18. kapitola

Podtitul: Odborníci

Komentář autora: No, název pro tuhle kapitolu je vyždímanej ze zoufalství, ale dalo by se říct, že každý je v týhle kapitole na něco odborníkem :).

Je to taková zvláštní kapitola. Začíná poměrně z vesela a končí pochmurně. Měla by vám zahrát hned na několik strun.

Písnička se hodí rozhodně až na konec, ne na začátek!

Kapitolu věnuju všem vypatlaným i nevypatlaným Deleňákům ;)

Londýn, město, který v současnosti čítá skoro devět miliónů obyvatel s divným přízvukem. Navštívil jsem ho jen párkrát a nikdy se v něm příliš nezdržel. Angličani možná nejsou tak škrobení, jak se o nich říká, každopádně jsou místa, kde zábavě holdují podstatně víc. Vždycky jsem se tu užíral nudou. Doufal jsem, že tentokrát tomu bude jinak.

Rusáci ještě spali, což nebylo nic divnýho ve čtyři hodiny ráno. Mně vzbudily otázky a plány, které mi bzučely v hlavě jako roj rozzuřených včel. V automatu na chodbě jsem si koupil kafe a vrátil se s ním na pokoj, tam jsem roztáhl plán města a na kus papíru si vypisoval místa, kam bychom se měli zajít podívat.

Hledali jsme odborníka přes nadpřirozeno. Takže knihomola, šprta, asociála, někoho, kdo se na celý den někam zašije, nebo nevytáhne paty z domu. Udělal jsem si seznam všech okolních univerzit, muzeí a větších knihoven. Někde tam musel být, nebo se alespoň ukazovat, v nejlepším případě pracovat.

Zajímalo mě, kam se hrabě asi poděl. Už jsme věděli, že je naživu. Ale jak? Je šílený? Schovává se, nebo chodí mezi lidi? Založil nějaký upíří klan? Neměl jsem nejmenší tušení. Všechny varianty mi přišly stejně pravděpodobné. Krom toho šílenství. Z Vasilova vyprávění jsem si vyvodil, že je to někdo zatraceně starý a mocný. Možná vyšinutý, ale se všemi pěti pohromadě.

V sedm jsem nemilosrdně vzbudil svoje kolegy a sdělil jim plán. Irinu jsem pověřil, aby prošmejdila univerzity, Ivan muzea a sobě jsem určil Britskou knihovnu. Napadlo mě, že nějaká sexy knihovnice by přišla k chuti.

Vědět, že narazím na takovou nepříjemnou starou rašpli, byl bych si prohodil místo s Irinou…

„Pane,“ kvákla, „my nejsme detektivní kancelář. Pokud někoho hledáte, obraťte se na ně.“ Při každém slovu se jí třásla druhá brada a v koutcích úst se jí tvořily bílé žmolky. Naštěstí stůl, za kterým seděla, zakrýval většinu jejího těla. Z toho, co jsem z ní viděl, jsem usuzoval, že váží minimálně metrák.

Otráveně jsem zavrčel a upřel na ni svůj pronikavý pohled. „Poslyš, ty bečko sádla, předně si setři ten sajrajt z tlamy.“ Poslechla a táhlým pohybem palce a ukazováčku nabrala žmolky pod nehty. „Tak a teď mi pověz, jestli sem nechodí někdo, kdo se specializuje na vampyrismus.“

„Nikoho takového neznám, pane,“ odvětila klidně.

„Tak si zkus vzpomenout na někoho, kdo tu tráví nezdravě moc času. Na nějakého muže.“

Na chvíli se odmlčela a pak odpověděla: „Takových se tu najde několik. Ze zaměstnanců by to mohl být Jonathan Schreiber.“

V hlavě se mi rozezněl gong naděje. „Výborně, kde bych ho našel?“

Tlustým prstem přejížděla po tabletu, než se na mě znovu podívala. „Právě se nachází v sekci novin v Colindale, pane.“

„Kde to sakra je?!“

„V severní části Londýna.“

„Fajn. Teď buď té lásky a vyjeď mi sestupný seznam maníků, kteří tu tráví nejvíc času. Vedete si u nich i telefonní čísla?“

„Samozřejmě,“ nebýt mého nátlaku, řekla by to jistě opovržlivěji.

„Tak se do toho dej. A připiš mezi ně i toho Schreibera.“

Nebyl to zrovna ten nejspolehlivější způsob, jak toho chlápka najít, uznávám, ale když už nic jinýho, alespoň by ho někdo z těch, kteří budou na seznamu, mohl znát.

Pod ženiným stolem zachroupala tiskárna. S námahou se sehnula a podala mi ještě horký papír. Byly na něm tři sloupce jmen a čísel malým písmem.

Výborně, mám do večera o zábavu postaráno.

„Chcete další jména, pane?“

„Ne, to myslím nebude nutný. Teď vyhoď ten sendvič, co máš v kabelce, a po práci si jdi zaběhat. Dělej to tak každej den.“

Otupěle přikývla a ve skelných očích se jí zaleskla hrůza.

„Jednou mi poděkuješ,“ ušklíbnul jsem se na ni a nonšalantně odkráčel. Sám jsem si v nejbližším pekařství koupil studený sendvič a půllitrovku coca-coly. Párkrát jsem zahnul, až jsem došel do Zahrad svatého Jamese. Našel jsem si volnou lavičku v chládku a vytáhl z kapsy mobilní telefon.

Asi u třicátýho čísla mi zavolal Ivan.

„Sorry, Damone, ale nic jsem o tom chlápkovi nezjistil,“ hlásil mi.

„Hm,“ zabručel jsem, „pošlu ti pár čísel. Jsou to všechno návštěvníci Britský knihovny. Možná, že je mezi nimi i náš člověk, nebo by ho někdo z nich mohl znát. Hned ti to pošlu,“ zavěsil jsem a vyfotil třetí sloupec, který jsem mu následně poslal.

Ze všeho toho mluvení mi vyschlo v krku. Z plna hrdla jsem se napil a přečetl si další jméno. Joshua Wright. Po pátém pípnutí jsem už chtěl zavěsit, když se ozvalo z druhého konce cvaknutí. Nic víc.

„Haló? Joshua Wright?“ otázal jsem se.

„Kdo je to? Kde jste sehnal moje číslo?“ štěkal na mě přidušeným hlasem.

„Damon Salvatore, pochybuju, že vám to něco říká. Nejste náhodou - “

Byl jsem přerušen: „Damon Salvatore?!“ zašeptal vzrušeně hlas z reproduktoru. „Syn Giuseppe Salvatora?“

Trhl jsem sebou. Jméno svého otce jsem neslyšel snad celé století. Na dlouhý okamžik mě zaplavila vlna vzpomínek na mého despotického tatínka, který ve mně viděl vždycky jenom zklamání a přítěž. Potřásl jsem hlavou a zapnul mozek. A pak jsem si to uvědomil: ten chlap ví, kdo jsem!

Pohodlně jsem se rozvalil na lavičce a zeširoka se usmál. „Jop, přesně ten Damon Salvatore. A nezapomínejte na mýho malýho brášku Stefa.“

Muži se slyšitelně zrychlil tep. „Jste upír,“ konstatoval.

„Jo. A i když si nejspíš myslíte, že mám všechen čas světa, tak mám docela na spěch. Víte, kde bych našel jistého hraběte Draculu?“

Při vyslovení toho jména kolem mě zrovna procházela mamina s kočárkem. Podmračeně se na mě podívala a ohrnula nos. Dráždivě jsem si přejel jazykem po zubech a ona přidala do kroku.

„Proč zrovna já?“ zeptal se mě hystericky, jako bych nad ním snad vznesl ortel smrti za to, že naházel do fontány moc čtvrťáků.

Předklonil jsem se a zapřel lokty o kolena. „Protože mi bylo řečeno, že v Londýně žije někdo, kdo to ví. Má to bejt odborník přes vampyrismus a vzhledem k tomu, že mě znáte, předpokládám, že jsem trefil na správnýho. Nebo se pletu?“

Každou svou odpověď rozmýšlel na můj vkus až příliš dlouho.

 „Něco vím.“

Když mi došlo, že víc toho neřekne, ztěžka jsem si povzdechl. „A byl byste té dobroty a podělil se se mnou o své cenné informace?“ zaševelil jsem sladce a měl sto chutí se do něčeho zakousnout. Proto jsem sáhl po zbytku sendviče.

„Vám slunce neublíží, že ne?“

„Ne.“

Opět váhal. „Jsem ochotný se s vámi sejít zítra v poledne u Velké brány Hyde parku.“

„Jak vás poznám?“

„Já - já poznám vás,“ chtěl to říct dramaticky a tajemně, ale zradila ho kuráž. Potom okamžitě zavěsil a já jen zavrtěl hlavou.

Zavolal jsem Ivanovi a Irině, abych jim oznámil, že můžou zastavit pátrání a dělat si do následujícího poledne, co se jim zamane. Ostatně já to měl v plánu taky. Zalezl jsem do baru, který nebyl nijak daleko od našeho hotelu, a zahájil svůj soukromý alkoholový maraton. Byl všední den, takže v podniku popíjelo jen pár lidí. Přesto jsem doufal, že se mi podaří ukořistit nějakou pěknou Britku, kterou bych představil svojí posteli.

U jednoho stolku seděly dvě ženy a jeden muž. Ti dva byli zcela očividně pár a druhá žena jim dělala křoví. Tvářila se, že jí takové společenské postavení nevyhovuje, a nenápadně se rozhlížela po místnosti. Střetla se s mým pohledem a okamžitě uhnula. Já na ni zůstal viset očima a přesně věděl, jak to bude pokračovat: bude předstírat, že to, co vyprávějí její přátelé, ji hrozně zajímá a rozesmívá, a ostatní lidi absolutně nevnímá. Po celou tu dobu se však bude koutkem oka ujišťovat, že jsem o ni neztratil zájem. Pak to „nenápadně“ sdělí své kamarádce a ta se o tom „nenápadně“ přesvědčí. Chlap jí něco poradí, ženská bude váhat, a buď ji ti dva donutí, aby za mnou šla, nebo bude vyčkávat, až se já uráčím. Mně se ale nechtělo čekat, a tak jsem se uráčil dřív, než o mně stačila povědět kámošce. Byla to pěkná plnoštíhlá bruneta. Vlasy měla postupně sestříhané a rozčepýřené. V neklimatizované místnosti se její tváře slaďovaly s jejím červeným trikem s hlubokým výstřihem. To, co bylo pod ním, mně silně přitahovalo.

Musel jsem akorát vymyslet nějakou oslovovací frázi. Rozhodl jsem se, že nebudu příliš kreativní - abych ji nevyplašil nebo ji nenaplnil dojmem, že jsem nějakej Casanova - a předstoupil před ni s plachým úsměvem.

„Promiňte, slečno, že vás vyrušuji, ale nemohu si pomoct a nezeptat se: směl bych vás pozvat na skleničku?“

Rozšířily se jí zorničky a obrátila se na své přátele, kteří vypadali nadšeně.

„No,“ zalapala po dechu, když si znovu prohlédla mou tvář. I po 180 letech jsem ještě v kurzu, pomyslel jsem si. „To by bylo od vás moc milý. Chcete si přisednout?“ Posunula se trochu stranou.

Přátelsky jsem se na všechny usmál a zaujal místo po jejím boku. „Díky. Jsem Damon Salvatore. A vy?“

Vžil jsem se do role přívětivého, ostýchavého manažera natolik, že jsem tu trojici začal považovat za své skutečné přátele. Skoro mi bylo líto Richelle tak využít. Ale opravdu jenom skoro.

Rozhodla se, že bude troufalejší než já, a když jsme osaměli, položila mi ruku na koleno a pozvala mě k sobě. Odmítl jsem to, protože bydlela někde daleko na sídlišti, a místo toho jí nabídl svůj apartmán. Nic nenamítala.

Odešli jsme ruku v ruce. Richelle byla trochu opilá a zároveň nervózní. Působila hrozně roztomile a jejím úsměvem nebylo těžké se nakazit. Když jsme procházeli kolem nějaký kašny, vyškubla se mi a rozeběhla se k ní. Pomalým krokem jsem ji následoval a obdivoval její křivky. Většinou mě přitahovaly spíš holky s postavou na focení spodního prádla. Bylo však něco neodolatelného na Richelliných širokých bocích, kulatém bříšku, poměrně svalnatých nohách a baculatých tvářičkách. Asi to bylo proto, že její tělo, ač oplácané, bylo pevné. Zřejmě měla sklony k nadváze, ale nehodlala se jí poddat a pravidelně cvičila. Výsledek stál rozhodně za to.

U kašny se zastavila a zalovila v kabelce. Vytáhla z ní peněženku a z té zase pár pencí. Jednu mi nabídla.

„Něco si přej,“ poradila mi.

Nebýt v tak dobrém rozmaru, ovlivnil bych ji, ať mi dá s takovými kravinami pokoj. Takhle jsem si vzal peníz a krátce se zamyslel. Potom jsem ho hodil do vody. Richelle udělala to samé, následně sklopila hlavu ke špičkám svých lodiček a zastrčila si vlasy za ucho. Zdvihla bradu a střídavě mi hleděla do očí a na rty. Usoudil jsem, že i tomu největšímu stydlínovi by došlo, oč ho dáma němě žádá. Podložil jsem jí tvář dlaní a políbil ji na ústa.

„Páni,“ vydechla, když jsem se od ní odtáhl. „Ono to funguje,“ zazubila se na mě. „Splnilo se i tvoje přání?“

Naklonil jsem hlavu na stranu, jak jsem si ji prohlížel, a vlepil jí pusu na tvář. „To teprve uvidíme.“

Přitiskl jsem ji pevně na svou hruď a během dalšího polibku nás přemístil do hotelu. Richelle se tomu divila jenom okamžik. Začala si dělat větší starosti se všemi těmi knoflíčky na mé košili.

„No to snad ne!“

Richelle mě tak rozpálila, že jsem ani neslyšel třísknutí dveří, když je Ivan rozrážel. Baculka mi v tu chvíli seděla na klíně a cuchala vlasy. Podíval jsem se přes její rameno ke dveřím, ve kterých stál rozzuřený hromotluk. I má společnice se na něj otočila.

Ivan se jí zadíval hluboce do očí a řekl: „Vypadni.“

Okamžitě ho poslechla a kráčela ke dveřím jako poslušná zombie.

Přemístil jsem se před ni a okřikl ji. „Ne, zůstaň!“

Ivan mě čapl za rameno a otočil k sobě. „Co si myslíš, že děláš?! Zapomněl jsi snad, že seš ženatej?“

„Ty jsi ženatý?“ podivila se Richelle.

Zvedl jsem levačku a zamával s ní oběma před ksichtem. „Vidí snad někdo z vás nějakej prsten?“

Ivan se ale nenechal obalamutit. „Že ho nenosíš, neznamená, že ho nemáš.“

Těžce jsem si povzdechl a smutně se ohlédl na zmatenou brunetku. „Pamatuj si všechno až do tý chvíle u kašny. Tam jsem ti na rovinu řekl, že bych s tebou strávil jenom jednu noc, protože odjíždím někam… do Afriky nebo na nějaký jiný místo, kde bych měl slušnou šanci do tejdne natáhnout bačkory. A to se ti nelíbilo. Dali jsme si pusu a rozloučili se. Teď jdi domů.“

Zamrkala čokoládovými očky, ohnula se pro svou kabelku a zamířila ke dveřím.

„Sbohem, Damone.“

Jakmile za ní zapadly dveře, Ivan se opět rozpovídal. „Proč nenosíš snubák?“

„Protože jsme se s Elenou rozešli,“ pokrčil jsem rameny, jakoby to byla naprosto banální záležitost, a pustil se do zapínání košile.

Ivanovi to tak banální zřejmě nepřišlo. „Cože?! Rozešli? Proč?“

Ten chlap je horší jak ženská…

„Protože jsem chtěl, aby mi slíbila, že na mě počká, a ona to nedokázala. Nemáš nějakej chlast?“

„Jen vanilkový doutníky,“ odtušil a zamířil k balkónu. Tam rozdělal krabičku a nabídl mi. I on si zapálil.

„Co myslíš tím „nedokázala“? To kvůli Stefanovi?“

Nevesele jsem se ušklíbnul a nasál kouř do plic. Přece jen není tak blbej.

Místo odpovědi jsem téměř neznatelně přikývl.

„Pfů, tak to je teda síla.“ Na dobu jsme se oba odmlčeli, ale Ivanovi to zkrátka nedalo, musel se v tom šťourat. „Víš, Elena mi vyprávěla celou tu vaši lovestory. Jak začínala se Stefanem a pak se zabouchla do tebe. Ale nikdy se ani nezmínila, že by se k němu plánovala vrátit, nebo že by nad tím aspoň uvažovala. Chtěla jenom tebe,“ loupl po mně očima, jak se tvářím, a pak se zahleděl opět do dálky.

„Elena ti nikdy neřekne celou pravdu, pokud ji k tomu nepřinutíš.“

„Stejně mi to nedává smysl. Všiml jsem si vás, jak na tom plese u tý šílený upíří mrchy spolu tancujete, a vypadali jste přitom tak sehraně a zamilovaně. V životě jsem nic takovýho neviděl. Ona a Stefan… je vidět, že ho má ráda a on ji přímo zbožňuje, ale není to ono,“ dopřál si další pomlku. „ A i když to teď mezi váma není zrovna nejrůžovější, neměl by ses hned vrhat na jiný.“

Zamračil jsem se. „A to jako proč?“

Pokrčil rameny. „Jak stojí v Bibli: Nečiň jiným, co nechceš, aby oni činili tobě. Copak Elena… je se Stefanem?“

„Vím já?“

Nakrčil obočí. „‘S nima nemluvíš?“

„Se Stefanem občas, ale sdělujem si jenom to nejdůležitější.“

„A s Elenou?“ ponoukal mě.

Vydechl jsem namodralý obláček a sklepal popel. „Nemám, co bych jí řekl.“

„A co třeba to, že ji miluješ, ty kreténe?“

Trhl jsem sebou při slově „miluješ“. Oslovení, který zvolil, mě však vrátilo zpět do reality a pobouřeně jsem na něj zavrčel.

Ivan zavrtěl hlavou a odhodil špaček. „Tím, žes ji opustil, jsi jí dal svolení. Nečekej, že ho nevyužije,“ otočil se na podpatku a nechal mě tam stát o samotě v teplém letním vánku.

Slyšel jsem ho, jak tlumeně dodal: „Bez boje není vítězství,“ a ta slova mi rezonovala v hlavě. Ten hajzl zabrnkal na mou nejcitlivější strunu. A to bolelo. Hrozně to bolelo! Začal jsem si v duchu nadávat, že jsem se tenkrát víc neovládal a nezachoval se jinak. Že jsem v letadle ojel tu holku. Že jsem se to chystal zopakovat.

Proč jsem to udělal? Abych se pomstil. Abych se obrnil. Abych si dokázal, jak mi je celá ta záležitost s Elenou naprosto ukradená. Ale komu by to sakra mohlo být ukradený? Jen tomu, kdo nedokáže milovat. A já jsem miloval. Z celého srdce.

Lehl jsem si na postel a pohrával si s mobilem, který ukazoval jednu ranní. Několikrát jsem vymačkal Elenino číslo a následně ho smazal. Zoufale jsem zaskřípal zuby a pokusil se navázat s ní spojení trochu jinak.

Máme my dva ještě nějakou naději? Vyslal jsem k ní.

Následující minuty byly tiché a tíživé jako vzduch v hrobě.

Až po patnácti minutách se mi v hlavě rozezvonil sladký hlas.

Ty u mě budeš mít vždycky naději, Damone.

Víc jsem ke štěstí nepotřeboval. Převalil jsem se na bok a se spokojeným úsměvem rychle usínal.

V poslední vteřině bělosti mi ještě vítr stihl zašeptat: Ale vše by bylo snazší, kdybys ji neměl.

Pokračovat na další kapitolu

Here we are, in the darkest place
To keep from forgetting I picture your face
And i wonder
While we count the cost
Which is sweeter;
Love or it's loss

So i curse you,
My vampire heart
For letting me love you
From the start