11. kapitola

Podtitul: Upřímnost nadevše

Komentář autora: Psát odvolání je zajímavá zkušenost, ale posílat ho doporučeně ještě zajímavější :D
Není to nejdelší kapitola ze všech, ale ani nejkratší. Vyváží to můj rozsáhlý dovětek, který si přečtěte rozhodně až po kapitole.
Je vážně těžký psát tak, aby Elena milovala dva muže a nechovala se přitom jako sobecká, rozmazlená, na jejich lásku zvyklá potvora. A myslím si, že to nezvládám, ale to nevadí :D.
Tentokrát jsem dala dva soundtracky, první je pro první část z Elenina pohledu a druhý pro Damonovu část. Dokonce se mi to podařilo i vybrat tak, aby Eleninu zpívala holka a Damonovu kluk! :D
No, teď už úsměv stranou, moc veselý to nebude, ale ani tak smutný, abyste potřebovali kapesníky ;).
Po přečtení zanechte komentář!

Tell them I was happy
And my heart is broken
All my scars are open
Tell them what I hoped would be impossible...

Probudila jsem se do slunečného rána. V nohách mé postele seděl Damon v modrých riflích a černém triku s dlouhým rukávem. Chvíli jsem ho tiše pozorovala. Musel být opravdu hluboce zamyšlený, když si mě nevšiml.

Tohohle muže jsem si vzala. Tohohle muže jsem podvedla s jeho bratrem. Několikrát jsem je oba málem zabila, párkrát i úplně. Proč že chci být s ním? Je krásný. Přímo nádherný. Vznětlivý. Vášnivý. Milující. Oddaný. Razantní. Nekompromisní. Damon je prostě Damon. A Stefan je prostě Stefan, Eleno, tahle teorie nikam nevede! Proč chceš Damona, proč?

Z ničeho nic se na mě podíval, ale nic neřekl. Ještě úplně neopustil své myšlenky, a tak jsem měla dost času na to se rozloučit s těmi svými.

„Dobrý ráno, princezničko.“

 Ještě nikdy předtím jeho úsměv nepůsobil tak falešně. Jakoby už neměl sílu předstírat, jakoby to bylo pro něj příliš namáhavé. Snad aby to zakryl, sklonil se ke mně a něžně políbil na rty. Ale ani ten polibek nebyl opravdový, spíš skleněný - chladný a křehký.

„Dobrý. Děje se něco? Teda krom toho, že jsem včera… však víš.“

Nechal jednu ruku na mojí tváři a na ukazováček si namotal pramen mých vlasů. Zamyšleně ho protáčel.

„Odjíždím.“

„Cože?!“ vypískla jsem a trhla sebou. „Kam? Kdy? Ne!“

„Ššš,“ tišil mě. „Ty víš, že musím.“

„Nemusíš! Ještě jsme nezkusili všechno. Ještě… ještě mi můžeme udělat transfúzi!“

„Eleno,“ povzdechl si a zavrtěl hlavou. „Klidně to se Stefanem zkuste, ale pochybuju, že to k něčemu bude.“

„Ne. Prosím, Damone, dej mi ještě šanci, ještě pár pokusů a pak tě pustím.“

„Už tu bylo mnoho pokusů a ničeho jsme nedocílili. S časem se to zhoršuje a já nechci promrhat i ten, co nám zbývá.“

„Ten, co nám zbývá?! Ty si myslíš, že umřu?“ Kulila jsem na něj nevěřícně oči.

„Ne, to si nemyslím, ale bojím se, že dospěješ do takovýho stádia, kdy už ti nebude pomoci.“

„Blbost,“ prskla jsem.

„Myslíš si, že bych tě tu s ním nechával, kdybych věděl i o jiný možnosti?“ Blýsklo se mu zlostně v očích.

„Proč nejede Stefan?“ zkusila jsem to jinak.

„Dohodli jsme se tak. Jsem silnější, on klidnější.“

„Já potřebuju sílu.“

„Ale psychickou.“

Nevěděla jsem, jestli mám začít brečet nebo řvát. Možná oboje najednou?

„Proč tu s ním tak strašně nechceš zůstat? Je ti s ním přece dobře, ne?“

„To sice jo, ale ty jsi můj manžel,“ chytila jsem ho za ruku a stiskla mu ji. On se mi ale vyškubl, zamračil se a postavil.

„Manžel. To je tvůj důvod? Jako když spolu rodiče zůstanou kvůli dětem? Takhle to bereš?“

„Ne! Miluju tě, chci s tebou být, takhle to beru.“

„Ale proč je takovej problém na mě počkat?“

„Není.“

„Eleno,“ zavrčel a naklonil hlavu na stranu. Začínalo mi docházet, co ode mě chce slyšet, a k smrti mě to děsilo. Damonovi zase došlo, že to ze mě bude muset páčit, a tak pokračoval: „Slib mi, že na mě počkáš, že mi zůstaneš věrná.“

Provinile jsem se dívala na sponu jeho pásku. Těžce jsem polkla a pomalu stoupala pohledem výš. Nechtěla jsem mu lhát a on to věděl. Věděl, že to nedokážu, že když mě zažene do kouta, řeknu mu i tu nejkrutější pravdu.

„Jak můžu vědět, že budu schopná svoje slovo dodržet?“ kuňkla jsem.

„Snadno, protože mě miluješ,“ přidřepl si ke mně, „protože pro tebe znamenám víc než Stefan, protože sis mě vybrala a tím pádem jsi ho vyřadila ze hry. Nebo snad ne?“

Mlčela jsem a do očí se mi draly slzy.

„Měla jsi dost času na rozhodování, Eleno. Myslíš si, že budu čekat věčně? Že ti ty tvoje úlety budu tolerovat, dokud tě nepřestanou bavit?!“

„Ne,“ špitla jsem a sklopila hlavu. On mě ale okamžitě vzal za bradu a zajal ve svých průzračných očích.

„Proč, Eleno, proč? Proč mi to děláš? Co jsem udělal špatně?“

„Nic! Sakra myslíš si, že to dělám schválně? Kdyby to bylo tak snadný, rozhodla bych se už dávno.“

„Myslel jsem, že ses rozhodla, když jsi říkala ano,“ jeho stisk na mé bradě zesílil.

„Je mi to líto, Damone,“ popotáhla jsem. „Ale jestli teď odejdeš, nemůžu ti nic slíbit, protože nevím, jestli bych to i dodržela.“

Přimhouřil oči. Byly tak kruté, a tak zoufale se snažily zakrýt bolest a lítost, ale nešlo to. Byly příliš velké. Z mých už skanula první slza a další se tlačily vpřed. Proč musí pravda a láska tolik bolet?

„Chápu,“ řekl chraptivě a postavil se. Sklopil hlavu a zadíval se na svůj snubní prsten. Druhou rukou si ho stáhl. Moje srdce se zastavilo. Všechno se v ten okamžik zastavilo. Šokovaně jsem sledovala Damona, jak pomalu pokládá prsten na noční stolek, jak pozoruje jeho bělostný lesk, jak se s ním loučí.

Zmohla jsem se jen na jediné slovo, které bylo sotva slyšet: „Ne.“

„Žádný sliby, žádný závazky, nic. Nic tě teď ke mně neváže. Můžeš si dělat, co chceš a s kým chceš.“

„Ne, ne, ne, takhle neodcházej,“ blekotala jsem a rychle se zvedla, abych mu zastoupila cestu. Pokusil se mě obejít, ale nedařilo se mu to. Nakonec mě surově vzal za ramena a nehty zaryl pod lopatky. Jeho obličej se na moment změnil v upíří a z hrdla se mu vydralo tiché zavrčení.

„Damone, prosím!“

Nic neřekl. Odsunul mě stranou a vyšel ze dveří. Neotočil se. Nezpomalil. Nepromluvil. Nevěřícně jsem se koukala do prostoru mezi futry. Vyběhla jsem k domovním dveřím. Damon akorát nakládal svoje zavazadla do kufru.

„Počkám na tebe!“ zakřičela jsem na něj.

Chvíli váhal, než se na mě podíval. Jeho slova vyzněla chladně: „Sliby, učiněné v bouři, v bezvětří zapomenuty.“ Věnoval mi poslední dlouhý pohled. Stejně chladný jako jeho slova. Nedůvěřivý. Zklamaný. Jeho silueta se mi pod návalem slz silně rozmazávala. Slyšela jsem zavrčet motor Ferrari a červená šmouha se mi mihla přes zorné pole.

„On to vážně udělal. Opustil mě,“ zašeptala jsem si pro sebe a cítila se dvakrát tak mizerně než předtím. Dopadla jsem tvrdě na kolena a zůstala zírat na prázdnou příjezdovou cestu. Pomalu jsem dosedala na paty. Celá jsem se třásla a měla jsem chuť něco zničit. Zajela jsem si prsty do vlasů a zoufale za ně tahala. Ta bolest byla uklidňující, ale ne dost. Objala jsem se pažemi a zaryla do sebe nehty. Strhávala jsem si pokožku a nepřestávala brečet. Na rameni mi přistála hřejivá dlaň.

„Je to kvůli tobě,“ drtila jsem mezi zuby a nevěděla, jestli mluvím ke Stefanovi nebo k sobě. „Všechno je to tvoje vina.“ Opřela jsem se hlavou o jeho kolena. Dřepnul si a objal mě. Jeho srdce mě bilo do zad. Nepřestávala jsem vzlykat a dívat se Damonovým směrem.

„Jenom kvůli tobě.“

***

You were always hard to hold
So letting go ain't easy
I'm hanging on but growing cold
While my mind is leaving
Talk, talk is cheap
Give me a word you can keep
'Cause I'm halfway gone, and I'm on my way...

Nastoupil jsem do letadla, vyhnal smradlavýho chlápka ze sedadla u okna a pohodlně se uvelebil. Podepřel jsem si ruku o opěrku a o ruku si podepřel zase bradu. Žádný hladký, kovový kroužek mě netlačil, ani nechladil. Okamžitě jsem takové myšlenky zavrhl a rozhlédl se po palubě. Všiml jsem si, že mě nějaká zrzka doslova svlíká pohledem. Vedle ní seděl její tatínek a maminka, jestli jsem to odhadl správně. Holce mohlo být tak patnáct, šestnáct, vlasy měla ošmikaný na mikádo a výstřih jejího bílého tílka končil pěkně nízko. V obličeji jí zářily výrazně nalíčené oči a rudé rty, které se postupně roztahovaly do spokojeného úsměvu, jak jsem ji tak pozoroval. V klíně jí ležel šedý šátek. Zvednul jsem se a prošel uličkou kolem ní, věnoval jí významný pohled a mrknul, nepozorovaně sebral tmavý šál. Počkal jsem si na ni u záchodu. Netrvalo jí to dlouho. Nevinně si přihopkala ve svých riflových kraťasech a vysokých teniskách. Vypadala jako ten typ holčičky, který matky doufají, že nikdy nezplodí, a muži touží mít v posteli.

„Nemluv, nekřič, nehýbej se,“ strhl jsem ji k sobě a zakousl se jí do krku. Mezi prsty jsem muchlal její hebké vlasy. Hezky voněla a její krev mě uklidňovala a vzrušovala zároveň. Střelil jsem očkem po dveřích toalety. Možná bych se s ní mohl na chviličku zamknout… Naposledy jsem polknul a zadíval se jí do očí. Byly zelené a široké. Trochu zmatené. „Můžeš mluvit.“ Nevyužila toho hned. Pomalu se vzpamatovávala a prohlížela si moje ruce na svém těle.

„Tys mě… kousnul?“

„Jenom maličko,“ ušklíbl jsem se a ránu jí olízl. Nevyléčila se úplně, ale aspoň zacelila. „Nelíbilo se ti to snad?“

„Ne, totiž jo, bylo to… rajcovní!“

Hravě jsem ji cvrnknul do nosu. „Mohl bych ti toho ukázat ještě mnohem víc.“

Koukala na mě hladovým pohledem s řádkou pochybností, kterou se snažila odstranit. Postupně je odškrtávala, až mě konečně chytila za límec a otevřela dveře.

„Jmenuju se Debbie, jen tak mimochodem.“

„Damon Salvatore.“ Potom šly formality stranou. Políbil jsem ji na ta plná, rudá ústa a sedl si na mísu. Její kraťasy dopadly na zem se spodním prádlem a já si rozepnul poklopec.

 Co na to říct? Rád se seznamuji s novými lidmi.

                                                                                 

Pokračovat na další kapitolu

Dovětek: A takhle držím svoje slovo - řekla jsem, že si ve třetí sérii užijete Damona do sytosti, dávala jsem si sakra pozor, abych ani nenaznačila, že Damona A ELENY, naopak, tvrdila jsem, že Elena půjde do pozadí, a to taky jo oproti prvním dvěma sériím.

Myslíte si, že ta kolonka „Stefan vs. Damon - napište svůj názor“ je úplně k prdu? Zase špatně, minimálně jsem použila váš argument, že jsou to manželé, akorát jsem ho vyvrátila. Vyvrátila jsem vám takřka všechno, když si ty komentáře přečtete. Mě je vážně prakticky nemožný o něčem přesvědčit :D. ALE! Těžko se tomu věří, ale ta naše debata mě zároveň přivedla na poměrně zajímavou myšlenku ohledně trojúhelníku, kterou hodlám uplatnit a rozhodne o všem. Bez vás bych se k ní nedopracovala a její výsledek by se vám mohl i líbit :).

Dále vám chci připomenout trailer. Nekomentovalo ho tolik lidí, ale překvapilo mě, že největší úspěch sklízelo Delena video a to z jednoho prostého důvodu - text tý písničky, kterej jsem vám tam dokonce vypsala (sice v aj, ale stejně...). „Po smutku, po posledních slovech, chyceni v tichu, chyceni někde mezi tím. Po tom šílenství a šoku, před tím, než vlna udeří, přichází potopa... Tohle je špatný před tím, než je to ještě horší... A to jsem ještě nedopadl až na samé dno tohohle oceánu... “ Ta písnička je prakticky o 11. kapitole. Je plná smutku, je o rozchodu, konfliktu, ztrátě milované osoby. Je to dost velký spoiler a nikdo se nad tím ani nepozastavil? Ale no taaak, otevřete oči, nastražte uši a neupínejte všechny smysly na toho Damona, pak vám unikne celá pointa a vypadáte jako idioti. A pusťte si znova tu písničku (Shouldn’t be good in goodbye), je totiž nádherná a fakt se k týhle kapitole hodí! :)

Už od začátku tvrdím, že jsem zastánce trojúhelníku, a já nejsem ten typ autora, co by se nějak tvářil a něco říkal a přitom úplně jinak psal, nejsem ten typ člověka, co by nedodržel slovo a už vůbec nejsem někdo, kdo se řídí názorem většiny, kdo by psal jinak, než si SÁM přeje. Já přijímám rady a kritiku, abych věděla, co určitě neudělám a na co můžu být hrdá ;).

Zvykejte si, lepší už to se mnou nebude.

Ještě poslední poznámka k písničce pro Eleninu část (Impossible) - ten text je trochu zavádějící, zní to, jakoby Elena dávala všechno za vinu Damonovi, ale to ona ne, ona ji dává sobě (a Stefikovi, těžko říct, tak moc jí do hlavy nevidím). To je taková jediná nesrovnalost mezi povídkou a písničkou, ale jinak to sedí a mně se hrozně líbí tenhle cover, hlavně ten poslední refrén, fakt dobře to nazpívala :).
Trailer k DZ3