6. kapitola - Opilý zpěvák

Komentář autora: Nenávidím tohle nechutný počasí!!! Radši sedět holým zadkem v kopci sněhu než tohle vedro... grr, jsem z toho akorát nepříjemná, utahaná a línější než kdy dřív. A s brigádama to vypadá pořád bídně. SAKRA!
K povídce: Pokusím se být ještě trochu klidnější. Tahle kapitola je taková kratší, tak mi to zkuste odpustit. Týká se Stelly, sice jí nehodlám dávat tolik prostoru, jako Jackovi a Chelsie, ale... nevím, nějak se mi tam ta holka pořád motá a chce, abych ji taky zapojovala do děje :D. A já ji začínám mít ráda, chová se o něco dospěleji než Chelsie, ale dopřeju jí i několik pubertálních výlevů.
Nebudu se divit, když ke kapitole nebudete mět co říct, ale přijde mi ideální do takovýhleho počasí - je taková jednoduchá a potěšující :). Vlastně byste se mohli vyjádřit ke Stelle, je mi jasný, že není tak skvělá jako Jack, ale to nikdo :).
Jo a ještě jsem chtěla říct, že když je tahle kapča krátší, tak další vám přidám o něco dřív jako kompenzaci O:).
Teď už se pusťte do čtení!

Stella ležela na posteli, před sebou notebook a v obličeji nepřítomný výraz, jak tak znuděně zírala na svůj účet na Facebooku. Na chatu jí psal jeden kluk ze školy, který za ní dolézal už přes rok. Nebyl to vyloženě outsider nebo tak něco, patřil do Archieho party, ale nelíbil se jí. Měl krátké, světle hnědé až nazrzlé vlasy a pihovatý nos. Připomínal jí Pipi dlouhou punčochu v mužském provedení, svým způsobem roztomilý, ale ošklivý. Kdyby se tak o ni zajímal ten poslíček s pizzou, to by byla jiná. Nemohla na něj přestat myslet, a přesto o něm nedokázala mluvit, ani s Chelsie ne. Vždycky, když už se k tomu nadechovala, se zahryzla do rtu a plácla první blbost, co jí přišla na jazyk. Chelsie měla svých starostí dost s Archiem a jeho podivným chováním, nepotřebovala si lámat hlavu ještě se Stellou a jejím krásným cizincem. Navíc toho nebylo moc co k vyprávění. Viděla ho všeho všudy jenom jednou . Ale i to stačilo, aby se do něj bezhlavě zamilovala. Zkrátka láska na první pohled. A ještě k tomu prošla i žaludkem. Dvojitý zásah.

Převalila se na záda a zahleděla do stropu, z kterého visel malilinkatý křišťálový lustřík, který jí osvětloval pokoj už od kolébky. Ty jeho oči. Ty naprosto hypnotizující, úchvatné oči. A rozcuchané vlasy, matná pleť, zářivý úsměv, dokonale tvarované tělo, uah!

Natočila hlavu k displeji a klikla na blikající políčko. No tak, Wilisová, dej mi šanci. O pět minut později: Co kdybych se stavil? Tři minuty: Haloo! Dvě minuty: Seš tam?

„Jo, ty idiote, jenom tě ignoruju,“ zabrblala a zavřela okýnko. Všimla si, že je Chelsie online. To ji probralo. Posadila se a okamžitě začala psát: Tak co? Povídej, přeháněj!

Koukla na hodiny. Bylo půl jedenácté. Jak dlouho mohl asi tak trvat ten zápas, na kterém byla s Archiem? Do devíti? Do desíti? Šli pak ještě někam? To všechno chtěla vědět.

Fajn, myslým. Odpověděla Chelsie suše a jako vždy s hrubkou.

Stella za monitorem zavrčela a zavrtěla se. Jak fajn? Bylo něco?

Ne. Akorát mně doprovodil domů. Řeknu ti víc až se uvidíme. Co děláš zejtra?

Chvilku si ještě psaly a pak šly obě spát. Stella si vyčistila zuby a vypnula počítač, když v tom ji zaujal hluk pod jejím oknem. Nebylo to nic neobvyklého, opilci se najdou v každé čtvrti, přesto poodhrnula průsvitnou záclonu a přitiskla se ke sklu.

„Jůůhůů! Stelličko, kočičko, lásko moje!“

„Do prdele,“ zasyčela tiše a rychle se skrčila. Dole postával hlouček puberťáků a v jeho čele se potácel ze strany na stranu Jimmy Shaw, její ctitel. Jak se stihl tak rychle opít, když mi ještě před chvílí… No jasně, internet v mobilu - odpověděla si téměř okamžitě. Poprvé v životě si pomyslela, že by se ten pokrok mohl už konečně zastavit.

„Stello! Lo, lo, lo, lo, lo, lo, Stello!“ trylkoval. „Vidím u tebe světlo, lo, lo, lo, lo, looo!“

„Do prdele,“ zaklela znovu, když si všimla zářící lampičky na psacím stolku. Už bylo však pozdě na to ji vypínat.

„Vylez! Vylez, nebo si tam pro tebe dojdu.“

„To víš, že jo, spidermane,“ odfrkla si pro sebe a zůstala skrčená pod oknem. Doufala, že ho brzy někdo odtáhne. Nebo ho to přestane bavit.

„I was made for loving you baby, you were made for loving me,“ začal hlasitě zpívat a několik jeho společníků se rozesmálo, jiní se dali do šakalího vytí.

„Kreténi,“ zacpala si uši, ale i tak ho slyšela.

„No tak, má ledová královno. Slyšel jsem, že jiným dáváš snadno.“

„Cože?!“ vypískla a prudce se postavila. Odhrnula záclonu, otevřela okno a vyklonila se do chladného večera. „Cos to o mně řekl, ty skrčku?“ Zakřičela polohlasně.

Jimmy se na ni zazubil. „Pojď dolů a já ti to zopakuju!“

Sešpulila nesouhlasně pusu a okno opět zavřela. Přehodila přes sebe svůj chundelatý, růžový župan a potichu se plížila ke dveřím. Vklouzla do bot mámina přítele a vyšla na chodbu. Opatrně sešlapávala schody a doufala, že se v těch lodích nepřerazí. V mžiku byla venku.

„Jste všichni padlí na hlavu? Někdo by na vás mohl zavolat policajty!“

„Tady je moje kočička,“ rozzářil se Jim a rázoval si to k ní s napřaženou paží.

Vyhnula se mu. „Ty se ke mně ani nepřibližuj, tys řval ze všech nejvíc a ještě jsi mě nazval děvkou.“

Povytáhl obočí a zapotácel se. „Já?! To bych si nikdy, nikdy nedovolil! Stelličko,“ usmál se a opět se na ni vrhal. Tentokrát se nestihla uhnout a on jí přehodil ruku kolem krku a přitáhl k sobě. „Dej mi pusu,“ zabrblal a sám ji políbil na tvář.

„Padej ode mě!“ Odstrčila ho. Jejich publikum se tiše smálo. Stella si všimla jednoho páru, jak ze sebe div nestrhává oblečení a jazykem si nezajíždí až do žaludku. Stáli na okraji skupinky.

„Stelličko, kočičko, už jsem ti řekl, že tě miluju?“

„Ach, Jimmy, skutečně?“ zamrkala dojatě. „Tak už jsi mi to řekl a můžeš zase táhnout, odkud jsi přišel i s tou svojí bandou tupounů,“ prskla.

„Nebuď jak stará panna, Wilisová,“ škytnul nějaký vysoký, tmavý kluk. „Sama vymetáš bary a necháš si šahat na kozy od každýho, kdo projeví zájem.“

„Já bych zájem měl,“ přihlásil se Jimmy a opět se k ní pokusil přiblížit.

„Fajn,“ vztekle zatnula čelisti a povolila uzel na županu. Roztáhla ho a natočila se k Jimmymu jako exhibicionista na nic netušící školačku. Neměla na sobě podprsenku, jen kalhotky a přilnavé, béžové tílko. Jimmy se zastavil a zůstal na ni civět s otevřenou pusou. Ostatní mu zvědavě nakukovali přes rameno.

„Ko - ko - kozy,“ vykoktal ze sebe a ukázal na Stellinu hruď zkřiveným prstem.

Ta se opět zahalila a odhodila pramen vlasů z obličeje.

„Tak, viděls je. Teď si o nich můžeš jít nechat zdát, co ty na to?“

Chvíli je přísně pozorovala. Stáli jak opaření, zvláště pak Jimmy. Nakonec ho ten tmavý kluk vzal kolem ramen a otočili se ke Stelle zády. Postupně se všichni sbírali a potáceli kamsi pryč.

Blondýnka popadla dech. Srdce jí divoce bušilo a studený vzduch pálil v průdušnici. Byl skutečně dobrý nápad se přede všemi takhle obnažit? No do prdele, co jsem to udělala?! Jednala impulzivně a až opožděně si uvědomovala odvážnost toho činu. Nebo spíš pošetilost. Ne, uklidňovala se, udělalas dobře. Vždyť co mohli vidět? Těžce polkla a zavrtěla hlavou, když si to představila. To je fuk, hlavně že jsou pryč. Stejně už si o tobě všichni dávno myslej jenom to nejhorší.

 Rozhlédla se prázdnou ulicí a zamířila si to zpátky k domovu. Opatrně otevřela a doufala, že ji nikdo neuslyší.

Marně.

Někdo rozsvítil světlo. Když mu přivykla, rozeznala před sebou urostlou Edgarovu postavu. Jeho úzký, vysoký nos vrhal krutý stín na jeho téměř vyzáblou tvář. Drobná očka ještě přimhouřil, takže nebyla skoro vidět. Měl na sobě jenom šedé trenky s černými kostičkami.

„Kdes byla? Víš, kolik je hodin?!“ syčel na ni.

Nechápavě na něj vyvalila oči. „Myslíš si, že jsem v tomhle byla někde venku?“ Poukázala na svůj oděv.

„Očividně jo, když jsi právě přišla,“ přenesl váhu na druhou nohu. Byl to absolutně nevypočitatelný chlap. Uměl být něžnost a láska sama, uměl být starostlivý, ale i hrůzostrašný a agresivní. Stellu mrazilo v zádech, když se s její mámou hádal. Nikdy ji nepraštil, ale pokaždé něco rozbil, nebo aspoň do něčeho třísknul. Ke Stelle se choval většinou odměřeněji.

Zula se a napřímila. Dodávala si odvahy. Neudělala přece nic špatného!

 „Dole vyřvával jeden kluk ze školy, tak jsem ho poslala pryč,“ vysvětlovala klidně.

Edgara ale ještě nepřesvědčila. „A kvůli tomu jsi musela chodit ven? Nestačilo by mu to říct z okna?“

„Zkusila jsem to a nepomohlo to. A nechtěla jsem řvát jako on.“

„Mělas mě vzbudit, vyřešil bych to s ním. Je pro tebe nebezpečný potloukat se večer sama po ulicích.“

Zhluboka se nadechla, aby potlačila narůstající vztek, co jí pnul v hrudi. „Byla jsem jenom pár metrů od vchodu, nic se mi stát nemohlo. A přišlo mi zbytečný vás budit, jak vidíš, zvládla jsem to sama. Můžu už jít spát?“

Ještě chvíli ji podezřívavě pozoroval a krčil obočí. Nakonec dlouze vydechl a uvolnil se. Vypadal o něco přátelštěji. „Dobře. Ale ráno to řeknu mámě a promluvíme si o tom.“

Nejradši by mu byla odsekla, že není o čem mluvit a ať se přestane chovat jak její zodpovědný rodič, když není ani jedno, ale k čemu by to bylo? Akorát by ho znova naštvala. Popřála mu dobrou noc, zhasla lampičku na stolku a ulehla do postele. Pracně se zbavila všech černých myšlenek na Jimmyho a Edgara a nasála vůni povlečení. Trochu se usmála a objala naducanou peřinu. Se zavřenými víčky si představovala, že se tiskne ke svému krásnému poslíčkovi s pizzou.

„Sladké sny, fešáku.“

Pokračovat na další kapitolu