem se do křesla a odtamtud ji upřeně pozoroval.

Největším paradoxem všeho bylo to, že Eleninu kůži by nepoškodila ani ta nejostřejší mačeta, ale moje zuby jí prořízly bez problémů. Ta krev prostě CHTĚLA, abych si ji vzal, aby kolovala v mých žilách a zatemňovala mi mysl. Jako bychom kvůli ní už tak neměli dost problémů. Obával jsem se, aby to nebyla Elena, kdo bude muset za chvíli hlídat zvráceného šílence…

 Jak jsem tak sledoval její klidný spánek a přemýšlel, jak ji učinit co nejšťastnější, něco mě napadlo. Překonal jsem to omamné pokušení naslouchat toku její krve až do krmení a opustil pokoj. V Damonově pracovně jsem si sedl za počítač a pustil se do pátrání.

Mezitím služebnictvo připravilo pro Elenu honosnou snídani: vejce na všechny způsoby, máslové croissanty s třemi různými náplněmi, šunkové a rybí sendviče, ovoce v bílém jogurtu a na pití džus, kávu a ledový čaj. Stěží jsem udržoval balanc, když jsem odnášel naložený tác do její ložnice.

„Eleno, snídaně,“ oslovil jsem ji polohlasně a přistrčil jí jídlo pod nos.

Zavrtěla se a zavětřila. Pomalu otevřela oči a zaklesla se do těch mých. S úsměvem od ucha k uchu se protáhla. „Dobré ráno.“ Potom si všimla obloženého tácu. „Kdo to má všechno sníst?!“

„Netvař se, jakoby ti to dělalo problém,“ napomenul jsem ji a opatrně odložil podnos na matraci.

Nic na to neodpověděla a natáhla se pro ještě teplý croissant.

„Co bys řekla na malý výlet?“

„Výlet?“ nechápala.

„Jsi tady uvězněná už víc jak měsíc. Zasloužíš si menší povyražení.“

Přestala žvýkat a upřeně se na mě zahleděla. „Ale já přece nemůžu ven. Mohla bych někoho… zabít.“

Odmávl jsem její poznámku rukou. „To už je minulost. Navíc zacházet s tebou jako s bláznem ti na zdravém rozumu zrovna nepřidá. Je na čase, abys začala znovu žít,“ zvedl jsem se. „Až to dojíš, ustroj se. Půjdeme ven,“ vykročil jsem ke dveřím.

„Kam ven?!“

„To je překvapení.“

Mezitím jsem z její šatny vzal nějaké oblečení a plavky, které jsem složil do pouzder na motorku. Doufal jsem, že si ještě pamatuju, jak se na ní jezdí. Potom jsem důkladně vyluxoval sůl nasáklou Eleninou krví pod prahem a vyhrabal z garáže dvě helmy. Když mě Elena uviděla nachystaného před domem, nestačila valit oči.

„Chceš řídit?“ nabídl jsem jí s úsměvem.

Uchechtla se. „To by Damon - “ zarazila se uprostřed věty a potřásla hlavou. „Ne, radši se povezu. Kam to teda bude?“

„Pořád je to překvapení,“ mrkl jsem na ni a nastartoval.

Jeli jsme skoro čtyři hodiny, ale nezdálo se, že by to Eleně nějak vadilo. Vzali jsme to přes Řím, kde jsem ji protáhl kdejakou uličkou a málem způsobil tucet dopravních kolizí. Zkrátka řídil jsem jako pravý Ital, akorát jsem tolik nepoužíval klakson.

Naší cílovou stanicí bylo nádherné město Assisi.

„Bylas tu někdy?“

„Hm, asi před patnácti lety. Pořád mi to tady bere dech.“

Měl jsem z toho podobný pocit. Každá budova na vás dýchala dávnými časy a ohromovala vás svou velkolepostí. Vše nádherně bílé, ale ne zářivé, aby vás to oslepilo. A ty kopce všude kolem!

Nejdřív jsme prošli centrem a osvěžili se vynikající zmrzlinou. Potom jsem Elenu zavedl do proslulé Baziliky svatého Františka. Museli jsme vyšlapat mnoho schodů a minout tucty turistů. Bazilika však byla naprosto prázdná, přesně jak jsem domluvil.

Jen co jsme vešli a zavřely se za námi dveře, neviditelný sbor s varhany spustil In the Arms of an Angel od Sarah McLachlan. Když si to Elena uvědomila, s úsměvem se na mě otočila.

„To ty?“

Jen jsem pokrčil rameny.

Usmála se ještě víc a ovinula mi paže kolem pasu. Já svou ruku přehodil přes její ramena. Takto jsme si vykračovali prázdnými chodbami a vychutnávali si tu přímo magickou atmosféru.

„Pamatuješ si ještě, při jaký příležitosti hrála tahle písnička?“ zašeptala.

„Samozřejmě,“ sklonil jsem se k jejímu uchu. „Strašně ses opila a volalas mi, abych tě přijel vyzvednout z nějaký párty. Problém byl, že se ti nechtělo domů, a tak jsem tě vzal za město a tam jsme na louce pozorovali hvězdy.“

„A do toho z auta hrála tahle písnička,“ dokončila za mě. „Je nádherná. Jako tohle místo. Jako všechno s tebou,“ vzhlédla ke mně s očekáváním.

Ušklíbl jsem se a vlípl jí letmý polibek na čelo.

Všechno ve mně bylo tak rozporuplné. Celým svým srdcem jsem chtěl být s Elenou. Jen pouhá její přítomnost mi vnášela úsměv na rty a hřejivý pocit do celého těla. Nemohl jsem se však zbavit provinilosti a jisté nedůvěry. Nebylo to tak dávno, kdy se takhle tiskla k mému bratrovi, kdy taková slova říkala jemu. Opravdu se přes něj už přenesla? A on přes ni? A já přes ně? Co se bude dít, až se vrátí? Znovu bude váhat? Nebo vběhne Damonovi rovnou do náručí? Zůstane se mnou? Postaví se za náš vztah? Ale za jaký vztah? Co je to za vztah, kde dva lidi k sobě přitahuje krvelačná posedlost? Kde sokem je nejbližší příbuzný? Kde jedna polovička stále nosí na prstě snubní prsten někoho jiného? Může se mi pak někdo divit, že mám pochybnosti a bojím se jít do toho na plno? Už jednou jsem ji ztratil. Nevím, jestli bych to po druhé unesl.

„Stefane?“

Zabral jsem se do svých myšlenek natolik, že jsem se zastavil, aniž bych si to uvědomil.

„To nic,“ pohladil jsem ji po hedvábných vlasech. „Jen jsem se trochu zamyslel.“

Když jsme se dostatečně pokochali klášterem i krajinou, nasedli jsme opět na motorku a vyjeli k pobřeží. Strávili jsme asi hodinku na pláži a vraceli se domů, abychom to všechno stihli.

Vila byla klidná. Vyvedl jsem Elenu na střechu. Služebnictvo už tam vyneslo stolek s židlemi, láhev vína, krev a sýr s olivami. Posadili jsme se a to všechno si vychutnávali při západu slunce.

„Jak dlouho jsi to plánoval?“ optala se mě se zájmem.

Zasmál jsem se. „Upřímně? Napadlo mě to dneska ráno. Nebylo toho zas až tolik k zařizování,“ pokrčil jsem skromně rameny.

Zavrtěla hlavou a povzdechla si. „Teď jsem si na něco vzpomněla. Ráno… sis… ehm… si ze mě nepil,“ soukalo se z ní a červenala se jako tekutina v její sklenici.

„A jak se cítíš?“

Ledabyle se ušklíbla, ale bylo v tom cosi strnulého a nepřirozeného. „V pohodě.“

Chvíli jsme seděli tiše a hleděli do dálky, jako bychom tam někde za obzorem mohli spatřit naši budoucnost. V trávě řvaly cikády.

„Po tomhle se mi stýskalo,“ promluvila z ničeho nic Elena. „Po tom výhledu, po tom klidu tady. Vždycky jsem sem utíkala protřídit si myšlenky.“

„Chápu.“

„Něco tě trápí. Řekni mi to.“

Už jsem ani nebyl překvapený.

„Je toho víc.“

„Tak začni s tím… to je vlastně fuk s čím, s čímkoliv,“ zadívala se na mě svýma blyštivýma očima.

„Hmmm-ne,“ postavil jsem se a trochu usmál. „Mám lepší nápad. Vydrž chvilku,“ a zmizel jsem v domě. V momentě jsem byl zpátky a z nejbližšího pokoje se linula jazzová hudba.

„Smím prosit?“ Nabídl jsem ruku Eleně a ona ji přijala. Přivinul jsem ji k sobě a pohodlně opřel svou těžkou hlavu o její temeno. „O tomhle jsem nedávno snil. Že spolu budeme tančit a do toho bude zpívat Louis Armstrong.“

Nic na to neřekla, jen mě sevřela o něco pevněji. Z toho pouhého stisku jsem poznal, že čeká, až se jí svěřím. Okázale jsem však její gesto ignoroval.

A tak povídala sama. „Víš, trochu mi to chybí… to, žes ze mě dneska nepil.“

„Jo… mně taky.“

„Myslíš, že je to tou krví, nebo jen tím, že se mi to tak líbí?“

Mluvila podmanivě a provokativně zároveň. Z té atmosféry, jejích slov, jejího hlasu a její blízkosti mně polévalo horko.

„Možná je to obojím,“ odpověděl jsem neurčitě.

Zastavila se a vzhlédla. Její krása mi asi nikdy nepřestane brát dech. Ty nádherné laní oči, svůdné rty, roztomilý nosík a bezchybná olivová pleť. Natáhla ke mně krk a něžně mě políbila na rty. Polibek jsem jí sotva oplatil a vrátil se k tanci. Elena se však nenechala odbít. Pustila se mě a o krok ustoupila.

„Stefane, řekla jsem ti, že jsme se s Damonem rozešli a že miluju tebe. Proč mi pořád nevěříš?“

Povzdechl jsem si a uhnul pohledem. „To je složitější.“

Založila si ruce na prsou. „No tak se mi to aspoň pokus vysvětlit.“

Zahleděl jsem se do země. „Jde o to, že… se bojím… aby to nebylo jenom přechodné.“

Slyšel jsem, jak netrpělivě přešlápla. „Přechodné? A dívej se na mě, když se mnou mluvíš.“

Neochotně jsem poslechl. „Jak je to dlouho, co Damon odjel? Tři týdny? A jak dlouho jsi s ním žila? Dvacet let? Pár týdnů nesmaže dvacet let.“

„Nesmaže, to máš pravdu,“ připustila, ale nezdálo se, že by se za to styděla. „Podle mě se nesmažou nikdy. Ale víš, co se taky nikdy nesmaže? Ten půl rok strávený s tebou. Naše dvacetileté přátelství, které, říkej si, co chceš, nebylo vždycky JENOM přátelský. Milovala jsem tě od první chvíle, Stefane, a nikdy jsem nepřestala. Damon…“ zarazila se, „s Damonem je to prostě… jiný. A já… nevím, jestli o něj ještě stojím. Myslím o vztah s ním. Vždycky mi bude ležet v žaludku, ale pravdou je, že s tebou jsem šťastnější,“ usmála se a přistoupila blíž. „S tebou je všechno rázem snadný, všechno je krásný. Jako tohle,“ mávla rukou do prostoru. „A TOHLE chci. Takhle chci žít. Chci tebe, Stefane. Chci s tebou prožít věčnost.“

Zavrtěl jsem hlavou, jako bych jí nevěřil. Bylo to… ani jsem nevěděl.

„Nikdy nebudu žádnou milovat jako tebe, Eleno, ale… přijde mi, jako by už na všechno bylo moc pozdě. Jenom se snažíme vzkřísit něco, co už je dávno mrtvé. Jen se na to podívej. Nosíš na prstě Damonův prsten, jsme ve VAŠEM domě…“

„A přesně TOHLE je jenom přechodný! Než se všechno uklidní. Pak odsud odejdeme a budeme jenom spolu,“ přesvědčovala mě neústupně.

„Ano. Než se všechno uklidní. To je další věc. Ta krev ti… zatemňuje mysl. Jak můžeš vědět, že o mně budeš stát, až… budeš v pořádku?“

 Rozhodila rukama a vytřeštila na mě oči. „Velice snadno. Protože jsem o tebe stála ještě předtím, než jsem věděla, že nějaká super krev vůbec existuje! Zapomněl jsi snad na naše společné sny, ve kterých jsme plánovali, jak se zbavit Katherine? Na naše sny, ve kterých jsme si padali do náručí jako dva dlouho odloučení milenci? Kde je ten Stefan, který mi přísahal, že o mě bude bojovat, kde?!“

Jen jsem na ni zíral a nebyl schopen slova. Na povrch se ze mě dralo něco, co jsem nedokázal identifikovat. Bylo toho příliš.

Elena se trochu zklidnila a vzala mě za ruce. „Miluju tě, Stefane,“ artikulovala výrazně. „Miluju tě a vím, že ty miluješ mě. Tak se mi přestaň bránit.“

Sklopil jsem hlavu a znovu se zahleděl na Elenin snubní prsten, jehož lesk mi vždy propálil srdce.

Elena si toho snad poprvé všimla. Zatajila dech a pomalu si ho stáhla z prstu. Zamračil jsem se a podíval se jí do očí. Byly plné odhodlání. Sevřela prsten v dlani a pevně zaťala pěst. Když ji rozevřela, kroužek byl naprosto zdeformovaný. Napřáhla se a zahodila ho někam do trávy.

„Kolik důkazů ještě potřebuješ, abys mi uvěřil?“

„Eleno…“ sebral jsem poslední zbytky sil k protestu. „Jestli si to znovu rozmyslíš… nevím, jestli to ustojím. Už teď jsem z tebe pološílený.“

Vzala můj obličej do dlaní a dlouze si ho prohlížela. Potom neznatelně přikývla. „Nerozmyslím,“ zašeptala a obtiskla mi rty na bradu.

Jeden by řekl, že po tak dlouhém čekání budu trpělivý, ale bylo tomu, jak by řekl ten druhý. Zdvihl jsem Elenu do vzduchu a ta mi pohotově obtočila nohy kolem boků. Lačně jsem se vrhl na její rty a přemístil ji do ložnice. Tam ji povalil na postel a zaplavil dalšími polibky.

„Ne…“ vydechla a já se zarazil. „Přenes mě do NAŠÍ ložnice. Do tvojí. Nebo třeba do kuchyně, do koupelny, je mi to fuk, ale ne tady.“

Překontroloval jsem její výraz. Usmívala se a oči jí plály. Uvědomil jsem si, že to dělá kvůli mně, kvůli NÁM, ne kvůli sobě nebo Damonovi.

Popošli jsme tedy o několik místností vedle. Nechal jsem Elenu vejít jako první a potom ji opatrně přitlačil na dveře, aby se zavřely. Zbavil jsem ji tílka i kraťasů a na chvíli se pozastavil u jejího hrdla. Zbožňoval jsem její štíhlý krk. Přisál jsem se k němu a něžně objížděl jazykem. Elena mě mezitím svlékala a příležitostně cuchala vlasy. Při každém nádechu se její prsa opřela do těch mých.

V posteli, když byla pode mnou, mě škrábla nehtem do paže a fascinovaně zírala na krev, která mi stékala k lokti. Už se natahovala, že ji slízne, ale v poslední chvíli jsem jí podstrčil svoje rty a ruku si otřel do povlečení.

„Žádná krev,“ vysvětlil jsem jí potom. „Nechci, aby za tím byla krev.“

Přikývla a dychtivě si mě přitáhla zpátky k sobě. Hodlal jsem si tu chvíli vychutnat a učinit ji nezapomenutelnou. Vyzkoušel jsem všechna místa Elenina těla a zjistil, která jsou pro ni nejcitlivější. Mučil jsem ji nekonečnými dotyky a polibky, dokud jí nehořely i prsty u nohou.

„Tak už mě netrap,“ zaškemrala a zajala mezi svými stehny.

Až potom jsem nabyl jistoty, že má náš vztah budoucnost.

Pokračovat na další kapitolu