14. kapitola

Podtitul: Dávej pozor, kam šlapeš

Edit: Ouuu jéé, 19. kapitola na světě!!! Sice nemá přes 2000 slov jako většina od 12 vejš, ale 1700 snad postačí :P. Nechápu, jak jsem to mohla sesmolit v tomhle vedru...

Komentář autora: Nejdřív bych vám chtěla poděkovat za podporu a trpělivost, kterými jste mě obdařili :). Vážně si toho vážím a jsem vám vděčná, že chápete, že někdy člověk prostě musí vypnout. Doučování zla miluju a přísahám, že ho dokončím, stůj co stůj, děj se co děj, ale uvidíme, jak dlouho mi to zabere. Musím nad ním opravdu hodně přemýšlet, aby do sebe všechno zapadalo a tak. Je to vážně dost náročný. Ne jen že Elenu hodlám nechat v tom trojúhelníku pěkně lítat, ale... v první sérii se řešila jenom Elena a její vztah k Salvatorům, to byla brnkačka. V druhý to bylo Elena+Damon, Elena+Stefan, Elena+Ivan, Stefan+Damon (trochu) a Elena a její pátrání. No a teď? Elena+její stav, Elena+Stefan, Elena+Damon, Damon sám o sobě, Stefan sám o sobě (to teprv přijde), Damonovo pátrání a bude toho víc, ale to vám zatím nemůžu říct... každopádně je to čím dál těžší :/.
A protože vím, že je tu převaha fanoušků Deleny, tak bych vás ráda trochu uchlácholila a prozradím vám, že si Damona s Elenou užijete dost (úplně bez Stefana), ale bude to až vážně ke konci. Podle mě to ale bude stát za to, protože... no, rozešli se, takže něco jako nový začátek, znovu budou muset vybudovat nějaký vztah, protože teď je mezi nima jenom otazník, a musíte uznat, že budování je na vztazích to nejkrásnější :).
Ke kapitole: Je to sice už doba, ale navazuje to tak těsně, že vám ani nemusím připomínat, co se stalo v minulé kapitole s Damonem. Hned vám to všechno naskočí.
Má to svoje nevychytávky, ale snad vás i trochu překvapím. Na to "odhalení" jsem docela hrdá. Jako bejvaj větší šoky, ale... na moje poměry je tohle cliff-hanger! :D
A některý části jsou docela zábavný. Já prostě ze všeho musím udělat frašku, no ne? :D
Tak ať se líbí a pusťte si k tomu tu skladbu, dává tomu ten správný dramatický nádech, věřte mi :P

Jednou rukou jsem se opíral o chladnou, vlhkou zeď a v druhé jsem pevně svíral mobil. Cítil jsem, jak hladká podrážka mých značkových bot po oroseném kameni bezvadně klouže. Do toho mi na paty šlapala ta otravná Asiatka. Zvědavě mi nakukovala přes rameno a její vlasy mě lechtaly v uších.

„Pohni trochu,“ pobízela mě netrpělivě.

„Spěcháš snad někam?“ Odfoukl jsem jeden z jejích neposedných pramenů.

„Tebe ani trochu nezajímá, co je tam dole? Co když objevíme Draculovu klenotnici?“ brebentila vzrušeně a já jen protáčel oči kolem dokola. „Nebo rakev, ve které spal? Nebo tajnou mučírnu! Nebo… Nebo… uáááá!“

A stalo se přesně to, čeho jsem se posledních třicet schodů obával. Vlastně ne tak docela. Nebyl jsem to já, komu podjela noha, nýbrž Irina. Nicméně výsledek byl stejný. Ještě k tomu všemu padala dopředu. Chytla se mě za ramena a já se jen stačil schoulit do klubíčka, abych ochránil svůj krásný obličej. Chodba byla dost úzká, a tak se naše končetiny krčily a vyvracely do nepřirozených poloh, abychom se mohli nerušeně kutálet až na konec schodiště, které naštěstí nebylo tak dlouhé, jak jsem se původně obával.

Po dvou nebo třech kotrmelcích jsme se zastavili. Padl jsem břichem na něco měkkého, s nohama a rukama od sebe jako přejetá žába. Pokud jsem to dobře odhadoval, tak Irina skončila na zádech, tělo mezi mýma roztaženýma nohama a hlavu přesně na mém zadku. Když si to uvědomila, vykřikla a vyskočila na nohy.

„Bylo to dost rychlý?“ zamumlal jsem a vyplivl hrudku hlíny.

„Vůbec nic nevidím,“ ignorovala moji otázku.

„Jo, ale ty aspoň stojíš nohama na pevný zemi,“ ozval se odněkud shora Ivan. Pak bylo slyšet vrznutí podrážky, malá rána a tiché zaklení.

Pomyslel jsem si, kam se asi poděly naše upíří reflexy a zostřené smysly. Zřejmě jsme zdomácněli a zlenivěli. Pomalu jsem se nadzvedával a kontroloval, co všechno mám zlomeného. Něco mi přeskočilo v malíčku, křuplo to v něm a pak se dostavila blažená úleva. Napřahoval jsem ruce kolem sebe a tápal po mobilu. Znovu jsem rozsvítil světýlko.

Nacházeli jsme se v poměrně rozlehlé místnosti. Ne, nebyla to jeskyně, stěny byly relativně rovné a pravoúhlé. Na stropě zbylo pár podpůrných dřevěných trámů, které neměly daleko k rozpadu. Místo podlahy jsme dusali hlínu. Byla kyprá a nadýchaná, jakoby v ní rejdilo hejno krtků.

Posvítil jsem ke schodům, kde právě ze stínu vystupoval Ivan. Pro něj byla místnost příliš nízká, musel se hrbit.

„Kluci?“ ozval se Irinin hlas nasáklý vzrušením a trochou hrůzy. „Tohle byste asi měli vidět.“

Rozešli jsme se za ní. Stála v levém rohu a zírala na něco pod sebou. I ona svírala svítící mobilní telefon.

Nejdřív jsem nechápal, co ji tak zaujalo. Byl tam prostě bordel, odpadky, nejspíš po nějakém bezdomovci. Pak jsem si ale všiml zmačkaného hadru potřísněného krví. Pokrčil jsem se v kolenou a natáhl k němu ruku. Sevřel jsem ho mezi prsty a nadzdvihl.

Když jsem tak učinil, Irina za mnou hlasitě zalapala po dechu a Ivan ze sebe vyloudil podivný hrdelní zvuk, který měl nejspíš vyjadřovat znechucení. Musím přiznat, že i mně se trochu zhoupnul žaludek. Pod hadrem odpočívala čísi hlava. Byl to kluk, ještě dítě, tak šest, sedm let. Těžko se to odhadovalo, byl už několik dní po smrti a jeho obličej se pomalu ale jistě připravoval k rozkladu.

„Zakryj ho. Prosím tě, zakryj ho, nemůžu se na něj dívat,“ žadonila mě třaslavým hlasem Irina.

„Tak se otoč,“ odbil jsem ji, položil telefon a začal odhrnovat hlínu kolem neznámé hlavy. Ivan se nadechnul, aby mě jisto jistě nějak mile nazval, ale nakonec se radši pustil do uklidňování svojí holky.

Jak ta může bejt upírkou už nějakejch dvacet let, to opravdu nechápu…

 Dostal jsem se ke krku a ramenům. Žádné tričko, na temeni vlasy slepené od krve a pěkná tržná rána, na hrdle dvě malé jamky. Až po tomto objevu jsem nebožtíka znovu schoval pod špinavou látku.

„No, možná že ho nezabil upír, ale rozhodně ho nějakej kousnul.“

„Že by sám hrabě?“ Povytáhl soudruh nedůvěřivě obočí.

Pokrčil jsem rameny. „Co já vím. Začínám nabejvat dojmu, že je všechno možný.“

„Třeba i to,“ špitla Ira a ještě více pobledla, „že - že je právě teď v téhle místnosti?“

Přimhouřil jsem oči a pokusil se to pochopit. Otočil jsem se na patě o tři sta šedesát stupňů a znovu se na ni podíval. „Em, ne, tohle zrovna možný není, díky za vyvedení z omylu.“

Zamračila se na mě. „Ale je, uvažuj!“

„Nechceš toho po něm trochu moc?“ Ušklíbnul se na mě povýšeně Ivan, i když otázku směroval na svou přítelkyni.

Ira zavrtěla hlavou a rychle pokračovala: „Od čeho je ta hlína asi tak načechraná, od žížal? A co tu asi tak dřív mohlo být, v místnosti plný hlíny?“

„Spižírna?“ zkusil jsem to.

„Anebo třeba Draculova ložnice? Spal přece ve své rodné zemině. A v rakvi. V rakvi s hlínou, důležitá je ta hlína!“ rozohňovala se.

„Kdo by spal zahrabanej v hlíně?“

„Magor,“ odpověděl mi Ivan.

„A koho hledáme?“ nabádala nás Irina, a tak jsme sborově vydechli: „Magora.“

„Tak, jsem ráda, že jsme došli ke stejnému závěru.“

„Akorát taková maličkost,“ zašklebil jsem se. „Ten vchod, kterým jsme sem přišli, byl sice nedávno odkrytej, ale někdo ho po sobě zase zakryl. Jestliže tu někdo je, kdo zakryl vchod?“

Na chvíli se rozhostilo ticho, ve kterém každý přemýšlel.

Nakonec ho prolomil Ivan: „Ledažeby to nebyl jedinej vchod.“

„No jasně!“ Nadskočila nadšením Irina. „Musí tu být minimálně ještě jeden. A my ho musíme najít.“

A tak jsme se pustili do práce. Vzhlédl jsem ke stropu, jestli nenajdu nějaký úchop nebo tak něco. Rusáci zatím ochmatávali stěny. Oklepal jsem se zimou a stáhnul si vyhrnuté rukávy svého trička. Už abychom byli venku…

„Fí-fů,“ zahvízdal na nás Ivan jak na čokly, „mám to.“

Opět jsme se sešli v rohu, v tom nejvzdálenějším od schodiště. Trochu zklamaně jsem si odfrknul, když jsem to uviděl.

„Čekal jsem něco fikanějšího.“ Byl to obyčejný dřevěný poklop, dost starý. Nebyl nijak maskovaný nebo skrytý, naopak, neleželo na něm ani smítečko.

Ivan se chopil kovové násady a zatáhl za ni. Zvědavě jsme mu s Irou nakukovali přes ramena. Nebylo toho však moc k vidění. Dolů vedla úzká šachta a žebřík. Nebo spíš něco shnilého, co se tomu vzdáleně podobalo.

„Bojím se na to jenom podívat, natož na to stoupnout,“ přemýšlel nahlas Ivan.

„Fajn, jdu první,“ hrnul jsem se dopředu, ale on mi položil ruku na prsa a mírně odtlačil. Potom se nadechnul a skočil. Irina sebou trhla, ale ani necekla. Pak se ozvalo žuchnutí dopadu Ivanova mohutného těla. Ustál to.

„Je to v cajku, můžete,“ zamával na nás a ztratil se v denním světle.

Nechal jsem Irinu, aby šla přede mnou. Skočila stejně jako Ivan a já nezkazil partu. Dole mě nepatrně oslnil sluneční svit, ale byl z velké části zakryt mohutným kmenem stromu, který rostl přímo před otvorem. Zatáhnul jsem břicho a proklouznul kolem něj. Venku už to moje oči schytaly na plno. Syknul jsem a okamžitě semknul víčka k sobě.

„Kde jsme?“ zeptal jsem se.

Ivan: „Pod hradem. Zem je rozrytá od bot, někdo tudy nedávno určitě šel.“

Irina: „Co teď budeme dělat?“

Pomalu jsem otevíral oči a začal rozeznávat tvary a barvy.

„Jestliže je tam nahoře vážně nějakej upír, nevyleze dřív jak po setmění. Já s Damonem tu na něj počkáme a trochu si s ním popovídáme. Správně, JÁ S DAMONEM,“ dodal dřív, než stačila Irina vydat hlásku a jeho výraz ztvrdl. „Ty se vrátíš do hotelu a počkáš tam na nás.“

„Ivane…“

„Výjimečně se soudruhem souhlasím,“ skočil jsem jí do řeči tentokrát já. „Na tohle dva upíři bohatě stačej. Zbytečně by ses tu motala.“ No, zas tak přesvědčenej jsem o tom nebyl. Její schopnost používat nátlak by nám mohla přijít vhod, ale neměl jsem náladu se s nimi dohadovat.

„Ale…“

„Irino, u tohohle opravdu být nemusíš. Jestli nám chceš pomoct, tak zahrabej vchod, kterým jsme přišli, a případně se postarej o turisty. A taky by měl někdo dát vědět Eleně, co jsme objevili.“

Párkrát ještě zaklapala pusou, aby něco namítla. Ale v tom momentě, kdy už to opravdu vypadalo, že se z ní spustí vlna protestů, k ní Ivan došel upíří rychlostí a umlčel ji svými rty. Zašklebil jsem se a otočil k nim zády. Jo, Stefana určitě zabiju za to, že mi nechal tyhle dva na krku!

Zaslechl jsem mlasknutí a téměř neslyšitelný Ivanův hlas pronášející k Irině něco v ruštině. Nějaké romantické nesmysly a prosby. Brr.

„Tak dobře,“ souhlasila nakonec. Otočil jsem se k nim a střetl se s jejím pohledem: „Chápu, jak moc chceš Eleně pomoct, ale kdyby mělo jít do tuhého…“

„Jestli tvýho přítelíčka někdo zabije, budu to já, bez obav.“

Zavrtěla bezradně hlavou a vypařila se. Tím gestem i slovy mi silně připomněla mou bývalou manželku. Tlukot mého srdce mě div neohlušoval. Pomalu jsem cítil, jak mu propadám.

„Damone?“

„Hm?“ zavrčel jsem a zvedl pohled k plešounovi. Tvářil se trochu zmateně a tak, že by ho nemálo zajímalo, co se mi honí hlavou, ale to měl hoch smůlu.

Nakonec zavrhl myšlenku, že se mě na to zeptá, a místo toho řekl: „Jeden z nás by měl hlídat nahoře a druhej zůstat tady pro případ, že by se ten upír pokusil utéct.“

„Jasně. Půjdu do kobky, stejně mě to sluníčko vysírá.“

Seděl jsem na schodech a hrál na mobilu. Co jiného taky dělat sám v tmavé místnosti? A povídat si s tím opičákem? Vylívat si mu srdce, jak mi moje manželka nebyla schopná slíbit věrnost a teď si pravděpodobně užívá s mým bratrem? To bych se radši zahrabal k tomu bláznovi, který tam možná ani nebyl. Takže si asi dovedete představit, jak mě ubývající počet čáreček baterie zneklidňoval.

„Deset minut,“ houknul na mě Ivan. Přestal jsem tedy hrát a přitiskl se ke stěně, abych nebyl hned na ráně. Čas se vlekl a já začínal nabývat dojmu, že co nevidět usnu. Žádný adrenalin mi v žilách neproudil a byl jsem poměrně vyhládlý. Vzpomněl jsem si na zahrabaného kluka a na fakt, že v něm ještě pár kapek krve zbylo. Urychleně jsem však takovou myšlenku zavrhl a slíbil si, že se za svou statečnost odměním později.

Buď mi z toho čekání přeskočilo, nebo se kus ode mě něco pohnulo, zhruba uprostřed místnosti. Přestal jsem dýchat a soustředil všechny své síly do zraku. Rukou jsem nahmatal rukojeť kůlu schovaného za opaskem. Opravdu se hlína začala nadzvedávat. Netrvalo to dlouho a vynořily se z ní špinavé, pokřivené prsty. Pak ruka. Druhá ruka. Hlava. Tělo. Byl to muž s poměrně dlouhými prošedlými vlasy. Stál ke mně zády a oprašoval si staromódní sportovní bundu a vybledlé rifle. Příšerně páchl.

„Zdravíčko,“ prořízl jsem ticho a přistoupil blíž.

Neznámý sebou trhl a následně se otočil. Měl jsem co dělat, abych neudělal krok vzad. V huňatém obočí mu zůstaly zbytky hlíny. Jeho bledá pleť ve tmě zářila a ostře kontrastovala v porovnání s rudočernýma očima. Přes plné, skoro bych řekl až smyslné, rty mu visely dlouhé špičáky. Celý jeho obličej byl jakoby zdeformovaný, a ještě k tomu protkaný vystouplými žilami. Tělo měl vážně jako krtek, zavalité, nebyl moc vysoký a hlavu měl posazenou trochu dopředu. Jak se tak na mě díval, naklonil ji na stranu a zasyčel.

„Co ty seš ksakru zač?“ šeptnul jsem.

Usmál se a já se zděsil, jak moc mi jeho vystupování připomínalo Elenu v jejích nejhorších stavech. Tohle byl určitě náš člověk.

„Chci si promluvit,“ probíral jsem se pomalu ze šoku.

Moc se mu to nezamlouvalo, zamračil se a podivně zakvedlal hlavou. Vyšel jsem mu naproti a on ustoupil. Ohlédl se prudce k východu a pak se zaměřil zase na mě.

„To bych být tebou nedělal,“ varoval jsem ho a namířil na něj hrot kůlu.

Vykulil na mě oči a příšerně se rozchechtal. Znělo to, jako když se dusí tuberák, který jede na stoletém kole s nenamazaným řetězem. Pak z ničeho nic přestal a zmizel. Taky jsem vyvalil oči a hnal se za ním. Dole jsem však našel už jenom Ivana ležet na zemi. Hned se zvednul a chytil se za hlavu. Asi ho ten pošuk hodil proti stromu.

„No, to šlo opravdu hladce,“ řekl jsem trpce. „Snad budeme mít větší štěstí, až se sem bude vracet,“ přestal jsem zírat do dálky a podíval se na Ivana. „Hele, je mi jasný, že nechceš Irinu zatahovat do žádnýho nebezpečí, ale obávám se, že to bez její pomoci možná nepůjde. Potřebujeme, aby ho ovlivnila, jedině tak z něj něco vymámíme. Pokud teda umí mluvit.“

Stál kus přede mnou a pořád se díval směrem, kterým nejspíš náš hrabě uprchnul. Když se na mě otočil, všiml jsem si, že je v šoku daleko víc, než jsem byl já v kobce.

„Jo, já… myslím, že to pude. Snad by jí neublížil.“

„No, na to bych moc nespolejhal. Připadal mi jako solidní magor.“

„Ale oni se znají. Já ho znám.“

Několikrát jsem zamrkal a nechal poklesnout svou těžkou čelist. „Co - cože?!“

Ivan si povzdechl a s pohledem plným zoufalství se mi zadíval do očí.

„Poznal jsem ho. Byl to Vasil.“

Pokračovat na další kapitolu