7. kapitola

Podtitul: Kurva práce

Komentář autora: Pff, ještě jsem se z tý maturity nějak nevzpamatovala. Jsem úplně vygumovaná a občas ztrácím pojem o časoprostoru. No, snad se to do přijímaček aspoň trochu zpraví :D.
A jen tak mimochodem, Všemocný a Zápisník smrti jsou dobrý filmy. Život podle Garpa se zatím zdá jako pěkně ujetá knížka, kterou asi nedočtu, což... to už se mi dlouho nestalo.
K povídce: Je trochu zvláštní, že předchozí kapitola měla tak optimistický název a tahle tak, ehm, vulgární, že? No, řeknu vám to asi takhle, první polovinu si po přečtení celý kapitoly přečtěte radši ještě jednou. Neobtěžovala jsem se totiž s úvodem a hned vás vrhám doprostřed problému, takže budete ze začátku asi trošku zmatení, ale nebojte, určitě se brzy zorientujete :).
Písnička se mi pro změnu zas až tak nelíbí, zato sedí žánrem, melodií i textem ke kapitole jako ulitá. Vlastně vám přikládám hned dvě, protože se k tomu prostě hodí obě a já se nedokázala rozhodnout :D.
And this is who I am when, when I don't know myself anymore...

„Eleno? Co se děje?“

„Jděte pryč, já nemůžu,“ šeptala a krčila se v rohu svého pokoje.

Do místnosti naklusal Stefan. Ustaraně se zadíval na moji manželku, která se držela za hlavu a třeštila oči do podlahy. Tváře měla zvlhlé od slz a u nosu se jí tvořily bubliny.

„Nemůžu, nemůžu, musím s tím bojovat.“

Pomalými kroky jsem se k ní přibližoval. Opatrně, abych ji nevyděsil.

Těžce oddechovala, oči se jí zalily krví a špičáky se protáhly. Zaklonila hlavu a zavřeštěla. Už jsem na nic nečekal a přiskočil k ní, abych ji objal a přitiskl na svou hruď. Chytla se mě za předloktí a zaryla do něj ne příliš dlouhé, zato velmi ostré nehty. Zajela mi s nimi až do masa, ale nedal jsem to nijak znát.

„Jděte pryč! Nechte mě být! Já nejsem šílená!“ křičela a chroptivě dýchala. „Já nejsem šílená…“

„Eleno, podívej se na mě,“ natočil jsem si její obličej k svému a čekal, až na mě zaostří. „To jsem já, Damon. Jsem tu s tebou. Jsi v bezpečí.“

„Damone,“ zakvílela, „oni mě chtějí, chtějí mě zničit. Pomoz mi. Řekni jim, ať jdou pryč. Ať jdou pryč. Ať jdou pryč!!!“ Odmrštila mě od sebe a znovu se chytila za hlavu a křičela. Ten zvuk snad ani nebyl lidský. Byl ostrý, hlasitý, vysoký a zároveň chraptivý, prokládaný vrčením a vzlyky.

Lehla si na zem a stočila se do klubíčka. „Už dost. Prosím, už dost. Nechte mě být,“ naříkala.

„Musíme něco udělat,“ oznámil mi Stefan.

„To je teda rada za všechny prachy, bratře,“ ucedil jsem.

„Eleno? Eleno? Chceš krev?“

Podívala se na něj. Její výraz byl naprosto prázdný. Posadila se a nechala hlavu nakloněnou na stranu. Její černé oči pohlcovaly mého bratra, a přesto působily nevidomě. V tom se upíří rychlostí dostala až k němu, přišpendlila ho ke zdi a vyvrátila mu hlavu do strany.

„Ano, Stefane, chci krev. Dáš mi ji? Budeš tak hodný? Můžu rozpárat ty tvoje šťavnatý žilky? Dovolíš mi to?“ blekotala úplně cizím hlasem. Aniž by čekala na svolení, zakousla se. Zvedl jsem se ze země a vzal ji za vlasy, abych ji od něj dostal. Ona však natáhla volnou ruku za sebe. Sevřela v ní moje hrdlo a odtrhla se od Stefana, aby se na mě mohla otočit. „Trpělivost, lásko. Jsi hned druhý v pořadí,“ usmála se tím šíleným, hladovým způsobem a zahryzla se do mého bratra z druhé strany.

Zuřivě jsem kolem sebe kopal, volnýma rukama drtil tu její a přísahal bych, že jsem jí zlomil několik kostí. Nevěnovala tomu však pozornost, snad to ani necítila. Po chvíli se svezlo Stefanovo tělo na podlahu. V tváři byl naprosto sinavý, dost možná ani nedýchal. Elena na něj chvíli shlížela. Roztřásla se jí ramena a já si uvědomil, že se směje. Smála se tak, až se popadala za břicho. Potom však, jakoby ji něco udeřilo do hlavy, přestala. Pustila mě a malátně udělala několik kroků vzad. Zastrčila si vlasy z obou stran za uši. A poté se jí podlomila kolena a v bolestech klesla k zemi.

„Já nemůžu! Nemůžu! Jsem přece normální! Jsem jako dřív! Žádné vedlejší účinky na mě neplatí!“

A já si konečně uvědomil, že opakuje slova té Asiatky. Zmítaly se v ní protichůdné pokyny. Ovlivnění jí přikazovalo, aby byla klidná a vyrovnaná, krev zase toužila po krvi a násilí. Proto se chytala za hlavu. Všechno to vířilo v její mysli a ona nevěděla, čí rozkazy uposlechnout.

„Ááá,ha, háá!“ vydralo se z ní zoufale a převtělila se v levharta. Sedělo tam přede mnou, to zvíře, ve svém lesklém, černém kožichu se světlejšími skvrnami a upínalo čumák ke stropu. Snažilo se výt, ale neumělo to. Byl to řev. Svalilo se na záda. Začalo se kutálet po podlaze. Zamrzl jsem ve zděšení a úleku. Bylo to něco neuvěřitelného a nepochopitelného, to, co se dělo.

Zvíře se konečně zastavilo. Zvedlo se a začalo kolem mě kroužit. Postupně zrychlovalo. Rozmazávalo se. O chvíli později se kolem mě proháněla Elena v takové rychlosti, že jsem stěží rozeznával její obrysy. Nastavil jsem jí nohu. Zakopla a dopadla obličejem k zemi.

„Zblázním se z toho. Jsem blázen. Zavřete mě. Zabijte mě!“ mumlala do podlahy.

Kleknul jsem si vedle ní a přetočil ji na záda. „Odpusť,“ šeptnul jsem a zlomil jí vaz. Zvednul jsem ji a položil do peřin. Potom jsem se obrátil na svého bratra. Vysání ho nemohlo zabít, ale vypadal dost bídně. Urychleně jsem seběhl do kuchyně a z ledničky vzal dvě krevní konzervy. Načal jsem jednu a potřísnil jejím obsahem Stefanovy rty. Po několika polknutích už byl schopný pít sám.

Jak jsem se tak díval na „spící“ Elenu, něco mě napadlo. Vrátil jsem se do přízemí a z šuplete vyndal nůž. Bylo na čase zbavit se té náušnice jednou provždy. Nebyl jsem si jistý, jestli by jí celé ucho znovu narostlo. Když upírovi useknete ruku, taky se mu nevytvoří nová. Kdybych uřízl ale jenom část jejího ucha, rána by se měla uzdravit. Jednou jsem měl v břiše sedm kulek a taky se to zpravilo!

Přistoupil jsem k její posteli. V bezvědomí nic neucítíš, neboj se.

„Co to děláš?“ zaskřehotal Stefan, který ještě stále seděl na zemi.

„Pomáhám jí,“ odpověděl jsem a seknul. Napoprvé se mi to nepovedlo. Elena mi tvrdila, že jsou teď její pokožka, kosti a svaly jako z kamene, a měla pravdu. Už jsem začínal být zoufalý, když mi konečně v ruce zůstal kus kovu a chrupavky. Elenino ucho se zahojilo dřív, než jsem nějaké poškození vůbec stačil zaznamenat. Roztřesenými prsty jsem zkrvavenou náušnici položil na noční stolek.

„Až se probudí, navštívíme soudruha Lenského,“ zadrmolil jsem Stefanovým směrem.

„Teď už je v Rusku noc, mohli bychom ho zastihnout,“ přikývl.

Když nabral dostatečné množství sil, odplahočil se převléknout a umýt. A poslal služebnou, aby vyčistila Elenin pokoj. Já u ní zůstal a hrál si s pramenem jejích vlasů.

Trvalo to o něco déle, než přišla k sobě, jakoby snad ani nechtěla. Pomalu se rozkoukávala, až narazila na moje oči. Zkoumala je nevinným, zvědavým pohledem, až se ty její zalily slzami.

„Ach, bože,“ vydechla a posadila se, dlaněmi si překryla ústa.

Do pokoje se vrátil Stefan. Nikdo by na něm nepoznal, že před pár minutami málem umřel, ale Elena to věděla, pamatovala si to. Šokovaně na něj zírala, neschopná slova, neschopná pohybu. Pozorovala ho, jak se k ní přibližuje, jak si před ni kleká a pokládá ruku na její koleno.

„Jdi pryč!“ Vyjekla z ničeho nic a odkopla ho. „Jdi ode mě, nebo ti znova ublížím.“

Neměla to být výhružka, jen měla strach, že nad sebou opět ztratí kontrolu.

„Eleno, navštívíme Ivana a tu holku, aby zrušila ovlivnění, souhlasíš?“

„Ale…“

„Před chvíli jsme se všichni přesvědčili, že ti nijak zvlášť nepomáhá,“ upozornil jsem ji.

Párkrát ještě popotáhla a osušila si oči, než odpověděla.

„Tak dobře.“

„Budu u sebe v pokoji,“ řekl Stefan. Věděl, že by nám k ničemu nebyl a svou přítomností Elenu jen rozrušoval.

„Zvládneš se jim dostat do hlavy?“ zeptal jsem se jí opatrně.

Přikývla. „Snad ano. Pokusím se.“

Natáhla se pro ten svůj zázračný pytlík. Přičichla si a podala mi ho. Potom jsme oba usnuli.

Znova jsme se ocitli ve srubu toho plešouna. V krbu klidně praskal oheň a na koberci před ním dřímal pes. Na schodech se ozvaly kroky a brzy se na nich objevily dvě postavy. Jedna mužská ve spodním prádle a druhá ženská v noční košili ke kolenům. Těžko se věřilo, že je to jen sen. Bylo to všechno tak skutečné…

„Co vy dva tady? Stalo se něco?“

„Máme tak trochu problém s tím ovlivněním. Je jaksi… jak bych to řekl… k hovnu,“ usmál jsem se trpce.

„Jak to myslíš?“ Podivila se ženská, jejíž jméno jsem si nebyl schopný zapamatovat, a doufal, že ji někdo co nevidět osloví.

Ohlédl jsem se na Elenu. Objímala se pažemi a tvářila se, že s námi vůbec není, že neexistuje.

„No, ze začátku to bylo všechno v pohodě, ale pak… se to zhoršilo,“ nevěděl jsem, jak to mám šetrně vysvětlit.

„Bylo to,“ drmolila Elena za mými zády, „jakoby mi jeden hlas říkal stůj a druhý jdi. Zabij a ušetři. Křič a mlč,“ oklepala se a pokračovala. „Vzájemně se to tluče. Snažila jsem se s tím bojovat, snažila jsem se chovat tak, jak jsi mi řekla, Iro, ale ta krev… byla silnější.“

„Kurva práce,“ zasyčel Ivan, chytil se za čelo a začal pochodovat na místě. Hryzal si přitom rty a mnul obličej.

„Takže bude asi lepší, když to zrušíme,“ doplnil jsem.

Elena smutně natáhla ruku ke svému uchu. Tápala po něm prsty a pak strnula. Zděšeně se na mě podívala. „Kde je ta náušnice?“

„Zbavil jsem tě jí, když jsi… spala.“

„Tak pojď, Eleno. Dáme si čaj,“ usmála se Ira a natáhla ruku k mé ženě. Když k ní došla, vzala ji kolem ramen a odvedla někam pryč. Zůstal jsem s tím neandrtálcem o samotě.

„Napáchala nějaký velký škody?“

„Ani ne. Jen vysála Stefana do poslední mrtě,“ povzdechl jsem si a svalil se do křesla u ohně. „Ale přežije to. Vodka by nebyla?“

Beze slova se vytratil a později přišel s plnou flaškou. Se skleničkami se neobtěžoval. Nejdřív si přihnul a potom mi ji podal.

„Neměl jsem jí o tý krvi nikdy říkat,“ zadrmolil.

„Tos teda neměl,“ zavrčel jsem a pořádně se napil.

„Celou dobu byla v pohodě, až ty poslední dny se chovala divně, ale nebylo to nic vážnýho. Doufal jsem, že ji to přejde, až ji vysadí.“

„Budeš se divit, ale nepřešlo,“ odsekl jsem a on se na mě nenávistně podíval.

„Víš, kdyby nebylo Eleny, už bych tě dávno zabil. Na druhou stranu tady by se nic nestalo, kdybych tak učinil,“ dodal významně. „Tak drž radši hubu.“

Pozvedl jsem obočí, jestli to myslí vážně. Zatvářil se ještě odhodlaněji a drsněji. Ležérně jsem položil láhev na stůl. A nadzvukovou rychlostí tomu šmejdovi zabořil koleno do břicha a rukou zamezil přístup vzduchu do plic.

„Soudruhu Lenský,“ zavrčel jsem, „měl byste mojí ženě líbat nohy, že jsem vás ještě nezabil já, ona nebo Stefan. Kvůli tobě, ty sráči, na tom je, jak na tom je, a po tvojí pomoci na tom byla ještě hůř. Takže pokud by tady měl někdo držet hubu, pak seš to ty, protože hádej co! Jsem asi tak o dvě stě let starší a pěkně vytočenej. Je ti to jasný?!“

Přece jenom měl alespoň nějaký pidi mozeček, který mu sdělil, že nemá jinou možnost, než se vzdát. Pustil jsem ho a odstoupil od něj. Z chodby k nám akorát přicházela Elena s Asiatkou.

„Až se probudí, nebude si pamatovat na nic z toho, co se dneska stalo,“ oznámila mi.

„Díky,“ přikývl jsem a ochranitelsky vzal Elenu kolem pasu. Ve tváři měla nepřítomný výraz. „Očekávám, že brzy na něco přijdeš, kamaráde,“ ušklíbl jsem se při posledním slově. „Nezapomeň, že je to především pro dobro Eleny. Dlužíš jí to.“

 Vyšli jsme ze dveří a vzbudili se v tmavém pokoji. Tedy alespoň já. Elena měla oči stále zavřené a poklidně oddechovala. Objal jsem ji a podložil hlavu svým tělem. Celou noc jsem ji líbal do vlasů a hladil po ruce.


Pokračovat na další kapitolu

And it finds me
The fight inside is coursing through my veins.
And it's raging
The fight inside is breaking me again.

I'm still the same, pursuing pain.
Is it worth all that I've gained?
We both know how this will end,
But I'd do it again.

And this is how it feels when I ignore the words you spoke to me
And this is where I lose myself when I keep running away from you
And this is who I am when, when I don't know myself anymore
And this is what I choose when it's all left up to me

And this is how it looks when I am standing on the edge
And this is how I break apart when I finally hit the ground
And this is how it hurts when I pretend I don't feel any pain
And this is how I disappear when I throw myself away