15. kapitola

Podtitul: Za dveřmi

Komentář autora: Ty krááso, tohle je můj rekord, dvě kapitoly za jedinej den a přitom ne nijak krátký, vlastně maj obě přes 2000 slov! A to jsem ani neproseděla celej den u compu - jen jeho podstatnou část :D. Pardon, ale já jsem fakt dobrá :D
Ke kapitole: Tohle je jeden z nejvýstižnějších - a přitom téměř nicneříkající - podtitulů, co jsem kdy vymyslela :D.
Je to taková roztomilá, nenáročná kapitola, ve které je spousta, opravdu velká spousta řečnických otázek (napočítala jsem jich 73) a úvah, které někdy ani nikam nevedou. Stefan i Elena maj totiž v hlavách pěknej bordel (a já už taky). Radši připomenu jejich minulou kapitolu: Elena srovnávala v hlavě Stefana s Damonem, zatímco se s mladším Salvatorem líbala, Stefan ji zastavil, Elena se mu svěřila s tím, co se stalo mezi ní a Damonem v den jeho odjezdu... a to je asi tak všechno z toho podstatnýho.
Napsala jsem to ve stylu povídky Nebe, peklo, motel, akorát tady je pár vět, který nejsou myšlenkami ale nějakým popisem. A je to tím stylem tak do dvou třetin, pak už jedu zas normál. Vzhledem k tomu, jakej ohlas měla ta jednorázovka, doufám, že ani tohle nebude fiasko :D :).
Příjemný počtení, já du spát, takže zároveň dobrou noc :)

Gravitace začíná působit a my padáme z oblaků.

Teď jsme si dokázali, že jsme oba lidé.

Čas, který jsem strávili nad tím, abychom přišli na význam toho všeho...

Vše, o co žádám, je, abys nepotřebovala nic víc než naši lásku a nic nevstoupilo mezi ni,

víš, že je křehká.

Jsi vše, o co žádám.

                                                                                                             

Seděla jsem u okna ve svém pokoji a zírala na do noci se potápějící krajinu. Mé myšlenky se odrážely ve skle stejně jako zachmuřený obličej.

Co jsem to zas udělala… co jsem to zas ksakru udělala?! Je to teprve týden od Damonova odchodu a já už se sápu po Stefanovi. A ani nevím, jestli toho lituju.

Je to až neuvěřitelné, jak čas plyne a jak se lidé mění. Když si vzpomenu na dobu, kdy mi bylo sedmnáct, kdy jsem byla tak strašně zamilovaná do Stefana. To bylo poprvé, co jsem někoho doopravdy milovala. Několik kluků před ním mě pěkně pobláznilo, ale Stefan… ach, Stefan mi dal pocit, že já jsem ta jediná a on ten jediný, že nejde jen o krásnou tvář, ale i o dobré srdce. Tak strašně mi na něm záleželo, tak strašně jsem se bála, že o něj přijdu. On ve mně probudil zdráhavost a srazil mi hřebínek.

A pak se do toho zamotal Damon. Když si vezmu, jak se mnou občas zacházel… dnes bych mu ztropila scénu nebo ho rovnou praštila. Ale dřív jsem se ho ještě bála, alespoň trochu. A pak mě ten strach začal vzrušovat, to, co jsem na něm tak nenáviděla, jsem si oblíbila. JEHO jsem si oblíbila. Jenže to, co jsem k němu cítila, bylo naprosto odlišné od toho, co jsem sdílela se Stefanem. A já věděla, že Stefana miluju, přes to nejel vlak. A tak jsem netušila, co je to mezi mnou a Damonem.

A nakonec jsem dospěla do třetího stádia: nebudu ani s jedním, abych nebyla jako Katherine. Hm, jak dlouho mi to vydrželo? Svými myšlenkami jsem tuhle přísahu porušila snad hned druhý den. O několik měsíců později jsem ji porušila oficiálně, když jsem se vyspala s Damonem.

A tehdy jsem měla udělat za vším tečku. Tehdy, když jsem odešla s Damonem z Mystic Falls. Tehdá, když jsem souhlasila, že si ho vezmu. Když jsem mu ve sprše řekla, že je u mě na prvním místě. To je spousta teček. Mezi kterými je spousta mezer. Které někdo vyplnil…

Těžce jsem si povzdechla.

 Jak mám zapomenout na svou lásku ke Stefanovi?

***

Pochodoval jsem ve svém pokoji plný nejistoty a otázek. Slunce zapadalo a vzduch se ochlazoval. V mé hlavě to však neustále vřelo.

Proč, Eleno, proč? Proč mi to děláš? Už zase mě líbáš a pak mě odmítáš. Čemu mám věřit? Co si mám myslet? Co mám dělat? Mám za ní jít? Mám si s ní o tom promluvit? A co bych jí řekl? Ahoj, Eleno, tak mě tak napadlo se tě zeptat, jestli mám u tebe nějakou šanci, nebo si se mnou jenom zahráváš… a víš vůbec, jak ukrutně tě miluju? Víš, co všechno bych pro tebe obětoval? A co ty? Co bys obětovala ty pro mě? Opustila bys kvůli mně svého muže? A neudělala jsi to už vlastně? Nebyl jsem já tím hlavním důvodem, proč nechal Damon svůj snubní prsten na nočním stolku? Neřekla jsi mu snad, že jsme se spolu líbali? Dokázala jsi mu snad slíbit, že mu i v mojí přítomnosti zůstaneš věrná? A byla jsi mu včera věrná? Byl jsem to já, kdo tě svedl? Ne. Tentokrát je to tvá vina. Vina, která tíží i mě. Musím za ní jít, musím s ní mluvit.

***

Ačkoliv jsem hltala doušky bylinkového čaje od Bonnie jako pominutá, mé zneklidnění narůstalo. Začala jsem se tahat za vlasy, pročesávat si je prsty, pochodovat po místnosti a pošilhávat po dveřích.

Neměla bych za ním jít? Neměla bych si s ním o tom promluvit? Omluvit se mu za… za co? Že jsem ho líbala? Ne, za to se mu omlouvat nechci, udělala bych to znova! Tak za co se mu tedy chci omluvit? Za to, co jsem mu potom řekla? Ano, to už mi dává větší smysl. Toho lituji mnohem víc než toho polibku. Jak s ním můžu takhle zacházet? Takhle si s ním zahrávat? Jak mi to může tolerovat? A co Damon? K tomu se snad chovám správně? Ne. Ale on ke mně také ne. S Damonem ničeho nelituji. Nelituji, že jsem ho potkala, že jsem se do něj zamilovala, že jsem si ho vzala… ale nelituju tolik ani toho, že tu není a že mě opustil. Nechybí mi.

To mě zarazilo. Přestala jsem procházet pokojem a vytřeštila nad tím zjištěním oči.

Opravdu? Opravdu je možné, aby… jak? Kam se poděla ta prázdnota? Copak… copak se Stefanovi opravdu podařilo ji celou vyplnit? Tak rychle?!

Podívala jsem se ke dveřím. Váhavě jsem k nim přistoupila a ještě váhavěji natáhla ruku ke klice. Potom jsem ji však spustila a ustoupila.

Znamená tedy pro mě Stefan víc než Damon? Odpověz si, Eleno! Hned! Podařilo se Stefanovi, abys zapomněla na Damona?

***

Když jsem vycházel schody do Elenina pokoje, měl jsem pocit, jakoby mi na nohou visely všechny důvody, proč bych se měl otočit a zapomenout na ni.

Opustila mě kvůli mému bratrovi, ale nikdy mě neopustila úplně. Je sobecká. Kdyby myslela na moje dobro, nechala by mě jít, nedělala by mi plané naděje, nepodsouvala by mi jen poloviční pravdu… ale kdyby ty naděje byly plané, proč by tolik riskovala, aby je udržela při žáru? Proč by riskovala ztrátu Damona? Za to jí přece nestojím. Nebo ano? Je Damon tím, kdo žije z pouhé naděje? A mám z toho radost? Neměl bych mu přát to nejlepší?

Už jsem stál téměř u jejích dvéří.

Obviňovat někoho ze sobectví je hrozně ošemetné. Kdo nejedná sobecky? Kdo upřednostňuje dobro druhých před dobrem svým? Rozhodně ani jeden z nás tří, jinak už bychom přerušili veškeré styky. A místo toho… Damon hledá lék pro Elenu a já tu s ní vězím. Pozoruju, jak se její nitro ponořuje do temnoty a snažím se ten ponor zpomalit. Tím, že si ji pouštím k tělu? Že se jí snažím rozesmát? Že se jí nebráním? Opravdu tohle souvisí s jejím stavem a ne s mými postraními úmysly?

Natáhl jsem roztřesenou ruku ke klice. Za dveřmi byly slyšet kroky, které nikam nevedly. Náhle se zastavily a srdeční tep se zrychlil nejen Eleně. Věděla o mně.

***

Stefan? Co tady dělá? A proč otálí za těmi dveřmi? Nepůjde snad dál? Nemám mu otevřít?

Popošla jsem ke dveřím a prsty pohladila kovovou kliku. Zatáhnout jsem za ni však nedokázala.

A co bych mu řekla? A co on chce říct mně?… Co chci já? Chci, aby vešel, aby řekl, že už se svým pocitům nemůže déle bránit, že mě miluje a vždycky miloval; a pak by mě políbil a přesvědčil mě, že neděláme nic špatného, že jsme pro sebe stvořeni. Bože, tak strašně bych se ho teď chtěla dotknout!

Sesula jsem se na zem podél dveří a položila na ně dlaň a obličej.

***

Nepustí mě dál? Neměl bych zaklepat? Nebo rovnou vejít? Co když se jí něco stalo? Co to - co to je za zvuk? Ona si sedla na zem? Proč? Tohle je absurdní, jdu dovnitř.

Nakročil jsem a vztáhnul ruku, dokonce jsem ji i nechal dopadnout na chladivý kov, kolem kterého jsem obmotal prsty. Mnul jsem kliku v dlani, která se začínala potit a sklouzávat. Nakonec jsem rezignoval a také si sednul, opřel se zády o dveře a znovu oddal svým myšlenkám.

Co nám brání? Jak mohou být i dveře tak velkým problémem? Proč mám pocit, jako bych se místo o ně opíral o Damona? To Damon je mezi námi a vždycky byl, tak jako já jsem mezi ním a Elenou… a vždycky jsem byl. Jak by asi vypadal její život, kdybychom jím nikdy byli neprošli? Bylo by jí teď skoro čtyřicet let. Určitě by měla dítě a milujícího manžela. Stala by se spisovatelkou, jak si to vždycky přála, a neměla by o existenci nějakých upírů nejmenší tušení. A nebylo by to tak pro ni snad lepší? Co jsme jí dali my? Stala se z ní upírka, opustila svoji rodinu a přátele a teď… Ano, rozhodně by bylo pro ni lepší, kdyby nás nikdy nebyla potkala.

***

Co to je? No to snad ne, já už zase brečím! Sakra! Nechci brečet! Já nejsem smutná, já jsem jen hrozně frustrovaná. Musím se uklidnit. Zhluboka se nadechnout… a vydechnout… osušit slzy, navlhčit rty, tak. A teď bych mohla konečně promluvit, ne? Rychle, než si to zase rozmyslím!

„Stefane?“ zaskřehotala jsem. Slyšela jsem, jak za dveřmi nadskočil.

„Ano?“

„Nepůjdeš dál?“

Chvíli ticho.

„Právě jsem se na to chystal.“

Uchechtla jsem se. „Jasně.“

„Ty pláčeš?“

„Už ne,“ otřela jsem si nos a popotáhla. „Stefane? Taky máš v hlavě takový zmatek? Naučila jsem se totiž hodně věcí svádět na svoje šílenství, ale tentokrát mám dojem, že to nebude tím.“

Povzdechl si. „Možná jsme se oba zbláznili.“

„Já se - “ zbláznila do tebe už dávno - „já se ti chtěla omluvit.“

„Za co?“

„Já nevím,“ začala jsem se zoufale smát. Když jsem se trochu uklidnila, pokračovala jsem: „Já vím, že se k tobě nechovám tak, jak bych měla. Vím, že jsem jako Katherine. Možná i horší. Ale…“

„Eleno?“ promluvil, když jsem už delší dobu nechala větu nedokončenou.

„Hm?“

„Já tě… já tě chápu.“ Ať chtěl říct před tím cokoliv, tohle to nebylo.

„Děkuju. Alespoň někdo z nás,“ další uchechtnutí.

„Dobrou noc.“

Překvapeně jsem zamrkala. To bylo všechno?

„Tak… dobrou.“

Zůstala jsem zkoprněle sedět na svém vyhřátém místečku, když mi po několika minutách něco došlo.

„Stefane? Tys neodešel?“

Chvíli ticho.

„Právě jsem se na to chystal.“

Začala jsem se hlasitě smát a plácla jsem rukou do dveří. Z druhé strany přiložil svou dlaň Stefan, skoro přesně v tom místě, kde jsem ji držela já.

Nejistě jsem polkla, ale ta dvě slova mě neustále svrběla na jazyku. Pootevírala jsem rty a snažila se je vypustit z pusy, ale nešlo to. Byla příliš těžká a ne a ne se z toho jazyku skutálet. Potřebovala jsem je odjistit, jenže jsem nevěděla jak, a tak jsem tam jen seděla a pokoušela se říct to, co jsem věděla už dávno.

„Řekni to,“ podpořil mě Stefan. „Ať je to cokoliv, tak mi to prosím tě řekni.“

Cvak. Pojistka odjištěna. Najednou to šlo úplně samo. Všechno ze mě opadlo a slova se rychle kutálela k mým rtům.

„Miluju tě.“

Stefanova ruka sklouzla ze dveří a dopadla na podlahu. To byl jediný zvuk, který byl slyšet. Jeho srdce se zastavilo a ani příroda se neopovážila narušovat tu chvíli svým hlasem. Políbila jsem dřevo a něžně ho pohladila, jakoby to byl Stefanův obličej. Usmívala jsem se.

„Dobrou noc,“ popřála jsem mu a zvedla se ze země.

Tentokrát se zvednul i on a slabým hlasem řekl: „Dobrou noc.“

Měl to být poslední den, kdy zůstanou dveře zavřené. Poslední den, kdy si dovolím zpochybňovat sílu svých citů ke Stefanovi. Hned ráno jsem hodlala dveře otevřít a navždy nechat dokořán.

Pokračovat na další kapitolu