17. kapitola

Podtitul: Do krve

Komentář autora: No, ehm, ten podtitul je docela výstižnej. Ze začátku je kapitola skoro až poetická, taková něžná, zamilovaná, pohádková... a pak se to trošku zvrtne. Nebudu vám vyčítat, když nějaké pasáže přeskočíte, přijde mi, že jsem to napsala vážně hodně... odvážně. Když ono to bez toho nejde! By to ztratilo veškerej účinek a nikdo by nebral problémy Stefana a Eleny vážně :(.

A ke psaní - mám teď tak trochu v těch kapitolách bordel... 21. mám rozepsanou stránku, 22. mám snad celou, 23. nemám vůbec a z 24. mám asi 2 stránky... a to to začalo tak nevinně, akorát jsem neměla náladu psát 21, tak jsem začala psát 22, jenže ta byla hrozně rozvleklá, tak jsem ji rozdělila na 2 a tu druhou nedokončila... asi se neorientujete, že ne? :D No prostě do 20. kapitoly to mám jakž takž přijatelně hotový, pak jenom takový štěky, takže to informatorium v tomhe směru ignorujte.

Tak a teď už můžete číst :)

Ležel jsem v posteli a bděle zíral do stropu. Nemohl jsem uvěřit tomu, co jsem před chvílí vyslechl z úst té nejkrásnější z nejkrásnějších žen.
„Miluju tě.“
Kolik let uplynulo od doby, kdy ke mně naposledy pronesla tato slova? Přijde mi to jako celá věčnost…
Nemohl jsem se přestat usmívat. Ruce jsem měl vzorně srovnané podél těla. V konečkách mi pobíhali mravenci.
„Dobrou noc.“
Eleno, ani nevíš, jak dobrou jsi ji učinila!
Chtělo se mi tančit a zpívat. V duchu jsem si pobrukoval What a Wonderful World od Louise Armstronga. Představoval jsem si sebe s Elenou na parketu, jak svírám její křehké prstíky a objímám ji v pase, ona mi svou krásně načesanou hlavou odpočívá na rameni, mám tvář opřenou o její temeno a vdechuji vůni jejích vlasů; má na sobě noblesní třpytivé šaty, sál je osvětlen jen lehkým světlem a diskokoule vrhá do všech směrů barevné vločky.
Už tato má představa přecházela v sen, když jsem zaslechl cvaknutí kliky. Otevřel jsem oči a podepřel se na loktech. Ve dveřích stála Elena ve světle růžové, saténové košilce s bílými ramínky a krajkou kolem vrchního i spodního lemu. Pod véčkovým výstřihem, který odhaloval dva pevné kopečky, spočívala roztomilá černá mašlička. Vypadala prostě úchvatně, tak nevinně a přitom svůdně, tak zranitelně a zároveň silně, že jsem z ní nemohl odtrhnout pohled, jak jí na chodidla spadal měsíční svit. Stála na prahu, opírajíc se o otevřené dveře, a tmou rozšířenými zorničkami si mě zaujatě prohlížela.
„Eleno, děje se něco?“ otázal jsem se polohlasně, stále s úsměvem na tváři.
Zavrtěla hlavou a o krok přistoupila. Ustavičně se na mě dívala, tiše a nehybně. Začínal jsem z ní být lehce nesvůj. Posadil jsem se.
„A proč jsi tedy přišla?“
Opět se přiblížila.
„Protože jsem chtěla,“ odpověděla bezbarvě. Stačil doslova oka-mžik a stála u mé postele. Opřela se rukama o matraci, potom na ni vyhoupla své útlé nožky a sedla si na paty. „Chtěla jsem být s tebou.“
Tázavě jsem si ji prohlížel. Bylo na tom všem něco zvláštního, na způsobu, jak mluvila, jak se tvářila, jak se pohybovala. Sice jsem na ní nespatřoval žádné příznaky obvyklého záchvatu zuřivosti, ale ani její osobnosti. Chovala se tajemně, skoro bych řekl až vypočítavě a jistým způsobem chladně. Jakoby to vůbec nebyla ona.
Usmála se a naklonila ke mně. Se rty mučivě blízko mých se dala znovu do řeči a já polykal její dech. „Řekni, že mě nikdy neopustíš. Že mě nikdy nepřestaneš milovat, ať se děje cokoliv,“ šeptala sladce a já nechápal proč. Padal jsem do jisté otupělosti a dokázal vnímat jen žár, který ve mně vyvolávala její blízkost.
„Samozřejmě,“ odpověděl jsem jí a při poslední slabice ohrnul spodní ret přes její horní.
Její úsměv se ještě více roztáhl. „Dobře,“ pohladila mě po tváři a zakousla se mi do rtu. Táhla mě za něj k sobě a špičkou jazyka na něm obkreslovala kolečka.
Položil jsem jí dlaň mezi lopatky a osvobodil se z jejího skusu. V nečekané vlně touhy jsem ji k sobě přitiskl a jazykem měkce vrazil do toho jejího, když mi šel v ústrety. V radostném shledání se začaly objímat. Zostřenými smysly jsem cítil, jak se o sebe třou jednotlivé papily. Trochu to lechtalo. Pomalu jsem pokládal Elenu do peřin. Táhlým pohybem dlaně jsem putoval od jejího kolene až pod chladivý satén košilky. Přehoupl jsem se přes oblý bok a hřbetem ruky jemně pohladil Elenin plochý podbřišek. Malinko se zachvěla, ale svým prohlubujícím se dýcháním a natisknutím druhé nohy k mému trupu mě povzbuzovala k další podobné činnosti. Rty jsem sklouzl na její líce, zatímco prsty jsem vsunul do jejího nitra. Stáhla svěrače a zalapala po dechu, ale potom se uvolnila a ruce i nohy kolem mě obmotala tak, aby se mě co nejvíce dotýkala. Zadíval jsem se jí do doširoka rozevřených očí.
Zvrhle se ušklíbla. „Vždycky jsem věděla, že budeš dobrý v posteli.“
Také jsem se na ni usmál a přirazil rukou o něco tvrději, „Škoda, že jsi mě nevyzkoušela dřív.“
Rozesmála se a převalila na mě. Pevně mě chytla pod krkem, jakoby mě chtěla zaškrtit.
„Dovol, abych ti teď předvedla zase něco já.“
Aniž by povolila stisk, ostrým nehtem mi rozřízla pokožku od žlábku mezi klíčními kostmi až po pupík. Sykl jsem bolestí a zatnul svaly v obranné křeči. Elena sklonila hlavu a velice pomalu spodní stranou jazyka slízávala mou krev. Potom mi sundala trenky a spiklenecky na mě mrkla.
„Jsem ráda, že se ti to tak líbilo.“
A předvedla mi další kousky, které dokáže svými ústy.
„Ty jsi… úžasná,“ vydechl jsem naprosto odzbrojen.
„Já vím,“ špitla mi pár centimetrů nad obličejem a pak se mi znovu ztratila z dohledu. Věděl jsem však naprosto přesně, kde je a co dělá. V ohybu ramene a krku mi její ostré zuby prorazily pokožku.
Fantazíroval jsem o mnohém, co bych s Elenou vyzkoušel, ale snad nikdy o sdílení krve. První, co jsem pocítil, byl děs. Ten ovšem velmi rychle přešel do naprosté euforie. Zavřel jsem oči a těžce vydechl. V uších mi bušilo vlastní srdce a šuměl proud krve, který Elena s chutí polykala. Jenže údery byly čím dál frekventovanější a šum hlasitější. Něco se ve mně vzdouvalo. Odtrhl jsem Elenu od sebe a zarazil ji opět do matrace. Roztáhl jsem jí nohy a bez okolků do ní zasunul svůj úd, až vyjekla. Potom jsem se sehnul k jejím krčním tepnám a do jedné se zakousnul.
Místo úlevy mě však zaplavila další vlna potřeby, síly a energie. Temno před očima se mi začalo barvit do ruda. Viděl jsem nás s Elenou v nejrůznějších polohách a její vzdechy mě ohlušovaly. Občas mezi nimi zaznělo i mé jméno. V jednom z těch obrazů jsem zahlédl i malé dítě. Držel jsem ho nad nahou Elenou. Jeho pláč utichl, když jsem mu oddělil hlavičku od tělíčka. Elena ležela dál v klidu, ačkoliv se po ní rozlila většina krve. Nabrala trochu na prst ze svého prsu a špičkou jazyka ji slízla. Dráždivě se na mě usmála a vybídla mi své potřísněné tělo.
„Dej si, dokud je ještě teplá.“
Jen matně jsem vnímal, že ve skutečném světě si Elena hrubě bere moji ruku a zakusuje se mi do zápěstí.
Ztrácel jsem se ve svých představách. Chtěl jsem pořád víc, chtěl jsem zajít až za hranice extrému, ale nevěděl jsem kudy. A to ve mně probouzelo agresi.
Ubližoval jsem jí. Prohluboval jsem její rány, surově manipuloval jejím tělem a jednou ji dokonce udeřil. Bylo jí to však jedno. Smála se a povzbuzovala mě, svými zuby a nehty mi drásala pokožku. Stejně vehementně jako já jí.
„Jakmile jednou ochutnáš, už nikdy nebudeš chtít přestat,“ mumlala mi do ucha zastřeným hlasem. „Pij se mnou, Stefane, pij ze mě a miluj mě. Navždy.“
„Navždy,“ odsouhlasil jsem jí.
Potom se ode mě všechno začalo vzdalovat. Slyšel jsem zvony a jakoby vystoupil ze svého těla. Díval jsem se, jak se s Elenou dál miluje, zatímco já se propadal kamsi do temnoty.

A pak jsem se vzbudil. Zpocený až na matraci, se srdcem v krku. Polknul jsem a zadíval se na jediné světlo v místnosti, které vycházelo z mého zvonícího telefonu. Zamžoural jsem na displej a po chvíli přečetl Damonovo jméno.
„Jo?“ Vydechl jsem do přístroje a pokoušel se trochu uklidnit. Zrak mi bezděčně padl na přikrývku, kterou nadzvedávala má vlastní erekce. Znovu jsem těžce polkl.
„Nazdar. Snad jsem tě nevzbudil?“ zeptal se mě rádoby starostlivě bratr.
„Jo, vzbudil, díky.“
Nejspíš ho zarazilo, že v mém hlase nebyla ani špetka ironie, protože hodnou chvíli mlčel.
„No nic. Chtěl jsem ti jen říct, že jsme právě dorazili do Londýna.“
„Fajn, super,“ promnul jsem si kořen nosu.
„Jak to tam u vás vypadá, všechno v cajku?“
Unaveně jsem se rozhlédl po pokoji, jako bych v něm hledal odpověď. K mému nemalému překvapení jsem spatřil Elenu ležící na boku vedle mě. Celá se třásla a třeštila na mě své jantarově hnědé oči.
„V rámci mezí,“ řekl jsem neurčitě.
Damonovi mé stručné odpovědi nepřišly nijak nápadné. Ani jeden z nás nebyl na dlouhé telefonáty.
„Jasný. Jsme na dobrý cestě, už to snad nebude dlouho trvat. Musím letět, ozvu se, když bude něco novýho.“
„Já taky. Měj se.“
Ruka se mi ještě trochu třásla, když jsem odkládal mobil na noční stolek. Obrátil jsem svou pozornost k Eleně, která byla v obličeji naprosto bledá. Stále se ještě chvěla a z vypoulených očí jí vytekla třpytivá slza.
„S - S - Stefane já - nechtěla. Vůbec - nevím - jak - “
„Šš, šš, to bude dobrý. Já vím, že za to nemůžeš. Pojď ke mně, andílku,“ natáhl jsem se k ní, abych ji objal, ale ona urputně zavrtěla hlavou a vystřelila k oknu.
„Ne! Nepřibližuj se ke mně! To, co se stalo v tom snu, Stefane… já to tak chtěla, cítila jsem, se…“ oklepala se, „naprosto úžasně. Tak živá a silná. Ale nebyla jsem to já! To byla ona, ta krev, to ona mě nutí to chtít,“ propadala hysterii. „Všechny ty věci… tak zvrácené a… ach, bože… co se to se mnou stalo? Jak se ze mě mohlo stát takové… MONSTRUM! Nejradši bych umřela. Já už nechci. Už vážně nemůžu! Už prostě…“
Nevydržel jsem to. Nemohl jsem se na ni dál dívat, jak tam stojí v mdlém měsíčním světle a kymácí se jako tenká bříza ve větru. Přemístil jsem se k ní a objal ji, jak nejpevněji jsem mohl. Vzlykala. Zajíkala se slzami. Tiskla se ke mně. Celou svou váhu vložila do mých paží. Pomalu jsem s ní usedl na zem a hladil ji po rozcuchaných vlasech.
„Andílku můj,“ šeptal jsem jí. „Nejsi na to sama. Máš mě. A já tě ochráním. Nedovolím, aby tě to ovládlo, to ti slibuju. Slyšíš?“
Zůstala schoulená v mém náručí, ale přikývla.
„Taky jsem to tak cítil,“ pokračoval jsem váhavě, „také jsem to… chtěl. Ale dokážeme se přece ovládat. Vidíš? Jsem u tebe a nic z toho, co se stalo v tom snu, bych teď nedělal raději.“
No, něco možná přece, prolétlo mi nekontrolovatelně hlavou.
Jako bych tu myšlenku vyslovil nahlas, zvedla ke mně Elena tázavý pohled. Políbil jsem ji na čelo a pak o něj opřel to své.
„Všechno bude zase v pořádku. Všechno bude dobré…“


Pokračovat na další kapitolu