19. kapitola

Podtitul: Ochutnávka zla

Komentár autora: Tunhle noc jsem měla strašnej sen, do kterýho jsem se z každýho probuzení vracela... jednou vám ho možná převyprávím, ale řekněme, že moje podvědomí je snad ještě drastičtější než vědomí :/

K povídce: Stefánek je ze všeho pěkně zoufalý, za to Elena je čím dál tím víc v klidu. Objevuje se tam nové "řešení", který je tak trošku divný, ale přitom... ne zas až tak divný... asi tak divný, jako že po každým "z mrtvýchvstání" se cejtí Elena líp :D.

Příjemné počtení ;)

Milý deníčku,

cítím, že právě nastaly ty nejtěžší časy. Elena už totiž není jediná, kdo je v pokušení.

Je to více než zvláštní. Nedělá mi problémy podávat Eleně dětskou krev. Neovládne mě krvelačnost, když se zahradník pořeže o nůžky. Ale když jsem s Elenou o samotě… když spolu sedíme na gauči… neumím to dost dobře vysvětlit. Přepadne mě náhlá potřeba… čehosi. Jakoby mě něco posedlo. Zaplaví mě živočišný chtíč a neutuchající hlad. Tak jako v tom snu, který nemůžu dostat z hlavy. Znovu a znovu se mi odehrává před očima. Nahá Elena. Krev. Elenina krev. Bolest. Slast. Požitek. SÍLA.

Poodsunul jsem knížečku a zahleděl se z okna do rozpálené krajiny. Podle sluchu byla Elena v tělocvičně. Zvolila novou strategii - zbavit se přebytečné energie. Čili trávila v posilovně dvě hodiny dopoledne a čtyři odpoledne. Občas připojila večerní plavání. Bylo pravdou, že díky tomu spala jako zabitá. Ve cvičení jsem se k ní připojoval, ale nikdy jsem netrénoval s takovým zápalem, ani vytrvalostí.

I přes její vyznání jsme se k sobě nadále chovali přátelsky, když opomenu letmé dotyky a vzdušné polibky. Ne jen, že mi něco intimnějšího přišlo nepatřičné, ale zároveň mě to děsilo. Bál jsem se, že se přestaneme ovládat, že propadneme té krvelačné tužbě a… kdoví, čeho všeho bychom potom byli schopni. Vyvraždit dům? Nebo rovnou celou vesnici?

Nenáviděl jsem ten pocit bezmoci a celou tu situaci, ze které jsem neviděl východisko. Jestli Damon na něco urychleně nepřijde… ani jsem si netroufal domýšlet, co by se dělo pak. Nerad jsem na něj házel všechnu odpovědnost, ale už mě nenapadalo zhola nic, co bych pro Eleninu spásu mohl podniknout. Jen jí stát oporou. Víc nebylo v mé moci.

Opatrně jsem se vplížil do tělocvičny, kde Elena doslova sprintovala na běhacím pásu. Tipoval jsem, že má nastavenou nejvyšší rychlost. K tomu všemu na nakloněné rovině. Opřel jsem se s rukama složenýma na prsou o stěnu a tiše ji pozoroval. Vzhledem k teplotě v pokoji a fyzické námaze, kterou vydávala, byla kompletně propocená. Červená sportovní podprsenka se jí zbarvila do ruda a šedé kraťasy se jí lepily na hýždě a stehna. Mezi lopatkami se jí pohupoval rovněž navlhlý ohon vlasů.

Náhle stroj, který Elena užívala, zapípal a bez dalšího varování se úplně zastavil. Nečekala to a prudce vrazila do ovládacího panelu, zlomila se v pase a málem přes něj přepadla. Instinktivně jsem vyrazil vpřed, připraven Elenu chytit.

„Co to…“ funěla a nechápavě se mračila na potemnělý displej. „Co je s tím krámem?“

„Asi’s ho zavařila,“ promluvil jsem a až v tu chvíli si mě všimla.

„Zavařila? Je puštěnej teprv hodinu a půl!“ vztekala se a zkoušela mačkat různé čudlíky, které však nefungovaly.

Vypadala při tom ohromně roztomile, musel jsem se usmívat. „Asi už není nejnovější.“

„Křáp zatracenej,“ kopla do něj rozhořčeně a setřela si pot z čela. Podívala se na sebe a zmučeně zakvílela. „Musím se jít umejt,“ vydala se ke dveřím, ale pak se na mě otočila se skoro provinilým výrazem. „Půjdeš si pak se mnou zaplavat?“

„Moc rád,“ zazubil jsem se a byl vděčný, že mi nenavrhla zápasení, při kterém mě posledně tak zřídila.

Večer jsem připravil rybí salát s křupavou bagetou a přinesl ho Eleně k bazénu. Sedli jsme si na lehátka a pozorovali zapadající slunce.

„Mm, já vím, že to bude znít divně, ale z toho pohybu mi vyhládlo, jenže nechci krev, ale jídlo,“ zamumlala a ukousla si další sousto. „Je to normální?“

„Občas mám taky ten pocit. Nejspíš je to důkaz naší lidskosti. Přeci jenom, upír by měl být z poloviny člověk, z poloviny… upír, jako ten netopýr.“

„Jasný, jako u vlkodlaků, napůl člověk, napůl vlk,“ pomohla mi z toho.

„Ano, jako u vlkodlaků.“

Zavrtěla se a při jednom se ke mně natočila čelem. „Chtěl bys to někdy vrátit? Stát se znovu člověkem?“

Stáhl jsem obočí a zahleděl se na vlnící se trávu za sklem. Zvláštní pozorovat něco, co se hýbe ve větru, a přitom necítit ani nepatrný vánek.

„Chtěl jsem to hned několikrát. Ale teď? Nevím,“ odpověděl jsem upřímně. „Víš, to, čím jsem, mi způsobilo hodně bolesti, ale když o tom tak uvažuju, myslím, že ty dobré věci to vykompenzují. Nevrátil bych se do svých lidských let, kdybych měl tu možnost. Už jenom proto, že bych tak ztratil tebe,“ věnoval jsem jí svůj hloubavý pohled.

„Ale měl bys Katherine. Takovou, jakous ji miloval,“ řekla přidušeným hlasem.

„Ale neměl bych tebe,“ trval jsem si na svém.

Ušklíbla se. „Jenže já jsem pro tebe větší zlo než ona,“ odvrátila se a zaťala čelisti. „Vlastně pro všechny.“

„Žádný sebevražedný myšlenky! Ne v takhle krásný večer.“

Usmála se a v očích jí to zajiskřilo. „Copak mi vidíš do hlavy? Víš, na co myslím?“

„Ne. Ale vidím ti do obličeje. Většinou se to z něj dá vyčíst.“

Rty se jí uličnicky roztahovaly dál k uším. „Tak to v něm mám nejspíš překlep, protože teď myslím na něco úplně jiného.“

Vycítil jsem z ní to koketní hašteření. Věděl jsem, co odpoví, a přesto jsem se zeptal: „A na co?“

„No,“ odložila talíř na zem a otřela si ruce, aby z nich smetla drobky. „Řeknu ti to asi takhle.“

Naklonila se ke mně a políbila mě. S takovou samozřejmostí, až mě to překvapilo. Dala mi pocit, že alespoň jeden z nás je člověkem. Ona. Takhle to s námi vypadalo, když jen já byl upírem. Když ještě nenosila Damonův prsten. Když ještě vedla normální život. Když ještě nebyla závislá na krvi.

Krev, krev, krev.

Líbání nabíralo na intenzitě. Okolní vzduch prosycený vlhkostí a chlórem z bazénu se mi vlil do plic a dusil mě. Eleniny rty se pro mě staly něčím jako dýchacím přístrojem. Udržovaly mě při životě. A jak krásném životě!

Má dlaň zapadla přesně do ohybu jejího boku. Pochopila, že ji chci mít u sebe blíž. Opatrně se postavila, aniž by se ode mě odtrhla, a přehoupla se mi do klína. Obkročmo si na mě sedla a přejela mi rukama od břicha až ke krku, ve kterém se mi vytvořil knedlík. Zatáhl jsem za šňůrku jejích plavek a povolil tak podprsenku. Nadále se ke mně tiskla a začala dráždivě pohybovat pánví proti mému rozpálenému tělu. Cizí hlas mi však nevyprávěl o vášnivém milování. Nabízel mi něco daleko intimnějšího. Téměř zakázaného. Zvráceného. Ale tak lákavého… Využil mého zaváhání a chvilkové slabosti a dal mi jasný příkaz: napij se z ní.

Odtáhl jsem se od Eleny a zahleděl se jí do hlubokých, černých očí. Oba jsme těžce oddechovaly. Oba jsme to chtěli.

„Do toho. Udělej to,“ pobízela mě, jakoby to snad bylo třeba.

Odhrnul jsem jí vlasy z krku a zakousl se. Zasténala a zaryla mi nehty do obnažených paží.

Jestliže mě v tom snu zaplavila čirá energie a síla, potom jsem neznal pojmenování pro to, co jsem cítil v tu chvíli. Později jsem si uvědomil, že takhle chutná zlo. A došlo mi, proč je pro všechny tak lákavé.

Mezi mnou a Elenou vzniklo spojení, jakého jsme v životě nedosáhli. Najednou jsem všechno chápal, všechno věděl. A chtěl také vlastnit. Vlastnit Elenu. Její sílu, kterou jí dávala krev.

Propadal jsem se do jejích vzpomínek a představ. Do vražedných krveprolití, která jí činila takové potěšení. Do manipulace, která jí dávala pocit nekonečné moci.

Jenže jak jsem odhaloval její nitro, neviděl jsem jen to stinné. Minul jsem i chvíle, kdy byla něžná, poháněná láskou a soucitem. Vším, co tvořilo její osobnost, pro kterou jsem se do ní zamiloval. Dále bolest a zoufalství z výčitek. Šílenství a hrůzu.

Ne, tohle nechci! Tohle nemůžu! Vzpouzel jsem se tomu.

Copak ty nechceš Elenu? Chceš ji nechat svému bratrovi?

Na scéně se objevila Elena s Damonem. Všechny jejich polibky, jejich sňatek i noc strávená na půdě kostela. Jejich smích, který zněl jako symfonický orchestr.

Hlas nepočítal s tím, že mi takový výjev ublíží dost na to, abych se vzpamatoval.

Vytáhl jsem tesáky z Elenina ochabujícího těla a vytřeštil oči.

„Pane bože…“

Musel jsem jí vysát spoustu krve, protože stěží dýchala. S ní v náručí jsem se rozeběhl do kuchyně a načal sáček s normální krví. Přiložil jsem Eleně hadičku k ústům a modlil se, aby začala pít. Což se posléze stalo.

Úlevou se mi podlomila kolena a sesul jsem se na podlahu. Otupěle jsem zíral do země a snažil se to vstřebat. Vstřebat. V žaludku mě pálila Elenina krev. Rozechvívala mě a nabízela mi nejrůznější možnosti, které mi málem nepřipadaly možné. Ale já se jí chtěl jen zbavit. Doběhl jsem do koupelny a nahnul se nad mísu. Ani jsem si nemusel strkat prsty do krku. Vyvrhl jsem ji zcela samovolně. Bylo mi odporně, ale když putovala do kanalizace poslední kapka, rozhostil se ve mně klid a mír. Spláchl jsem a vrátil se k Eleně.

Díkybohu na tom byla líp. Spořádala skoro celý sáček a akorát se sbírala na nohy.

„Stefane, jsi v pořádku?“ Hrnula se ke mně starostlivě.

Objal jsem ji a nevěřícně zavrtěl hlavou. „Já? To tys vypadala, že máš na mále.“

Otřásla se. „Ale co moje krev? Neměla na tebe nějaký… zlý účinky?“

 Odmlčel jsem se jen na vteřinku. „Ne. Popravdě mi to přišlo stejné, jako bych pil z člověka.“

Zdvihla ke mně bradu a ukázala mi svůj pochybovačný obličej. „Vážně?“

Políbil jsem ji na čelo a znovu si ji přitiskl na hruď. „Přísahám.“

No co. Křivá přísaha je v tomto případě rozhodně menší zlo, než ji děsit pravdou.

A pak mě něco napadlo. „Jak se cítíš?“

Povzdechla si a přitulila ke mně. „Vlastně… nejlíp za poslední dva měsíce. Jako bych shodila ze zad pořádně těžký bágl.“

Zaradoval jsem se a vzrušeně ji od sebe odstrčil, abych jí mohl hledět do očí. „To je ono! Eleno, můžu pít tvoji krev a tak ti alespoň trochu ulehčit! Andílku můj,“ políbil jsem ji na ústa, a i když jsem ji zachytil nepřipravenou, nenechala na svou odpověď dlouho čekat. „To je ono! Odteďka už všechno bude jenom lepší.“

„Myslíš?“ zapochybovala, ale třpyt v jejích očích jasně tvrdil, že tomu chce věřit, že se chytá naděje.

„Nemyslím. Já to vím.“

Další polibek byl tak vášnivý, že se to klidně celé mohlo zvrtnout v něco většího. A to jsem nechtěl. Ne tu noc.

Neochotně jsem zvolnil tempo a nakonec naše ústa rozpojil definitivně.

„S tímhle bych přece jenom ještě posečkal,“ šeptnul jsem zadýchaně a bezděčně se zahleděl na její snubní prsten.

Nachytala mě při tom a chápavě pokývala hlavou. „Jo, to bude asi lepší. Ale ještě jednu malou pusu na dobrou noc bys mi snad věnovat mohl, ne?“ Usmála se a otřela se mi svým nosem o můj.

Rád jsem jí vyhověl.

Sám ve svém pokoji jsem ještě chvíli zůstal přecházet sem a tam, oddán svým myšlenkám a představám. Většina z nich byla mnou vytvořená, přesto se mezi nimi našly takové, které mi nepatřily. Silou vůle se mi podařilo je zahnat. Bylo však jen otázkou času, kdy se vrátí. A pochyboval jsem, že pití Eleniny krve mi to ulehčí. Ale na tom nezáleželo. Záleželo jen na Eleně a pro tu jsem byl ochoten obětovat cokoliv, zdravý rozum nevyjímaje.

Pokračovat na další kapitolu

Západ slunce, zavírám oči a předstírám, že je vše v pořádku

Utápím se v hněvu ze všech těch lží

Nemůžu předstírat, že je vše v pořádku

Prosím, nenech mě padat věčně

Můžeš mi říct, že už je po všem?

R: Nenávist ve mně se chová jako nějaký velitel

Snažím se tě zachránit, ale nemůžu nalézt odpověď

Držím se tě a nikdy nepustím

Potřebuju tě při sobě, když vstupuju do stínů

Lapen v temnotě, stávám se slepým

Můžeš mi pomoct nalézt cestu ven?

Nikdo mě neslyší, trpím tichem

Můžeš mi říct, že už je po všem?

R:

Držím se tě, držím se tě

R: