5. kapitola - Dlouho očekávaný den

Komentář autora: Ňach, čumíte, co?! :D Já teda rozhodně :D Ještě tak krásně příhodný název kapitoly.
Všechna díky patří Jance, protože ona mě svým komentářem nakopla ke psaní a zamyšlení se nad povídkou :). Občas mě vážně kopejte a neděste se toho, když se budu vztekat, to já se stejně vztekám víc na sebe, protože mám černý svědomí :D.
Takže... no, je to setsakramentsky dávno, co se objevila čtvrtá kapitola, takže... no, ideální by bylo, kdybyste si to alespoň prolítli celý od začátku, ale půjde to asi i bez toho.
Co je nejpodstatnější: Chelsie je blázen do Archieho, který s ní náhle začal chodit na box. Pan Jefferson Moon (jejich trenér, černoch) na tréninku zmiňoval páteční zápas a Archie navrhl Chelsie, aby s ním šla. A ona mu na to samozřejmě kývla. Kapitola začíná přípravami na dlouhoočekávané "první rande" a zobrazuje celkem detailně zápas. Musela jsem kvůli tomu přečíst "boxerskou bibli", která nebyla úplně krátká, a taky jsem koukala na nějaký zápasy na youtube. Ano, jsem posedlá detaily a upřímně mě to docela baví. Kdybych byla spisovatelka z povolání, tak provádím víc průzkumů jak psaní :D.
Informace jsem čerpala zde: http://boxxxing.blogspot.cz/2007/08/pravidla-boxu-schvleno-eskou-boxerskou.html . Myslím, že jsme to přečetla fakt celý, nejsem si jistá, už je to pár měsíců.
Komentáře velmi potěší :). Budu se snažit zapracovat na týhle povídce a přidávat alespoň 1 kapču za 14 dní.
Tak si ji hezky užijte, je hezky dlouhá!

„Musíš vypadat sexy,“ mrmlala Stella před Chelsiným otevřeným šatníkem a rukama tápala mezi tričky. „Natočím ti vlasy a udělám make-up.“

Chelsie seděla na své posteli a pohupovala nohama ve vzduchu. Kadeře měla ještě mokré a tělo zabalené v ručníku. Zvedla hlavu ke své kamarádce. „Nechci kudrliny.“

„Nehodlám z tebe udělat pudla, jen ti je navlním,“ vysvětlovala a začala prohrabovat další štos.

„Stello, jdeme na box,“ vzdychla a svalila se do peřin, „nebudu soutěžit s královnou plesu.“

„Žádalas mě o pomoc, tak si teď nestěžuj. Co tohle?“ Vytáhla tmavě modré tílko a přidržela ho na sobě. Mělo kulatý výstřih, který se dal prohloubit odepnutím několika drobných knoflíčků. Nejvýš položený zapnout ani nešel. Bylo elastické a rýhované.

Chelsie na ni vyvalila oči. „To je pyžamo!“

„Vážně?“ Zamračila se Stella a prohlédla si oděv znovu. „Nevypadá na to.“

„V tom nikam nejdu.“

„No ták! Musíš, je perfektní! Hodí se ti k vlasům a obepne ti postavu.“

„No právě, víš, že to nesnáším. Ani v něm nespím, máma mi ho dala k předloňskejm Vánocům, ozkoušela jsem si ho, řekla, že mi padne, a zastrčila ho, co nejhloub to šlo, aby ho už nikdy nikdo nenašel.“

Stella sešpulila rty ke straně. „Když si ho vezmeš, nechám ti rovný vlasy.“

Chelsie mlčela a upřeně na ni hleděla.

Povzdechla si. „A taky vynechám stíny a rtěnku, ale trocha make-upu a tvářenky ti neuškodí!“

„Platí,“ usmála se na ni a předklonila se, aby si protřepala vlasy.

„A nebudeš protestovat proti tomu, co jsem ti vybrala jako spodek,“ doplnila.

Chelsie o tom chvíli přemýšlela a nakonec souhlasila. V její skříni nebylo nic nebezpečného. Snad tepláky, ale ty by jí Stella stejně nedovolila.

Plavovláska se ďábelsky usmála a přiskočila ke svému batohu.

„Co to děláš?“ Chelsiin klid byl ten tam.

„Tadá!“ vypískla Stella a hodila po kamarádce něčím černým.

Opatrně to zvedla a natáhla.

„To nemyslíš vážně!“

„Smrtelně,“ nepřestávala se křenit.

„Tohle si na sebe nevezmu!“

„Ale vezmeš.“

„Nevezmu.“

„Vezmeš!“

Chelsie zaúpěla a podívala se na tu příšernou věc ještě jednou. Byla to Stellina oblíbená sukně. Skládala se ze dvou poloprůsvitných plátů, vepředu a vzadu sahaly ke kolenům, po stranách byly však výrazně kratší.

„No tak, Chels, vždyť se ti přece líbí.“

„Líbí, ale na tobě.“

„Uvidíš, že v tom budeš vypadat skvěle. Šup, obleč se.“

Zamručela si pro sebe několik slov, která se pro dámu jejího věku rozhodně nehodila. Zalezla si do koupelny a ustrojila se.

„No, tak tady mě máš. Spokojená?“

Stella zalapala po dechu a vykulila oči, což Chelsie znervóznilo. V koupelně bylo jen malé zrcadlo, takže pořádně nevěděla, jak v tom vypadá. Jakoby jí její kamarádka četla myšlenky, zavřela skříň a ustoupila. Na jejích dvířkách byla zrcadla a Chelsie se viděla od chodidel až po čupřinu. A musela dát Stelle za pravdu, vypadala při nejmenším jinak. Poprvé odhalila ploché břicho a jemně tvarované nohy. Mít větší boky a prsa, je k sežrání.

V tom se uchechtla. „Moje botasky se k tomu budou bezvadně hodit.“

„Máš přece žabky.“

„Večer je zima, potřebuju silonky a ponožky a taky nehodlám riskovat, že tam do něčeho šlápnu bosou nohou.“

„Nee!“ zavyla Stella. „Pro krásu se musí trpět.“

„Hele, s teniskama to nebude vypadat tak blbě.“

„Hm… jo, to máš pravdu, s těma by to šlo,“ uklidnila se trochu. „Tak pojď, namaluju ti řasy.“

„To zvládnu sama, díky.“

Opravdu zvládla, akorát že byla černá i pod víčky, na víčkách a jednou se píchla kartáčkem do oka. Navzdory Stelliným protestům si udělala vysoký culík. Na krk si připnula stříbrný řetízek s malým křížkem a stříkla na sebe kapku parfému.

„Em, problém,“ zkroutila Chelsie obočí. „Nemám si kam dát telefon, klíče a peněženku.“

„Nepůjčila by ti máma kabelku?“

„Ne,“ zalhala a rozhlédla se po pokoji. Všechny její tašky přes rameno byly moc velké. Zrakem spočinula na židli u počítače. „No jasně! Vezmu si mikinu.“

„Ale necháš ji rozepnutou!“

Protočila očima a pustila zip. Zvedla dva prsty a odříkala krátkou přísahu: „Za každého počasí.“

„Tak se mi to líbí,“ přikyvovala Stella. Ještě několikrát si prohlédla kamarádku zepředu i ze zadu a potom odešla. Archie měl přijít každou chvíli.

Chelsie chodila po pokoji a neustále se kontrolovala. Bledě modrá mikina se k tmavému oblečení skvěle hodila, ale… nebyla příliš nastrojená? Vždyť tohle nebyla ona! Teď to vypadá, že to bere moc vážně, že to bere jako skutečné rande, přitom jdou jenom na zápas. Ne, musí na sebe okamžitě vzít něco jiného.

V ten moment, kdy dopadla její sukně na zem, se rozezvonil zvonek.

„Do hajzlu!“

Už nebyl čas. Vytáhla si sukni zase přes kyčle, několikrát si zapla a rozepla zip (nakonec ho nechala rozepnutý) a vydala se ke dveřím. Za nimi stál samozřejmě Archie - v černé mikině přes hlavu a tmavých džínech. Když uviděl Chelsie, bezděčně mu poklesla čelist.

„Dobrý den, je doma Chelsie?“

„Nech toho,“ začervenala se a sehla k botníku. „Za to může Stella.“

„Co ti za to slíbila?“ Usmál se a ještě před tím, než schoval ruce do kapes, si zastrčil kaštanové vlasy za ucho.

Nazula si tenisky a rozloučila se s rodiči. Za tu dobu stihla vymyslet krásnou lež, kterou by jí nevadilo uskutečnit: „Příští pátek mám dovoleno ji strojit já a to teprve uvidí.“

Cesta metrem uběhla rychle, bylo to jen pár zastávek. Stále se nacházeli v periférii města, kde osvětlení za moc nestálo a rohy slibovaly krádeže a znásilnění. Chelsie takovými místy nikdy nechodila sama. Ne po tom, co se stalo o loňských Vánocích.

Vešli do otevřených dveří a koupili si lístky. Budova vypadala jako každá jiná, jen z ní trčela neonová cedule. Prošli tmavou chodbou a octli se v hledišti. Spousta míst zůstala neobsazená, takže měli z čeho vybírat. Sedli si do třetí řady blíž k modrému sloupku. Chelsie se rozhlížela kolem. Hledala pana Moona, ale nikde ho neviděla.

„Dáš si párek v rohlíku?“ zeptal se jí Archie, když zahlédl dívku s tácem.

Chelsie se zadívala na své oblečení. Stellina sukně s kečupem jí nepřipadala jako nejvhodnější kombinace.

„Ne, nemám hlad.“

Hoch pokrčil rameny a zamával na obsluhu. Krátce na to se ztlumila světla, řádně osvětlen zůstal pouze ring. Diváci zmlkli a čekali, co se bude dít. Z protější uličky přicházeli borci. Lidé začali aplaudovat a téměř přehlušili rozhlas. Nebylo to tak těžké, už byl starý a chrčel.

„Dobrý večer, dámy a pánové, vítám vás zde ve SWITCH aréně. Dnes večer uvidíte zápas mezi dvěma kluby, místním Mefisto a hostujícím Royal. Do červeného rohu za klub Mefisto nastupuje Jack Freeman, devatenáct let. Přišel k nám z Newarku, je teprve na začátku své kariéry, ale již teď má na kontě několik vítězství na meziklubové úrovni.“

Po těchto slovech kluk v červeném nátělníku a černých kraťasech vystoupal po schodech a proklouzl mezi provazy ohraničující ring. Protáhl si krk a upevnil rukavice.

„Modrý roh patří zkušenějšímu Barrymu Sistovi, dvacet čtyři let…“

„Je o pět let starší? Není to nefér?“ otočil se Archie na svou kamarádku a semkl nechápavě obočí.

„Věkový kategorie se rozlišují jenom u dětí do osmnácti let, pak záleží na váze.“ Odmlčela se, aby si mohla v klidu přečíst jeho výraz. „Ty toho o boxu moc nevíš, že ne?“

Pokrčil rameny a zakousl se do párku. „Jsem v tom teprv chvíli, nemůžu vědět všechno.“

Sálem se rozezněl gong. Zápasníci si vzájemně bouchli do rukavic a udělali místo ringovému rozhodčí. Chelsie se předklonila, aby lépe viděla. Borcovi v červeném z helmy vykukovaly bezbarvé vlasy, druhý je měl nejspíš kratší, nebyly vidět. Stáli naproti sobě a mírně se pohupovali, zatím se ani jeden neměl k útoku. Blondýnka pečlivě studovala jejich postoje, zvláště pak práci nohou. V tom modrý zaútočil. Postupně vymrštil obě pěsti proti soupeřově hlavě. Ten vše vykryl a stihl mu vrazit jednu pod bradu. Kluk v modrém dresu před dalšími ranami uskočil a diváci je odměnili potleskem. Ringový rozhodčí v bílé košili a kalhotách s černým motýlkem stál opodál a nijak nezasahoval. Tentokrát zaútočil Jack, zasypal protivníka nesčetným množstvím úderů, až Chelsie zatajila dech. Barry se statečně bránil, ale nevychytal všechno. Rozhodčí k nim přistoupil, myslel si, že modrý už nezvládá, ale ten se rychle vzpamatoval a zasadil červenému ránu do spánku a čelisti. Zavrávoral a rychle se dal na ústup. Zazněl gong. Borci si oddechli a vydali se ke svým rohům.

„To byl fofr,“ napřímil se Archie.

„Čtyři kola po třech minutách,“ zadrmolila Chelsie jako robot a nepřestávala sledovat ring.

Její společník si ji zezadu prohlížel. Měl chuť ji zatahat za culík a taky to udělal. Otočila se na něj.

„Vsadím se, že vyhraje ten modrej.“

„Proč myslíš?“ zeptala se a opřela o sedačku.

„Nevím, vypadá, že to má v hlavě víc srovnaný, červenej jen bezmyšlenkovitě tluče.“

„To bych neřekla,“ zavrtěla hlavou, „jsou oba dost dobří, jen má každý jinou taktiku.“

Komentátor se znovu ozval: „A máme tu výsledky bodování prvního kola. Prozatímním vítězem se stává Jack Freeman s dvaceti body, Barry Sisto získává bodů osmnáct.“

„Vidíš, je to celkem vyrovnaný. Vítěz kola vždycky dostane dvacet bodů a druhý o něco míň, podle toho, o kolik byl horší.“

Archie na to chtěl něco odpovědět, ale započalo druhé kolo a Chelsie ho přestala vnímat. Možná, že se jí líbil, možná, že ho měla ráda, možná, že ho dokonce milovala, ale box měl přednost. Obzvlášť, když už dlouho žádný zápas neviděla.

Přišlo jí, jakoby si borci vyměnili role. Červený se víc kryl, modrý agresivněji útočil. Z ničeho nic se však červený probudil a praštil modrého tak silně, že se složil na zem. Publikum jásalo, Jack se stáhnul do neutrálního rohu a čekal.

„Knock-out!“ vyjekl Archie a nadskočil.

Chelsie mlčela a hypnotizovala prsty rozhodčího. Jedna, dva, tři, čtyři… borec na zemi se zvednul. Ozval se nadšený vřískot z druhé části arény. Rozhodčí napočítal do osmi a dal povel box.

„Fajn, vyhraje červenej,“ řekl Archie v další pauze.

Chelsie se na něj usmála a trochu sebou škubla, když jí úsměv oplatil. „Jeden úder a ty obrátíš list?“

„To nebyl jen tak ledajakej úder, to byl knock-out!“

„To by se nesměl zvednout. Knock-outem končí zápas, tohle bylo KD-H.“

Naivně si myslela, že tenhle pojem bude znát.

„Knock-down-head, soupeř se ocitl v pozici na zemi úderem do hlavy.“

„Na dyslektičku si pamatuješ nějak moc písmenek,“ zamručel zahanbeně.

„To víš, když mi je nevkládá do hlavy kráva jako Richardsová, nemám s nimi takový problém,“ zazubila se.

V druhém kole opět vyhrál Jack, tentokrát o 10 bodů.

Na knock-out k Archieho zklamání nedošlo. Jack Freeman vyhrál WP - win on points. Ringový rozhodčí zdvihl jeho paži do vzduchu a sálem se rozezněl bouřlivý potlesk. Sundal helmu a vyplivl chránič. Chelsie přimhouřila oči. Tu tvář už přece někde viděla. Nakláněla se tak, že kdyby před ní někdo seděl, opírala by se mu břichem o hlavu. Archie byl připraven ji chytit za triko a posadit zpátky. Když se tvář vítěze natočila jejím směrem, ztuhla a zaryla prsty do sedačky. Ty kočičí oči by poznala kdekoliv. Nedívaly se na ni, ale i tak věděla, komu patří.

Archie už to nevydržel a přitáhl ji zpátky.

„Na co tak vejráš?“

Borci si podali ruce a rozešli se do šaten. Na řadě byla vyšší váhová kategorie.

Podívala se na Archieho. Tvářil se trochu zaraženě a čekal na odpověď. Nechtěla ho opouštět, vždyť na tenhle den čekala už tři roky. Ale nemohla si pomoct.

„Hned přijdu,“ ubezpečila ho a odešla.

Bedlivě sledovala Jackova záda a doufala, že se jí neztratí. V chodbě do šaten na něj čekal hlouček borců. Usmívali se a plácali ho po ramenech. On však kolem nich prošel a neřekl ani půl slova. Chelsie se zamračila, krok však nezvolnila. Trochu ji znervózňovala skupinka cizích mužů, ale věřila, že když si jich nebude všímat, oni jí také ne.

„S dovolením,“ špitla a pokusila se proklouznout mezi jejich svalnatými těly. Jedno jí však úmyslně zastoupilo cestu.

„Kampak, kampak?“

Zdvihla bradu a zahleděla se do tmavě hnědých očí boxera, kterého by zařadila do těžké váhové kategorie, ne-li do supertěžké. Jeho vojenský sestřih a světlé strniště mu přidávalo na drsnosti.

Polkla. „Já - chtěla jsem jen pozdravit kamaráda.“

Ukázal na skupinku za sebou a obdařil dívku záludným úsměvem. „Račte si vybrat.“

„Měla jsem na mysli Jacka Freemana.“

Všichni vytřeštili oči a zmlkli. Svalovcův úsměv ochabl a překontroloval výrazy ostatních.

„Tak náš Jackie má kamarádku, jo? Že se nepochlubil. I když…“ přejel ji pohledem, ze kterého jí naběhla husí kůže a zpotily se dlaně, „ani se mu nedivím. Takovouhle krásku bych si taky z postele nepustil. Co, kočko, nechceš se jít podívat, jak vypadají sprchy profesionálních boxerů?“

O krok ustoupila a zaťala pěsti. Měla ukrutný strach, ale hrdost jí nedovolovala utéct. Nesnášela, když si někdo myslel, že je bezbranná.

„Nechte mě jít.“

„Ale no tak, sotva jsme se seznámili,“ přistoupil blíž a pohladil jí prstem po čelisti. Jakoby jí někdo přejel po pokožce šmirgl papírem. Adrenalin v ní vystoupal na maximum. Ohnala se po něm a zasáhla ho z boku do brady. Asi ji to bolelo víc než jeho. Přesto ustoupil a přidržel ruku na tváři.

„Co to sakra… ty malá děvko!“ zavrčel a byl odhodlaný jí úder oplatit.

„To si to nemůžete, vy hovada, nechat až do ringu?“ ozval se za jejich zády hlas. Hlouček se rozestoupil a po svalovcově boku se objevil sám Jack. Měl ještě mokré vlasy a akorát přes sebe natahoval tmavé triko. Podíval se na Chelsie a boxera a jen zpola překvapeně zdvihl obočí.

„Prosím tě řekni mi, že je to tvoje sestra a ne holka a že ses ji právě nechystal praštit.“

Hromotluk přestal vraždit Chelsie pohledem a otočil se k němu.

„Přišla prej za tebou, frajere.“

„A tady našemu Gregovi jednu ubalila,“ uchechtl se Martin a ostatní měli co dělat, aby v sobě zadusili smích.

„Drž hubu!“

„Držte hubu oba dva a zmizte,“ utnul to Jack a nasadil autoritativní výraz. Moc se jim nechtělo, zvláště pak Gregovi, ale nakonec se podvolili. Jack a Chelsie osaměli. Pozorně si ji prohlížel a mračil se čím dál tím víc.

„Tebe znám. Ty seš ta malá holka na skateboardu.“

„Jo, Chelsie,“ vypravila ze sebe ztěžka. Bojová nálada ji opustila a pomalu si začala uvědomovat, v jakém nebezpečí se ocitla a jak pošetile se zachovala. Rozklepala se jí z toho kolena.

„Co tady děláš?“ vyštěkl.

„Jen jsem tě chtěla pozdravit.“

„Proč?“

Na to nenacházela odpověď. Prostě ho chtěla vidět, když potkáte starého známého, taky s ním prohodíte pár slov.

„Zajímalo mě, jak se ti daří.“

Zdálo se, že je mu ten rozhovor dost nepříjemný, snad mu bylo trapně. Nejspíš by se mu ulevilo, kdyby odešla.

„Dobře.“

Oba byli zticha a rozhlíželi se všude po místnosti.

„Díky, že ses mě zastal.“

„Greg je idiot a ty ještě větší, jestli sis myslela, že ho přepereš. Co se vlastně stalo?“

„Šla jsem za tebou a on mě nechtěl pustit. A měl blbý kecy.“

„Tak jsi ho praštila?“ Zdvihl obočí.

Pokrčila neurčitě rameny.

„Ty seš teda cvok.“

„A co jsem měla podle tebe asi tak dělat? Nechat se znásilnit?“ Zvýšila hlas a rozhodila rukama.

„To by si před ostatníma nedovolil. Mělas jednoduše odejít.“

„A co tenkrát? Tam nebylo kam odejít.“

Uchechtl se. „Především si tam vůbec neměla co dělat. A tady taky ne.“

Naštvaně zafuněla. Nelíbil se jí tón, kterým s ní mluvil.

„Jo, asi máš pravdu. Byla blbost sem chodit. Měj se,“ věnovala mu nenávistný pohled a odešla. Vydupala schody a posadila se vedle Archieho.

„Kdes byla tak dlouho?“

„Nikde,“ odsekla a zkřížila ruce na prsou.

Archie ji nechal a dál sledoval zápas. Domů jeli opět metrem. Archie neustále něco brebentil a Chelsie jen přikyvovala. Nemohla přestat myslet na událost v chodbě. Archie se s jejím mlčením smířil. Doprovodil ji domů a popřál dobrou noc. Až u sebe v pokoji si uvědomila, že se vůči němu nezachovala zrovna nejlíp. Takhle si jejich první rande opravdu nepředstavovala. Ani s jedním z nich.

Pokračovat na další kapitolu