9. kapitola

Podtitul: Po stopách šílence

Komentář autora: Rezignuju a radši nebudu rozvádět svůj názor. Stejně by to nemělo smysl. Ale je mi z vás nejmenovaných na nic. Ještěže se najdou čtenáři, se kterými je radost se o povídku dělit :).
Jo a můžu potvrdit, že komárů je opravdu hojně. Jít se projít k Labi nebyl dobrej nápad :/. A psala jsem na brigádu mytí aut a oslovování zákazníků a nechtěj mi odepsat, šmejdi. Asi nemám dostatečně reprezentativní vzhled :/. Ňach, mám se dostavit na pohovor, juhůů! Sice mi ještě žádnej pohovor nikdy nedopad, ale to mě nemůže odradit! :D
Ke kapitole: Tuhle mám fakt ráda, zvláště první část. A pak ještě odstavec někde na konci, kde se Ivan zamýšlí nad hlavní trojkou. Tentokrát je celá kapča z pohledu Ivana a začíná flashbackem. Odstartovává novou, zajímavější "myšlenku" povídky, která mi dává celkem zabrat, ale hrozně mě baví. Jo a Elena se tady chová mírně hystericky, i když to ona často, ale tady skoro až extrémně :D. Holt to nemá holka v hlavě úplně v pořádku a je teď více než kdy jindy fixovaná na oba bratry.
Příjemné počtení :)
Tentokrát PS pro Verču: Nejlepší povídka od tebe ;). A to už jsem si nedovedla představit, že by to mohlo bejt v čemkoliv lepší.

Podpíral jsem si hlavu a nosem se téměř ráchal v pěně svého půllitru piva. Vasil seděl kousek ode mě a pozoroval Iru a Naďu s téměř mateřskou péčí. Potom se prudce ohlédl přes rameno a semkl huňaté, prošedlé obočí. Vlasů měl stále dost, i když bez barvy. Sčesal si je dozadu a snad i něčím natužil. Hrbolatý nos se na jeho hrbolaté tváři skvěle vyjímal. Opravdu měl obličej samou bouli. Neptal jsem se, od čeho jsou, nechtěl jsem dál poslouchat jeho podivně skřípavý hlas. Nebyl ani vysoký, ani slabý, právě naopak, ale skřípal a byl dost nepříjemný. Přes statné tělo nízkého vzrůstu měl přehozený ošuntělý, hnědý kabát, pod ním šedý svetr, na nohou khaki manšestráky a vysoké černé sněhule. Vypadal prostě divně, ale ne tak divně, abyste se za ním otáčeli. Otáčel se jen on. Pořád. Bezdůvodně. Byl to nejspíš nějaký jeho tik.

„Je to znamenitá žena, ta vaše přítelkyně. Jak pěkně poslouchá těmi pěknými, malými oušky,“ brebentil a upíral své rozněžnělé, velké, tmavé oči na Irinu.

„Hm.“

„Jak dlouho už je zasvěcená?“

Další důkaz jeho paranoie, všechna rádoby nebezpečná slova zašifrovával, jakoby nás někdo poslouchal. Pche, všem jsme byli úplně volní.

„Třináct let.“

„To je pěkné,“ usmál se blaženě, ohlédl přes rameno a naklonil se ke mně blíž. „Musíte na ni dát opravdu pozor, na tu vaši přítelkyni. Poslouchá velmi, velmi bedlivě.“

„Co tím myslíš?“ Zamračil jsem se a vydatně napil.

„Všiml jste si jejího výrazu, když jsem mluvil o zázračném prameni?“ Tak přezdíval dětské krvi. Opravdu velmi nenápadné. Jestli nás někdo poslouchal, tak si musel myslet, že jsme z nějaký ujetý náboženský sekty. „Říkám vám, můj drahý, mladý příteli, ona po něm půjde.“

„Tak to pochybuju,“ uchechtl jsem se.

„Má to v sobě. Každý z nás má. Chceme být silní. Říkám vám, příteli, ona poslouchala velmi bedlivě,“ ohlédnul se přes druhé rameno a při jednom zamával na číšníka, aby mu přinesl panáka vodky. Pak pokračoval: „Ale ještě neví všechno, vaše drahá přítelkyně. Neví, co všechno to obnáší, ten pramen. Nikdo to neví. Snad jedině ON,“ zakousl se vzrušeně do rtu a propaloval mě očekávajícím pohledem.

Zuboženě jsem k němu zvedl oči a prosil všechny svatý i pekelný, aby už ukončili mé trápení. Jenže jsem v jádru duše dobrák, a tak jsem ho ještě povzbudil: „Jaký on?“

Tentokrát se ohlédl přes obě ramena. Přišoupnul si židli, svými rudými rty se téměř dotýkal mého ucha a ještě si z jedné strany zakryl pusu malou dlaní.

„Hrabě Dracula,“ pošeptal mi.

Neubránil jsem se a vyprskl smíchy. Irina se na mě podívala a zakřenila se. Zřejmě si myslela, že se dobře bavím, a těšilo ji to. Pak se věnovala opět Nadě. Vasil se na mě zamračil a tvářil se dotčeně.

„Promiň, Vasile, ale Dracu- “

„Pšt!“ Umlčel mě ostře a na moment jeho oči zrudly. „Hlupák jste, můj pošetilý příteli. On skutečně byl. On je naším otcem. On tu byl první. Proč nevěříte, když žijete s jeho dcerou? Zrovna vy, příteli, byste tomu měl rozumět.“

Trochu jsem se uklidnil, ale s hladinou alkoholu v mé krvi to nebylo nijak snadné.

„Odpusť, starouši,“ zazubil jsem se na něj chlácholivě. „Jsem už holt takovej.“

„Všichni jsme nějací,“ přitakal a vypil svého panáka. „Poslouchejte mě však, i když nevěříte. Poslouchejte mě stejně bedlivě, jako vaše kamarádka. Možná, že je jen legendou, náš krutý pán, ale já vám povídám, můj laskavý příteli, ten pramen by nikdo neměl pít. Zaplatí velkou cenu, kterou my, ani já, ani vy, ani vaše přítelkyně, si nedokážeme představit. Jedině on to ví. A snad by to i mohl říct. Někteří tvrdí, že již mrtev jest, ale ne já, ne já. Já si myslím, příteli, že on nemůže být nikdy mrtev. Je toho v něm příliš, chápete? Tolik života, tolik životů, jak by se jich zbavil, he? Ne, ne, ne, nevěřím. On někde je, skrývá se.“

„A ty si myslíš, že by Irina mohla skončit jako on? Že by taky… začala pít?“

Další ohlédnutí přes rameno. „Nenechte se ošálit tím andělem na její tváři, můj důvěřivý příteli. Dejte na mě, ona poslouchala velmi bedlivě. Každý z nás by poslouchal. Jen vy ne. Vy nejste v pokušení. Právě proto ji musíte chránit, vaši nejvzácnější přítelkyni. Ona se sama neochrání, nikdo z nás nemůže. Chraňte ji, příteli, protože všechny ty dary, co pramen přináší, nesou velikou, převelikou daň. Ne, ne, ne. Nevěřím, že je to jen tak, ten vzácný dar. Je to dar krvavý, a krvavý dar nese krvavou daň, to si pamatujte…“

***

Dostal jsem se až na konec svého vyprávění, na jehož obsah jsem si vzpomněl jen díky Iřinu ovlivnění. Sám bych to nikdy nedokázal. Mé čtyřčlenné publikum sedělo tiše v mém obývacím pokoji, Irina u mě na gauči, Elena v křesle a bratři po jejím boku, Damon se usalašil na opěrce dál ode mě, zatímco Stefan se jen bokem opíral o roh křesla a ruce měl složené na prsou. Elča se frustrovaně hryzala do rtu a koukala do země.

„Super. Takže svojí holce bys nedal ani kapku, ale Eleně jsi to svinstvo naservíroval na stříbrným podnose,“ zavrčel Damon za praskotu vlastních kloubů, jak zatínal pěsti.

„Damone!“ napomenula ho Elena a položila mu ruku na stehno. „Není to jeho vina.“

„Jaktože není?! Vždyť přece - “

„Sklapni!“ okřikla ho.

„Stejně na tom nesejde,“ pronesl Stefan, „spíš bychom se měli zabývat tím, jak to napravit. K tomu nepotřebujeme vědět, kdo co zavinil,“ zadíval se mi hluboce do očí, ne odsuzovačně, spíš mi chtěl vyjádřit svou důvěru. Možná jsem se spletl. Možná že s ním bych tvořil lepší tým než s tím uječeným psychopatem.

„Moc novýho jsem vám nepřinesl,“ přiznal jsem. „Z toho, na co jsem si vzpomněl, mě zaujal akorát ten Dracula. Možná že on je klíčem k tomu všemu.“

„Chceš ho najít?“ Zdvihl obočí Stefan.

„Spíš o něm něco zjisti. Pochybuju, že ještě žije. Vědělo by se o tom.“

„Jasně, vždyť si ani nemůžeme bejt jistý, že někdo takovej vůbec existoval,“ odsekl Damon.

„Zatím všechno, co mi Vasil řekl, byla pravda,“ podotkl jsem.

„A kde se to všechno dozvěděl?“ Chtěla vědět Elena.

„To nemám páru. Asi všude možně.“

„No, myslím, že nám posloužil už dost. Dal nám vodítko, teď ho musíme jen sledovat,“ přemítal nahlas Stefan.

„Tak kde začnem?“ zeptal jsem se.

„Já nemůžu z domu, takže asi prošmejdím internet,“ pokrčila rameny Elča.

„Jak důvěryhodný zdroj,“ ušklíbl jsem se na ni a ona zákeřně přimhouřila oči.

„Zavolám Bonnie, snad by mohla něco vědět,“ poznamenal tiše mladší Salvatore.

„Bývala bych se zeptala svojí matky, ale - “ polkla Ira, „poptám se místních. Jsou dost pověrčivý.“

Přikyvoval jsem a střetl se s Damonovým pohledem. Vyzývali jsme jeden druhého; kdo se vytasí s větším kalibrem. Ve skutečnosti jsme ani jeden neměli tušení, čím bychom přispěli.

„A já se vyprávím do Transylvánie,“ tato moje věta zazněla současně s jeho: „Řekl bych, že se zajedu podívat na Draculův domeček.“

Oba jsme se zděsili, Stefan s Irinou se zamračili a Elena sebou polekaně trhla.

„Ne! Ty nikam nepojedeš,“ obrátila se na Damona.

Ira seděla tiše, ale cítil jsem na sobě její úporný pohled.

„Někdo bude muset, když na nic nepřijdeme,“ oponoval jí.

„Já se toho klidně ujmu,“ navrhl jsem, ale to se zase nelíbilo Iře: „Sám? To nepřipadá v úvahu, půjdu s tebou.“

„A to zase nepřipadá v MOJI úvahu,“ uzemnil jsem ji.

Elena: „Nemůžeš mě opustit!“

Damon: „Nemáme moc na výběr.“

Irina: „Nezacházej se mnou jako s malou, bezbrannou holčičkou, umím používat nátlak a i se prát! Navíc, jaké nebezpečí by mi asi tak mohlo hrozit?“

Já: „To je právě to, nikdo neví, s čím se tam setkáme.“

Elena: „Nepustím tě.“

Damon: „Nezastavíš mě.“

Irina: „Nezastavíš mě.“

Já: „Nepustím tě.“

Stefan: „A co kdybych jel já? Dali byste pak už pokoj?“ Navrhl to poměrně hlasitě, aby nás přehlučil.

„Ne!“ vyjekla Elena, kterou rozrušení postavilo na nohy. „Nikam vás nepustím, ani jednoho! Nemůžu zůstat sama, copak to nechápete?!“

„A k čemu ti jsme, hm?“ Vstal i Damon.

„To myslíš vážně? Víš, co by se stalo, kdybych byla sama? Při nejmenším bych podpálila dům, a pokud bych to přežila, utekla bych do světa a vraždila jak - jak já nevím co!“ Rozhodila rukama a rozhlédla se po nás všech. „To už mě radši vemte s sebou. Můžeme jet všichni.“

„To mi nepřijde jako dobrý nápad,“ upozornil ji měkce Stefan.

„Větší hovadinu tu ještě nikdo nenavrhl,“ podpořil jsem jeho tvrzení.

„Zatím to neřešme,“ vstoupila do debaty opět Irina. „Vynasnažíme se něco zjistit v nejbližším okolí. Co my víme, třeba to postačí, třeba ta vaše kamarádka bude znát všechny odpovědi.“

„Máš pravdu, poklade,“ přikývl jsem. „Zatím to necháme bejt.“

Damon se nesouhlasně kroutil a tiše soptil, ale dobře věděl, že jeho názor proti našemu nemá moc velkou váhu.

„Fajn.“

„Souhlasím.“

„Já taky.“

Nastalo ticho a já pohlédl na ty tři, jak tam stojí a dívají se jeden na druhého. A najednou jsem si všiml, jak jsou… krásní. Nenašel jsem pro to vhodnější pojmenování. Tak pružná, dokonale tvarovaná těla, bezchybná pleť, zdravé, husté, lesklé vlasy. Každý byl úplně jiný, a přesto měli hodně společného. Dívali se na sebe tím bezedným, oddaným, cituplným pohledem. Láska ve všech svých podobách mezi nimi tiše proplouvala, svazovala je. Došlo mi, jak strašně jsou nepřirození. Ne jen jejich vzhled, ale všechno. Nepřirozenost. Nebo spíš NADpřirozenost. Dokonalost, která byla znatelná jen tehdy, když byli pospolu. Spolu byli silní a slabí zároveň. Byli prokletí. Museli být. Jinak jsem si to nedovedl vysvětlit.

„Díky za všechno, Ivčo,“ probrala mě Elena ze zamyšlení a objala mě.

„Neděkuj. Vážně,“ zabručel jsem.

Každý si mohl tvrdit, co chtěl, dokonce i já sám sobě, ale bylo to k ničemu. Všechnu tu špínu jsem měl na svědomí já a nikdo jiný. Ale jak řekl Stefan, bylo zbytečné se tím zaobírat, nic by to nevyřešilo. Jediná skutečně důležitá věc byla Elena. A já jí musel pomoct. Za každou cenu.


Pokračovat na další kapitolu