20. kapitola

Podtitul: Rodinná tajemství I

Kapitola zvěřejněna v tento slavnostní den na počest naší Mariam, které je taky věnována. Možná, že nejseš součástí tohohle blogu od jeho založení, ale rozhodně seš jednou z jeho nejdůležitějších součástí. Všechno nejlepčejší k narozkám svátku! ;)

K povídce: Takže, skončili jsme u toho, že si Damon a spol domluvili schůzku s Joshuou u Velký brány před Hyde parkem. Určitě se dozvíme něco novýho, ale nepřinese to ještě více otázek než odpovědí?
Když si to tak po sobě čtu, tak si tak říkám, kam já chodím na ty úvody o ničem... vždyť já tam řeším počasí, sakra! :D
Nejlepší na celý kapitole je pro mě Damonova hláška o propasti... ona není tak úžasná, VÁŽNĚ!, ale já prostě miluju takovýhle neúžasný věci :D.
Ať se líbí vám všem, ale našemu oslavenci nejvíc :P

Velká brána Hyde parku

Měl jsem pocit, že se rozteču. V Anglii obvykle teplota nedosahuje extrémů, ale toho dne se zřejmě hodlal zapsat rekord. Já i mí společníci jsme byli zpocení jak vepři a v dohledu nebylo žádné osvěžení. Ovívat se novinami sice bylo příjemný, ale nedostačující. Dokonce jsem se vzdal veškerého černého oblečení a vzal na sebe bledě modré triko a šedé kraťasy. Jenže ani to nestačilo.

„Tak kde je?“ zafuněl zoufale Lenský a rozhlédl se kolem. Jeho původně bílý nátělník se na něj lepil jak ženský na Johnnyho Deppa.

„Třeba se nás bojí,“ zauvažovala Ira, která seděla na bobku, zády se opírajíc o vlažnou kamennou stěnu. Sladila si oblečení do hráškově zelené, což, ačkoliv jsem to nerad přiznával, jí neuvěřitelně seklo.

Pravda, zapomněl jsem se Joshuovi Wrightovi zmínit, že si přivedu kámoše, ale copak na tom záleželo? Proč bych zabíjel někoho, kdo mi možná jako jediný může poskytnout životně důležitý informace? A proč bych to dělal před očima tolika svědků? Netvrdím, že je nemožné provést to tiše a nenápadně, ale přeci jenom…

„Jestli se do pěti minut neukáže, tak mu dám důvod se bát,“ prsknul jsem, ale sliny se vypařily dřív, než dopadly na zem. „Kde jsou ksakru všichni negři s předraženou chlazenou vodou, když je jednou v životě potřebuju?!“

„Aspoň že jsme ve stínu,“ snažila se drobná Asiatka vnést trochu optimismu do mé ponuré nálady.

To měla pravdu. Díky velké, v antickém stylu navržené stavbě jsme byli chráněni před sluncem. Museli jsme však neustále někomu uhýbat, byl tam hluk a všemožné lidské i nelidské pachy, které zamořily vzduch, mě přiváděly k šílenství.

„Ehm, ehm,“ odkašlal si přede mnou někdo důležitě.

Musel jsem shlédnout, abych na něj viděl. Byl to přibližně třicátník dost malého vzrůstu a kulil na mě téměř nevěřícně zeleno-modré oči. Zpod béžové kšiltovky mu vykukovaly tmavé kudrliny a na krátkém nose mu seděly hranaté brýle s poměrně tlustými černými obroučkami. Hodily se k němu. Dál jsem si všiml rovněž béžové košile s krátkým rukávem, plátěných kraťasů, sandálů a… pro Krista, bílých vysokých ponožek!

„Co chce - Joshua?“ procitnul jsem včas.

Mužík přelétl očima Ivana a Irinu a zimomřivě se otřásl. „Myslel jsem, že budete sám.“

Pokrčil jsem rameny. „Neptal jste se. Napadá vás nějaké místo, kde bychom si mohli nerušeně promluvit?“

Povytáhl obočí, jako bych se ptal na totální kravinu. „Samozřejmě. V parku.“

Jakmile to řekl, všiml jsem si, že svírá v podpaží deku a v pěstičce piknikový košík.

Vyvalil jsem na to oči. „Vy jste pro nás připravil romantickou svačinku, nebo co?!“

„Jestli chcete, můžeme vás nechat o samotě, viď, Iro? Neradi bychom vás při něčem rušili,“ provokoval Ivan a zubil se jak blbec největší. I ona se chichotala.

„Drž hubu, nebo ti do ní narvu ten koš!“ vyjel jsem na něj a obrátil se zpátky k prckovi. „A vy koukejte najít nějaký pořádný místo. Ideálně v blízkosti bezedný propasti, kam bych hodil tohohle,“ kývl jsem hlavou k Ivanovi a pak vykročil stejným směrem jako davy turistů. Chudák Joshua byl z našeho pošťuchování strachy bez sebe.

Na plácku, kde jsme rozložili deku, se sice žádná propast nenacházela, ale nedaleko bylo zabudované zavlažování a trochu mírnilo nesnesitelné horko. Zároveň jsme se nacházely ve stínu, v úctyhodné vzdálenosti od všech zvědavců. Divíte se, že takové ideální místečko bylo volné? Původně nebylo, ale mám skvělé přesvědčovací schopnosti.

Irina si pečlivě složila nohy pod sebe a urovnala sukýnku. Potom napřáhla ruku k Joshuovi a přátelsky se na něj usmála. „Ještě jsme se nepředstavili. Jsem Irina Golubeva.“

Joshua se roztřeseně usmál a pokýval hlavou. „Tě - tě - těší mě.“

Irina rozpačitě položila ruku zpátky do klína.

To Ivan si servítky rozhodně nebral. Natáhl se a jeho ruku si prostě vzal a pevně stiskl. „Ivan Lenský.“

Přišlo mi od Joshui dost pokrytecký, že se zajímá o upíry, a přitom se jich bojí. Měl jsem z něj však dojem, že se bojí naprosto všeho. A strach z upírů byl pro lidi přirozený, tak jako se gazely bojí lvů. Takže jsem jeho chování chápal, nicméně neschvaloval.

„Dva ruští upíři bez historie s téměř dvě stě let starým Američanem. Jak jste se dali dohromady?“ zajímal se.

Ivan trochu zavrčel, zřejmě kvůli tomu, že Joshuovým favoritem jsem byl jasně já. To mi zlepšilo náladu a také z toho důvodu jsem se rozhodl převzít roli hlavního mluvčího.

„Máme společnou kamarádku, kterou moje bejvalka vyhodila z letadla nad sibiřskou tajgou poblíž jeho domu,“ zakřenil jsem se na něj, o to víc, když mu poklesla čelist. „Kvůli ní jsme teď tak trochu tady.“

„Kvůli Katarině Petrově?“

„Ty znáš i jeho bejvalky?!“ vyjekl Ivan, až mu přeskočil hlas.

Joshua na něj nevzrušeně zamrkal. „Katarina Petrova je ve vampyrismu důležitou historickou osobností. Dvojnice, která dvakrát volila mezi dvěma bratry.“

„Dvakrát?“ Zamračil jsem se.

Joshua si povzdechl a vytáhl z košíku láhev vychlazeného zeleného čaje. V tom se však zarazil. „Omlouvám se, ale nepočítal jsem… s vámi. Mám pouze dva kelímky a tuhle láhev.“

„To je dobrý,“ zvedla se Irina, „pro něco skočím. Nemusíte na mě s hlavním tématem čekat, ty mi to pak stejně převyprávíš, že jo, broučku?“ Pohladila svého přítele po pleši a ten s úšklebkem přikývl. Potom zmizela.

„Dobře, takže k hlavnímu tématu,“ zopakoval po ní. „Kde bychom našli Draculu?“

Joshua se zatahal za kudrliny a otřel si zpocené obočí. „Upřímně si myslím, že by bylo lepší, kdybych vám pověděl celý příběh. Smím?“ Obrátil se s tou otázkou na mě a já mu dal svolení.

„Takže,“ roztřeseně vydechl a zhluboka nasál vzduch do plic. Na naši přítomnost už si pomalu zvykal. „Jak jistě víte, Dracula ve skutečnosti nikdy nezemřel. Říká se, že je to původní upír.“

V tom bodě jsem ho přerušil. „Moment, myslel jsem, že Původní jsou Niklaus a jeho sourozenci. Přičemž Klause zabila Katherine a nemám potuchy, co se stalo s těmi ostatními.“

Joshua přikývl. „Ano, to máte pravdu. Pokud se nemýlím, Niklaus své sourozence probodal dýkami a někam ukryl. Zatím nikdo neví kam. Katherine se o to bohužel nezajímala. A ano, jsou původními upíry, ale… jak bych to řekl… jsou z druhé větve a dokonce vývojově mladší. Dracula tu byl před nimi, jediný svého druhu, čistý výplod přírody.“

„Jak tohle všechno víte?“ dotíral Ivan.

Joshua se na něj trpělivě usmál. „Nic z toho, co vám tu povídám, nemohu prohlásit za stoprocentně pravdivé, ale jsou to nejlepší a nejvěruhodnější informace, které můžete vyčíst. Vy jste prvními upíry, se kterými jsem se kdy setkal. Z přímého zdroje nemám nic.“

Po krátké pauze se mě pohledem zeptal, jestli může pokračovat. Pokynul jsem mu k tomu rukou.

„Ehm, ano, je to původní upír, možná váš předek. S panovníkem Vladem Drakulou nemá nic společného, pouze převzal to jméno po jeho smrti. I když někde se píše, že byli přátelé. Přibližně v té době si lidé začali uvědomovat, že proti těmto démonům noci se nestačí bránit jen pasivně. Vznikala různá společenství a tajné spolky, které pořádaly hony na upíry. To se začalo odehrávat někdy v 15. století. Dracula byl na vrcholu svých sil. Opřádají ho různé legendy a kletby, ale o těch teď asi slyšet nechcete, že ne?“

„Pokud to není důležité,“ pokrčil Ivan neurčitě rameny.

„Ne, myslím si, že není. No, jeden z těch spolků přetrval do dnes.“

„Jenom jeden?“ zapochyboval jsem.

Joshuovi se rozšířily nozdry, jak ho naše neustálé přerušování rozčilovalo, ale smířlivě odpověděl: „Spolky mění svá jména a někdy i zaměření. Nemůžu s určitostí říct, které zanikly, a které ne. Ale u tohohle jsem si jistý a je pro vaše pátrání velice důležitý.“

To nás umlčelo a nastražili jsme uši.

„Sice vím, že existuje, ale jinak toho není zas až tolik, kolik bych vám toho o něm mohl říct. Jeho členové se obvykle nazývají Garda. Zvláštností je, že se mezi sebou neznají. Všechno je přísně tajné, ale v písemnostech se dají nalézt jisté náznaky. Všeobecně se však ví, že někdy na přelomu 17. a 18. století bylo Draculovo vraždění konečně zastaveno. Byl zajat a uvrhnut do žaláře. Ten žalář, ovšem, se postupem času přemisťoval. A pokud se nepletu, v současnosti by se měl nacházet někde tady, v Londýně.“

Srdce se mi divoce rozbušilo. Hltal jsem Joshuova slova natolik, že jsem propásl Irinin příchod.

Kudrnáč se zhluboka nadechl a nalil si trochu čaje. „Právě Garda by ho měla střežit, aby už nikomu nemohl ublížit. A to je všechno.“

„Proč ho nezabili? Proč ho vězní?“ tázala se upírka.

„Um, ano, to mě také zarazilo. Domnívám se, že to není jen tak. Draculův původ je jednou velkou neznámou. Nikdo přesně neví, jak vznikl, tudíž si nejspíš nejsou jisti, jak ho usmrtit.“

„Neříkejte mi,“ zabručel Ivan, „že kdyby ho rozsekali na malilinkatý kousíčky, ty naházely do různých krabic a ty svrhly na různý místa oceánu, tak že by přežil.“

Joshua opět zamrkal svýma světlýma očkama tak, jakoby na něco takového bylo naprosto zbytečné odpovídat. „Můžete jim to zkusit navrhnout.“

„Fajn. Nějaká banda chlápků ho hlídá. Tady v Londýně. Vážně o nich nevíte nic víc?“ škemral jsem.

„No,“ posunul si brýle na nose, „víte, tak trochu se domnívám, že můj otec, kterého jsem nikdy nepoznal, je jedním z nich. Proto jsem se o tuto tématiku taky začal zajímat.“

„Jak je to s nabíráním nových členů? Říkal jste, že se vzájemně neznají. Takže se členství nejspíš dědí… v tom případě nechápu, proč byste byl od toho odtržen.“

„No právě!“ zvolal rozhořčeně. „Tuto otázku jsem si také již několikrát položil. Jak můj otec mohl vědět, že nebudu schopen zaujmout jeho místo, když mě viděl naposledy jako nemluvně? Zatím vším s nejvyšší pravděpodobností stojí moje matka. Nikdy mi o otci nechtěla vyprávět, nikdy mi neřekla nic kloudného a můj zájem o něj jí jen přidělává vrásky. Zřejmě nechtěla, abych byl součástí toho světa,“ sklopil poraženecky hlavu mezi ramena.

Jeho příběh mě nikterak nedojal, spíš jsem přemýšlel, na co se ještě zeptat.

„Říkal jste, že Draculu teď drží někde v Londýně. Máte alespoň tušení kde? Nějakej typ?“

Blýsklo se mu v očích a neznatelně se usmál. „Ne, ale asi vím, jak to zjistit. Moje matka ví, kdo je mým otcem. Kdyby se vám podařilo to z ní dostat… a kdyby byl skutečně členem Gardy…“

„Pak bychom zjistili, kde ukrývají Draculu,“ dokončil Ivan a zeširoka se usmál. „Brilantní!“

„Ano a zabijí se tím dvě mouchy jednou ranou, vy najdete Draculu a já zase otce,“ potvrdil Joshua. „Matka se vrátí z práce v půl sedmé. Navrhuji sejít se půl hodiny poté před stanicí metra Brixton, souhlasíte?“

Zdá se, že si to už hoch dokonale naplánoval. „V sedm?“

„V sedm,“ přikývl a začal si sbírat věci. I my se pomalu zvedali. Rychle jsme se s ním rozloučili a zamířili zpět k Velké bráně.

„Myslíte si, že to klapne?“ zeptal jsem se svých společníků, protože nastalé ticho mě deptalo.

„Proč by nemělo?“ Pokrčil Ivan bezstarostně rameny. „Jedinej průser vidím v tom, že Joshuův táta nemusí mít o nějaký Gardě nejmenší potuchy.“

„Joshua má ale určitě pádný důvod, proč si myslí, že je jeho otec členem. Jak by na takovouhle věc jinak přišel?“ povzbuzovala nás Irina.

„DOUFÁM, že má pádnej důvod,“ zabrblal jsem a těšil se, až se v hotelu naložím do studené vany.

V sedm byl Joshua na smluveném místě a nervózně přešlapoval sem a tam. Když si nás všiml, proletěla mu tváří směsice úlevy a hrůzy.

„Pojďte za mnou,“ bylo jediné, co nám řekl.

Vyměnili jsme si zmatené pohledy, ale bez odmlouvání ho následovali. Joshua neustále kontroloval okolí, jakoby se bál, že nás někdo sleduje. Sám jsem si to pro jistotu ověřil, ale nic podezřelého jsem nezaznamenal.

Zastavil tak náhle, že jsem do něj málem vrazil.

Zprudka se k nám otočil a sepjal ruce. „Jsme tady,“ zadíval jsem se mu za hlavu a nebyl si jistý, kde to „tady“ přesně je. „Moje matka nepije sporýš, ale nosí ho v přívěsku na zápěstí. Můžu se na vás spolehnout, že budete… ohleduplní? Nerad bych, aby ji to jakkoliv poznamenalo,“ prosil nás třaslavým hlasem.

Na moment jsem se zamyslel, jestli bych svou matku taky vystavil takovému nebezpečí. Předvést postarší dámu před tři krvelačný bestie... no, těžko říct.

Irina se na něj něžně usmála. „Neboj. Nemusí si to ani pamatovat.“

Joshuu to trochu uklidnilo, ale nadále zůstal ve střehu. S rozbušeným srdcem nás vedl dál úzkou uličkou, až mi konečně docvaklo, kam máme vlastně namířeno.

„Čínská restaurace?“ Zašklebil se Ivan.

Intelekt se na něj těsně před vstupními dveřmi ohlédl a nasadil svůj typický, na nervy jdoucí výraz samozřejmosti.

„Snad jste si nemysleli, že vás pozvu do matčina bytu!“

Na to nás všechny ovanula vůně smaženého jídla. Vešli jsme dovnitř.

Pokračovat na další kapitolu