8. kapitola

Podtitul: Hledači pravdy

Komentář autora: Tramtadadá! Historicky první kapitola z Ivanova pohledu! Teda jenom její (menší) část, zbytek je Eleninýma očima, ale i tak! :D
Nevím, kolik si toho o dětské krvi a Ivanovi pamatujete, kdyžtak, kdyby vám nebylo něco jasné, se zeptejte v komentářích, ale spíš nebude problém :).
Dalo by se říct, že tahle kapitola je opět vsuvka, ale podle mě není. Jsou v ní celkem zajímavé myšlenky, které se týkají hlavní trojky + náhled do Stefanova života v minulých dvaceti letech a... nevím, prostě není tak nepodstatná jako kapitola 6., to byla opravdu bezpředmětná vsuvka, která měla jediný účel - přesvědčit vás, že Irinino ovlivnění funguje. A kdybyste víc komentovali, tak vím, jestli se mi to povedlo, nebo ne, ale takhle z toho moc moudrá nejsem :/.
Mohli byste trochu víc komentovat. Proč? Protože to je pro mě motor. Ne, nepíšu tu povídku pro vás, psala bych ji i bez vás, ale nepsala bych ji tak rychle. Takže je to na vás, čím víc komentářů, tím víc se povídce věnuju, tím míň čekáte na další kapitolu. A ne že se zas budou omlouvat ti, co komentují kapitolu od kapitoly! (že, Chaky a jiní experti) :D.
A tohle je přednastavený článek, odjela jsem ke strejdovi na grilovačku a pak nejspíš na chatu. Domů se vrátím nejspíš v neděli navečer.
PS: Alalko, vážně úžasná povídka ;)

Sedmou noc jsem seděl v hospodě v Irkutsku, kde jsem před šesti lety potkal toho podivína, co mi povídal o dětský krvi a jiných nadpřirozenostech. Sakra, zapomněl jsem i jeho jméno. Jak si mám asi tak pamatovat, co mi všechno řekl? Tajně jsem doufal, že na něj znova narazím, koupím mu pivo a trochu pokecáme. Ale neukázal se. Ptal jsem se po něm nejen v baru, ale i náhodných kolemjdoucích, prodavačů, bezdomovců, dělníků, manažerů… ptal jsem se úplně všech, ale nikdo o něm nic nevěděl. Myslel jsem si, že to tak dopadne. Ten chlapík byl při nejmenším zvláštní, nikdo s ním nechtěl nic mít, ani já ne, ale Iře ho přišlo líto a ráda poslouchala ty jeho pohádky. Strašidelné pohádky, které v sobě nosily jadérka pravdy. Paradoxně ona nevěděla o krvi ani polovinu toho co já.

Zamával jsem na výčepního prázdnou skleničkou. Pochopil a došel ke mně i s lahví vodky.

„Ještě něco jiného, pane?“

„Ne, díky,“ zavrčel jsem v odpověď.

Nepamatoval jsem si toho úplně málo. Vybavil jsem si název hospody, místo, kde jsme seděli, roční období a dokonce i karmínovou barvu Iřina kabátu. Ale podrobnosti našeho rozhovoru? Popravdě mě to v tý době až tak nezajímalo, nebyl jsem upír, tak proč taky?

Určitě o tý krvi říkal víc než jen její klady a zápory… ale co? Dávkování? Co dělat, když se to vymkne kontrole? Osobní zkušenosti? Cizí zkušenosti? Jak se to dozvěděl? Všechno tohle, ale já to úspěšně zapomněl? Nebo nic z toho? Musel jsem přijít na něco, co by Eleně pomohlo. Jak řekl její povedený manžílek, dlužil jsem jí to. A taky jsem si byl celkem jistý, že mě Damon zabije, pokud s ničím nepřijdu. Bývali by z nás byli skvělí kámoši, kdyby to nebyl takový arogantní, nevyzrálý frajírek. S druhým Eleniným ctitelem jsem neměl příležitost si pořádně popovídat, ale stejně vypadal zamlkle a vůbec ne jako můj typ. Snad ani její.

Sakra, teď neřeš její milostný problémy a vzpomínej!

Po pár hodinách jsem se přistihl, jak usínám. Vybavila se mi akorát peprmintová vůně a taky to, že se ten chlap až neuroticky ohlížel přes rameno. Vyprávěl nám dojemný příběh o tom, jak se stal upírem kvůli svojí ženě, kterou nakonec zabil. Jediné, co mě na tom zaráželo, bylo, že měl někdy v životě ženskou.

Přespal jsem v hotelu a druhý den ráno se vrtulníkem vrátil do Hakimaj, vesnice poblíž mého srubu. Vyměnil jsem letadlo za džíp. Půda byla sice stále tvrdá jako z kamene, ale sníh už roztál. Dokodrcal jsem se až k dřevěné chatrči, zaparkoval a vystoupil. Došel jsem do obýváku a vyčerpaně se svalil na gauč.

„Nic nového?“ otázala se Ira, skládajíc čisté povlečení. Kolem hlavy měla uvázaný cop a v obličeji pár zvědavých očí.

„Nic nového,“ povzdechl jsem si.

„Ani já si na nic nevzpomněla. Vážně ses o té krvi dozvěděl od něj?“

„To je to jediný, čím jsem si jistej.“

„Hm,“ zamručela a natáhla se po dalším prostěradle. „Že bych u toho nebyla? Je to možné. Vzpomínám si, že jsem potkala Naďu. Asi se o tom rozhovořil, když jsem byla s ní.“

„Jaká skvělá náhodička,“ prohlásil jsem ironicky.

Odložila ložní prádlo na skříň a bez varování si na mě lehla, byli jsme břichem k břichu. Složila ruce na mou hruď a opřela o ně svou malou nevýraznou bradu. Jemně jsem ji pohladil po tváři.

„Jsem holt starej sklerotik. Ani kdyby…“ strnul jsem uprostřed věty, jak jsem se tak díval do jejích očí. Vzal jsem ji za obličej a radostně políbil.

***

Milý deníčku.

Odtáhla jsem propisku od papíru a zadívala se na ta dvě slova. Nechtěla jsem psát dál, abych nenarušila jejich něhu, křehkost a přívětivost. Ale nakonec jsem je stejně odsoudila k záhubě.

Asi se můj stav zhoršuje. Před pár dny jsem udělala něco tak strašného, že mě Irina donutila na to zapomenout. Nikdo mi přesně neřekl, co se stalo. Jen že jsem napadla Stefana a Damon mi zlomil vaz. Opět. A teď? Teď se cítím prázdná. Ale nevím, jestli je to zrovna kvůli ukradené vzpomínce.

Už jsem ti říkala, že jsem si vybrala Damona.

Opět jsem nevěděla, jak mám vyjádřit to ostatní, a jestli to vůbec vyjádřit chci.

Problém je, že mi to přijde spíš jako výsledek prvního kola. Když se podívám na Stefana, nepřipadám si rozhodnutá. Sakra, ani v nejmenším! Kdyby teď na mě vytasil, že mě opustí, že už ho nikdy neuvidím, že nechce stát mně a Damonovi v cestě, udělala bych cokoliv, abych ho přiměla zůstat. COKOLIV! On je tak… klidný, trpělivý, nabitý pozitivní energií a jedním slovem úžasný. Proč jsem si toho nevšimla dřív? Proč jsem to v něm neviděla, když jsem byla ještě člověkem? Upírství byl jen jeden z důvodů našeho rozchodu. Vedle toho tu byly ještě moje sympatie k Damonovi a… nikdy jsem nedokázala zformulovat ty další. Já nevím, prostě mě nepřesvědčil. Damon mi ukazoval klady, Stefan zápory. Damon mě vyzýval, Stefan mi ustupoval. Chápeš, co tím chci říct? Milovala jsem Stefana! Ale nedal mi naději na šťastnou budoucnost. No, ne že by mi Damon zrovna nasliboval hory, doly, širý lán, ale… s ním se zdálo všechno tak snadné. Krásné. Zajímavé. Se Stefanem obtížné a smutné. Ale teď? TEĎ?! Deníčku, kdybys mě tak viděl před pár dny se Stefanem v bazéně. Kdybys slyšel jeho a můj smích, když jsme utíkali před rozzuřeným Damonem, kterého jsme nešťastnou náhodou vzbudili. Proč to takové nemohlo být už dřív? Nikdy bych se ho byla nevzdala. Vědět, že můj život s ním může vypadat takhle. Že mě může učinit TAKHLE šťastnou. Kdy došlo k tomu obratu? Kdy se milování Damona stalo rutinou, a touha po Stefanovi smyslem života? Anebo je to jen přátelství?

Těžce jsem si povzdechla. To bylo pro mě typické. Když jsem se konečně schylovala k nějakému závěru, k nějakému konečnému rozhodnutí, napadla mě zcela převratná a neodbytná otázka. Neměla jsem na vejšce chodit na ty filozofický přednášky…

Je možné, aby to mezi námi bylo zcela nevinné? Nezištné? On mi řekl, že mě miluje, já mu to… řekla oklikou, podstatnější je, že jsem o tom přesvědčená. Tak nějak.

Nepokouší se mě dotknout, políbit, svést, nedívá se na mě tím zbožným, zamilovaným pohledem. Možná, že trochu flirtujeme, ale dost často jsem hlavním iniciátorem já a ne on.

Hm, a kolik stránek bych asi tak popsala, kdybych se zamyslela nad svým vztahem s Damonem? To zjistíme příště, deníčku!

Zastrčila jsem knížku pod matraci a chvíli jen tak naslouchala ruchu domácnosti. V podstatě bylo uklidňující přemýšlet nad bratry Salvatorovými. Připadala jsem si pak jako dřív. Opomíjela jsem ty závažnější problémy.

V tom šelestu jsem rozeznala i rozhodné kroky. Nemohly patřit služebnictvu, to se pohybovalo rychleji a spíš cupitalo. Tahle osoba někam záměrně mířila. Nejspíš ke mně. Byl to buď Stefan, nebo Damon. Spíš Stefan. Damonova chůze byla… zákeřnější a promyšlenější, řekla bych. Stefanova přirozená a zcela obyčejná. Takový prototyp lidské chůze.

Zastavil se poblíž dveří. Čekala jsem na zaklepání, ale neozývalo se. Váhal. Vylezla jsem z peřin a šla mu otevřít. Akorát se otáčel k odchodu.

„Promiň, vzbudil jsem tě?“

„Jsou čtyři odpoledne.“

Nezdálo se, že by pochopil souvislost.

„Pojď dál,“ pokynula jsem mu s úsměvem. Lehla jsem si na břicho na postel a on se posadil do křesla pod oknem. „Cos mi chtěl?“

„Nic zvláštního. Jen mě napadlo, že se zastavím.“

„Hm. To je dobře. Příšerně se nudím a moc přemýšlím.“

„O čem?“ Opřel si lokty o kolena a propletl prsty.

Neurčitě jsem si na ukazováček natočila pramen vlasů a obmotávala ho kolem dokola. „Tak různě. O krvi. O životě a smrti… o tobě,“ dodala jsem jakoby nic.

„O mně?“ Povytáhl zvědavě obočí.

„Mm-hm. Dospěla jsem k závěru, že ses změnil. Kdy se to stalo? Kdy ses smířil s tím, že jsi upír?“

Překvapeně zamrkal a opřel se zády o opěrku. „Na to ti asi nedokážu odpovědět, andílku. Já si nepřijdu nijak zvlášť jiný.“

Bodlo mě u srdce z toho oslovení. Už dlouho mi tak neřekl…

„Ale je pravda,“ dodal z ničeho nic, „že se cítím trochu víc… živý. Myslím, že za to vděčím Lexi. Vždycky ve mně probouzela moji zábavnější stránku, podobně jako ty,“ ušklíbnul se a založil ruce na prsou.

Pohupovala jsem nožkami ve vzduchu a dál si kroutila vlasy. „Můžu mít ještě trochu osobnější otázku?“

„Jsme přece rodina. Žádná otázka není osobní.“

Skousla jsem si ret. To, na co jsem se ho chtěla zeptat, bylo náročné zformulovat, aby to nevyznělo podezíravě, vyčítavě ani žárlivě. „Napadlo mě… když jsi byl těch dvacet let tak sám… byl jsi opravdu sám? Nikdy jsi mi nevyprávěl o žádné… ženě. Ale to jsi vážně za ta léta nikoho nepotkal?“ Kolik jich asi musel odmítnout?

Tahle moje otázka ho mírně pobavila.

„No. Bylo tu pár žen v mém životě, to ano. Ale s žádnou to nemělo dlouhého trvání. Snad s jednou… Jmenovala se Soňa. Byla to moje studentka,“ polkl a zahleděl se do podlahy. Tiše jsem ho pozorovala. „Byla tak… jedinečná. Zaujala mě. Byla energická, ale ne divoká. Milá, ale s přesně stanovenými hranicemi. Svůdná, ale ne koketní.“

„Žádnej extrém,“ skočila jsem mu do řeči.

Přikývl. „Žádný extrém.“

„Co se stalo?“

„Chodili jsme spolu asi půl roku. Všechno se zdálo být perfektní. Až na to, že o mně nevěděla úplnou pravdu. O to ale ani tak nešlo. Problém byl, že jsem ji nemiloval. Miloval jsem na ní úplně všechno, ale… nemiloval jsem ji jako celek. A tak jsem ji nechal odejít.“

Konečně se na mě podíval. Zkoumal mě. Díval se na mě jako malíř na svou múzu, na múzu, kterou ve skutečnosti nevidí, ale ví, že tam někde je. A on udělá všechno pro to, aby ji našel. Běhal mi z toho mráz po zádech, ne ten nepříjemný, což mě děsilo ještě víc. Jeho pohled mě propaloval a rozpaloval.

„Někdy ani dokonalost k lásce nestačí,“ šeptnul.

„Možná, že láska není dokonalá.“

„Možná,“ přitakal a já z něj vycítila jeho staré já. To hloubavé, zachmuřené a trochu pesimistické. Zvláštní. Dalo by se říct, že to byla jeho dávná dokonalost a současná nedokonalost, která mě nutila ho milovat jako celek.

Nový směr mých myšlenek se mi vůbec nelíbil, a tak jsem poslala Stefana pryč a telepaticky si přivolala Damona. Přišel téměř okamžitě. Měl na sobě tmavé tepláky a triko neurčitě bledě modré barvy. Hrozně mu slušelo, ale rád ho zrovna neměl.

Udělala jsem na něj psí oči a potutelně se k němu přiblížila. Hravě jsem ho políbila na rty. Cítila jsem se hrozně rozmilá, chtěla jsem se mazlit, dovádět, smát se a říkat si přeslazená slůvka. Damon mi z počátku dával najevo, že má jiné představy, ale nakonec se mi podřídil. Svlékla jsem si ho a uložila do postele, tam ho zaplavila drobnými pusinkami a kladla mu nesmyslné otázky. Po čase jsem vymazala všechny stopy jeho nesouhlasu a vzdoru. Smáli jsme se a užívali si jeden druhého až do pozdní večerní hodiny.

Pokračovat na další kapitolu