10. kapitola

Podtitul: Je rozhodnuto

Komentář autora: Tak, už jen dvě takový kapitoly přípravný a končí první etapa povídky. Myslím, že ty moje etapy jsou čtyři... to je fuk, to je důležitý spíš pro mě než pro vás :D.

Začíná se bratrským rozhovorem, který se mi dost líbí především v tom, že vystihuje všechny moje důvody a názory a prostě... po tomhle už by vás měla přejít drtivá většina otázek ohledně... vlastně ohledně všeho :D.

Fíha, jsem fakt nějaká mimo, když si po sobě tenhle komentář čtu :D. Na moji obranu: pořád někde lítám, moje kondička dostává zabrat. Proto taky žádný závratný posun se psaním povídek, vůbec mi to teď nejde.

No, už radši jen poslední věc: druhá část je tam proto, abych zachovala žánr thrilleru... i když to už začíná bejt možná spíš horor, thriller by měl bejt napínavej, tohle je spíš děsivý... hm, asi přepíšu žánr. A dám si ledovou sprchu a začnu vytvářet souvislý věty, sakra! :D

Ať se líbí! :)

Všichni tři jsme se nacházeli v Elenině ložnici. Elena spala, nebo spíš byla na návštěvě u soudruha Lenského, já seděl na okraji její postele a Stefan v křesle pod oknem. Kotník jedné nohy měl opřený o koleno druhé a zamyšleně si přejížděl palcem po bradě. Já si hrál se svým snubním prstenem a propaloval podlahu pohledem.

„Věděl jsem, že to takhle skončí,“ zadrmolil jsem.

Stefan mlčel.

„Měl jsem vyrazit hned, zbytečně jsme přišli o čas.“

„Elena by zešílela, kdybys odešel. Měl bych jít já. Jsi její manžel, měl bys s ní zůstat ty.“

Zvedl jsem k němu oči. „Jenže já jsem silnější a taky bych pravděpodobně nevydržel sedět tady na zadku a čekat.“

Povytáhl obočí. „Chceš tím snad říct, že mně nedělá problémy se na ni dívat, jak… jak jí to ubližuje?“

„Chci tím říct, že z nás dvou seš ty ten trpělivější a vyrovnanější bratr. A to je to, co teď Elena potřebuje ze všeho nejvíc, pevnou oporu,“ dodal jsem tiše. Samozřejmě, že jsem nechtěl nechávat ty dva o samotě. Samozřejmě, že jsem chtěl s Elenou strávit zbytek věčnosti. Samozřejmě, že jsem byl pro ni ta lepší volba. Ale ne zrovna v tu dobu. Všiml jsem si, že na ni má Stefan dobrý vliv, že je s ním… šťastná. Šťastnější než se mnou. Zažívali jsme své světlé chvilky, ale vždycky připlul mrak. Se Stefanem ne. S ním bylo slunce neustále na obloze. Nepředstavitelně mě to sralo, a čím víc mě to sralo, tím se to všechno zhoršovalo: tím jsem byl impulzivnější a vzteklejší a tím jsme se s Elenou víc hádali a tím se její stav zhoršoval. Trvalo mi týdny, než jsem tenhle začarovaný kruh rozluštil.

„Nejsem o tolik slabší než ty a dokážu vzdorovat nátlaku,“ skočil mi do přemýšlení Stefan, „opravdu si myslím, že bych měl jít já. A taky chci jít, ať už s Ivanem, nebo bez něj,“ napřímil statečně bradu, do které jsem ho chtěl praštit z mnoha, přemnoha důvodů.

„Proč si to neřekneme na rovinu,“ narovnal jsem se, „jde jenom o Elenu, vždycky jde jenom o Elenu,“ prskal jsem kysele, naštvaný, že mám pravdu. „Na jednu stranu si nepřeješ nic jinýho, než abych zmiznul, abys ji měl jenom pro sebe, ale přebrat mi ji, když jsem zrovna na ušlechtilé cestě za její záchranou, není pro tebe moc ušlechtilé, že ne?“ Šklebil jsem se a natočil hlavu ke straně.

Upřeně mi hleděl do očí. Slovy se totiž souhlas vyjádřit dost dobře nedal. Ale přesto se o to pokusil. Zaklonil se a opřel zády o opěrku. „I tak se to dá říct. Ale nejde mi tak docela o ušlechtilost, jako spíš o upřímnost. Nechci dělat nic za tvými zády.“

Oceňoval jsem jeho snahu být přímý, nicméně mi pomalu ale jistě vztek a žárlivost zatemňovali mysl.

„Na to už je trochu pozdě, nemyslíš?“ zavrčel jsem.

Neodpověděl. Jeho tvář posmutněla a uhnul pohledem. Opět se ponořil do vlastních myšlenek. Přísahám, že jednoho krásného dne, až se budu kopat do zadku nudou, zasednu ke starým rodinným dokumentům a zjistím, jestli náš rod náhodou někdo neproklel. Jinak už to snad ani nebylo možný. Nejdřív Katherine, pak Elena. Dva bratři a dvě dvojnice. Obě chtějí oba a oba chtějí jen jednu. A nikdo se nevzdá. Každý si myslí, jak jedná počestně ve jménu lásky, přitom jsou to všechno jenom lži a manipulace. Je zajímavé, že jsme se oba vzdali Katherine, když se objevila Elena… proč? Proč, když tu byly obě? Proč jeden z nás neustoupil? Proč prostě každý nemůže být s jednou z nich? No, dobře, Katherine je zvrácená, bezcitná mrcha, ale… ale i tak jsme ji kdysi milovali. Vážně. Tohle musí být prokletí. A štvalo mě, jak nás hnalo se Stefanem proti sobě. Rodina má držet při sobě, Stefan je můj nejbližší příbuzný, ale jak spolu máme vycházet, když jsme jeden druhému sokem? Byli bychom měli dostat Nobelovku za to, že jsme se po dvou stech letech ještě nezabili navzájem.

Elena se probudila a tím náš soukromý bratrský rozhovor skončil.

„Tak co?“ Pobízel ji Stefan.

Povzdechla si. „Všichni tak nějak vědí, že se Dracula živil dětskou krví, ale nikdo neví nic o tom, že by se ta dětská krev lišila od lidské. Jo, a nikdo nevěří, že skutečně existoval, jsou to prý jen povídačky,“ shrnula pesimisticky a falešně se usmála.

„No, my víme, že dětská krev se sakra liší, takže proč bychom jim měli věřit, když tvrdí, že nikdo takovej nebyl?“ Zamrkal jsem na ni.

Její oči byly temnější než normálně. Cítil jsem, jak to v ní vře a pulzuje. Už uplynulo dost dní od její poslední smrti a krev nad ní opět přebírala kontrolu.

„A proč bychom si měli myslet, že byl? Jakej pro to máš důkaz, hm?“

„Vasila,“ odpověděl jsem klidně. „Ten měl pravdu zatím ve všem.“

„Vždyť ho ani neznáme! A podle toho, co o něm víme, to byl pošuk,“ vztekala se.

„To sice jo, ale poskytoval důvěryhodné informace,“ řekl Stefan.

„Tak fajn. Dejme tomu, že Dracula existoval. Ale ani náš vševědoucí Vasil se nezaručil za to, že ještě žije. A i kdyby žil, jak ho chcete najít? A i kdybyste ho našli, k čemu vám bude?!“

Já: „Pokud bude zcela normální, můžeme se ho zeptat, jak se s tím vypořádal.“

Elena: „A pokud ne? Nebo pokud vám to neřekne? A vůbec, proč se tím zabýváme? Nikdo nikam nejde, to nedovolím.“

Stoupl jsem si před ni a překřížil ruce na prsou. „Možná, že o tvoje svolení nikdo nestojí, princezničko.“

„Damone,“ snažil se mě varovat Stefan.

Elena otevřela pusu a vyzdvihla se na kolena. Připadala si ale stále malá, a tak se postavila na podlahu.

„Jsem silnější než ty, jsem silnější než vy oba, a pokud něco řeknu, tak to prostě platí, a já říkám, že zůstanete.“

„Tak vyšleme Ivana s Irinou,“ navrhl Stefan dychtivě, abych nestihl vypustit z pusy další ostrá slova.

Elena se na něj zadívala jako na otravný hmyz. „Paráda. Svěříš něco tak důležitýho novorozenýmu upírovi a jeho ukňučený holce. Tak to hodně štěstí.“

„Něco tak důležitýho?“ Parodoval jsem ji. „Myslel jsem si, že je to podle tebe ztráta času.“

„Podle mě a podle vás jsou dvě rozdílný věci. Mně na ničem nezáleží,“ usmála se povýšeně a to mě probralo. Tohle nebyla Elena. Eleně záleží úplně na všem, i na stéblu trávy, na které šlápne při ranní procházce.

Povzdechl jsem si. „Co se na to vyspat, hm?“ Pohladil jsem ji po paži a pokusil se o něžný úsměv.

Protočila oči v sloup. „Spát, spát, spát, děláme i něco jinýho? Já nechci spát!“

„A co teda chceš dělat?“ Zamračil jsem se.

Rty se jí uličnicky zkřivily a oči zajiskřily. A pak se z ničeho nic vypařila. Opařeni jsme se Stefanem zůstali stát na místě. O tři sekundy později se vrátila se dvěma služkami a zahradníkem. Všichni měli prokousnuté hrdlo, ale žili. Předhodila nám snědé dívenky a chlapa si nechala při sobě.

„Co takhle malý večírek v šesti? Abyste se o mě vy dva neprali - i když bych se na takový zápas docela ráda podívala -, mi společnost bude dělat tady Raul, vrau,“ pokusila se napodobit kočičí zavrčení i s pohybem tlapky a zahnutými drápky. Pak se zakousla do Raula a ten napůl zděšeně, napůl blaženě, zasténal.

Vyměnili jsme si se Stefanem pohledy. Naštěstí na něj stále platilo Katherinino ovlivnění, aby nežral lidi jako pominutý, a tak mu nedělalo příliš velký problém racionálně uvažovat. Tiše jsme si odsouhlasili, že budeme s Elenou spolupracovat. Oba jsme zanořili špičáky do těl mladých, celkem pohledných žen.

Elena se odtrhla od svého partnera, aby na nás lépe viděla. Spokojeně se usmála a odhodila Raula stranou. Ten zavrávoral a podél zdi se sesul na zem. Přistoupila ke mně blíž. Zakousla se do služky z druhé strany. Hryzla ji pořádně, víc než bylo jejím zvykem. Zatahala ženu za vlasy a nehty jí podřízla krk. Vystříkl na mě proud krve a Italčiny oči se rozšířily smrtelnou hrůzou. Elena se rozpustile usmívala.

„Otevři pusu,“ poručila mi.

Zůstal jsem na ni zírat.

„Tak jo, večírek právě skončil,“ řekl rozhodně Stefan. Usadil svou partnerku do křesla a upíří rychlostí se přemístil za Elenu. Té ale došlo, co má v plánu. Hbitě se na něj otočila a vrazila mu ruku pod žebra. Stefan vyjekl bolestí.

„Eleno, ne!“ Zhrozil jsem se.

„Tak tys mě chtěl zabít, jo?“

„Pusť ho, prosím tě.“

Ohlédla se na mě přes rameno. Její oči byly děsivé, celé černé, jen s malým rubínovým plamínkem. Žilky jí vystouply ne jen pod očima, ale po celém obličeji. Ze špičáků, které výrazně přesahovaly spodní ret, jí odkapávala krev.

„Myslíš, že bych ho měla ušetřit? Proč, když to byl on, kdo mě napadl?“

„Nechtěl tě zabít, jen omráčit.“

„Hmm,“ zamrkala a přemýšlivě se oblízla špičkou jazyka. Potom vytáhla ruku ze Stefanovy hrudi. Jeho srdce zůstalo na svém místě. „Můj manžel je tak, tak šlechetný,“ otřela si zkrvavené prsty do mé košile a při jednom mi rozepla několik knoflíčků. „Co kdybychom ho nechali se na nás dívat?“ Zašeptala hříšně a jazykem mě polechtala na patře. Špičáky zatáhla, aby mě neporanila.

„Víš, že jsem romantik. Mám na to radši soukromí,“ usmál jsem se nejistě a pošimral ji pod čelistmi.

„Ale nepovídej,“ zamručela. „A co tenkrát, jak sis mě chtěl vzít přímo na ulici, před očima toho muže, ze kterého jsme společně pili?“

„Dobře, před cizím člověkem možná, ale před vlastním bratrem? Lásko,“ zasmál jsem se a sundal její ruce ze svého těla, „to je přece jenom trochu moc zvrácený. Uložme děti do postýlky a pak si budeme hrát na dospělý, co říkáš?“

Upírala na mě prázdný pohled. Její úsměv ochabl a já vytušil, že bude následovat něco moc špatného. Díky tomu jsem stihl zachytit její hlavu, když mi vyrazila po hrdle. Pevně jsem ji držel pod bradou a snažil se jí přetočit krční obratle. Byla silnější, ale mně šlo dost možná o život. O ten skutečný. A tak jsem nakonec zvítězil. Ozvalo se křupnutí a Elenino tělo zvadlo. Pohotově jsem ji chytil v podpaží a odtáhl na postel.

„V pohodě?“ houkl jsem na Stefana.

Jeho dech byl stále trochu zrychlený, ale jinak se zdál být v pořádku.
Přikývl. „Ty?"

„Já? Já se jdu sbalit. Čeká mě dlouhá cesta.“


Pokračovat na další kapitolu