17. kapitola - Smutný příběh

Komentář autora: Tahle kapitola vypráví o smutném příběhu a dává podklad dalším. Zkrátka chystají se změny :).
Když se poprvé objevila Debra, i Jack si všiml, že je hodně zvláštní. Vypadá jak fetka a přitom mluví slušně. Rozhodně líp jak já :D. No, tak teď se to tak nějak vysvětlí. A taky to, proč je s Mitchem, když se jeví jako násilnickej hajzl.
Tahle kapitola se mi fakt líbí. Nevím, čím to je, jestli mojí oblíbenou Debrou, nebo hulvátem Jackem, který se chová zas jak blbec, ale prostě se mi dobře čte. Snad se bude dobře číst i vám :).
Jo a aktualizovala jsem konečně svůj autorskej profil v Menu. Sice pořád nevím, na jakou školu pudu (času dost, školní rok začíná až 23. září :D), ale tak nějak jsem to obchcala.
Příjemné počtení :)

Bylo skoro deset večer a já rozvážel už od deseti ranních. Myslel jsem si, že zdechnu. Pizzerii se začalo dařit a objednávky se jenom hrnuly. Za celej den jsem se prakticky nezastavil.

Když mě poslali na Ave street 2562, měl jsem co dělat, abych nedal kuchaři do držky. Na Ave street bydlela totiž Stella. Jezdil jsem tam jednou až dvakrát týdně a vždycky to bylo divný. Hrozně se vykecávala, ale přitom mi neříkala nic zajímavýho. Vlastně plácala úplný nesmysly. Nechápal jsem, co má za problém.

A byl jsem nucen absolvovat to znovu. Celý uřícený jsem zastavil před jejím vchodem a zazvonil. Opět mě požádala, abych jí zanesl pizzu nahoru a já opět souhlasil. Náš zákazník, náš pán. Debilní heslo!

Zatímco jsem klepal, popadal jsem dech. Stella se objevila ve dveřích v upnutých světlých džínsech a černém triku s hlubokým výstřihem, kam jí spadal stříbrný řetízek s různými přívěsky. Na chvíli jsem se zasekl pohledem u jejích ňader a pak pozdravil.

„Ahoj, Jacku. Vypadáš unaveně,“ zkrabatila starostlivě obočí.

Ty krávo, je deset večer! Jasně, že jsem unavenej!

„Jo. Náročnej den. Tady to je, šest dolarů,“ podstrkoval jsem jí krabici.

„Osm,“ podala mi bankovky a já je vrazil do takové té velké černé peněženky, co nosí číšníci.

„Díky.“

Nestačil jsem se rozloučit, protože se rychle rozpovídala. „Chtěla jsem se tě zeptat,“ vyhrkla spěšně, „jestli… no, jestli bys někdy nezašel třeba na kafe, nebo tak něco,“ kroutila si vlasy na prst a lehce se červenala.

„No, já nemám zrovna moc čas,“ vymlouval jsem se.

„Hodinku by sis snad našel. Nebo bych mohla přijít na nějakej tvůj zápas. Ještě nikdy jsem box na živo neviděla,“ usmála se ze široka.

V těhle věcech jsem byl vždycky tak trochu natvrdlý, čili jsem její počínání moc nechápal.

„Zajímáš se o box?“

„No… to zrovna ne, ale proč nezkusit něco novýho? Navíc, když tam budeš ty…“

„Jsou lepší boxeři než já.“

Těžce si povzdechla a zatvářila se skoro až naštvaně. Afektovaně si odhrnula vlasy z čela a přenesla váhu na druhou nohu. „Prostě si s tebou chci vyjít, chápeš? Jako na rande.“

Překvapeně jsem na ni zamrkal a o krok ustoupil.

Rande?! „Rande?!“

Chvíli tam jen tak stála a čekala, až to vstřebám. „Víš, co to slovo znamená, ne?“ ujišťovala se.

„Jo. Vím. Jen… jsem trochu v šoku.“

Vyvalila na mě oči. Zřejmě jsme jeden druhému moc nerozuměli.

„Ještě jsem rande neměl,“ vysvětloval jsem, ale to ji vykolejilo snad ještě víc.

Mezitím, co se divila, jsem si ji pozorně prohlížel. Byla to pěkná holka. Měla krásné vlasy, celkem roztomilý obličej a vyzývavé ženské křivky, ale… to prostě bylo všechno. Tam moje myšlenky končily. Neměl jsem na ni ani pořádný názor, jen mi přišla trochu moc užvaněná. Dokázal bych s touhle holkou navázat nějaký hlubší vztah? Měl bych to zkusit?

„No, víš, Stello, já na tyhle věci ani moc nejsem. Nezajímám se o tebe,“ snažil jsem se jí to šetrně vysvětlit. „Chápeš?“

Z tváří se jí vytratila barva a krabice, kterou nadále držela, se v jejích rukách rozklepala.

„Jo, chápu, nemáš zájem,“ zachroptěla.

„Přesně tak,“ usmál jsem se, šťastný, že to vzala. „Hele, musím běžet. Tak dobrou chuť,“ řekl jsem a vyrazil ke schodům.

Zaparkoval jsem kolo ke stěně a vešel do pizzerie vchodem pro zaměstnance. Přes kuchyň jsem došel k šéfově kanceláři a zdvořile zaklepal.

„Brý den, můžu?“ Strčil jsem hlavu do dveří.

Zavalitý muž s černými, prošedlými, krátkými vlasy ke mně zdvihl opuchlé oči a chvíli je mhouřil. Když mě poznal, pokynul mi rukou, abych vstoupil. Zalovil levačkou v šupleti a vytáhl z něj naducanou obálku. Z té odebral několik bankovek a podal mi je.

„Díky,“ vzal jsem si je od něj a vyčkával, jestli mi k tomu něco řekne. Nevypadal na to. Vždycky jsem si myslel, že nikdo nešetří slovy tak jako já. Tenhle byl však skrblík ze všech skrblíků ten nejskrblíkovatější.

Zhluboka jsem se nadechnul: „Chtěl jste se mnou domluvit směny.“

Znova na mě zamrkal, jakoby se rozvzpomínal. Potom se zaklonil v židli a poklepal si tužkou na bradu. „Jack Freeman, že?“

„Ano, pane.“ Pracuju tu jenom něco málo přes dva roky, to nevadí, že pořádně nevíš, kdo jsem…

 „Jo,“ pokýval hlavou. „Už nemusíš chodit.“

„Prosím?“

Těžce si povzdechl. Zřejmě se musel nejdřív psychicky připravit, než se pustil do delšího proslovu. „Víš, Jacku, podniku se teď daří. Tržby nám za poslední rok vzrostly o sto procent. Naši zákazníci si potrpí jak na kvalitu, tak na rychlost. Rozšířili jsme lokalitu, takže někdy je třeba zajet až na druhej konec města. A ty seš moc pomalej.“

Mlčel jsem a propaloval ho pohledem.

„Potřebujeme řidiče, Jacku,“ vysvětloval, „a ty nemáš řidičák, je mi líto.“

„Proč jste to neřekl dřív? Udělal bych si ho!“

Odmávl mě rukou. „Teď už je to stejně jedno. Dneska ráno jsme za tebe přijali náhradu. To kolo si můžeš nechat.“ Zabral se znovu do svých papírů. Stál jsem před jeho stolem jako solný sloup nacpaný dynamitem. A doutnák dohoříval. Když mu došlo, že jsem pořád v místnosti, zmateně se na mě podíval. „Můžeš už jít.“

V hlavě mi pulzovalo. Sebral jsem mu ze stolu lampičku a hodil ji vší silou proti zdi. To tlustý prase za letu švihla šňůra přes obličej. Zaječel a přiložil na něj svou mohutnou dlaň. Potom jsem odkráčel z jeho kanceláře a třísknul za sebou dveřmi.

Kolo jsem si skutečně ponechal. Nasednul jsem na něj a dupal domů, jako by tam na mě čekalo zadostiučinění. Před vchodem jsem si dopřál minutku na vydýchání. Měl jsem roztřesená kolena a nepříjemně mi v nich vrzalo.

Podle klapání podpatků se ke mně blížila nějaká ženská. Nehodlal jsem si jí všímat, ale když se její kroky podle sluchu zastavily těsně za mými zády, otočil jsem se. A zamračil, protože ulice byla naprosto prázdná. Divný, přísahal bych, že jsem někoho slyšel…

Potřásl jsem hlavou a nechal to plavat. Popadl jsem kolo a snesl ho po schodech do bytu. K mému překvapení na mě přede dveřmi někdo čekal.

„To je dost, že deš,“ zabrblala Debra a se skuhráním se zvedla ze země.

Záhada cizích kroků rozluštěna.

„Zase topení?“ zasípal jsem.

Zdvihla mi před obličej igelitku, ve které něco zarachtalo. „Ne. Tentokrát potřebuju, abys mi pomohl s tímhle.“

Nahlédl jsem do tašky a pozdvihl překvapeně obočí. Byly v ní dvě krabice pomerančového džusu a jedna láhev vodky.

„Pozveš mě dovnitř?“

Změřil jsem si ji pohledem. „Vyhodili mě z práce. Mám chuť někoho zabít.“

Její výraz zůstal netečný. „Dneska jsme měli jít s Mitchem na večeři. Zase se nevrátil domů. Malýho hlídá tchýně. Jestli mě odmítneš, zabiju tě.“

Asi jsem zešílel. Určitě jsem zešílel, jinak bych nezareagoval, jak jsem zareagoval. Vyprskl jsem smíchy. Kam až mi paměť sahá, nikdy mě nikdo doopravdy nerozesmál. V tu chvíli jsem si zakrýval hřbetem ruky pusu a z očí mi tekly slzy. Celý obličej mi ztuhl v jakési křeči a bránice se chvěla jako domy při zemětřesení o šesti stupních Richterovy škály. Debra si mě nechápavě prohlížela, ale všiml jsem si, že jí cukají koutky.

Když jsem se konečně uklidnil, řekl jsem: „Tak pojď,“ a otevřel dveře. Naštěstí jsem měl celkem naklizeno. „Ehm, no,“ poškrábal jsem se na temeni a rozhlédl se po své nevelké garsonce, „akorát nevím, na co si sedneme.“

„S tím si nelam hlavu,“ uklidňovala mě. Přešla k lince a obratně se na ni vyhoupla. Utáhla si culík a překřížila nohy. Vypadala stejně zanedbaně jako jindy, v těch tmavých teplácích a vytahaném svetru. Tentokrát však byla lehce nalíčená a její vlasy nebyly ani trochu mastné.

Sundal jsem z poličky dvě sklenice a nalil do nich vodku s džusem.

„Tak na zdraví,“ povzdechla si Debra a přiťukla si se mnou.

Když jsem se napil, začal jsem kolem ní rozpačitě kroužit. Ještě nikdy jsem hosta neměl. Ani zvaného. Nevěděl jsem, jak se chovat, nebo co říkat, a tak jsem tam jenom chodil z místa na místo a zíral do země.

„Za co tě vyhodili?“

„Hm? Jo, jasně. Totiž. Nemám řidičák.“

Zasmála se. „Já vlastně ani nevím, cos dělal.“

„Rozvážel jsem pizzu. Na kole.“

Vyvalila na mě své ohromné cappuccinové oči. „To muselo bejt v zimě docela drsný, ne?“

Pokrčil jsem rameny a rozhodl se, že se posadím na postel naproti ní.

Na dobu zas zavládlo ticho, jen hodiny na stěně vyťukávaly vteřinu po vteřině.

„Normálně když se sejdou dva lidi, co o sobě nic nevědí, tak si toho mají hodně co říct,“ poznamenala.

Nechápavě jsem na ni zamrkal.

Povzdechla si. „Vadilo by ti vyslechnout si můj životní příběh?“

„Ne. Povídej.“

Dopila sklenici a nalila si další. „Naši do mě vždycky vkládaly velký naděje. Mysleli si, že ze mě bude doktorka, právnička, diplomatka, něco takovýho. Neměla jsem nikdy žádný kamarády, protože by mě akorát rozptylovali od učení. „Jednou nám za to poděkuješ, až budeš řídit mercedes, bydlet ve vile s bazénem a pracovat v čistý kanceláři,“ říkala vždycky moje máma. A tak jsem se pořád jenom učila, úspěšně dokončila střední se samejma jedničkama a byla přijata na Harvard. Měla jsem se stát chiropraktičkou. V létě mezi střední a vysokou jsem dostala konečně požehnání od rodičů a mohla na dovolenou s jednou svojí „kámoškou“,“ naznačila prsty uvozovky, „víceméně jsme si na sebe zbyly. Hodlaly jsme stopovat a objet tak všechny národní parky v Americe,“ usmála se zasněně. „A tak jsem poznala Mitche. Byl jedním z těch, co jsme zastavily. Hned jak jsem ho uviděla, bezhlavě jsem se do něj zamilovala. Odpojila jsem se od kamarádky a zbytek prázdnin strávila s ním. V září se kvůli mně přestěhoval do Cambridge a naštěstí mu firma zajistila práci ve městě. Měli tam svoji pobočku a Mitch už byl na docela vysoký pozici, takže se mu nechtělo shánět něco nového. No a já nastoupila do školy. Ze začátku to šlo, z těch informací mi šla sice hlava kolem, ale zvládala jsem to. Jenže pak začal mít Mitch nějaké trable v práci a já zakusila, co to je zkouškové období. Totálně jsem vybouchla!“ Zdvihla volnou ruku k hlavě a roztáhla prsty, asi aby naznačila výbuch. „Bylo to strašný. A do toho všeho jsem zjistila, že jsem těhotná,“ zadívala se mi do očí, zřejmě očekávajíc nějakou reakci. Potom pokračovala: „Když jsem to řekla Mitchovi, byl překvapivě nadšený. Na čas se všechno zklidnilo a vypadalo to, že se možná dožiju i druhého semestru. Ale pak se to zas všechno zesralo. Mitche vyhodili a přišel tak o byt. Nechala jsem školu a nastěhovali jsme se zpátky sem, k našim. Což byla další osudová chyba. Nikdy neměli Mitche rádi. Neměli by rádi nikoho, kdo by mohl ohrozit kariéru jejich holčičky,“ zavrtěla hlavou. „A teď, jakoby se vyplnily všechny jejich noční můry. Byla jsem zbouchnutá, oba jsme byli bez práce, neměla jsem dodělanej ani první rok školy a neměli jsme kde bydlet. A samozřejmě neuplynul den, kdy by nám to nepřipomínali. Mitch se úplně sesypal. Začal se hrozně podceňovat a z žádnýho pohovoru se mu nikdo neozval. Nakonec skončil na stavbě. Což dělá vlastně do teď. Těsně předtím, než se narodil malej, jsme si pronajali tenhle byt, co máme. Doufala jsem, že ho dítě, vlastní bydlení a práce postaví zpátky na nohy, že mu dají znovu chuť žít. No,“ usrkla drinku a zkrabatila obočí, „k jistému pokroku došlo, ale nic světabornýho. Hrozně se za sebe styděl. Přišlo mu, že jako chlap selhal. Pak začal pít, mít záchvaty vzteku, obviňovat mě,“ kroužila zápěstím a hleděla do stropu, jako by už ji nebavilo mluvit a chtěla to nějak urychlit, „však víš, jak to je. Někdy se ožere tolik, že se ani nevrátí domů,“ vzdychla, „jako třeba dneska.“

Zatímco povídala, stihl jsem vypít dvě sklenice vodky s džusem. Jak jsem byl utahanej, motala se mi hlava. A potřeboval jsem na záchod.

„Měls pravdu, Jacku,“ zahleděla se na svoje ponožky a dál houpala nožkami ve vzduchu.

„Vážně? V čem?“

Ušklíbla se. „Že potřebuju pomoct. Že potřebuju přítele. Měls pravdu. Ty si možná vystačíš sám se sebou, ale já ne.“

Semkl jsem rty a pokýval hlavou. „Musím si odskočit.“ Jo, i mně došlo, že je trochu blbý tohle říct někomu potom, co si vám vylil srdce, ale přírodě holt neporučíte. Když jsem vyšel z koupelny, rozhodl jsem se, že se pokusím rozproudit konverzaci tentokrát sám od sebe. „Ehm, a ty teda nepracuješ?“

Propálila mě vražedným pohledem.

Co jsem řekl špatně?

„Ne, nepracuju,“ zavrčela. „Malýmu je teprve rok a půl, potřebuje mámu na plný úvazek.“

„Aha. Jak se jmenuje?“

„Nash.“

„Hm.“

Naklonila hlavu na stranu a oblízla si rty, přičemž vypadala neuvěřitelně svůdně. „Nechceš mi říct něco o svojí minulosti?“

Trhl jsem sebou. „No… to by bylo… moc složitý.“

„Říkal jsi, žes žil na ulici.“

„Jo.“

„Jak ses tam dostal?“

„No… utekl jsem.“

Povytáhla obočí. „Jako z domu?“

„Tak nějak.“

„Kolik ti bylo?“

„Čtrnáct.“

„A od tý doby žiješ sám?!“

„Jo.“

Polovičatě se usmála. „Taháš mě za nos.“

„Em, ne.“

„Ale jo. Přece by se tě rodiče takhle nevzdali.“

„Je to fakt složitý.“

„Takže s nima nejseš v kontaktu?“

„Ne.“

„A nestejská se ti občas?“

„Ne, to rozhodně ne!“

„Mno,“ mlaskla a dolila si sklenku. „Jsi rozhodně ten nejpozoruhodnější chlap, na jakýho jsem kdy narazila, Jacku Freemane.“

„Díky. Asi.“

Zasmála se. „Na zdraví!“

„Na zdraví.“

Tu noc jsme se ztřískali jako hovada.

Pokračovat na další kapitolu