9. kapitola - Znamení osudu

Komentář autora: Aaa, nebaví mě čekat :/:D
Není to zrovna ta nejskvělejší kapitola ze všech. Vlastně je taková divná. Nelíbí se mi, jak jsem "vymyslela" (spíš jsem to ani nevymyslela) ten zádrhel, že Chelsie ani Stella nevědí, že obě znají nezávisle na sobě Jacka. Doufám, že jdu pochopit :D. No, ale co. Nereálný to není a líp mě to nenapadlo.
Konečný rozhovor Chelsie a Stelly se mi zas líbí :).
10. kapitola bude mít čtyři části a vytvoří další spoje. A je rozhodně lepší než tahle, takže... vás chci trochu navnadit :D.
A furt se mi neozval Kaufland s tím, kdy mám nastoupit, a už mě to vážně začíná štvát. V nejbližší době tam zavolám sama...
Ale to nic. Teď si pokuste užít kapitolu, která je a zároveň není o ničem :/ :D


Stella cítila silné napětí v každičkém svalu v těle. Snažila se uvolnit a zkrátit si dlouho chvíli hraním Raymana, ale stejně zůstávala myšlenkami jinde a očima na hodinách. Ještě deset minut a Chels bude tady a všechno jí řeknu.
Už ji to začínalo sžírat zevnitř, to, jak před svou nejlepší kamarádkou tajila svůj objev. Mlčela asi proto, že měla Chelsie plnou hlavu Archieho a ona jí nechtěla přidělávat starosti ještě těmi svými. Ale déle už to nemohla vydržet. Přišla řada na Chelsie, aby jí stála oporou a vyslechla ji. Od toho přece přátelé jsou.
Game over
„No jo, pořád,“ odsekla obrazovce a spustila hru od znova, když v tom se rozezvonil zvonek. „To bude Chelsie, jdu tam!“ zakřičela do bytu, ve kterém s ní byla jenom její matka, a řítila se ke dveřím v šedých bavlněných kraťasech a světle růžovém tričku s Tweetym - Chelsie i Stella měly rády oblečení s animovanými postavičkami, to byla prakticky jediná věc, která spojovala jejich šatníky.
„Nazdar, pojď dál,“ usmívala se na ni a netrpělivě pozorovala, jak si zouvá botasky.
„Ahoj,“ zamumlala unaveně Chelsie a ploužila se dovnitř.
„Určitě máš hlad, že jo?“
„Já? Já mám vždycky hlad!“
„Bezva! Objednám pizzu,“ jásala Stella a vesele si poskakovala do pokojíčku s Chelsie v závěsu. Potom hupsla na postel a i na ní chvílí pérovala.
Chelsie nechápavě sledovala její počínání, ale byla ráda, že je v tak dobrém rozpoložení, a připojila se k ní.
„Tak jo, konec srandy,“ povzdechla si po čase drobnější dívka. „Jestli neuděláme ty úkoly teď tak už nikdy,“ začala štrachat v tašce.
Stella si skousla ret a chytla ji za ruku. „Co kdybychom si to úplně prohodily? Já udělám obě angličtiny, ty obě matiky a na společenský vědy máme ten text, takže… kolik má otázek… deset, super! Já pět, ty pět, platí? Bude to rychlejší!“
To už byla Chelsie nefalšovaně šokovaná. „Nevypila jsi moc coca-coly, nebo tak něco?“
Stella protočila panenky a rozložila sešity a učebnice po posteli. „Potřebuju ti nutně něco říct, ale kdybych ti to řekla teď, tak se k těm úkolům vážně nikdy nedopracujem, takže nažhav kalkulačku, génie, a já objednám… na jakou máš chuť?“
„Salamina se spoustou oliv,“ zasnila se Chelsie a Stella přikývla.
Obě se s vervou vrhly na čísílka a písmenka. Do pokoje k nim doléhal jen tlumený zvuk televize, kterou při žehlení sledovala paní Willisová. Za necelou půl hodinu měly vše hotové.
Chelsie vhodila propisku do batohu a zabubnovala si na stehna. „Tak už to vyklop! Cos mi chtěla říct?“
Stella se potěšeně zavrtěla a ještě chvíli nechala svou kamarádku trpět. Potom pohodila dlouhými vlasy a oblízla si rty. „Potkala jsem úplně úžasnýho kluka!“
Začala jí vyprávět, jak asi před čtrnácti dny objevila letáček neznámé pizzerie a zavolala tam.
„Bylo to jako znamení osudu!“
Jak pustila poslíčka nahoru a jak se s ní zatočil svět, když ho uviděla.
„Jak vypadal?“ Nakláněla se k ní Chelsie, aby jí neuniklo jediné slovo či záchvěv mimického svalu na Stellině tváři.
Ta se potutelně usmála a podívala na hodiny. „Vlastně ho už za pár minut uvidíš na vlastní oči. Teda snad! Doufám, že nepošlou někoho jinýho. Příště si vyžádám přímo jeho.“
„Víš, jak se jmenuje?“ vyzvídala už trochu klidněji Chelsie.
„No - ne,“ přiznala váhavě. „Vlastně o něm nevím vůbec nic.“
„Což se ode dneška změní! Moc bych ti to přála, Stelli. Alespoň by ses zbavila toho blbečka Jima.“
Stella se jen při vyslovení toho jména zaksichtila a chtěla své kamarádce povědět, jak na ni toho dne zíral, ale zadrnčel elektrický zvonek a obě dívky zpozorněly.
„To je v pohodě, mami, otevřu!“ křikla pro jistotu Stella do obýváku a zavřela za sebou zasunovací dveře, které oddělovaly místnost od chodby. Za běhu si upravovala vlasy a rovnala oblečení. Chelsie cupitala tak blízko ní, že jí šlapala na paty.
„Nevím, na co se těším víc, jestli na toho kluka, nebo na to jídlo,“ přiznala se smíchem Chelsie.
„To já v tom mám teda jasno!“ prohlásila razantně Stella a zvedla sluchátko. „Willisová, prosím?“
„Nazdar, Stello, tady Zoe, děláš teď něco?“
Stella splaskla jako propíchnutý balónek. Zoe byla její spolužačka a zároveň dobrá kamarádka. Chelsie, od přírody žárlivý a pro ránu daleko nechodící tvor, trpěla jeden čas utkvělou představou, že se je Zoe snaží se Stellou proštvat proti sobě, a tak černovlasé krásce úderem pěstí uštípla kus zubu. Svým způsobem to prolomilo ledy. Ne že by se z nich staly nejlepší kamarádky, ale snášely se v celku dobře. Zoe totiž dělala Stelle společnost pouze tam, kam Chelsie ani nepáchla - v barech.
„Čau, Zoe. Dneska ne, promiň, máme už s Chelsie plány.“
Z přístroje se ozvalo otrávené chrčení. „A nemohly byste ty svoje plány přesunout někam k výčepu a hudbě, děvčata?“
Stella se pousmála. „Copak ti pátky se mnou nestačí? To už se nalejváš i v jiný všední dny?“
„Mám krizi,“ vysvětlovala nezaujatě Zoe. „No nic, půjdu zkusit svoje štěstí jinam. Nevíš, jestli je Jenny doma?“
„Promiň,“ pípla bezmocně Stella.
„Ach jo. Seš fakt kámoška,“ vyčítala jí na oko uraženě. „Tak se měj, čus.“
„Čágo.“
„Z tý holky bude jednou skvělá alkoholička,“ utrousila Chelsie.
Než jí na to Stella stačila něco odpovědět, rozezvonil se zvonek na novo. Mechanicky zvedla sluchátko a ohlásila se: „Willisová.“
„Pizzerie u Castilla, dobrý den, mám tu vaši objednávku,“ zadrmolil téměř nesrozumitelně poslíček, který stěží popadal dech. Jeho hlas odpovídal hlubšímu barytonu.
Stella ho okamžitě poznala a roztřásla se jí kolena. „Ano, mohl byste ji prosím zanést do třetího patra?“
Chelsie za jejími zády nadšeně pištěla a poskakovala.
„Samozřejmě,“ odsekl hlas.
Stella ho stisknutím tlačítka pustila do vchodu a sladce zaševelila: „Jste velice laskav, děkuji.“ Potom se otočila na svou kamarádku a zoufale se zeptala: „Nevypadám v tom blbě?“
Chelsie skroutila obočí. „Jak můžou kraťasy a přilnavý tričko vypadat blbě?“
„Na cvalíkovi, jako jsem já, s přehledem,“ utrousila kysele.
Chelsie ji propálila pohledem. „Ty, že seš cvalík? A nejsem já náhodou obézní, když už jsme u toho?“
„No dobře, jenom se ptám,“ bránila se Stella a prohrábla si vlasy.
Tentokrát se ozvalo zaklepání na dveře.
Dívky zatajily dech a vyměnily si pohledy.
„Připravená?“ špitla Chelsie a ukázala jí zaťaté pěsti, pro jednou ne na znamení, že je odhodlaná někoho zmlátit, ale že jí přeje štěstí.
Stella přikývla a vzala za kliku. Svou ženskou postavou téměř zakryla celou Chelsiinu maličkost. Nasadila široký úsměv a laškovně si pohrávala se svými zlatými prameny.
„Dobrý den, tady je vaše - “
„Ty?!“ vyjekla naprosto šokovaná skateboardistka a vystoupila ze stínu své kamarádky.
Jack na ni nejprve upřel svůj zájmu zbavený pohled, ale když si uvědomil, komu čelí, napodobil způsob její intonace i výrazu: „Ty?!“
Stella se přestala usmívat a nechápavě si je prohlížela. „Vy se znáte?“
„To je Jack!“ ukázala na něj prstem, ale dívala se do dívčiných očí. „Ten, jak mě zachránil před znásilněním. Ten, co jsem ho potkala předminulej pátek na zápase.“
Stella se nakazila úžasem, který lítal ve vzduchu. „Tohle že je Jack?!“
„Není snad fuk, kdo jsem? Budou to čtyři dolary padesát,“ přerušil je už vyléčený mladík, který byl po celodenní šichtě poněkud strhaný.
Chelsie se však ještě nevzpamatovala. „Co tady děláš? Vždyť seš přece boxer!“
„A poslíček s pizzou, nemůžu být obojím?“
Chelsie několikrát zamrkala, potom zavrtěla hlavou, mávla rukou a vrátila se do Stellina pokoje.
Ta se zatím pokusila nalézt ztracený klid a sjela Jacka od paty až k hlavě. Díval se někam za ni, tvář jako z kamene, ale jeho lehce povytažený horní ret prozradil opovržení a semknuté obočí zase zmatek.
„Kolik že to je?“ zeptala se Stella tiše.
Jack si povzdechl a přešlápl. „Čtyři padesát.“
Dívka se zadívala na bankovky ve svých rukách. Nakonec vzhlédla a statečně se podívala chlapci do očí: „Nechte to na deset a berte to jako omluvu za to, že jsme vás zdržely.“
Jacka to zcela zjevně vyvedlo z míry. První reakcí byl menší šok, pak podezření a nakonec jakási vděčnost. Ještě něco se skrývalo v jeho výrazu, ale to Stella nedokázala rozluštit.
„Fajn, díky. Pamatuju si, že už jsem tu jednou byl. Hodláte se stát stálou zákaznicí?“
To pro změnu vykolejilo blondýnku. Zamotala se jí hlava a zvrátila se mírně dozadu.
„No… já… nevím. Asi ano, máte dobrou pizzu. A sympatickou obsluhu,“ dodala blahosklonně.
Mladík se na ni mile usmál. „V tom případě jsem pro vás Jack.“
Stella měla co dělat, aby se jí nepodlomila kolena.
„Já - já jsem Stella.“
„Těší mě. Musím běžet, tak hezkej zbytek dne a dobrou chuť,“ předal jí objednávku a rychle se vytratil, takže už neviděla, jak protočil oči v sloup.
„Díky. Měj se, Jacku!“
Celá rozechvělá pomalu zavřela dveře a zírala na krabici, která ji příjemně hřála do rukou. Skousla si ret, který se jí roztahoval do úsměvu, a potěšeně se zatetelila. Potom odcupitala za svou kamarádkou.
„Uuííí! On se na mě usmál! A mluvil se mnou! A můžu mu tykat a - “ zarazila se, když si všimla nesouhlasu v Chelsiině tváři. „Co je?“
Chelsie stála u okna s rukama překříženýma na prsou. „Jack Freeman? To jako vážně? Tenhle, že je tvůj novej objev?“
Stella se opatrně posadila s pizzou na postel. „No - jo. Co se ti na tom nezdá?“
„Já nevím,“ povzdechla si Chelsie. „Jen, že mi připadá prostě takovej… divnej.“
„Divnej?“ Zkřivila rty Stella.
„Jo, divnej,“ zopakovala Chelsie, jakoby měla pochybnosti o kamarádčině vnímavosti. „Kolik Vietnamců má světlý vlasy a oči a měří přes metr osmdesát? A kolik lidí má takovýhle… zorničky? A proč by si tak dobrej boxer přivydělával rozvozem pizzy? A to jsem se ještě nedostala k tomu, jak se k lidem chová…“
Stelle upadla čelist a vydralo se z ní několik neidentifikovatelných zvuků, až konečně promluvila: „No páni, a já si myslela, že už mě u tebe nic nepřekvapí. Tak za prvý, od kdy seš tak povrchní, abys někoho posuzovala v takovýhle míře podle vzhledu? No tak je trochu exotickej, no a co, mně to náhodou přijde ohromně sexy,“ obhajovala svůj postoj klidně, ale nekompromisně. „A proč by probůh nemohl rozvážet pizzu a zároveň boxovat? Třeba ho to prostě baví, nebo je to rodinnej podnik, a tak se snaží pomoct, protože to je to, co on dělá, ON LIDEM POMÁHÁ, což bys zrovna ty měla vědět daleko líp než já. Pokud vím, tak to tobě už dvakrát zachránil zadek před pořádnejma trablema.“
Chelsie už si náhle svým názorem vůbec nebyla tak jistá. Stelliny argumenty byly rozumné a přesvědčivé. Přesto však se nemohla zbavit dojmu, že Jack Freeman pro její kamarádku není ta nejlepší partie.
„Já nevím, Stelli, ale představovala bych si k tobě někoho… vřelejšího. Jack je takovej chladnej, skoro bych řekla až bezcitnej. Vím, že mi pomohl, i když nemusel, ale jinak… já nevím, nemám z toho dobrej pocit,“ soukalo se z ní. V hrudi ji tížila tíseň, která se zračila i v lesku jejích čokoládových očí.
Stella si toho všimla a zvolna vydechla, aby se zbavila stupňující se podrážděnosti.
„Chels, vždyť ho ani pořádně neznáš. Ne snad, že bych mu já viděla do duše, ale taky ho nesoudím. Chci si sama přijít na to, jakej je, a od tebe očekávám, že mě podpoříš.“
Dívka s culíky se jí plaše zadívala do modrých očí s nepatrným nádechem zeleně. Nemohla nic než obdivovat její… ani to nedokázala pojmenovat - pitomá dyslexie! Stella na ni v tu chvíli působila tak moudře a dospěle, že si oproti ní připadala jako pětileté děcko. A nebylo to poprvé, co v ní její nejlepší kamarádka vyvolala tento dojem. Chelsie se už mnohokrát zeptala sami sebe, jestli někdy bude alespoň z části taky taková.
„No jo, asi máš pravdu, promiň. Jsem jenom hloupá puberťačka, nemůžeš toho ode mě moc očekávat,“ pokrčila nevinně rameny a hned na to se chytla za škrundající žaludek.
Stelle se v koutku úst vytvořil nepatrný úsměv. Odklopila víko pizzy a začala od sebe oddělovat jednotlivé trojúhelníčky.
„No, zrovna teď od tebe očekávám, má milá, že sníš alespoň polovinu tohoto božského pokrmu. Doufám, že mě nezklameš.“
Chelsie polkla sliny a ve zlomku vteřiny už měla plnou pusu uzeniny. V té chvíli by nikde jinde na světě nebyla radši, dokonce ani v náručí úchvatného Archibalda Cola. Byla dokonale spokojená.


Pokračovat na další kapitolu