6. kapitola

Podtitul: Blýská se na lepší časy

Komentář autora: Dneska se jde chlastaaaaat! :D:D

No, kapitola je extrémně o ničem, je to vsuvka, ale je milá. Ze začátku Stefan odpovídá svým charakteristickým vlastnostem, pak je trošku... uvolněnější, vtipnější. Pár hlášek jsem mu poškrtala nebo upravila, takže si myslím, že je to docela úměrný jeho stylu. Nebo jako mým záměrem bylo, aby byl trochu zábavnější, trochu ukázat, že se taky změnil a jak na něj Elena působí, ale v původní verzi byl arogantní jako Damon a úchylnej jak Ivan :D. Mimochodem, Damon se touhle kapčou taky mihne. Vám se bude zas líbit a já jen zakroutím hlavou, bych to tak viděla :D.
Jo a taky jsem se rozhodla, že Stefan bude mít to tetování, co má Paul. U Damona to Ianovo ale asi vynechám, nebo jinak, nebudu ho řešit v týhle kapitole.
Ještě něco podstatnýho? Asi ani ne, to byste pak tu kapitolu vůbec nemuseli číst. Na konci je písnička, která tam je spíš jen proto, že se mi líbí a má zhruba tak stejnou atmosféru jako kapča :).
Dá se přeložit "nech sa páči" jako "ať se líbí"? No, to je fuk, víte, co myslím :D

Milý deníčku.

Je to už dlouhá doba, co jsem do tebe naposledy psal. Hlavou mi víří změť tisíců myšlenek a já se potřebuji alespoň některých z nich zbavit.

Bydlím u Damona a Eleny v Itálii. Elena se stala závislou na dětské krvi, a tak jí pomáhám vypořádat se s následky. Není to zrovna jednoduché… Napětí, které mezi námi vždycky bylo, vzrostlo. Jsme si blíž a to nás od sebe vzdaluje. Nemůže mezi námi nic být, když je tu Damon. Nemyslím jeho fyzickou přítomnost, ale celkovou, je v jejím srdci a je na prvním místě. Elena mi při jednom ze svých záchvatů vzteku řekla, že nechce, abych usiloval o její přízeň, abych vůbec zůstával. Druhý den se mi omlouvala a přísahala, že to tak nemyslela, ale já jsem stále přesvědčen, že z ní mluvila jen syrová upřímnost. Ale nemůžu odejít, ne teď, musím se ujistit, že bude v pořádku. A vynasnažím se, aby se kolem mě necítila nesvá. Stáhnu se, alespoň prozatím. Jenže jak? Jak mám zůstat chladný, když mě rozehřívá do morku kostí? Ještě nikdy nebylo tak těžké být jí přítelem. Jak jsem řekl, jsme si blíž. Když byla Elena na Sibiři a scházeli jsme se ve snech, nezůstali jsme jen při plánování záchranné mise. Padla i přiznání, sliby a něžné polibky. A já asi ještě stále sním…

Odložil jsem propisku a přelétl svůj zápis rychlým pohledem. Přišlo mi, že nedává moc smysl, ale nebyla to slohová práce, tak jsem se tím dále nezaobíral a vyšel k Eleninu pokoji. Teprve předešlého dne jsem si všiml krytého bazénu v přízemí. Pokračoval i ven, ale tam Elena nemohla. Držet ji neustále v jejím pokoji byl nesmysl. Občas jsme se procházeli po domě a jednou mě dokonce vzala do posilovny, ale i tak měla nedostatek pohybu. Jít si zaplavat mi přišlo jako skvělý nápad. A vůbec jsem to nedělal proto, že jsem ji chtěl vidět v plavkách!

Cestou jsem se zastavil v její šatně. Byl to hotový labyrint, navzdory ne příliš velkým rozměrům místnosti. Asi po deseti minutách jsem našel přihrádku s plavkami. Přesněji řečeno s dvaceti páry plavek. Pracně jsem je všechny posbíral a zamířil s nimi do ložnice. Nohou jsem si otevřel a vysypal náklad Eleně přímo na hlavu.

„Račte si vybrat, vaše veličenstvo.“

Tyrkysová podprsenka jí zůstala viset na nose. Odhodila ji.

„Co to má znamenat?“

„Nevěděl jsem, které mám vzít, tak jsem ti přinesl všechny. Půjdeme si zaplavat,“ promnul jsem si spokojeně ruce.

„Nee,“ zakňourala a svalila se zpátky do peřin. „Dneska jsem hrozně líná,“ zavrtala se hlouběji.

„Mně se zdá, že jsi líná pořád,“ prohlížel jsem si tu hromadu vlasů, končetin, povlečení a plavek. Jak může vypadat i teď tak sladce?

„Ale dneska extrémně,“ fňukala.

Došlo mi, že ji slovy z toho brlohu nedostanu, a tak jsem ji popadl za lýtko a vytáhnul, potom ji zachytil v podpaží, aby nedopadla na tvrdou podlahu, a postavil na nohy. Ze země jsem sebral první dva díly, které jsem uviděl, a vecpal jí je do dlaní.

„Běž se převlíknout, sejdeme se u bazénu.“

Rozespale se zadívala na látku mezi prsty a prohlásila: „Tohle k sobě přece vůbec nepatří!“ Sehla se a začala prohrabávat spodky a svršky rozházené po podlaze. Radostně se mi vyhoupl koutek úst a odešel jsem.

Když jsem neměl co na práci, chodil jsem nakupovat. Oblečení, které jsem si odvezl z pobytu s Katherine, bylo načichlé vzpomínkami, a tak jsem se ho raději postupně zbavoval. Naštěstí jsem si stihl pořídit i nové plavky.

Sešel jsem do přízemí a otevřel příslušné dveře. Ocitl jsem se v rozlehlé místnosti. Strop byl vysoký jako všude jinde, jedna boční, ta nejdelší stěna byla prosklená, ostatní byly z betonu, obložené velkými kameny. Podlahu kryly vroubkované, cihlové dlaždičky. U prosklené zdi stála rozložená dvě lehátka, přímo čelem k slunci. Přehodil jsem přes jedno ručník a protáhl se. Do venkovního bazénu se proplouvalo tunelem pod podlahou. Nic pro klaustrofobiky, byl poměrně úzký a dal se zakrýt mřížemi, aby se do domu nedostal nikdo cizí.

Ozvaly se kroky a já se ohlédl. Elena byla zabalená v ručníku a vlasy měla sčesané do vysokého drdolu. Její pokožka ztratila svůj snědý odstín, nikoliv matný lesk. Kráčela ke mně a rozhlížela se všude kolem, jakoby tam byla prvně. Spěšně překontrolovala i moje tělo a myslela si, že je při tom velice nenápadná.

„Nemusels čekat,“ řekla a opatrně ze sebe stáhla ručník. Pro jistotu jsem odvrátil zrak k bazénu.

„Kdo bude poslední ve vodě, je padavka,“ vyzval jsem ji a dal se na útěk. Ale předběhla mě. Viděl jsem ji v šipce, ještě když jsem stál na souši. Když jsem se pak vynořil, zubila se na mě.

„Padavko,“ převalila se na záda a postříkala mě.

Když tak hezky ležela na té vodě se zavřenýma očima, neodolal jsem. Potichu jsem ji podplaval, uchopil za zmítající se chodidla a stáhnul pod hladinu. Slyšel jsem, jak zděšeně vypískla. Zůstal jsem pod vodou. Elena se konečně zorientovala a pohlédla mi do očí. Usmál jsem se a ona nasadila zákeřný výraz. Potom mi vyfoukla zadržovaný vzduch do obličeje. Obklopil mě roj bublinek.

Dlouho jsme jen tak plavali, až Elena beze slova vylezla na souš. Ladnými, ale opatrnými kroky došla k sedačkám a já tiše obdivoval její vlnící se pozadí a boky. Měla dokonale tvarovanou postavu. Rozložila ručník na lehátko a svalila se do něj, nechala sluníčko, ať ji osuší. Přeplaval jsem dva bazény a připojil se k ní. Přehodil jsem si ručník přes obličej a těžce oddechoval. I přes látku a stažená víčka jsem věděl, že mě Elena pozoruje. Cítil jsem její pohled a musel jsem se pro sebe usmát.

„Víš, upíra nemůžeš šmírovat. Vždycky to pozná.“

Povzdechla si a vrátila hlavu do přirozené polohy. „Jen si o sobě moc nemysli. Zkoumala jsem tvoje tetování.“

A nejen to, usmál jsem se ještě víc.

„Proč zrovna růže? Ne, že by na tobě nevypadala hezky, ale… proč ne třeba… zlomené srdce?“ Zavzdychala a následně se uchechtla.

„Bylo to na moje narozeniny. S Lexi jsme šli na koncert a hodně pili. Potom mě odtáhla do tetovacího salónu a nakázala mi, ať ukážu na obrázek, který si nechám udělat. Ale poslepu.“

„Páni. Tak tos dopadl ještě dobře.“

„To jo. Hned vedle růže byl kraví zadek.“

Nahlas se rozřehtala. Znělo to jako zvonkohra ve větru, jako děvčátko na houpačce, jako zurčení pramene živé vody. Připomínalo vám to, co všechno je na světě krásné.

„Dove - dovedeš si - předsta -“ nebyla schopná tu větu dokončit. Tak vydatně se smála. Stáhnul jsem ručník a podložil si jím hlavu.

„Jen se směj. Udělám ti na tvoje narozeniny to samý.“

„Nechám si dobrovolně vytetovat tvoje pozadí na lopatku,“ mrkla na mě laškovně.

Zasmál jsem se tomu a znaveně zavřel oči. Nejspíš pohyb nechyběl jen Eleně.

Slyšel jsem, jak se zavrtěla a srdce jí vynechalo jeden úder. „Díky, žes mě sem vzal. Díky, že se mnou jsi.“

„Nemusíš mi děkovat, jsem s tebou rád. Jako jediná mě dokážeš rozesmát. A rád vidím, jak na tebe pozitivně působí Iřino ovlivnění.“

„Jo, no. Cítím se jako znovuzrozená, lehká, volná, nespoutaná…“

„Je vůbec možné, aby nám štěstí takhle přálo?“

„Pche, už by bylo pomalu na čase.“

Chvíli jsme byli oba zticha, když pak znovu promluvila: „Proč si pořád myslíš, že tě tu nechci?“

„Cože? Nemyslím.“

„Ale no tak,“ překulila se na bok a já k ní natočil obličej, „znám tě, Stefane. Vidím ti na očích, že nad tím neustále přemýšlíš.“

„Ty se mi někdy koukáš i do očí?“ Pokusil jsem se ji rozptýlit a odvést řeč jinam.

„Hele!“ ohradila se s úsměvem. „Ne, vážně. S tebou se cítím… klidnější. S Damonem… s Damonem je to občas jako na minovém poli. Není to přímo jeho chyba a nezazlívám mu to, jen… s tebou jsem vždycky byla mírnější a s ním živější. Probouzel ve mně mou temnější stránku a dělá to pořád. Jen si vzpomeň, kdy jsem s tebou udělala něco bláznivýho nebo upířího?“

Mlčel jsem, protože jsem neznal odpověď.

„Jsi prostě mírumilovnější. Damon je živel. A já něco mezi. Proto jsem ráda, že tu jsi. Pomáháš mi tím víc, než si myslíš.“

Když jsem promluvil, můj hlas byl slabý a ochraptělý. „Řekla jsi, že tě má přítomnost mučí. Je to proto, že ti je mě líto a nechceš se dívat, jak se trápím?“

Její pohled zjihl. Smrskávala se, jako vždycky, když jí byla položena choulostivá otázka. A vždycky odpověděla neurčitě. Ani tentokrát tomu nebylo jinak.

„Částečně. Ale už se tím nebudeme zabývat, dobře? Ta stvůra, co ti to všechno řekla, jsem nebyla já. Nerada se s ní ztotožňuju. Chápeš?“

Přikývl jsem a jí se znatelně ulevilo. Slunili jsme se, dokud i poslední paprsek nezmizel za obzor. Popíjeli jsme chlazenou krev a jedli vodní meloun. Po západu jsem ji doprovodil do pokoje a šel spát. Kéž by každý den byl takový…

Div jsem si do svého pokoje neposkakoval a nehvízdal. Ručník jsem měl volně přehozený přes rameno. Z dálky jsem viděl přicházet Damona. Zřejmě mířil za Elenou.

„Nazdar. Všechno je v nejlepším pořádku,“ informoval jsem ho.

Pozdě jsem si všiml nenávisti v jeho tváři. Přiřítil se ke mně a pěstí podebral mou čelist. Úder s takovým rozběhem mě odmrštil dobrých deset metrů daleko. Bolestivě jsem dopadl na záda a opět hleděl do Damonovy tváře. Ručníkem mi uvázal smyčku kolem krku a pořádně ji utáhl. Bezvýznamně jsem se ji snažil povolit.

„Nesváděj mi ženu. Je moje, rozumíš?!“ Poprskal mě.

„Nesv - “ nemohl jsem doříct, protože se smyčka opět stáhla.

„Prostě jen kývni, bratříčku,“ šklebil se děsivě.

Přikývl jsem.

„Dobře. Ještě jednou na ni sáhneš a přísahám, že ti tu tvou nagelovanou palici oddělím od zbytku těla.“

Hodil po mně ručníkem a nasupeně odešel. Usoudil jsem, že mu Elena o nás řekla. O tom zvláštním a krásném, co mezi námi bylo. To mi vynahradilo fakt, že se ještě několik minut nebudu moct kloudně nadechnout, a vesele jsem odpochodoval do své ložnice.

Pokračovat na další kapitolu