12. kapitola

Podtitul: Účastníci zájezdu

Komentář autora: Taakže, další kapča DZ, která obsahuje něco přes 2000 slov a mně se hrozně líbí, ostatně všechny další kapitoly z Damonova pohledu se mi líbí, baví a dávají mi neuvěřitelně zabrat, abych je sesmolila :D :/.

Navazuje to relativně těsně, skončili jsme u Damona v letadle a teď se přesouváme k Damonovi, který se probouzí v hotelu.

Do dovětku vám dám pár odkazů na obrázky a články, odkud jsem čerpala informace. Právě kvůli týhle a mnoha dalším kapitolám jsem si přečetla Draculu od Stokera - doporučuju, skvělá knížka, film slabší.

No, snad se vám to bude líbit, byla bych moc ráda, kdybyste se k tomu nějak vyjádřili - ostatně jako vždycky, akorát že tohle je ten případ, u kterýho bych to ještě víc ocenila, páč je to celkem novinka, kterou jste u mě ještě nečetli :).

Takže doufám, že si budu mět co přečíst, až se vrátím z Jeseníků :P.

Nechť se vám moje malá turistická prohlídka líbí :).

Když jsem se ráno probudil, chvíli mi trvalo, než jsem se zorientoval. Převalil jsem se z břicha na záda a podepřel na loktech. V místnosti jsem byl sám, byla celkem skromně zařízená a nepřipadala mi nijak povědomá. To bude tím, že jsi do Irkutsku dorazil za tmy a usnul při pádu do postele, chytráku. Nacházel jsem se v hotelovém pokoji.  

Zalezl jsem na několik minut do sprchy a převlékl se. V žaludku mě stále hřála krev… sakra, jak že se ta holka jmenovala? Zkrátka jsem neměl hlad, a tak jsem vynechal snídani, posbíral své saky paky a se slunečními brýlemi na nose jsem opustil budovu.

Na ulici už to žilo. Bylo něco málo po jedenácté, to znamenalo, že do mé schůzky se soudruhem Lenským zbývaly zhruba dvě hodiny. Nebyl jsem z naší spolupráce zrovna nadšený a až se mi Stefan dostane pod ruku, tak si to s ním pěkně vyřídím! Jen co jsem vytáhl paty z domu, ten podrazák mě nabonzoval a ještě před tím, než jsem dorazil na letiště, mi volal náš Rus plešatý a vyhrožoval mi nejrůznějšími procedurami, jestliže ho nevezmu s sebou. Měl jsem snad na výběr? Stejně všem bylo jasný, kam mám namířeno, dříve či později by mě dohonil a cítil by se ještě jako vítěz. Takové potěšení jsem mu rozhodně nehodlal dopřát!

Zaplul jsem do rozlehlé kavárny a usadil se k oknu, abych měl dobrý výhled. Objednal jsem si silnou kávu a zeptal se po něčem na čtení (jeden čas jsem žil v Moskvě a naučil se jak azbuku, tak základy gramatiky). Servírka mi nabídla včerejší noviny. Poděkoval jsem jí a po zběžné kontrole dění ve světě jsem nalistoval sudoku a křížovku.

Ve čtvrt na dvě si ke mně někdo přisedl.

„Jdeš pozdě,“ utrousil jsem a odtrhl pohled od čísílek v mřížce. Okamžitě jsem se zamračil, když jsem spatřil nově příchozí. „Co ty tady děláš?“

Pokusila se o ďábelský úsměv, ale její nevinnost se nedala ničím zakrýt, prostě nebyla ten typ. Pohodila dlouhými, zplihlými vlasy a podepřela si bradu o drobnou pěst. Plešoun vedle ní se tvářil zamyšleně.

Chvíli jsem je pozoroval. Pak jsem vševědoucně zdvihl bradu a opřel se o opěrku pohovky. „No jasně, umíš používat nátlak. Ovlivnilas ho, aby tě vzal s sebou.“

Ledabyle pokrčila jedním ramenem a koutky roztáhla ještě více od sebe, až se mezi jejími rty zableskly přirozeně bílé zuby. „Když to nejde po dobrém…“

Musel jsem se taky usmát. Ta holka se mi právě začala líbit! „Mělas ho nechat doma. Užili bychom si tak spolu mnohem víc zábavy.“

„Hej!“ Ozval se Ivan svým drsným, hlubokým hlasem, po kterém odmalička toužil každý nájemný vrah. „Možná, že mi něco uniká, ale pořád jsem tady a slyším vás. A pokud vím, tak na tebe doma někdo čeká, tvoje manželka!“

Přestal jsem se křenit a bezděčně si odkašlal. Podvědomě jsem schoval levačku pod stůl a uhnul pohledem.

Ty dva si mého podezřelého chování všimli, ale promluvil jsem dřív, než stačili cokoliv říct: „Takže Transylvánie, jo? Lítá tam vůbec něco krom ptáků?“

„Nejvýhodnější pro nás bude letět do Sibině, odtamtud už to k hradu hraběte Draculy není daleko. Akorát že cesta trvá 11 hodin a dvakrát přesedáme,“ informovala mě Irina a já se zaúpěním zamířil čelem ke stolu. „Měli bychom jít, za necelou hodinu odlétáme.“

Poslušně jsme se tedy zvedli a šli. Letiště bylo naštěstí téměř za rohem. Vstoupili jsme do ohromné haly a splynuli s davem. Sledoval jsem výlohy obchodů a před jednou se zastavil.

„Hned jsem zpátky,“ křikl jsem na své společníky a zaplul do knihkupectví. Vzal jsem dva Draculy od Brama Stokera v ruštině a jednoho pro sebe v angličtině. Irina s Ivanem na mě netrpělivě čekali. Pyšně jsem na ně zamával tlustými bichlemi. „Je libo příručka?“

„Já už jsem to četla,“ odmávla mě Ira.

„Ona už to četla, takže já nemusím,“ vzpouzel se Ivan.

Podruhé za ten den mi zkysl úsměv na tváři. Vrazil jsem mu jeden svazek a druhej vyhodil. „Strávíme 11 hodin v letadle a můžeme v tom najít užitečný informace, takže nedržkuj a ber.“

Abych se vyhnul konfliktu, přidal jsem do kroku a nechal je za sebou. Potlačoval jsem v sobě tu hrůznou představu, že s tímhle idiotem strávím několik následujících dní, ne-li týdnů. Za normálních okolností bych se utěšoval pomyšlením na Elenu a tím, že to dělám pro ni, ale po našem posledním rozhovoru jsem se na ni snažil spíš zapomenout. Raději jsem tedy vůbec nepřemýšlel a nekladl si žádné otázky, protože odpovědi na ně buď nebyly, nebo zněly příšerně.

Musel jsem Stokerovi připsat k dobru, že ačkoliv bylo jeho dílo na můj vkus příliš dlouhé, upoutalo mě a vtáhlo do děje. Zajímalo mě, kolik na tom všem bylo pravdy. Když jste nadpřirozená bytost, o jejíž existenci nemá drtivá většina lidí nejmenší ponětí, otevřete svou mysl ledasčemu. Všiml jsem si, že Ira také něco čte. Byla to ohromná zašlá kniha, ale její název jsem nerozluštil.

Sibiň vypadala jako celkem pěkné, ne příliš velké město, až mě překvapovalo, že má své vlastní letiště. Jeho historický ráz zůstal poměrně zachován, akorát že vedle kostelů a barevných domů s podloubím tu byly i ulice, kde z baráků zbyly jen trosky a asfaltka se měnila v traktorem rozježděnou polní cestu. Krátce po našem příjezdu se začalo stmívat, byli jsme utahaní, a tak, i přes Irininy protesty, jsme zalehli už v deset večer. Ve spánku jsem zaslechl Elenin hlas a na moment spatřil její tvář. Domyslel jsem si, že to nebude jen má vlastní představivost; sebral jsem proto veškeré své psychické síly a vyhnal ji ze své hlavy. Potom jsem spal tvrdě až do rána.

Do očí mě pálilo slunce, a tak jsem se neochotně probudil. Posadil jsem se na posteli a rozhlédl se kolem. Opět jsem byl sám. Ivan s Irinou měli pokoj hned vedle. Zaposlouchal jsem se. Slyšel jsem tlukot jen jednoho srdce a občasné zašustění papíru, jako když někdo listuje knihou. Řádně jsem se protáhl, oblékl se a vyšel na chodbu. Zaklepal jsem na sousední dveře a bez dalšího čekání vešel.

Ivan seděl na polstrované židli, nohy měl natažené a opřené o stůl. Prsty levé ruky si ďoubal ret, obočí se mu zadumáním zkrabatilo, v pravačce svíral malou tlustou knížku a upřeně do ní hleděl. Nejevil známky toho, že by o mně věděl.

„Kde máš ženu?“ zeptal jsem se hlasitě, abych na sebe upozornil.

„Šla se projít. Vždycky ji přitahovaly neznámý místa,“ odpověděl, aniž by se jeho výraz nebo rozpoložení jakkoliv změnily.

Nejistě jsem postával uprostřed místnosti a rozhlížel se kolem. Vypadala prakticky stejně jako ta moje, jen o něco větší.

Po chvíli soudruh zaklapl knihu a jeho obočí bylo už tak stažené, že téměř překrývalo temné planoucí oči. „Tohle bude náročnější, než jsem si myslel.“

„Proč?“

„Sledujeme Draculu, ale kterého? Toho knižního,“ poklepal na román ve své mohutné dlani, kterou by mi zakryl většinu obličeje, „nebo toho skutečnýho, na jehož předloze vznikl ten knižní?“

„Záleží na tom? Myslím, že bude úspěch, když najdeme alespoň jednoho z nich vzhledem k tomu, že podle všeho jsou oba mrtví. A kdoví, třeba je jenom jeden, akorát že Stoker ho viděl jinak než historie,“ složil jsem ruce na prsa, prošel kolem Ivana a stoupl si k oknu.

„Hm,“ zabručel, „stejně mě to všechno dost mate. Podle Stokera bychom měli hledat buď v Londýně, nebo v údolí Brigau, podle Irininých knih ale skutečný Dracula, tedy Vlad Drakul II, sídlil trochu někde jinde a podle všeho zemřel na ostrově jezera Snagov, který je u Bukureště.“

„A co ten tvůj kámoš magor? Co ten říkal?“

„Nic. Jen to, že je přesvědčenej o jeho nesmrtelnosti.“

Cvakla klika. Ve dveřích se zjevila drobná Asiatka v ohnivě oranžových šatech ze zvláštního, hrubého materiálu.

„Přinesla jsem vám kávu a kokosové řezy. Jsou vážně vynikající, ty musíte ochutnat!“ Celá jenom zářila. Každý její pohyb připomínal taneční krok baletky, akorát trochu drsnější. Byla něco mezi divoženkou a lesní žínkou.

Když se skláněla nad stůl, Ivan si ji něžně prohlížel. Natáhl ruku k jejímu výstřihu a sevřel mezi prsty kovový přívěsek na šňůrce z hnědé kůže. „Koukám, že jsi už byla na nákupech,“ usmál se na ni.

Trochu jí zrudly tváře a škádlivě ho praštila přes ruku. „To je pro štěstí!“

„Hele, fakt nerad vám kazím líbánky, ale nemohli byste si nechat to vaše cukrování až na někdy jindy? Máme důležitější věci na práci, třeba zjistit, jak zachránit moji… Elenu.“

Opět jsem si všiml toho jejich podezřívavého pohledu, a tak jsem rychle dodal: „Irino, kde bude naše první zastávka?“

Opřela se pozadím o stůl a prsty ovinula kolem jeho okraje. „Asi na zřícenině Poenari. Tam údajně žil Dracula.“

„A který? Ten šílenej vladař, nebo náš knižní ozubenec?“ Vzhlédl k ní Ivan.

„Stoker neuvedl žádnej název hradu. Jenom tu vesnici, která je odsaď poměrně daleko,“ prohodil jsem.

„Tam taky vůbec nepůjdeme,“ prohlásila Ira. „Je to jenom turistické středisko. Nic bychom se tam nedozvěděli.“

„Fajn,“ kývl jsem a pomyslel si, jak je tahle výprava naprosto absurdní. „Jak je to daleko?“

Zazubila se na mě, až se jí kůže pod očima mírně zvrásnila. „Co byste si beze mě počali? Půjčíme si auto a do hodinky bychom tam měli být.“

Všiml jsem si, jak se Ivanův obličej opět tak zvláštně zamyslel, jakoby se snažil vzpomenout na to, jak se sem Irina vlastně dostala. Upíři, které ovlivnila, vždycky věděli, že se jim někdo štrachal v paměti. I Elena okamžitě poznala, že jí chybí vzpomínka na celý den, kdy málem zabila Stefana.

„Dobře. Půjdu se tedy někoho zeptat, jestli by nebyl tak laskav a nepůjčil nám své vozidlo. Počkám na vás před hotelem.“

Zastavili jsme u obdélníkového penzionu s červenou taškovou střechou. Předpokládali jsme, že bližší místo na zaparkování se nám už nenaskytne. Krom asfaltové silnice se všude rozkládaly husté lesy. Pomyslel jsem si, že takhle nějak musí vypadat tajga v Rusku a podle rozzářených očí svých společníků jsem usoudil, že nejsem daleko od pravdy. Zamžoural jsem do dálky a na tom největším krpálu spatřil kamennou, polorozbořenou pevnost. Potom jsem opět shlédl dolů a našel značenou stezku. Znovu jsem si prohlédl hustý lesní porost.

„Nevím jak vy, ale já bych to vzal zkratkou,“ navrhnul jsem.

„Jsem pro,“ řekl Ivan a Ira přikývla.

Lidským krokem jsme došli až na kraj lesa. Když jsme se ujistili, že nás nikdo nesleduje, rozeběhli jsme se upířím tryskem do strmého kopce. Žádná příjemná procházka to rozhodně nebyla. Kdejaká větev mě šlehla přes obličej nebo končetiny a nezakopnout o zákeřně umístěný kámen nebo ztrouchnivělý pařez bylo skutečné umění.

Když jsme se potkali na vrcholu, všichni jsme vypadali příšerně. Jakžtakž jsme se upravili a podél hradní zdi se plížili ke schodům pro turisty. Naštěstí tam žádní nebyli. Nedivil jsem se jim. Normálně by mi ta zřícenina za takovou cestu taky nestála. Přesto se na rovném, travnatém plácku nacházela nově rekonstruovaná šibenice a na dvou vysokých kůlech byli nabodnuti vycpaní panáci velmi vzdáleně připomínající člověka.

„Říká se, že Vlad nabodával mrtvoly svých tureckých nepřátel na tyče a nechal je tam hnít. Jednou dokonce mezi nimi uspořádal hostinu, a když jeden z přítomných poznamenal, že se mu ze zápachu tlejícího masa dělá nevolno, Vlad ho dal také nabodnout a prohlásil, že takhle alespoň bude na čerstvém vzduchu. Není divu, že si lidi o něm začali myslet, že je to upír,“ udělala nám Ira krátkou přednášku. Připadal jsem si s ní skutečně jako na nějakém zájezdu. Naplánovala cestu, zařídila dopravu, dělala nám průvodkyni… jen jsem čekal, kdy nám rozdá bagety a pitíčka.

Pomalu jsme procházeli mezi zbytky chladných kamenných zdí a pečlivě je zkoumali. Po dřevěném můstku jsme došli na tehdejší věž. Byl z ní možná tak pěkný výhled. Některé parcely připomínaly pokoje, jenže postrádaly strop a místo naleštěných parket podlahu pokrývala tráva nebo udusaná hlína. Opravdu toho nebylo moc k vidění. Informační tabulku jsme zahlédli jen jednu a ta nám neřekla nic nového.

„Něco tady přece musí bejt,“ vztekal jsem se a procházel ta samá místa znovu a znovu. Z věže na nádvoří, z můstků do místností, z uliček do otevřených prostranství. Dvakrát jsem obešel zříceninu kolem dokola, ale zbytečně. Vrátil jsem se teda do pomyslného centra hradu a zoufale oťukával cihličku po cihličce. Sehnul jsem se k jedné díře, kolem které už jsem párkrát prošel. Znovu jsem přeměřil její velikost a usoudil, že je dobrá možná tak pro králíka. Zabořil jsem prsty do hlíny. Zamračil jsem se. Šlo to překvapivě snadno. Půda byla kyprá, jakoby ji někdo teprve nedávno narušil. Začal jsem hrabat. Po chvilce jsem narazil na něco tvrdého. Vypadalo to jako kamenný poklop. Zaplavilo mě vzrušení a naděje. Nedokázal jsem se přinutit odejít od svého objevu a říct o něm Irině a Ivanovi, proto jsem na ně jen zakřičel. Pořádně jsem se zapřel nohama o zem, oběma rukama uchopil železné držadlo a zatáhl. Pod poklopem se skrývalo schodiště. Ohlédl jsem se přes rameno a zamrkal na dva Rusy, co se tvářily, jakoby jim někdo právě odhalil tajemství smyslnosti vodky.

Irina potřásla hlavou, aby se vzpamatovala, a věnovala mi napůl vážný, napůl žádostivý pohled. „Dáma má přednost.“

„Na to ti…“ ze slušnosti jsem větu nedokončil. Vyštrachal jsem z kapsy mobil a zapnul jeho malé, bledě namodralé světýlko. Opatrně jsem našlápl na první kamenný schod a postupně se ponořoval do tmy. Z podzemní vlhkosti a zatuchlosti mi naskočila husí kůže. Schodiště se stáčelo a klesalo níž a níž.

Pokračovat na další kapitolu

Dovětek:

Zřícenina Poenari

Město Sibiň

"Srovnání Drákulů"