15. kapitola - Přátelé útočí

Komentář autora: Jenom na Jacka Freemana může někdo zaútočit přátelstvím :D.

Ukazuje se nám znovu v celé svojí kráse a taky se vrací jedna postava z kapitoly Den volna, kterou jsem si jistým způsobem zamilovala O:).

Hezký počtení!

„A vítězem se stává Jack Freeman!“

Uf, to bylo o fous.

Borec, kterýho nasadili proti mně, byl zatraceně dobrej. Nerad jsem si to přiznával, ale tentokrát jsem vyhrál jen díky štěstí.

Ploužil jsem se do sprch jako chodící mrtvola a jak ze mě vyprchával adrenalin, uvědomoval jsem si, že mě bolí celý tělo, kolena obzvlášť. No jo, možná že ten ústav, kde mě drželi čtrnáct let, byl nelidskej, otrokářskej institut, ale díky jejich výživě a medikamentům jsem nikdy netrpěl na klouby. Bral jsem to jako daň za svobodu a přišla mi férová. Bolest zatím byla jenom mírná a svalstvo mi za ty tři roky tolik neochablo.

„Dobrá práce, Jackouši,“ doběhl mě Thomas. Neměl jsem na něj náladu, a tak jsem jen zamručel v odpověď. Nenechal se však odradit. „Co takhle dneska pivo? Ty, já a Vic. A mohl bys přizvat i ty svý kámošky,“ zazubil se.

Vrhl jsem na něj smrtící pohled. „Nejsou moje kámošky. A nikam nejdu.“

„Ale no tak, jedno pivko tě nezabije,“ dotíral.

„Vaše společnost by mohla,“ ucedil jsem.

Thomasův úsměv ochabl. Předběhl mě a zastoupil mi cestu. „Hele tak dost. Každej tady si o tobě myslí, že seš pošahanej magor. Nemáš moc přátel, Jacku, tak proč s těma, co máš, zacházíš jako s odpadem? To si nezasloužíme.“

Ospale jsem se na něj podíval. „Všichni si myslej, že jsem pošahanej magor, jo?“

Zrozpačitěl. „No… neříkaj to přímo takhle, ale víceméně… jo, myslej.“

„Fajn. Maj k tomu důvod. Ty k tomu máš taky důvod. Tak proč mě prostě nenecháš bejt?“ Udělal jsem krok vpřed, ale on neustoupil, a tak jsem jen snížil vzdálenost mezi námi, což se mi nelíbilo, a proto jsem zařadil zpátečku.

„Protože každej potřebuje přítele. Naprosto každej, i ten největší asociál. Já dlouho žádnýho neměl a vím, jaký to je, a nepřál bych ti, abys to taky zjistil.“ Když jsem na to nereagoval, těžce si povzdechl. „Fajn, dneska nemáš náladu, chápu. Tak prostě smažem tenhle rozhovor a zkusíme to jindy. Souhlasíš?“ Vyslovil poslední slovo skoro až výhružně.

Zvažoval jsem svou odpověď. Mohl jsem ho odbít a tak se ho navždy zbavit. Ale… z nějakého divného pocitu jsem to neudělal.

„Fajn. Dovolíš?“

Zářivě se na mě usmál a ustoupil stranou. „Jasně. Měj se!“

Rychle jsem se umyl, prohrábl si číro a dral se pryč z budovy. Nebylo mi však souzeno udělat to nepozorovaně.

„Promiňte, jste Jack Freeman?“

Zdvihl jsem oči k vysokému, štíhlému černochovi, kterému mohlo být něco přes čtyřicet. Přemýšlel jsem, že bych svou identitu zapřel, ale nedostal jsem příležitost, protože pokračoval.

„Viděl jsem vás v ringu a chtěl vám jenom říct, že jste odvedl vážně skvělou práci,“ usmíval se na mě zažloutlými zuby.

„Hm. Promiňte, spěchám,“ hodlal jsem ho obejít, ale byl ještě neodbytnější než Thomas. K mojí smůle byl i lépe stavěný a v tu chvíli by mě snadno přepral.

„Hodláte se živit jako profesionální boxer?“

Jasně. Chtěls mi jenom poblahopřát, to vidím.

„To asi ne. Radši bych trénoval.“

Rozzářily se mu oči a já měl co dělat, abych nahlas nezaklel. „Vážně? Já náhodou trenér jsem. Mohl bych vás doporučit, kdybyste měl zájem. Nevím teď sice o žádným volným fleku, ale mí známí by mohli. Dal byste mi na sebe kontakt?“

Dlouho jsem mlčel a očima mu jasně říkal, ať vypadne. On byl ale nejspíš zaslepen mou dokonalostí. Neochotně jsem mu nadiktoval číslo a upozornil ho, že už opravdu musím jít.

„Omlouvám se, že jsem vás zdržel. A ani jsem se nepředstavil, jmenuju se Jefferson Moon.“

„Těší mě. Nashle,“ otočil jsem se na patě a ani mu nepodal ruku.

Konečně jsem byl doma. Rozvalil jsem se na posteli a okamžitě usnul.

Zdál se mi extrémně divný sen, kde jsem zápasil proti Thomasovi, knock-outoval mě - to tintítko, taková hovadina! - v nemocnici mě ošetřoval ten černoch a oznámil mi, že jsem ochrnul - další hovadina. Ležel jsem ve špitále, neschopen pohybu a chtěl umřít. Přišla mě navštívit ta holka Chelsie, ale vypadala nějak jinak. Byla v bílých šatech a připomínala anděla. Pokoj se najednou změnil v nebe - vzdušný prostor zaplněný mlhou - a já normálně ovládal svoje tělo.

„Jsi šťastný, Jacku?“ zeptala se mě Chelsie a příznačně andělsky se usmála.

I já se usmíval. „Ano, jsem šťastný.“

„Pojď, zatancujem si,“ natáhla ke mně ruku a najednou jsme byly na tý diskotéce. Hrála ta samá písnička, na kterou Chelsie tancovala se svým klukem. Jenže tentokrát jsem to byl já, kdo ji držel. Bylo to zvláštní. Přesněji řečeno to, co jsem v její blízkosti cítil, bylo zvláštní. Hřejivé. Příjemné. Děsivé.

Zdvihla ke mně obličej.

„Na co se tak díváš?“ zeptal jsem se jí.

„Na to, co ty nevidíš,“ odpověděla sladce a darovala mi krátký polibek.

Divoce se mi rozbušilo srdce. Odstrčil jsem ji od sebe a z rázu se probudil. Ve skutečnosti mi srdce nijak zvlášť nebušilo, za to někdo bušil na dveře. Podíval jsem se na hodiny na stěně. Bylo pár minut po desátý večer. Kdo může otravovat v tuhle dobu?! Naštěstí jsem usnul oblečený, takže jsem bez obav mohl otevřít.

„Ahoj, Jacku,“ pozdravila mě Debra a nervózně se tahala za triko. „Promiň, že tě ruším takhle pozdě večer, ale Mitch není doma a pod topením mám kaluž jako hrom.“

„A to ti ji mám jít jako utřít, nebo co?!“ Vyjel jsem na ni, ale hned mi to došlo. „Jasně, jsem domovník, teče ti topení, opravím to. Jen si vezmu nářadí,“ popošel jsem ke skříni a vytáhl z ní kufřík, který mi dala Grantová po mém předchůdci.

Debra mě v tichosti vedla k výtahu, který nás vyvezl do sedmého patra.

„Tak ukaž, kterej to je radiátor,“ zívnul jsem a rozostřeným zrakem si letmo prohlédl byt. Byl tam v celku pořádek, ale přesto působil tak nějak neuklizeně. Dělal to nejspíš zastaralý nábytek a vybledlé tapety.

„Tady v obýváku,“ kývla k topení pod oknem a někam odešla.

Já zatím sundal kuželku a vyhrabal kleště. Matně jsem si uvědomoval, že se Debra vrátila a pozorovala mě. Nic jsem neříkal a chystal se utáhnout kovovej závit.

„Chtěla - “ začala a skončila, „ehm, chtěla jsem se ti taky omluvit, že jsem na tebe tehdá tak ječela.“

Nereagoval jsem a zatnul zuby, jak jsem se zeslabený pokoušel vyvinout nějakou sílu.

„Ale neměl jsi Mitche praštit. On je… je to dobrej chlap, jenom je občas trošku nervózní.“

Byl jsem hotov. Zavřel jsem kufřík a otočil se na ni. Poněkud mě překvapilo, že drží v náručí malýho chlapečka.

„Nervózní? Kdybych mu jednu neubalil, ubalil by on jednu tobě,“ odsekl jsem a postavil se.

„To by nikdy - to by neudělal. Ty tomu nerozumíš. Nevíš, čím si prošel. Čím jsme si oba prošli. A nechci, aby ses do toho motal.“

„To nebudu, neboj,“ vykročil jsem k odchodu, ale ona mi to nedovolila.

„Nebuď na mě naštvanej, vždyť jsem se ti omluvila!“

„Proč to nikomu nedochází! Já nejsem na nikoho naštvanej, mně jsou jen všichni u prdele. Nepotřebuju přátele, nestojím o ně, nechápu, proč se mi pořád vnucujou!“

Dítě začalo natahovat a Debra si ho přivinula na prsa.

Klidněji pokračovala: „Protože vypadáš jako někdo, kdo přátele potřebuje, Jacku. Je vidět, že nejsi žádný hajzl, jen trochu hulvát, ale věřím, že tam uvnitř se cítíš hrozně opuštěný. Ráda bych ti pomohla. Co je na tom k nepochopení?“

„Proč? Proč mi chceš pomáhat? Co z toho budeš mít?“

„No… přítele,“ pokrčila rameny. „A dobrý pocit.“

Zavrtěl jsem hlavou. „Myslím si, že z nás dvou potřebuješ pomoc spíš ty. Žiješ s magorem a snažíš se sblížit s někým, kdo o to nestojí. Možná stál, ale už ne,“ dodal jsem a tentokrát skutečně odešel.

Fakt jsem tomu nerozuměl. Proč já? Proč si všichni vybrali zrovna mě? Je to snad nějaký druh úchylky, vtírat se někomu tak „příjemnýmu“, jako jsem já? Proč mně?! Proč ne nějakýmu normálnímu, zdvořilýmu klukovi? Co na mě viděj? Jsem divnej, jsem jinej, jsem samotář. Tak proč sakra já?

Tu hádanku jsem neměl šanci vyřešit i přes svůj vysoký intelekt. Radši jsem se vrátil do postele, chvíli se převaloval a nakonec usnul hlubokým spánkem.

Ráno jsem se cítil o něco líp. Ráno vždycky skýtalo naději lepšího dne. Usmažil jsem si vejce na cibuli a spláchl je zeleným ledovým čajem. Asi v půl desátý někdo zaklepal. Nahlédl jsem do kukátka, ale nikoho neviděl. Otevřel jsem dveře. Nikde nikdo. Už jsem chtěl zabouchnout, když jsem si na zemi všiml láhve vodky. Z hrdla jí odstával lísteček.

Včera jsem si v tvém bytě všimla poloprázdné lahve, tak jsem si říkala, že by ti nová přišla vhod. Díky za topení.

Debbie

„Ty se jen tak nevzdáš, že ne?“ zabručel jsem pro sebe a znovu se rozhlédl po chodbě. Byla naprosto opuštěná. Vrátil jsem se tedy i s lahví do bytu a navzdory tomu, že bylo teprve dopoledne, si přihnul.

Hm, možná bych jí mohl dát šanci. I Thomasovi. Proč jsem vůbec takovej? Neutekl jsem snad proto, abych normálně žil? A nepatří k normálnímu životu přátelé?

To byla další z mnoha neřešitelných hádanek, které možná nikdy nevyřeším.

Pokračovat na další kapitolu