13. kapitola

Podtitul: Nostalgie po starých časech

Komentář autora: Zejtra ráno jedu na chatu, tak to zveřejním už teď. A za dvě hoďky mi vytrhnou zbylý dva moudráky. Snad to bude probíhat tak hladce jako minule.
A choďte kolem mě po špičkách, dneska mi napsali, že mě v papírnictví neberou, a celkově se cejtím jak nášlapná mina. Akorát nevím, jakým způsobem vybuchnu, což je ještě horší :/.
Ke kapitole: Tahle kapitola už je zase úplně jiná, než ta předchozí. Je víc, jako bych ji psala já.
Je hrozně zvláštní... vůbec se mi nelíbí, ale ne proto, že bych ji blbě napsala, ale protože se mi nelíbí, jak se Elena chová a co se s ní děje, ale podle mě by se tak měla chovat a mělo by se s ní tohle dít, tak co mám dělat? To je jako když se mě mamka ptá, proč píšu tak "brutální" věci, ze kterejch mi je špatně (ona je nečetla, jen jsem jí je nastínila), když je mi z nich špatně? Proč to nenapíšu tak, abych z nich měla dobrý pocit? A vůbec nechápe, že to tak prostě MUSÍ být, že je to součástí příběhu, že to dává smysl... rozumí tomu vůbec někdo? :D :(
No, zkrátka a jednoduše, je to zvláštní kapitola, občas vtipně zvláštní, občas krásně zvláštní a nejčastějc na pěst zvláštní... ráda si přečtu váš názor!
Jo a ještě něco! Tohle se odehrává až týden po Damonově odjezdu, takže kapitoly z Damonova pohledu jsou zatím něco jako náhledy do minulosti, jestli mi rozumíte. Poznáte, až se ty časy vyrovnaj, nebojte.
A teď už hurá na to! :)

Od Damonova odchodu uplynul týden. Necítila jsem už ani bolest, ani smutek, dokonce i výčitky mě opustily a zbyla jen prázdnota. Často jsem sedávala v křesle ve svém pokoji a hleděla z okna, pozorovala vzdálená auta, jak jezdí po dálnici sem a tam.

Ze Stefana se stal můj stín. Byl mi na blízku, ale byl tichý a potemnělý. Párkrát se mě pokusil rozveselit, ale moc se mu to nedařilo. Jiskra v jeho očích mi však přislíbila, že se jen tak nevzdá a za pár dní, až se mi vše rozleží v hlavě, přijde zas a tentokrát uspěje. Oceňovala jsem to. Damon mě vždycky dokázal zabavit, zapomenout na všechny problémy. Stefan mi je ale pomáhal řešit, nechával mi prostor a pak mě přinutil se ze všeho vyzpovídat. Jeho metoda byla bolestivější, za to účinnější. Problémy vás totiž vždycky dostihnou, ať už jste na ně zapomněli, nebo jste před nimi utekli; a když přijdou, zaplaví vás tak mocně, že by vás to klidně mohlo i zabít.

Krom prázdnoty ve mně vězelo ještě něco jiného. Něco horšího, jakoby ve mně rostl parazit. Rozhodla jsem se pít ty odporné bylinkové čaje čtyřikrát denně, cítila jsem se po nich sice otupělá, ale neměla jsem pak potřebu nikomu vysávat krev. Na toho parazita však vliv neměly.  Dřímal ve mně, zatím klidný a nevinný, ale já věděla, že se tak jenom tváří, že se jednoho dne probudí a ovládne mě. Svěřila jsem se s tím Stefanovi a on mi připomněl, co jsem navrhla Damonovi těsně před jeho odchodem - krevní transfúzi. Obstaral veškeré vybavení a nabídl mi vlastní krev, ale všechno bylo marné, každá jehla se o mně zlomila, aniž by mi z těla unikla kapka krve.

A Damon? Ten mě naprosto vymazal ze svého života. Nebral mi telefony, nepustil mě do žádného svého snu a naše pouto jakoby se přetrhlo. Stefanovi volal zatím jenom jednou. Žádné převratné zprávy pro nás neměl, ale prý se na mě vyptával. To bylo rozhodně lepší než nic a značně se mi ulevilo. Nezazlívala jsem mu, že se mnou nechce mít nic společného, na jeho místě bych se asi zachovala stejně. Předešlou noc mě ale napadl další důvod jeho ignorace: chtěl, abych si to vyjasnila se Stefanem. Chtěl, abych si uvědomila, jaké to je být s ním, když on je daleko. Chtěl, abych se rozhodla, co k němu cítím. Tedy alespoň tak jsem si to vyložila. A nasadila si tím pěkně velkého brouka do hlavy.

Ozvalo se tiché zaklepání. Zrak jsem odvrátila od okna ke Stefanovi. Měl na sobě smetanové bavlněné triko s krátkým rukávem, ve kterém vyniklo jeho opálení. Zarazilo mě, že má maskáčové tříčtvrťáky. Zamračil se a podíval stejným směrem, pak zase na mě.

„Dopadla na mě lehká nostalgie po starých časech,“ vysvětloval.

„Já nic neříkám,“ zdvihla jsem prázdné dlaně, „jenom se podivuju.“

„Chápu,“ usmál se tím způsobem, kterému už málem odvykl. Jak se můj stav zhoršoval, jeho úsměv se lámal smutkem, obočí se stahovalo do úzké linky a stejně tak jeho rty. Zvráceně jsem tenhle jeho výraz obdivovala. Mrzelo mě, že se kvůli mně trápí, ale… nemohla jsem si pomoct, jeho bolest byla smyslná. Možná to byl další příznak mého šílenství. Anebo volání vlastní lehké nostalgie po starých časech. Takhle se na mě totiž díval, když jsem byla ještě člověk.

Posadil se na postel a ruce složil do klína.

„Nějaké zprávy od Damona?“ zeptala jsem se a podvědomě zaostřila na lesklý kroužek spočívající na nočním stolku za Stefanovým ramenem. Netroufala jsem si ho přemístit.

Zavrtěl hlavou.

Povzdechla jsem si a vyhlédla znovu z okna. „Paličák.“

„Co si trochu zazápasit?“ Získával zpět moji pozornost. „S Ivanem jste trénovali denně, ne? Nechybí ti to?“

„Možná…“ přitakala jsem zasněně, „stejská se mi po tom plešonovi… na druhou stranu u tebe bych se nemusela tak omezovat, až bych do tebe bušila,“ zakřenila jsem se a čile vyskočila. „Jenom se převlíknu a můžeme začít.“

Stefan s úsměvem přikývl. „Udělám místo v posilovně.“

Vzala jsem na sebe kraťasy a tílko a vlasy svázala do drdolu. Nechávala jsem si je znovu narůst a už mi sahaly téměř pod lopatky.

Cestou dolů jsem se stavila v kuchyni. Otevřela jsem ledničku a vytáhla z ní džbánek bylinkového čaje. Zjistila jsem, že chlazený je poživatelnější, a navíc jsem v tom vedru neměla na nic teplého ani pomyšlení. Vyzunkla jsem dvě a půl deci a vypravila se za Stefanem.

Uprostřed místnosti ležely dvě tmavě modré, ne příliš vysoké žíněnky. Všechno nářadí - činky, rotopedy, běhací pásy, orbitreky, atd. - Stefan odsunul ke stěně. Ze dvou vysokých oken na podlahu dopadaly mohutné pruhy světla. Stefan stál v jednom z nich a jeho vlasy se zlatavě třpytily. Stoupla jsem si naproti němu na žíněnku. Dobu jsme se jen tak mlčky pozorovali. Mírně se pohupovali v kolenou, vyčkávali, kdo zaútočí jako první. Zaťala jsem ruce v pěsti a protáhla si krk. Stefan si myslel, že mě překvapí. Zamířil mi rukou k podbřišku. Samozřejmě jsem jeho úder vykryla. Okamžitě to zkoušel znova, akorát že tentokrát směřoval k mé paži. A takhle to pokračovalo snad dvě minuty. Stefan se pomalu přestával usmívat a začínal se potit. Já jen znuděně uhýbala a nakonec jsem si i do něj bouchla. Udělal několik kroků vzad a pak se opřel dlaněmi o kolena. Těžce oddechoval.

„Nemohla - bys - mě - taky trochu šetřit?“ sípal poníženě.

Skrčila jsem pravačku za záda a kývla na něj bradou. „Pomohlo by tohle?“

Ještě chvíli se vzpamatovával. Potom se napřímil. Pokusil se mě nakopnout, ale minul a málem sám upadl. Škodolibě jsem se mu posmívala. Po minutě jsem vyřadila z provozu i levačku. Ve Stefanovi se vzdouval vztek. Myslím, že byl naštvaný spíš na sebe než na mě.

Znovu se stáhnul a zhluboka dýchal a trochu pokašlával.

„Já se - opravdu - snažím.“

„Já vím. Je to slaďoučký,“ zakřenila jsem se na něj rozpustile.

Zuboženě se na mě podíval zpod výrazného obočí. Pak zas sklopil hlavu a popadal dech. Vážně to bylo sladký, jak proti mně neměl šanci!

Z ničeho nic bojovně vykřikl. Stihla jsem jen vyvalit oči. Pak se na mě Stefan vyřítil jako býk na červený prapor, pažemi mě objal v pase a rameny mě tlačil do žeber. Samotného ho nejspíš překvapilo, že jeho plán vyšel. Nezvladatelně jsme totiž letěli vzduchem ke zdi. Udeřila jsem se do hlavy a Stefanovo tělo mě ještě víc natisklo na stěnu. Slyšela jsem, jak opadala vrstvička omítky. Potom jsme se kus odrazili a konečně dopadli na zem. Tedy alespoň já dopadla na zem, větší část Stefana přistála na mém trupu, takže se mi těžce dýchalo. Strop, na který jsem zírala, byl plný černo-modrých mžitek s rozmazanými okraji.

Stefan se podepřel na loktech a zaclonil mi výhled svou hlavou. Trochu se usmíval, nejsem si jistá, všechno mi začalo splývat a točit se.

„Eleno?“

„Uh,“ vydralo se ze mě a pokusila jsem se vstát. Nějakým záhadným způsobem se mi však podsmekla ruka a znova bych se byla praštila, kdyby mě na poslední chvíli nezachránila Stefanova měkká dlaň.

„Jsi v pořádku?“ Zněl starostlivě.

Trochu jsem se uchechtla, když mi můj mozek překreslil jeho oči na dva velké čtyřlístky, které se protáčely. Za ním bylo bílo. Ne, počkat! Z levého ucha do pravého mu vede duha!

Neudržela jsem se a začala se smát. Čekala jsem, kdy uvidím jednorožce a víly.

„Eleno? Začínáš mě trochu děsit…“

„Stefe, měl by ses vážně oholit,“ hihňala jsem se a natáhla prsty po jeho sněhovém plnovousu. Zdálo se mi, že nemá konce.

Pak se můj krásný barevný svět otřásl. To mě Stefan popleskal po tvářích.

„Zemětřesení!“ vypískla jsem.

Náhle skřítek Stefan s duhou v uších zmizel. Všechno se potápělo do temnoty, včetně mě. Začalo mě to děsit. Zběsile jsem mrkala a doufala, že spatřím nějaké světlo. Toho však ubývalo. Panikařila jsem a mávala kolem sebe rukama, abych odehnala ty ošklivé černé mraky.

V tom se v levém rohu zjevila jakási bílá jiskřička. Že by kometa?

Do obličeje mě udeřil proud vody a následně mě ovanul čerstvý vzduch. Semkla jsem víčka pevně k sobě a posadila se. Dostalo se mi ještě jedné spršky a pak jsem otevřela provlhlé oči.

Velká okna byla dokořán, vlevo u zdi stály posilovací stroje a ještě více vlevo, v mé těsné blízkosti, dřepěl Stefan. Bez vousů i duhy.

„Ehm, nejsou ty Bonniiny kytičky tak trochu halucinogenní?“

„Nezmiňovala se,“ řekl neutrálně.

„Uf, jsem po nich strašně malátná. A ten úder do hlavy to nejspíš jenom umocnil. Nevěřil bys, co jsem viděla,“ promnula jsem si obličej a profackovala se, abych nabyla plného vědomí.

„Věřil, ale radši to nechci vědět,“ usmál se něžně a položil mi ruku na rameno.

Zadívala jsem se na jeho prsty. Byly snědší než má pokožka, kterou jemně hladily. Hladily? Zdvihla jsem pohled ke Stefanově tváři. Vypadal zasněně, zíral na moje rameno jako na svatou relikvii. I tenhle pohled už jsem u něj zažila. Dlouho ho však nepoužil. Skrýval ho snad přede mnou?

Jeho prsty sklouzly po mé paži s lechtivou hladkostí. Sledoval je až k mému zápěstí. Pak se jakoby vzpamatoval a zadíval se mi do očí, trochu polekaně, přistiženě.

Slyšela jsem, jak se mu vzrušením rozbušilo srdce. To vyprovokovalo to mé a okamžitě se s ním začalo předhánět. V hlavě mi naskočila jakási myšlenka o Damonovi a jeho ignoraci, na kůži zas husí kůže. Natáhla jsem ke Stefanovi krk a svlažila jeho suché rty svými zkropenými. Cítila jsem, jak se do něj vpíjí kapičky vody z mých tváří. Naklonila jsem hlavu trochu na stranu a naše ústa se sama rozpojila. Stefanův dech mě hladil na jazyku a popichoval mé chuťové buňky k dalšímu polibku. Byl to však on, kdo mi položil dlaň na zátylek a vrátil mě tam, kam si nejspíš myslel, že patřím. Nahnula jsem se k němu a brala si všechno, co mi nabízel. Nešťastnou lásku, starostlivou něhu, neukojenou touhu, skrytou vášeň i slastné provinění. Sdílela jsem jeho pocity, utěšovala ho, že mé se nijak neliší.

Něco se ve mně opět pohnulo. Něco, co souviselo s Damonem, ale tak jinak. Něco ve mně vyžadovalo důkazy o tom, že líbám skutečně Stefana a ne svého manžela. Otevřela jsem proto jedno oko a spatřila závoj Stefanových řas. Vzala jsem ho pod čelistmi a ochutnala jeho rty z druhé strany, přitom jsem se mu otřela svým nosem o jeho.

Tak, vidělas, je to Stefan! Argumentovala jsem sama proti sobě.  Mému jistému já to ale nestačilo. Chtělo víc.

Stefanovy rty jsou o něco plnější, nesvírají mě tak pevně jako ty Damonovy. Nelapají mě, nechávají mě proklouznout. Je to takový věčný hon bez cíle chytit kořist.

Polibky mého milence se přesunuly z mých rtů k čelistem a krku. Promnula jsem jeho vlasy mezi prsty a přičichla k nim. Z hrdla mi uniklo slabé zasténání.

Cítím se podobně jako s Damonem, a přitom jinak. Stefan má jinou… metodu než Damon. Ale ani já ho nelíbám tak, jak líbám Damona. Je to zvláštní. Proč to dělám?

Povalila jsem ho na záda a znovu si vzala kousek z jeho úst. Pak jsem mu vyhrnula tričko a rty skenovala jeho břišní svaly.

Mám větší kontrolu, víc možností, víc svobody. Damon chce většinou všechno vést, ale to já taky. Stefan se snadněji poddává. Umožňuje mojí fantazii pracovat na plné obrátky.

„Eleno.?“

Kdybych se tak jen uměla rozhodnout, co mi vyhovuje víc, kterého z těch dvou miluju víc…momentálně to vypadá…

„Eleno!“

 Vytrhl mě z přemýšlení Stefanův hlas a jeho ruce na mém obličeji. Chvíli mi trvalo, než jsem se zorientovala. Stefan ležel stále pode mnou, ale místo na vypracované břicho jsem mu upřeně hleděla do očí. Když se ujistil, že má mou plnou pozornost, oddechnul si a palcem mi přejel po lícní kosti.

„Proč jen mám takový pocit, že mě… ehm, zkoumáš jako preparát pod mikroskopem?“

Podiveně jsem zamrkala a zamračila se. „To tedy opravdu netuším,“ zalhala jsem.

Povzdechnul si, odtlačil mě od sebe a posadil se. „Eleno, z tvého výrazu by mohl číst i negramotnej a momentálně se v něm nepíše nic o upřímnosti.“

Odkašlala jsem si a s postupně rudnoucími tvářemi jsem se zahleděla na zapadající slunce. Na Stefana jsem se rozhodně dívat nechtěla, protože bych se musela hanbou přímo rozprsknout.

„Možná jsem se nechala trošku unést,“ připustila jsem, skousla si ret a pevně stiskla víčka k sobě, „unáhlila jsem se, ne že bych toho litovala, ale… takhle jsem to nechtěla. Sakra! Promiň.“

Také si odkašlal. Periferně jsem zaznamenala, že ani on se na mě nedívá.

„Co se vlastně stalo mezi tebou a Damonem?“

Povytáhla jsem obočí. „Ty to nevíš?“

„Neposlouchal jsem vás.“

Bylo zvláštní s ním mluvit a přitom mu nevidět do tváře. Sebrala jsem tedy veškerou svou kuráž a natočila k němu hlavu.

„A seš si jistej, že to chceš slyšet?“

Naposledy si povzdechnul a nasadil svou šťastně-nešťastnou, pokornou, mně věčně oddanou masku, za kterou schoval úplně všechno, co se mezi námi před chvílí odehrálo. Kéž bych to taky takhle uměla!

Navlhčil si rty a vyrovnaným hlasem řekl: „Jsem si jistej.“

A tak jsem mu všechno řekla. Studem mi hořel celý obličej, ale cítila jsem zároveň blaženou úlevu. Tváře se mi naduly množstvím slov, která jazyk hbitě vymršťoval do světa. Náhle jsem si uvědomila, že vůbec nemrkám, a tak jsem to napravila. K mému překvapení mi z řas skanula slza. Dokonce i obloha se zatáhla a venku se spustil mírný déšť. Neštkala jsem, prostě mi jen slané potůčky stékaly po tvářích a dopadaly tiše na podlahu, podobně jako dešťové kapky z okenních tabulek mířily k rámům.

Povídali jsme si dlouho do noci, pozorovali noční krajinu, zády se opírali o stěnu a vdechovali svěží vlhký vzduch. Těsně před tím, než jsem padla do hlubokého spánku, jsem spatřila Stefanovo rameno, ze kterého jsem si udělala polštář. Z posledních sil jsem k němu zašeptala jediné slovo: „Děkuju,“ a pak jsem usnula.

Pokračovat na další kapitolu

Dovětek: Byla bych ráda, kdybyste se nějak vyjádřili k tomu, jak popisuju rozdíl mezi Stefanem a Damonem v řešení problémů (je to na začátku kapitoly), jestli to vidíte jinak, nebo mi dáte za pravdu... samozřejmě, že mě to takhle přijde správně, ale zajímá mě, jak to vidí čtenář :). Zrovna u týhle kapitoly mě celkově zajímá váš názor na to, jak se Elena chová a jak oba bratry srovnává. Podle mě by takhle člověk, který neví, co chce, a který je psychicky labilní, uvažovat mohl, ale... mohl a nemusel :).